Panavia Tornado

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tornado IDS/ECR
Britské Tornado GR4 z 31. perutě RAF v roce 2009
Britské Tornado GR4 z 31. perutě RAF v roce 2009
Určení víceúčelový stíhací letoun
Výrobce Panavia Aircraft GmbH
První let 14. srpna 1974
Zařazeno 1979
Charakter Ve službě
Uživatel Royal Air Force
Luftwaffe
Itálie
Saúdská Arábie
Výroba 1979-1998
Vyrobeno kusů 992
Varianty Panavia Tornado ADV

Panavia Tornado je série dvoumístných dvoumotorových bojových letounů s měnitelnou šípovitostí křídla, které byly společně vyvinuty Spojeným královstvím, Německem a Itálií. Existují tři základní verze Tornada, stíhací bombardér Tornado IDS (Interdictor / Strike) ve Velké Británii značené Panavia Tornado GR.1, letoun pro elektronický boj - Tornado ECR (Electronic Combat/ Reconnaissance) a Tornado ADV (Air Defence Variant) přepadový stíhač. Cvičné bojové stroje pro nácvik letu při rychlosti M=2 nessly označení Panavia Tornado T.3.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Umělcova představa projeku AFVG - předchůdce Tornada
Přední kokpit Tornada GR.4 Royal Air Force
Německé Tornado ECR
Dvojice italských Tornád podílející se na cvičení "Dragon Hammer" v rámci NATO v roce 1987

Letoun byl vyvinut a postaven firmou Panavia - konsorciem složeného z firem British Aerospace (dříve British Aircraft Corporation), MBB ze Západního Německa a Alenia Aeronautica z Itálie.

První z devíti objednaných prototypů, německý P-01, vzlétl poprvé 14. srpna 1974 poháněný dvojicí turbodmychadlových motorů Turbo-Union RB.199 Mk.103 s tahem po 37,78/64,45 kN. Druhý prototyp MRCA P-02 (XX945) zalétaný 30. října 1974 byl britský a byl určen ke zkouškám výzbroje. Italský prototyp P-05 byl zalétán v prosinci 1975, který však havaroval v důsledku poruchy elektronického systému aktivního řízení (CSAS). Tento systém prodělal složitý vývoj a trpěl častými poruchami, zejména bloku pro ovládání motorů. Do zahájení sériové výroby byl doladěn. Poslední prototyp P-09 byl zalétán v říjnu 1976.

První stíhací bombardovací Tornado IDS bylo zalétáno v červenci 1979 a do plné služby vstoupilo v roce 1982. Sériové letouny měly instalované pohonné jednotky RB-199-34R-04 Mk.101 s tahem po 35,51/66,74 kN. K vybavení patřil mapovací radiolokátor a přístroj pro sledování terénu, laserový dálkoměr a počítač pro systém CSAS. Tornada IDS určená k specializovaným bojovým letům zahrnující námořní bitevní úkoly byly značeny Tornado GR.1B a pro umlčení nepřátelské obrany a průzkum Tornado GR.1A.

Čistě britskou záležitostí se stal vývoj Tornada ADV, označeného Panavia Tornado F.Mk 2 a určeného primárně pro vzdušný boj. Prodlužený trup umožňoval nést větší zásobu paliva, pravý kanón byl nahrazen výklopnou trubicí s uzávěrem pro tankování paliva za letu. Do přídě byl instalován nový střelecký radiolokátor AI.24 Foxhunter jako součást automatického systému vyhledávání, vyhodnocování a zaměřování cílů. První F.Mk 2 byl zalétán 27. října 1979.

Provizorní varianta F.Mk 2 byla brzy nahrazena stroji Panavia tornado F.Mk 3. První ze 152 vyrobených kusů převzalo RAF v roce 1986 a od té doby prošly několika modernizačními etapami. První zahrnovala ovládací prvky soustředěné na plynové a řídící páce (HOTAS), potah z materiálu pohlcujícího radarové vlny (RAM) a výmetnice infračervených klamných cílů. Ve druhé etapě bylo zdokonaleno počítačové a radrovézobrazení a zabudován systém přenosu dat JTIDS. Nakonec prošla modernizací stovka strojů F.Mk 3 v rámci programu Capability Sustainment Programme (CSP). Nová digitální avionika a využití zaměřovače vestavěného v pilotní přilbě umožňují použití řízených střel AMRAAM (Advanced Medium-Range Air-to-Air Missile) a ASRAAM (Advanced Short-Range Air-to-Air Missile). Letouny byly vybaveny novým radarem, schopným současného zaměřování několika pohyblivých cílů a zdokonalenými prostředky vlastní ochrany. Další modernizací pro zvýšení a sjednocení operační hodnoty Common Operational Value (COV) charakterizovaly úpravy draku, kokpit s novými displeji, kompatabilní s brýlemi pro noční vidění, GPS a radiostanice Have Quick. První stroje CSP/COV byly RAF předány v roce 2000.

V roce 1999 se součástí výzbroje RAF staly modernizované letouny IDS Panavia Tornado GR.4 s možností používat kontejnery TIALD (Target Imaging And Laser Designation) pro řízení přesně naváděných zbraní, brýlemi pro noční vidění a zdokonalenými prostředky pro vlastní ochranu. Průzkumná verze GR.1A byla obdobně modernizována programem Mid-life Upgrade na verzi GR.4A. První sériové Tornado GR.4 vzlétlo z továrního letiště BAe Systems ve Wartonu 4. dubna 1997. Za jeho řízením byli Graham Wardell a Phil Compton. Hlavním vnějším rozpoznávacím znakem Tornada GR.4 od starší verze GR.Mk 1 je instalace pouzdra termovizního systému FLIR (Forward Looking Infra-Red) GEC 1010 na levé straně pod přídí.

Nasazení[editovat | editovat zdroj]

Britské Tornado za letu během Operace irácká svoboda

Pro jednotný výcvik pilotů a operátorů elektroniky letounů Tornado všech tří států, které se účastnily na vývoji a výrobě, bylo na základně RAF v Cottesmore otevřeno v lednu 1981 výcvikové středisko Tri-national Tornado Training Establishment. Původních 15 strojů bylo rozšířeno na 50 letounů.

První Tornado F.Mk 2 bylo dodáno k operační přeškolovací jednotce (OCU) č. 229 na základně RAF Coningsby v Linconshiru v listopadu 1984.

Strje F.Mk 3 jako první obdržela v květnu 1987 29. peruť RAF v Coningsby. Za plně operační byla uznána koncem listopadu téhož roku. Celkem bylo přezbrojeno sedm perutí a 229. OCU (Operation Capability Upgrade), ze které se 1. června 1992 stala 56. záložní peruť.

První Tornada GR.4 byla do řadové služby zavedena v květnu 1998.

Tornado se zúčastnilo v rámci RAF, AMI (Italské letectvo) a saúdského letectva ve válce v Zálivu.

Specifikace (Tornado GR.4)[editovat | editovat zdroj]

Panavia Tornado IDS.svg

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 2
  • Délka: 16,72 m
  • Rozpětí: 13,91 m-úhel křídla 25 stupnňů, 8,60 m-úhel křídla 67 stupňů
  • Výška: 5,95 m
  • Nosná plocha : 26,6 m²
  • Hmotnost (prázdný): 13 890 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 28 000 kg
  • Pohonná jednotka: 2 × dvouproudový motor Turbo-Union RB199 Mk 103 s přídavným spalováním

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 2 417,6 km/h-M=2,34
  • Dolet: 1 390 km
  • Přeletový dolet: 3 890 km se čtyřmi příd. nádržemi
  • Dostup: 15 240 m
  • Stoupavost: 76,7 m/s
  • Tah/Hmotnost: 0,55

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

(dle varianty)

  • 1 až 2 kanóny IWKA-Mauser ráže 27 mm
  • ŘS BAe Sky Flash, AIM-9 Sidewinder, AIM-120 AMRAAM, AIM-132 ASRAAM, Brimstone (AAAW), Kormoran, Martel, MBB Jumbo
  • pumy CPU-123/B Paveway II, GBU-28 Paveway III

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DONALD, David. Kapesní encyklopedie Vojenská letadla. 1. vyd. Praha : Ottovo nakladatelství, 2002. ISBN 80-7181-701-5. S. 135 až 137.  
  • JACKSON, Robert. Moderní vojenská letadla. 1. vyd. Praha : Ottovo nakladatelství, 2006. ISBN 80-7360-190-7. S. 54 až 57.  
  • NĚMEČEK, Václav. Vojenská letadla 5. Praha : Naše vojsko, 1982. 432 s. Kapitola Americké stíhací letouny, s. 293 až 296. (česky)