Lockheed F-104 Starfighter

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
F-104 Starfighter
Lockheed F-104A Starfighter jednotky 83. FIS, Hamilton AFB, Kalifornie, 1958
Lockheed F-104A Starfighter jednotky 83. FIS, Hamilton AFB, Kalifornie, 1958
Určení stíhací letoun
Výrobce Lockheed Corporation
Šéfkonstruktér Clarence L. "Kelly" Johnson
První let 4. března 1954
Zařazeno 20. února 1958
Vyřazeno 1975 USA
2004 Itálie
Charakter vyřazen
Uživatel Letectvo Spojených států
Luftwaffe
Itálie
Japonsko
Vyrobeno kusů 2 578 ks
Cena za kus 1,42 milionu USD

Lockheed F-104 Starfighter byl americký nadzvukový přepadový stíhač. Byl to první stíhací letoun, který překonal rychlost 2 machy. Letoun byl navržen v roce 1951, po rozhovorech s piloty během korejské války, jako letoun s nadprůměrnými letovými vlastnostmi i na úkor zásob paliva a výzbroje. V roce 1953 vznikl stroj označený jako Model 83 a roku 1958 první F-104 vstoupily do služby v americkém letectvu.

Letoun byl typický svým vysokým zrychlením, stoupavostí, krátkými a tenkými nešípovými nosnými plochami; nadzvukovou rychlost měl povolen pouze s přídavnými nádržemi nebo střelami na konci křídel. Starfighter pro svůj provoz vždy potřeboval kvalitní letiště. Kvůli vysoké nehodovosti (která, jak se později ukázalo, byla způsobena spíše personálem, než samotnou konstrukcí) a krátkému doletu se stal letoun v USA neoblíbený a bylo jím vyzbrojeno pouze několik letek (většinou Národní garda (USA)).

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

První XF-104 (s/n 53-7786) - prototyp stroje F-104
Prototyp letounu Lockheed XF-104 s továrním pilotem Tony LeVierem

První prototyp XF-104 vzlétl v roce 1954 a stejně jako druhý prototyp byl vybaven motorem Wright J65-W-6 se statickým tahem 32,05 kN a 46,65 kN s přídavným spalováním.

15 letounů ověřovací série YF-104 bylo vybaveno výkonnějšími motory General Electric J79-GE-3 s maximálním tahem 64,68 kN a prodlouženým trupem. Dva vstupní otvory vzduchu k motoru na jeho bocích byly vybaveny tělesy pro vybuzení rázové vlny.

První série F-104A létala s motory J79-GE-3B o tahu 42,71 kN, měla zvětšené ocasní plochy a nové vystřelovací sedadlo Lockheed C-2. Celková produkce dosáhla počtu 170 kusů.

Dalších 26 dvoumístných strojů F-104B s mírně zvětšenou plochou kýlovky bylo určeno k bojovému výcviku. První z nich byl zalétán v únoru 1957.

Varianta F-104C a dvoumístná F-104D byla určena pro taktické podpůrné úkoly. Pohon zajišťoval motor J79-GE-7 o tahu 44,49 kN. Stroje byly vybaveny pomocnou kýlovou plochou pod zádí trupu a trubicí pro tankování paliva za letu.

Většího úspěchu Starfighter dosáhl v Evropě. 18. března 1959 si Luftwaffe vybrala verzi F-104G (Germany) za hlavní bojový letoun podpisem licenční smlouvy v Bonnu. Německá výroba byla realizována u podniků Messerschmitt, Heinkel, Siebel, Dornier, Hamburger Flugzeugbau a Vereinigte Flugtechnische Werke. První letoun F-104G byl vyroben na kalifornské výrobní lince, který provedl první zalétávací let 7. června 1960. K zvýšení stability během nadzvukového letu byla zvětšena plocha SOP o 25% včetně překonstruování ovládacího servosystému, sklápěcí klapky na náběžné a odtokové hraně křídla umožnily zmenšení poloměru zatáčky a regulovatelné vstupní otvory vzduchu byly opatřeny elektrotermickým odmrazovacím zařízením. K bezpečnějšímu přistání sloužily účinnější brzdy s protiskluzovým zařízením na kolech hlavního podvozku, sklopný přistávací hák, zvětšený brzdicí padák a plně ofukované vztlakové klapky. Radiolokační soustava byla tvořena systémem NASARR F15A-41B. Jednalo se celkem o 36 hlavních a 60 vedlejších konstrukčních změn.

Další země NATO následovaly podpisem licenční smlouvy na výrobu F-104. Nejprve Kanada 17. září 1959 následovaná Japonskem 29. ledna 1960, dále Nizozemí 20. dubna 1960, Belgie 20. června 1960 a Itálie 2. března 1961. V Nizozemí se na licenční výrobě podílely společnosti Fokker a Aviolanda, v Belgii SABCA a Aviolanda, v Itálii pak Fiat, Aermacchi, Piaggio, SACA a SIAI-Marchetti.

Licenční výrobu pohonné jednotky, turbokompresorového motoru General Electric J79-GE-11A byly v Evropě pověřeny firmy BMW v NSR, Fiat v Itálii a FN v Belgii.

V počáteční fázi evropské výroby byly první Starfightery sestavovány výhradně z dílů a hlavních částí dodaných společností Lockheed pod dohledem jejich odborníků. V NSR vzlétl první vyrobený F-104G 5. října 1960, v Belgii 3. srpna 1961, v Nizozemí 11. listopadu 1961 a v Itálii 9. června 1962.

V Kanadě se na licenční produkci podílela společnost Canadair v Montrealu pod označením CF-104. Hlavní změna kanadských Starfighterů spočívala v odlehčeném systému NASARR R-24A, který byl určen k plnění stíhacích úkolů na rozdíl od víceúčelových letounu F-104G. podvozek CF-104 měl větší pneumatiky a vyšší zdvih tlumičů. První sériový stroj zde zhotovený vzlétl 26. května 1961. Ihned byl převezen na tovární letiště v Palmdale v Kalifornii, kde byl podroben porovnávacím testům. Poslední z 200 kusové série CF-104 byl dohotoven 4. září 1963, z nichž všechny mohly nést pod trupem pouzdro Vinten se čtveřicí 70 mm kamer. Motor J79-OEL-7 vyráběla v licenci firma Orenda. Během konce výroby vlastních CF-104 byla získána objednávka USAF na dalších 140 strojů F-104G pro Norsko, Dánsko, Řecko, Turecko a Španělsko v rámci vojenské pomoci spojencům. První z dodávky MAP vzlétl 30. července 1963.

Kánon M61 v F-104G německého námořnictva

Malý počet F-104G přestavěli na průzkumnou variantu RF-104G u společnosti Fiat a Avio Diepen v Ypenburgu. Stroje měly demontovaný trupový kanón, který nahradily tři kamery TA-7M ve vyklápěcím rámu. Modifikovaná průzkumná verze RF-104G-1 měla tři kamery z původní RF-104G přemístěny do prodloužené přídě a do pouzdra pod trupem byl instalován stranový přehledový radiolokátor SLAR společně se čtvrtou kamerou. Speciální výstroj doplnil radiolokační výškoměr a vysokofrekvenční rádiové zařízení pro zrychlený přenos informací. Celý projekt nepřekročil sérii testů dvou prototypů v roce 1968. Druhý pokus o modernizaci průzkumných Starfighterů spočíval ve dvoumístné variantě RTF-104G, jejíž druhý člen osádky plnil roli letovoda/operátora speciálního vybavení. K nočnímu průzkumu bylo určeno zábleskové osvětlovací zařízení instalované v kontejnerech u konců obou polovin křídla. Letoun poháněl výkonnější motor J79-GE-19 o tahu 79,63 kN na režimu maximálního přídavného spalování. Do výzbroje průzkumných křídel Luftwaffe se však před zahájením sériové výroby dostaly letouny RF-4E Phantom II.

Pro snazší přeškolení západoněmeckých pilotů byla určena dvoumístná verze F-104F. Shodovala se s dvoumístnou americkou variantou F-104D včetně motoru J79GE-7, vnitřní vybavení však bylo upraveno na standard F-104G mimo zařízení NASARR a kanónovou výzbroj. Novinkou byly vystřelovací sedačky Martin Baker Q5. Během let 1960-61 obdržela Luftwaffe 30 F-104F.

TF-104G, zalétaný v říjnu 1962, umožňoval komplexní výcvik při použití systému NASARR, jehož vnitřní vybavení odpovídalo „géčku“. Množství paliva v trupových nádržích bylo sníženo stejně jako u všech ostatních dvoumístných verzí o 772 l. Z 208 vyrobených letounů převzalo západoněmecké letectvo 137, Nizozemí 18, Belgie a Itálie po 12 a ostatní TF-104G byly určeny spojencům v rámci MAP.

RCAF zadalo výrobním linkám Canadair také objednávku na 38 dvoumístných CF-113 s vybavením shodným s letounem CF-104. Označení bylo později změněno na CF-104D.

Turecký F-104S v istanbulském muzeu

Mezi lety 1965 - 1980 byl Starfighter hlavní bojový letoun NATO. Během 80. let byla zahájena výměna za letouny F-16.

Nejnovější verze byla F-104S, šlo o společný projekt USA a Itálie. V prosinci 1966 vzlétl první ze dvou prototypů a v roce 1968 převzalo Aeronautica Militare první z 205 objednaných strojů koncernu Fiat. Letoun byl vybaven lepšími přístroji, silnějším motorem J79-GE-19 s tahem 79,58 kN .

V Japonsku se licenčně vyráběla verze F-104J určená především k přepadovému stíhání. K tomuto účelu sloužil také upravený systém NASARR F-15J-31. Obdobně jako F-104G měl F-104J pod trupem závěsy pro další dvě řízené střely AIM-9B Sidewinder k boji proti vzdušným cílům. Počáteční tři F-104J postavila a otestovala firma Lockheed, z nichž první vzlétl v červnu 1961. Výrobní linky Mitsubishi a Kawasaki vyrobily celkem 210 strojů pro Japonské vzdušné síly sebeobrany, z toho 29 draků bylo v Japonsku sestaveno z dílů dodaných z USA. Licenční výrobu pohonné jednotky J79-IHI-11A převzala firma Ishikawajima-Harima.

Nasazení[editovat | editovat zdroj]

Letouny F-104C v Da Nangu, Vietnam, 1965

V dubnu 1965 bylo ve Vietnamu poprvé nasazeno 25 letounů F-104C USAF jako záloha proti strojům MiG-17 letectva VDR. 15 Starfighterů bylo trvale udržováno v bojové pohotovosti na základně Danang, ale používaly se převážně k taktickým úkolům. Koncem roku 1965 je USAF z Vietnamu stáhlo, avšak následující rok opět urychleně nasadilo proti novým letounům VDR MiG-21. V této roli sloužily až do příchodu většího počtu Phantomů II. U řadových jednotek USAF ukončily Starfightery službu v roce 1968, u jednotek národní gardy v roce 1975.

V roce 1969 se F-104A letectva Pákistánu zúčastnily indicko-pákistánského konfliktu.

Letouny F-104G se staly základem výzbroje stíhacích bombardovacích křídel (Jabo-Geschwader) 31, 32, 33, 34 a 36, stíhacích křídel (Jagdgeschwader) 71 a 74 západoněmeckého letectva. Společně se stroji RF-104G tvořily také výzbroj průzkumných křídel (Aufklärungsgeschwader) 51 a 52 a dvou křídel námořnictva (Marinefliegergeschwader) 1 ve Šlesviku a MFG 2. Kompletní výcvik pilotů Luftwaffe probíhal v ideálních klimatických podmínkách na leteckých základnách Sheppard v Texasu a Luke v Arizoně u 4512., 4518., a 4443. výcvikové letky CCTS USAF. Po jeho ukončení piloti přecházeli do školy bojového použití 10 v Jeveru v NSR a po náletu 40-50 hodin přecházeli k bojovým útvarům.

Poslední F-104 sloužily v Itálii. Na konci roku 2004 byly vyřazeny a nahrazeny Eurofightery.

Varianty[editovat | editovat zdroj]

F-104G
Taiwanský F-104J
  • XF-104: vzlet prvního prototypu v roce 1954
  • YF-104: předsériové stroje produkované v roce 1956
  • F-104A: 155 sériových letounů
  • NF-104A:
  • QF-104A: (bezpilotní létající cíl - pro cvičení ostré střelby)
  • F-104B: 26 dvoumístných letounů
  • F-104C: 77 kusů
  • F-104D: dvoumístná cvičná verze poháněná motorem J79-GE-7 pro USAF, celkem vyrobeno 22 kusů
  • F-104DJ:
  • F-104F: dvoumístná cvičná verze, vestavěny nové vystřelovací sedačky Martin Baker Q5
  • F-104G: verze pro bývalou NSR, první vzlet 7. června 1960, motor J79-GE-11A
  • RF-104G: průzkumná verze s třemi vestavěnými kamerami TA-7M místo trupového kanonu
  • TF-104G: dvoumístná verze pro výcvik, celková produkce 137 letounů
  • F-104J: Japonský Starfighter vyráběný licenčně u Mitsubishi a Kawasaki s motorem J79-IHI-11A
  • F-104N: Tři stroje určené speciálně pro kondiční létání kosmonautů
  • F-104S : první vzlet v prosinci 1966, vyráběný v Itálii koncernem F.I.A.T. s motorem J79-GE-19, celkem vyrobeno 165 kusů
  • F-104S-ASA (Aggiornamento Sistemi d'Arma): V letech 19861991 prošlo 153 letounů italského letectva AMI modernizací zbraňového systému.
  • F-104S-ASA/M (Aggiornamento Sistemi d'Arma/Modificato): další modernizace italských letounů zástavbou nové avioniky, GPS a hlavních letadlových systémů, upraveno bylo 49 jednomístných a 15 dvoumístných strojů. První z nich byl dodán koncem roku 1998 23. Gruppo/5. Stormo
  • TF-104G ASA-M: cvičné dvoumístné italské Starfightery po modernizaci
  • CF-104: Kanadský Starfighter vyráběný firmou Canadair s motorem J79-OEL-7 vyráběný licenčně společností Orenda
  • CF-104D: dvoumístná verze vyráběná firmou Canadair

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Bývalí uživatelé letadel F-104 Starfighter

Vojenští[editovat | editovat zdroj]

Letadla F-104 létala v letectvech těchto zemí:

Belgie Belgie

Taiwan Čínská republika

Dánsko Dánsko

Řecko Řecko

Japonský F-104J Starfighter, 1982

Nizozemsko Nizozemsko

Japonsko Japonsko

Jordánsko Jordánsko

Kanada Kanada

Německé letouny F-104G Starfighter, 1965

Německo Německo

Norsko Norsko

Pákistán Pákistán

Spojené státy americké Spojené státy

Flag of Spain (1945 - 1977).svg Španělsko

JF-104A Starfighter používaný NASA, 1965

Itálie Itálie

Turecko Turecko

Civilní[editovat | editovat zdroj]

Spojené státy americké Spojené státy

  • NASA
  • The Starfighters F-104 Demo Team
  • F-104RB "Red Baron"

Specifikace (F-104G)[editovat | editovat zdroj]

F-104C

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 1
  • Rozpětí: 6,36 m
  • Délka: 16,66 m
  • Výška: 4,09 m
  • Nosná plocha: 18,22 m²
  • Zátěž křídel: 514 kg/m²
  • Profil křídla: Biconvex 3.36% root and tip
  • Hmotnost prázdného stroje: 6350 kg (6 760 kg u F-104S)
  • Vzletová hmotnost: 9365 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 13 170 kg (14 060 kg u F-104S)
  • Pohonná jednotka: 1× proudový motor General Electric J79 s přídavným spalováním
    • Tah: 48 kN
    • Tah s přídavným spalováním: 69 kN
  • Zero-lift drag coefficient: 0,0172
  • Plocha čelního odporu: 0,31 m²
  • Štíhlost křídla: 2,45
  • Lift-to-drag ratio: 9,2
  • Tah/Hmotnost: 0,76

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 2125 km/h (2330 km/h u F-104S)
  • Dostup: 15 240 m
  • Stoupavost: 244 m/s (při kolmém letu vzhůru)
  • Dolet:
    • Bojový: 670 km
    • Přeletový: 2600 km

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 1× 20mm šestihlavňový rotační kanón M61 Vulcan s 725 střelami (kadence: 6600 ran/min)
  • AIM-9 Sidewinder, protilodní řízené střely Kormoran, protizemní řízené střely AGM-12 Bullpup, řízené střely Nord A.S.20
  • Do 1815 kg bomb, raket nebo další munice na sedmi závěsech např. kontejnery LAU-3 a LAU-10 s neřízenými raketami ráže 70 mm

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DONALD, David. Kapesní encyklopedie Vojenská letadla. 1. vyd. Praha : Ottovo nakladatelství, 2002. ISBN 80-7181-701-5. S. 87.  
  • JACKSON, Robert. Moderní vojenská letadla. 1. vyd. Praha : Ottovo nakladatelství, 2006. ISBN 80-7360-190-7. S. 178-181.  
  • NĚMEČEK, Václav. Vojenská letadla 5. Praha : Naše vojsko, 1982. 432 s. Kapitola Americké stíhací letouny, s. 41-52. (česky) 
  • NICCOLI, Riccardo. Letadla Nejvýznamější současné i historické typy. Praha : Ikar, 2001. 224 s. ISBN 80-242-0651-x.  
  • DONALD, David. Vojenské proudové letouny. 1. vyd. Praha : Svojtka&Co., 1998. ISBN 80-7237-135-5. S. 54 a 55.  
  • Nejznámější bojová letadla. 1. vyd. Bratislava : Cesty, 1997. ISBN 80-7181-162-9. S. 18.  
  • GENF, S. A.. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji : Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 115.