Boeing F/A-18E/F Super Hornet
| F/A-18E/F Super Hornet | |
|---|---|
_11,_makes_a_sharp_turn_above_the_flight_deck_aboard_the_Nimitz-class_nuclear-powered_aircraft_carrier_USS_Harry_S._Truman.jpg) F/A-18F perutě VFA-11 | |
| Určení | palubní víceúčelový stíhač |
| Původ | USA |
| Výrobce | McDonnell Douglas (1995–1997) Boeing Defense, Space & Security (1997–dosud) |
| První let | 29. listopadu 1995[1] |
| Zařazeno | 2001 |
| Uživatel | US Navy Royal Australian Air Force Kuvajtské letectvo |
| Výroba | 1995 - současnost |
| Vyrobeno kusů | ≥632 k dubnu 2020[2] |
| Cena za kus | 60,9 mil. USD (2008)[3] |
| Vyvinuto z typu | McDonnell Douglas F/A-18 Hornet |
| Varianty | Boeing EA-18G Growler |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Boeing F/A-18E/F Super Hornet je středoplošný stíhací bombardér konvenční konstrukce s rozsáhlým využitím hliníkových slitin (31%), uhlíkových kompozitů (19%) a titanových slitin (21%), vzniklý vývojem ze stroje McDonnell Douglas F/A-18 Hornet. Konstrukce využívá velkých dílů. Díky tomu se drak „Super Hornetu“ skládá jen z 8 100 součástí (oproti 14 100 u verze C/D). Letoun je uzpůsoben k provozu na letadlových lodích s charakteristikami CATOBAR. Super Hornet slouží v ozbrojených silách Spojených států, Austrálie a Kuvajtu. Varianta F/A-18E (jednomístná) a F/A-18F (dvoumístná) jsou větší a pokročilejší verze původních F/A-18C a F/A-18D.
Jako útočný stíhací letoun, schopný plnit mise pro vzdušný boj i pozemní útoky, je Super Hornet vybaven vestavěným rotačním kanónem 20mm M61A2 a může nést rakety vzduch–vzduch, rakety vzduch–země i širokou škálu další výzbroje. Další palivo lze nést v až pěti přídavných nádržích a letoun může být konfigurován jako vzdušný tanker přidáním externího systému pro tankování paliva za letu. Letoun byl navržen a původně vyráběn společností McDonnell Douglas; poprvé vzlétl v roce 1995. Malosériová výroba začala na počátku roku 1997 a plná sériová výroba v září téhož roku – tedy krátce po sloučení McDonnell Douglas s Boeingem. Byla vyvinuta i varianta pro elektronický boj, EA-18G Growler. Ačkoli je oficiálním názvem „Super Hornet“, v rámci amerického námořnictva se běžně přezdívá „Rhino“.
Super Hornet vstoupil do operační služby v roce 2001, kdy začal nahrazovat Grumman F-14 Tomcat, vyřazený v roce 2006; slouží však po boku původních Hornetů. Od 21. století tvoří F/A-18E/F páteř palubního letectva amerického námořnictva a byl rozsáhle nasazen v bojových operacích na Blízkém východě – v Afghánistánu, Iráku i v bojích proti Islámskému státu a jednotkám loajálním k Assadovi v Sýrii.
Australské letectvo (RAAF), které používalo F/A-18A jako svůj hlavní stíhací typ od roku 1984, objednalo v roce 2007 variantu F/A-18F k nahrazení stárnoucí flotily General Dynamics F-111C; australské Super Hornety vstoupily do služby v prosinci 2010. V rámci amerického námořnictva má být Super Hornet postupně nahrazen typem F/A-XX od 30. let 21. století.
Vývoj
[editovat | editovat zdroj]
Když byl kongresem zrušen vývoj stealth bitevníku A-12 Avenger II, omezena výroba Grumman F-14 Tomcat a zrušena modernizace typu Grumman A-6 Intruder na verzi F/G pro US Navy, nabídl McDonnell Douglas letoun F/A-18 Hornet schopný nahradit typy F-14, A-12 i A-6. Přestože Hornety úspěšně nahradily stroje jako A-7 Corsair II, F-4 Phantom II a A-6 Intruder, nedokázaly v určitých ohledech dosáhnout kvalit F-14 Tomcat. Nejvíce byly kritizovány pro jejich krátký dolet, ale i pro nízkou schopnost unést dostatečné množství výzbroje. Proto začal McDonnell Douglas vyvíjet vylepšený letoun na základě draku F/A-18 Hornet a odzkoušených systémech, který měl mít částečně vlastnosti stealth a dobrý modernizační potenciál. Nabídka byla námořnictvem přijata a 12. května 1992 byl vyhlášen záměr nakoupit 100 kusů Super Hornetů.
První prototyp F/A-18E1 poprvé vzlétl 29. listopadu 1995 z letiště St. Louis Lambert International Airport pilotovaný Fredem Madenwaldem a v témže roce byla spuštěna i výroba počáteční várky letadel, druhý prototyp F/A-18E2 jej následoval 26. prosince 1995. První dvoumístný prototyp F/A-18F1 byl zalétán 1. dubna 1996.
První F/A-18E Super Hornet byl formálně zařazen do výzbroje US Navy u jednotky VFA-122 „Flying Eagles“ 15. ledna 1999 na námořní letecké základně Lemoore. Zaměření této letky na výcvik se odráží i v jejím mottu „Cvičíme experty“. K prvnímu operačnímu nasazení Super Hornetů došlo 24. července 2002, kdy na letadlovou loď USS Abraham Lincoln (CVN-72) přistálo 12 strojů F/A-18E perutě VFA-115 „Eagles“ z NAS Lemoore. Druhou jednotkou, která byla se Super Hornety nasazena na operační plavbu, se stala VFA-41 „Black Aces“ na letadlové lodi USS Nimitz (CVN-68).
Konstrukce
[editovat | editovat zdroj]
Letadlo není přímo stealth, ale je stavěno jako obtížně zjistitelné, takže byly při konstrukci zakrytovány a 'zahranatěny' všechny tvary a bylo použito pravidlo 'platform alignment', tzn. že jsou hrany sklopeny pod stejnými úhly, aby se radarový paprsek odrážel do jednoho úzkého paprsku. Díky tomu se podařilo zmenšit průřez radarové odrazivosti (Radar Cross Section – RCS) na 1,021 m² oproti 400 m² u F-15 či 15 m² u Su-27 (podle knihy „Brassey's Modern Fighters“).
Díky "stealth" řešení také zmizel konvenční brzdící štít – jeho funkci převzala koordinovaná výchylka všech ploch, která podle vyjádření pilotů a pasažérů Super Hornetů funguje stejně dobře nebo lépe než klasický brzdný štít z verzí C/D.
Spolu s F-35 byl Super Hornet jediným letadlem stavěným po ukončení studené války a s ohledem na nové potřeby byl stavěn podle hesla „Lethality, Survivability, Affordability“, tedy s ohledem na výkony, schopnost přežití i cenu. Na výrobě Hornetů se podílí i česká společnost Aero Vodochody, jenž dodává firmě Boeing kanónové dveře připravené k montáži na letoun.
Díky tomu byly jako maximální provozní násobky přetížení zvoleny hranice +7-1,7G (ovšem pomocí tlačítka na řídící páce je možno převzít plnou manuální kontrolu a tím potlačit systém řízení fly-by-wire a dosáhnout pravděpodobně až +12G,-4,9G. Drak by měl vydržet +10G bez trvalého poškození.
K úspoře nákladů a zajištění lepší přežitelnosti také Super Hornet používá dva na sobě zcela nezávislé hydraulické okruhy, které navíc fungují pod tlaky 210 atmosfér v normálním provozu, 345 atm. při velkých AOA a/nebo vysokých rychlostech. Systém má schopnost automatické izolace poškozené části hydraulického okruhu.
Motor
[editovat | editovat zdroj]Pohon Super Hornetu zajišťují dva dvouproudové motory General Electric F414-GE-400 s přídavným spalováním. Každý z motorů dokáže při forsáži vyvinout tah 97,9 kN a umožňují letadlu letět maximální rychlostí Mach 1,8. Bojový dolet F/A-18E/F je 722 km, avšak letadla mohou nést 3 odhoditelné přídavné palivové nádrže, čímž se dolet prodlouží až na 3 330 km. Stoupavost Super Hornetu je 228 m/s a maximální dostup 15 000 m. Pro spouštění motorů a výrobu energie v provizorních podmínkách je určen APU (Auxiliary Power Unit) Honeywell GTC36-200.
Avionika
[editovat | editovat zdroj]Jádrem avioniky jsou palubní počítače Control Data Corporation AN/AYK-14, přičemž do budoucna se počítá s jejich nahrazením jedním počítačem DMV-179 doplněným o modul pro připojení optické sběrnice.
Elektrický systém Super Hornetu má oproti verzi C/D výkon zvýšen asi o 60%, přičemž el. energii dodávají Super Hornetu 4 zdroje: 2 x 150A zdroj, 1 x 50A baterie a 1 x 15A baterie. Je to zjednodušení oproti verzi C/D, která měla 7 zdrojů. Baterie byly testovány na teplotu od -26 do +68 °C. Komunikaci zajišťuje digitální komunikační systém DCS založený na stanicích Rockwell-Collins ARC-120 a to v pásmech o frekvencích 30 – 400 MHz.
Super Hornet také disponuje víceúčelovým distribučním systémem/datalinkem Link 16, který umožňuje sdílení informací o nepříteli a jeho pozicích. Systém také umožňuje vést palbu na letadla protivníka zaměřená jiným spřáteleným strojem.
Navigace je zajištěna navigačním modem radaru s mapováním terénu, inerciálním navigačním systémem s laserovým gyroskopem a integrovaným GPS od firmy Liton a nechybí ani podpora klasických radiokomunikačních prostředků.
Autopilot Super Hornetů má mj. mody CALT, RALT, (W)CPL a automatického přistání na letadlové lodi, kterýžto mód posadí letoun přesně na lano č. 3. Poslední jmenovaný mód se ale v praxi moc nepoužívá.
Radar
[editovat | editovat zdroj]
Super Hornety první série byly vybaveny radarem Raytheon APG-73 používaným už ve starších Hornetech C/D, s dosahem max. 80 km a zorným polem 140° proti vzdušným cílům, 40 km/90° proti pozemním a 20 km/90° proti námořním. Radar byl schopen mapování terénu. Radar je spřažen s odpovídačem/dotazovačem umístěným v hranatém krytu před překrytem kabiny.
Super Hornety od série block 2 dostaly radar APG-79 AESA, který podle vyjádření výrobce výrazně rozšíří schopnosti Super Hornetu a předpokládá se zvýšení dosahu na asi dvojnásobek oproti vzdušným cílům. Radar typu AESA umožní posádce pracovat v „decoupled cockpit“ neboli odděleném kokpitu, tzn. pilot a operátor radaru budou moci pracovat v zcela odlišných módech, mnohokrát za sekundu. Radar AESA také zjednoduší vedení manévrového boje, protože bude neustále snímat prostor před stíhačkou v širokém úhlu.
Super Hornet je také jediným letadlem 4. generace, které nemá anténu radaru APG-79 přesně kolmou k zemi – její spodní hrana je více vystouplá, což snižuje RCS letounu. I díky tomu se pravděpodobně jedná o letoun s nejnižší RCS v rámci 4 generace.
Výzbroj
[editovat | editovat zdroj]
F/A-18E/F může ničit cíle na krátké vzdálenosti pomocí šestihlavňového kanónu M61A2 Vulcan ráže 20 mm. Super Hornet může nést 4 protiletadlové rakety krátkého dosahu Sidewinder ve verzi AIM-9M a AIM-9X. Pro vzdušný souboj mimo vizuální kontakt je vybaven střelami AMRAAM. Ty jsou zastoupeny kromě starších verzí i tou nejmodernější AIM-120D, která má dolet více než 180 km.
K ničení nepřátelských radarů a potlačení protivzdušné obrany slouží střely AGM-88 HARM s dosahem 150 km. Proti opancéřovaným pohybujícím se cílům jsou stíhačky vybaveny raketami AGM-65 Maverick, které se vyznačují 90% přesností zásahu a způsobují minimální vedlejší škody. Válečné lodě mohou Super Hornety ničit střelami AGM-84 Harpoon s aktivním radarovým naváděním. Nejnebezpečnější raketou z arzenálu F/A-18E/F je střela s plochou dráhou letu AGM-158A. Díky svému doletu, který přesahuje 370 km, dokáže ničit těžce opevněné pozemní cíle ze vzdálenosti mimo působnosti protivníkovy PVO.
Kromě raket může Super Hornet ničit pozemní cíle i klasickými volně padajícími pumami série Mk 80, kazetovými pumami nebo modernějšími řízenými pumami. Ty jsou zastoupeny buď laserem naváděných bombami z rodiny Paveway nebo pumami s GPS naváděním z rodiny JDAM. Specifickým druhem z této munice je klouzavá puma JSOW, kterou je možné shazovat z větší vzdálenosti. Od července 2016 jsou americké F/A-18E/F vyzbrojeny verzí JSOW-C1, vybavenou datovou linkou. Toto zařízení umožňuje vytvořit datové spojení mezi stíhačkou a pumou, díky čemuž může pilot zasílat pumě aktualizované údaje o poloze cíle (primárně protilodní zbraň).[4]
Služba
[editovat | editovat zdroj]Americké námořnictvo
[editovat | editovat zdroj]
Spolu s Hornety a Tomcaty se během operace Irácká svoboda do útoků na pozemní cíle v Iráku zapojily i americké stroje F/A- 18E a během této kampaně shodily téměř 160 tun munice. Typická bojová konfigurace Super Hornetu sestávala z 3 600 kg pum nebo střel vzduch-země a 3 protiletadlových raket pro vlastní ochranu (AIM-9 a AIM-120).[5]
Za války v Afghánistánu 8. září 2006 zaútočily americké Super Hornety v blízkosti Kandaháru na opevnění Talibánu. Stroje F/A-18F použily pumy GBU-38 s GPS naváděním a laserem naváděné pumy GBU-12.[6]
V rámci intervence proti hnutí Daeš 8. srpna 2014 vzlétly americké Super Hornety z letadlové lodi USS George H. W. Bush a spustily nálety proti teroristům z ISIL. Stroje F/A-18E/F shodily v blízkosti města Irbíl na dělostřeleckou baterii laserem naváděné pumy.[7] V říjnu téhož roku se k americké kampani připojily i australské stíhačky F/A-18F. V průběhu měsíce uskutečnily Super Hornety RAAF 89 letů, během nichž shodily 27 laserem nebo satelitem (GPS) naváděných pum. Podařilo se jim tak zničit 11 pozemních cílů a 3 poškodit.[8]
18. června 2017 sestřelil F-18E Super Hornet peruti VFA-87[9] Námořnictva Spojených států amerických, operující z paluby letadlové lodi USS George H. W. Bush, v blízkosti syrského města Rakka stíhací bombardér Su-22M4 Syrských arabských vzdušných sil, který přes opakovaná varování nepřestal ohrožovat pozemní síly koalice bojující v Sýrii proti islamistickému hnutí Daeš.[10] K incidentu došlo poté, co Su-22 shodilo pumy na syrské povstalce podporované Spojenými státy. Pilot Super Hornetu vystřelil nejdříve ze vzdálenosti necelého kilometru tepelně naváděnou raketu AIM-9X Sidewinder. Su-22 však vypustil klamné cíle a střela minula svůj cíl. Následně vystřelil americký pilot radarem naváděnou raketu AIM-120 AMRAAM, která syrskou stíhačku zasáhla. Super Hornet si tak připsal historicky první sestřel vzdušného cíle.[11]
Raketonosný křižník USS Gettysburg (CG-64) 22. prosince 2024 kolem 3.00 místního času omylem sestřelil jeden F/A-18F nad Rudým mořem. Letoun patřil VFA-11 „Red Rippers“ z letadlové lodě USS Harry S. Truman. Oba piloti byli zachráněni.[12] Dne 28. dubna 2025 byl ztracen F/A-18E Super Hornet perutě VFA-136 „Nighthawks“,[13] který spadl do moře z paluby USS Harry S. Truman při ostrém úhybném obratu.[14] 6. května byl po selhání záchytu při přistávacím manévru ztracen další stroj F/A-18F peruti VFA-11, oba členové osádky byli po katapultáži zachráněni.[15]
Varianty
[editovat | editovat zdroj]
- F/A-18E – jednomístná verze.
- F/A-18F – dvoumístná verze.
- NEA-18G – Dva F/A-18F upraveny jako prototyp EA-18G Growler.[16]
- EF/A-18G Growler – verze pro elektronický boj, která nahradila Northrop Grumman EA-6B Prowler.
- Advanced Super Hornet – Varianta F/A-18E/F Super Hornetu s konformními palivovými nádržemi (CFT) a dále sníženou radarovou odraznou plochou (RCS), s možností uzavřeného pumovnicového kontejneru s prvky stealth a vestavěného senzorového systému IRST21. Tato varianta nebyla americkým námořnictvem dále rozvíjena, ale některé prvky, jako například senzor IRST (integrovaný do palivové nádrže), se staly samostatnými modernizačními prvky, zatímco jiné, například vylepšený kokpit, byly začleněny do verze Block III. Konformní palivové nádrže a snížená RCS však nadále zůstávají předmětem zájmu RAAF.[17]
Uživatelé
[editovat | editovat zdroj]
- Royal Australian Air Force: k prosinci 2015 disponovalo 24 stroji F/A-18F.
- Kuvajtské letectvo: 22 F/A-18E a 6 F/A-18F.[18]
- United States Navy: k prosinci 2015 mělo 481 letadel F/A-18E/F.
- VFA-2 Bounty Hunters (F/A-18F)
- VFA-11 Red Rippers (F/A-18F)
- VFA-14 Tophatters (F/A-18E)
- VFA-15 Valions (F/A-18E od roku 2008)
- VFA-22 Fighting Redcocks
- VFA-27 Royal Maces (F/A-18E)
- VFA-32 Swordsmen (F/A-18F)
- VFA-41 Black Aces (F/A-18F)
- VFA-81 Sunliners (F/A-18E od roku 2008)
- VFA-94 Mighty Shrikes
- VFA-102 Diamondbacks (F/A-18F)
- VFA-103 Jolly Rogers (F/A-18F)
- VFA-105 Gunslingers (F/A-18E)
- VFA-106 Gladiators (Doplňovací squadrona – provozuje verze F/A-18C/D/E/F)
- VFA-115 Eagles (F/A-18E)
- VFA-122 Flying Eagles (Doplňovací squadrona – provozuje verze F/A-18E/F)
- VFA-136 Nighthawks
- VFA-137 Kestrels (F/A-18E)
- VFA-143 Pukin' Dogs (F/A-18E)
- VFA-146 Blue Diamonds (F/A-18E od roku 2008)
- VFA-154 Black Knights (F/A-18F)
- VFA-211 Fighting Checkmates (F/A-18F)
- VFA-213 Black Lions
- VX-9 Vampires (Squadrona pro pokusy a vývoj, provozuje verze F/A-18C/D/E/F, EA-6B, AV-8B, & AH-1, dislokovaná v NAS China Lake)
Nehody a incidenty
[editovat | editovat zdroj]6. dubna 2011 havarovalo letadlo F/A-18F při nácviku náročného manévru na letecké vystoupení. Oba členové posádky zahynuli.[19]
Specifikace (F/A-18E/F)
[editovat | editovat zdroj]
Technické údaje
[editovat | editovat zdroj]- Posádka: 1
- Délka:
- FA-18E: 18,38 m
- Rozpětí: 13,62 m
- Výška: 4,88 m
- Plocha křídel:
- FA-18E: 42,7 m²
- Hmotnosti:
- Prázdná: 14 552 kg (E), 14 857 kg (F)
- Maximální vzletová: 29 937 kg
- Maximální přistávací (CVN): 19 958 kg
- Palivo: 8063 l uvnitř, až 5 PPN o 1817 l každá
- Jednotková cena: 57 mil. USD
Výkony
[editovat | editovat zdroj]- Maximální rychlost: 1,8 M
- Dolet:
- Přelet: 3 035 km
- Dostup: 15 240 m
- Počáteční stoupavost: 254 m·s−1
- Pohonná jednotka:
- Motor: 2 × General Electric F414-GE-400
- Tah: 57,8 kN; 97,9 kN s přídavným spalováním
- Tah-hmotnost: 0,324 při max. možném zatížení, 1,14 v AA konfiguraci
Výzbroj
[editovat | editovat zdroj]- 1 × šestihlavňový rotační kanón M61 Vulcan ráže 20 mm
11 závěsníků s možnostmi kombinovat:
- Rakety:
Galerie
[editovat | editovat zdroj]-
F/A-18A -
F/A-18B -
F/A-18C -
F/A-18D -
F/A-18E -
F/A-18F
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Elward 2001, s. 103.
- ↑ "Navy takes delivery of final Block II Super Hornet, looks ahead to Block III". Naval Air Systems Command, U.S. Navy, 23 April 2020.
- ↑ "Department Of The Navy Fiscal Year (FY) 2008/2009 Budget Estimates" Archivováno 28. 5. 2008 na Wayback Machine., United States Navy. February 2007. (p. 23)
- ↑ USN takes delivery of JSOW C-1s, its first network-enabled air-to-surface weapon. www.janes.com [online]. [cit. 2016-09-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-09-30.
- ↑ LAMBETH, Benjamin S. American Carrier Air Power at the Dawn of a New Century. [s.l.]: Rand Corporation, 2006. ISBN 0-8330-4096-0, ISBN 978-0-8330-4096-1. S. 50. (anglický)
- ↑ Strikes Continue; ISAF Air Component Commander Visits Big E. www.navy.mil [online]. [cit. 2017-07-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-05-31.
- ↑ USN carries out air strike on Iraqi militants
- ↑ Australian Super Hornets have bombed 14 Isis targets in Iraq
- ↑ CENCIOTTI, David. Here's the video of the Syrian Su-22 Fitter being shot down by a U.S. Navy F/A-18E Super Hornet. The Aviationist [online]. 2017-09-21 [cit. 2017-10-10]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ANTONAKIS, Vangelis. Freedom at work: CVN-77 in the Med. AirForces Monthly. Září 2017, čís. 355, s. 62–66. (anglicky)
- ↑ How did a 30 year-old Su-22 defeat a modern AIM-9X?. www.combataircraft.net [online]. [cit. 2017-07-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-05-31.
- ↑ LAGRONE, Sam. U.S. Super Hornet Shot Down Over Red Sea in Friendly Fire Incident; Aviators Safe [online]. news.usni.org, 2024-12-21 [cit. 2024-12-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ TREVITHICK, Joseph. USS Harry Truman Was Evading Houthi Attack When F/A-18 Super Hornet Rolled Off Its Deck. The Warzone [online]. 2025-04-28 [cit. 2025-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ FINNERTY, Ryan. US Navy Super Hornet falls from deck of aircraft carrier engaged in Red Sea combat. Flightglobal [online]. 2025-04-28 [cit. 2025-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ROGOWAY, Tyler. Super Hornet Crashes Landing On USS Truman, Its Second F/A-18 Loss In A Week. The War Zone [online]. 2025-05-06 [cit. 2025-05-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ PARSCH, Andreas. DOD 4120.15-L — Addendum [online]. Designation-Systems, 2006 [cit. 2017-11-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 December 2010.
- ↑ KASS, Harrison. Boeing's F/A-18 Block III Super Hornet Is a Special Fighter Plane. The Runway Air Force. 4 December 2023. Dostupné online [cit. 13 October 2024].
- ↑ JENNINGS, Garreth. Boeing completes Super Hornet deliveries for Kuwait. Defence News [online]. Jane's Group, 2021-09-06 [cit. 2023-07-15]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ NASL crash caused by practice mistakes[nedostupný zdroj]
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- ELWARD, Brad, 2001. Boeing F/A-18 Hornet. 1. vyd. North Branch, MN: Specialty Press. 104 s. (WarbirdTech Series; sv. 031). ISBN 1-58007-041-8. (anglicky)
- Letectví+Kosmonautika 12/2004
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Boeing F/A-18E/F Super Hornet na Wikimedia Commons - boeing.com
- raytheon.com
- aerospaceweb.org
- answers.com
- Monografie stroje (e-book) Archivováno 31. 5. 2020 na Wayback Machine.
- military.cz
- Kamufláže letounu F/A-18E/F Super Hornet Archivováno 31. 5. 2020 na Wayback Machine.
- Fotogalerie letounu F/A-18E/F Super Hornet
