Vought XF8U-3 Crusader III

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
XF8U-3 Crusader III
Vought XF8U-3 Crusader III (BuNo 146340) při zkouškách 10. září 1959
Vought XF8U-3 Crusader III (BuNo 146340) při zkouškách 10. září 1959
Určení stíhací letoun
Výrobce Chance Vought
První let 2. června 1958
Charakter vyřazen
Uživatel Spojené státy americké
Vyrobeno kusů 5

Vought XF8U-3 Crusader III byl stíhací letoun vyvinutý společností Chance Vought jako následovník úspěšného letounu Vought F-8 Crusader a jako konkurent letounu McDonnell Douglas F-4 Phantom II.[1] Ačkoliv byl založen na verzích letounu Crusader F8U-1 a F8U-2, a proto obdržel i „námořní“ označení F8U-3, ve skutečnosti s těmito letouny sdílel jen několik málo částí.[1]

Vývoj a popis[editovat | editovat zdroj]

Souběžně s letouny F8U-1 a F8U-2 vývojový tým letounů Crusader také pracoval na ještě větším letounu, který měl mít ještě lepší výkony. Tento projekt dostal interní označení V - 401. Ačkoliv se z vnějšku podobal letounu Crusader a používal i některé stejné prvky, jako například křídlo s měnitelným sklonem, byl nový letoun větší a byl poháněn motorem Pratt & Whitney J75-P-5A s tahem 131 kN při přídavném spalování.[2] Aby se konstruktéři vypořádali s podmínkami při rychlostech překračujících dvojnásobek rychlosti zvuku, byl letoun vybaven velkými svislými plochami pod ocasem letounu, které se při přistání sklápěly do vodorovné polohy. K zajištění dostatečného výkonu Vought plánoval vybavit letoun přídavným raketovým motorem na kapalné palivo Rocketdyne XLF-40 s tahem 35,6 kN. Avionika zahrnovala počítač pro řízení palby AN/AWG-7, radar AN/APG-74 a datové spojení AN/ASQ-19. Systém umožňoval současně sledovat až šest cílů a provádět palbu na dva cíle současně.[3]

Vzhledem k velkým odlišnostem oproti letounu F8U-1 a vzhledem ke skutečnosti, že letoun F8U-2 byl někdy označován jako „Crusader II“, dostal letoun XF8U-3 oficiální označení „Crusader III“.[4]

Operační historie[editovat | editovat zdroj]

V prosinci 1955 vyhlásilo námořnictvo Spojených států (US Navy) soutěž na dodání přepadového stíhače na obranu flotily létajícího rychlostí vyšší než dvojnásobek rychlosti zvuku. Letoun XF8U-3 poprvé vzlétnul 2. června 1958. Navzdory tvrzení mnoha článků a knih, že letoun během testování překročil rychlost Mach 2,6 ve výšce 35 000 stop (10 670 m), letoun ve skutečnosti jen jednou dosáhl rychlosti Mach 2,39 a běžně nepřekračoval rychlost Mach 2,32.[5] Tytéž zdroje uvádějí, že Vought plánoval dosažení rychlosti Mach 2,9 s použitím přídavného raketového motoru (viz výše).

Srovnávací zkoušky s jeho hlavním konkurentem, kterým byl letoun McDonnell Douglas F-4 Phantom II, ukázaly, že návrh společnosti Vought má jednoznačnou převahu v ovladatelnosti. John Konrad, zkušební pilot společnosti Vought, později prohlásil, že Crusader III mohl létat v kruzích kolem letounu Phantom II. Nicméně, XF8U-3 byl jednomístný stroj a mělo se za to, že jeden pilot může být snadno přetížen pilotáží a současným ovládáním radaru. Naproti tomu Phantom II byl dvojmístný stroj s místem pro operátora zbraňových systémů.[1]

Kromě toho, tehdy se uvažovalo, že věk leteckých kanónů skončil, a navíc letouny Phantom II mohly nést podstatně větší užitečné zatížení včetně zbraní vzduch-země i raket vzduch-vzduch. Crusader III byl navržen jako sice rychlá, ale jednoúčelová stíhačka. Z těchto důvodů byl nakonec vybrán Phantom II, aby nahradil letouny F-8 Crusader u US Navy, ačkoliv měl původně letouny Crusader jen doplňovat.[5]

Program F8U-3 byl zrušen poté, co bylo postaveno 5 letounů. Tři z nich létaly během testovacího programu a poté byly spolu se dvěma dalšími trupy předány k NASA pro atmosférické zkoušky. Crusader III byl schopen létat v 95 % zemské atmosféry. Piloti NASA s nimi létali z námořní letecké základny Patuxent River.[6]

Všechny letouny Crusader III byly později sešrotovány.

Specifikace[editovat | editovat zdroj]

Boční profil letounu XF8U-3 Crusader III.

Technické údaje pocházejí z publikací „The Great Book of Fighters“[7], „American Fighter Aircraft“[8] a „MiG Master“[1] .

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 1 pilot
  • Rozpětí: 12,16 m
  • Délka: 17,88 m
  • Výška: 4,98 m
  • Nosná plocha: 41,8 m²
  • Plošné zatížení: 350 kg/m²
  • Prázdná hmotnost: 9 915 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 17 590 kg
  • Pohonná jednotka:proudový motor Pratt & Whitney J75-P-5A
  • Tah pohonné jednotky: 73,4 kN
  • Tah pohonné jednotky s přídavným spalováním: 131,2 kN

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Cestovní rychlost: 925 km/h (575 mph, 500 uzlů) ve výšce ? m
  • Maximální rychlost: Mach 2,39 (vyzkoušená) ve výšce 15 000 m (50 000 stop)
  • Dolet: 1 040 km (560 námořních mil)
  • Maximální přelet: 3 290 km (1 777 námořních mil) s přídavnými nádržemi
  • Dostup: 18 300 m (60 000 stop)
  • Stoupavost: 165 m/s (32 500 stop/min)

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

USA Spojené státy americké

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vought XF8U-3 Crusader III na anglické Wikipedii.

  1. a b c d Tillman 1990.
  2. Gunston 1981, str. 243.
  3. Gunston 1981, str. 244.
  4. Pike, J. F8U-3 Crusader III. GlobalSecurity.org. Citováno: 25. srpna 2012.
  5. a b Gunston 1981, str. 245.
  6. Tillman 1990, str. 196.
  7. Green 2011.
  8. a b Baugher, Joe. Vought XF8U-3 Crusader III. US Navy Fighter Aircraft, 23. ledna 2000. Citováno: 25. srpna 2012.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TILLMAN, Barrett. MiG Master: Story of the F-8 Crusader (Second edition). Annapolis, Maryland : Naval Institute Press, 1990. ISBN 0-87021-585-X. (anglicky) 
  • GREEN, William; SWANBOROUGH, Gordon. The Great Book of Fighters. St. Paul, Minnesota : MBI Publishing, 2001. ISBN 0-7603-1194-3. (anglicky) 
  • GUNSTON, Bill. Fighters of the Fifties. North Branch, Minnesota : Specialty Press, 1981. ISBN 0-933424-32-9. Kapitola Vought XF8U-3 Crusader III. (anglicky) 
  • THOMPSON, Tommy. Vought F8U-3 Crusader III Super Crusader (Naval Fighters, 87). Simi Valley, California : Ginter Books, 2010. ISBN 978-0-9846114-0-9. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Související vývoj[editovat | editovat zdroj]

Podobná letadla[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]