de Havilland Vampire

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vampire / Sea Vampire
Vampire T.11
Vampire T.11
Určení proudový stíhací letoun
Výrobce de Havilland
English Electric
Šéfkonstruktér Frank B. Halford
První let 20. září 1943
Zařazeno 1945
Vyřazeno 1979 (Rhodesie)
Uživatel Royal Air Force
Fleet Air Arm
Vyrobeno kusů 3 268[1]
Další vývoj de Havilland Venom

de Havilland DH.100 Vampire byl britský proudový stíhací letoun vyvinutý v době druhé světové války.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Dvoumístná cvičná verze

Vývoj proudového stíhacího letounu de Havilland Vampire sahá do počátku roku 1941. Motor H1, který vyvinula firma de Havilland, byl později používán i u britských proudových stíhaček Gloster Meteor a amerického Lockheedu XP-80. Prototyp letounu typu D.H.100 byl objednán roku 1942. 20. září roku 1943 se konaly prototypové zkoušky, při nichž stroj (sériové číslo LZ548/G) poprvé vzlétl s šéfpilotem Geofrey de Havillandem, synem zakladatele proslulé značky. Testy pokračovaly i následujícího roku a dolaďovaly se všechny nedostatky. Dne 13. května 1944 dostala továrna objednávku na prvních 120 sériově vyráběných letounů, které dostaly název Vampire. První sériově vyráběný letoun Vampire F.Mk.I vzlétl až 20. dubna 1945 (sériové číslo TG274/G), přičemž dále pokračovaly testy. De Havilland Vampire byl prvním proudovým letounem, který přistál na palubě letadlové lodi. Stalo se tak 3. prosince 1945 (prototyp LZ551/G) se zkušebním pilotem Ericem Brownem na HMS Ocean. Na základě úspěšných zkoušek poté Admiralita objednala menší sérii čistě námořní verze Vampire F.Mk.20. Celkem bylo v britské mateřské továrně vyrobeno 244 sériových kusů, ale žádný z nich se bojového nasazení do konce války nedočkal. Letouny však byly u společnosti English Electric Co. Ltd. v Prestonu licenčně produkovány dále a celkem jich bylo pod různými označeními vyrobeno kolem 4300 kusů.

Bojové použití[editovat | editovat zdroj]

Britské vojenské letectvo začalo zavádět letouny Vampire do činné služby prakticky až na jaře roku 1946. O koupi těchto letounů uvažovalo i vedení československé armády, ovšem politická situace po roce 1948 zmařila nákupy nejen letecké techniky. Prvním zahraničním zákazníkem se stalo Švédsko, kde tyto letouny sloužily pod označením J-28 až do roku 1955. Stroje dále létaly ve Francii pod označením SE-535 Mistral, kde probíhala i licenční výroba u firmy SNCASE, Švýcarsku, Kanadě či Dominikánské republice, která stroje zakoupila v roce 1955 od švédského Flygvapnetu, celkem ve 30 zemích světa. Licenci zakoupila také Itálie, kde se stavěly u firem F.I.A.T. a Macchi. Ve Velké Británii sloužily ještě dlouhou dobu k experimentálním účelům.

Hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Nákres
  • Posádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 12,19 m
  • Délka: 9,37 m
  • Výška: 2,69 m
  • Nosná plocha: 24,80 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 2890 kg
  • Vzletová hmotnost: 4760 kg
  • Maximální rychlost: 865 km/h
  • Počáteční stoupavost: 21,80 m/s
  • Dostup: 12 500 m
  • Dolet: 1170 km (bez přídavných nádrží)

Pohonná jednotka[editovat | editovat zdroj]

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 4× 20mm kanóny British Hispano 404 Mk.5

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Pastýř od Fredericka Forsytha

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Gunston 1981, p. 52.
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu