Supermarine Spitfire

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Spitfire
Určení Stíhač
Výrobce Supermarine
Šéfkonstruktér R. J. Mitchell
První let 5. března 1936
Zařazeno 4. srpna 1938
Vyřazeno 1961 Irish Air Corps[1]
Uživatel 35px Royal Air Force
Výroba 1938 - 1948
Vyrobeno kusů 20 351 plus 2 334 Seafirů
Cena za kus £ 15 000
Varianty Spiteful
Seafire

Supermarine Spitfire byl britský jednomístný stíhací letoun sloužící v RAF a v letectvech dalších spojeneckých armád během druhé světové války. Letoun tvořil spolu s Hurricany základ britského stíhacího letectva během bitvy o Británii.

Vznik a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Spitfire Mk. V s krásným eliptickým křídlem

Supermarine začalo s vývojem své první stíhačky jako odpověď na specifikaci F.7/30 vydanou britským ministerstvem letectví v roce 1931. Ta požadovala letadlo moderní koncepce poháněné motorem Rolls-Royce Goshawk II. Soutěže o typ specifikovaný v F.7/30 se zúčastnily všechny významné letecké společnosti v Británii i malá firma Supermarine (od roku 1928 vlastněná koncernem Vickers). Ta měla zkušenosti s vývojem rychlostních speciálů, které dosáhly výrazných úspěchů v soutěži plovákových letadel o Schneiderův pohár s typy Supermarine S.5 a S.6 (rychlostní plovákový typ S.6B konstruovaný Reginaldem J. Mitchellem dosáhl 29. září 1931 světového rychlostního rekordu výkonem 657 km/h).

Vyvíjený stroj dostal označení Type 224 a jeho šéfkonstruktérem byl R. J. Mitchell. Měl otevřenou pilotní kabinu a mohutně zakapotovaný pevný podvozek (v kapotách bylo po jednom kulometu ráže 7,7 mm, další dva byly v trupu před pilotem). Prototyp vzlétl 19. února 1934, ale nedosahoval požadovaných výkonů.

V roce 1935 britské ministerstvo letectví objednalo ve firmě Supermarine specifikací F.37/34 první celokovové stíhací letadlo pro potřeby RAF. Prototyp Supermarine Type 300 byl dokončen 18. února 1936, konstruktérem byl opět Reginald J. Mitchell. Prototyp se sériovým číslem K5054 poprvé vzlétl 5. března 1936 (někdy se udává i 6. březen) poháněný motorem Rolls-Royce Merlin C a dvoulistou dřevěnou vrtulí. Mimo celokovové konstrukce měl krytou kabinu a zatahovací podvozek. Po menších úpravách prototypu byla v červnu 1936 objednána první série 310 kusů pod názvem Spitfire. Kvůli dosažení vyšších výkonů byla ve výrobě brzy nahrazena dvoulistá vrtule třílistou. Technologická náročnost typu (zejména výroby moderního eliptického křídla) způsobila zpoždění náběhu výroby a první stroje přišly k jednotkám až koncem roku 1938.

Celkem vzniklo 24 verzí s mnoha subvariantami lišícími se motory, výzbrojí či výstrojí. Výzbroj se zpočátku u prvních verzí sestávala výhradně z kulometů. Verze Mk.IA nesla osm kulometů Browning ráže 7,7 mm vestavěných do křídla. Protože se brzy ukázalo, že kulomety mají relativně malý účinek, dostaly Spitfiry výzbroj 20mm kanóny British-Hispano. Po testech na několika strojích Mk.I bylo vyrobeno 170 kusů verze Spitfire Mk.IIB, vyzbrojené dvěma 20mm kanóny British-Hispano a čtyřmi 7,7mm kulomety. Ve velkém měřítku, kdy kanóny nesla většina produkce, byl takto vyzbrojen až Spitfire Mk.VB a Mk.VC (začal se vyrábět v létě roku 1941). Ty byly poháněny motory Rolls-Royce Merlin 45, 46, 50 nebo Merlin 55. V největším počtu však byly vyráběny verze Mk.IX a Mk.XVI (Mk.XVI, až na motor vyráběný v licenci u americké automobilky Packard, byl identický s Mk.IX). Ta se od verze Mk.V mimo detailů a zesílené konstrukce draku lišila hlavně motorem Rolls-Royce Merlin 61 a později 63, 66 či 70 (LF Mk.XVI poháněl motor Packard Merlin 266) a čtyřlistou vrtulí. Do služby byla nasazena v červenci 1942, měla být jen dočasným řešením nadřazenosti německých Fw 190A nad tehdejšími stíhacími stroji RAF. Ihned se osvědčila a v její výrobě se pokračovalo. Přibyla také výzbrojní varianta E, u které byla oproti variantě C nahrazena čtveřice kulometů ráže 7,7 mm dvěma kulomety ráže 12,7 mm. Stroje posledních sérií Mk.IX a Mk.XVI dostaly kapkovitý překryt kabiny (podobně jako měly stroje Typhoon, Tempest či P-51D Mustang), zlepšující výhled pilota do zadní polosféry. V roce 1944 také byla nasazena nejlepší verze která se ještě zúčastnila bojů za II. světové války, Spitfire Mk.XIV, poháněná motorem Rolls-Royce Griffon. Bylo postavených více než 20 300 kusů všech verzí a Spitfire zůstal ve službě až do padesátých let 20. století. Stroje byly vyráběny v továrnách v Castle Bromwich nedaleko Birminghamu a v Southamptonu.

Námořní verze[editovat | editovat zdroj]

Seafire F XVII SX336 v červenci 2006
Související informace naleznete také v článku Supermarine Seafire.

Existovala také námořní verze nazývaná Seafire určená pro operace z palub letadlových lodí. Měla na spodní straně trupu (později vzadu za ostruhovým kolečkem) záchytný hák (kvůli brzdění letadla při přistávání na letadlových lodích), sklápěcí křídla a další výstroj potřebnou k provozu na letadlových lodích. I přes solidní výkony nebyla tato modifikace úplně vhodná pro takovou službu (obtížné přistávání, způsobené malým rozchodem podvozku, vedlo k množství nehod, typ také neoplýval dlouhým doletem potřebným nad mořem), a tak se Seafire nestal v britském námořním letectvu tak dominantním typem jako na pevnině u RAF.

Celkem bylo vyrobeno více než 2 500 strojů různých verzí letadla Supermarine Seafire. Poslední verze Seafire (F.47) byla nasazena ve válce v Koreji. K vyřazení Seafire ze služby došlo v roce 1952.

Začátkem roku 1940, kdy probíhaly boje v Norsku a spojenci ztratili všechna tamní pozemní letiště, přišlo RAF s návrhem přestavět Spitfiry na plovákové stíhací letouny, schopné operovat z mořské hladiny v oblastech, kde nebylo možné nasazení letadlových lodí. V dubnu začali přestavovat Supermarine Spitfire Mk.I (R6722), ovšem boj o Norsko mezitím skončil a tak se stroj vrátil do původní podoby pozemního stroje. Práce na plovákových Spitfirech se obnovily v roce 1941. První přestavba proběhla na verzi Mk.V (W3760), která byla zalétána v říjnu 1942. Letoun obdržel čtyřlistou vrtuli, měl zaplechované šachty kolového podvozku a novou kýlovku se směrovkou a spodním kýlem. Firma Folland přestavěla ještě další dva Spitfiry Mk.V (EP751 a EP754). Takto upravené stroje se dvěma plováky dosahovaly maximální rychlost 520 km/h. V roce 1943 vznikla ještě přestavba z verze Mk.IXb (MJ892), jejíž maximální rychlost vzrostla na 605 km/h. V témže roce RAF rozhodlo nasadit plovákové Spitfiry proti německým transportním letounům, které obstarávaly přepravu vojenského materiálu z Řecka na Krétu. EP 451, EP754 a MJ892 byly lodí přepraveny do Středomoří s předpokládanou základnou na některém z malých řeckých ostrovů. Zásobování měly obstarávat ponorky. Jednotka byla nejprve dislokována v Egyptě na Velkém hořkém jezeře, kde započal výcvik. Po dosažení operační způsobilosti byl však plán nasazení zrušen.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Spitfire Mk XI piltovaný Sqn. Ldr. Martindalem; po letu 27. dubna 1944, kdy letoun dosáhl rychlosti 975 km/h (možno si všimnout poškození z tohoto letu).
Spitfire F Mk 22 s motorem Rolls-Royce Griffon

Spitfire byl jednomotorový jednomístný stíhací letoun, celokovový samonosný dolnoplošník poloskořepinové konstrukce (pouze kormidla kryje plátno), s jednoduchými ocasními plochami a se záďovým zatahovacím podvozkem (u prvních verzí ostruhové kolečko zatažitelné nebylo).

Jedním z důležitých prvků konstrukce bylo tzv. geometrické zkroucení křídla (vedle geometrického zkroucení známe také tzv. aerodynamické zkroucení křídla; stejného účinku totiž lze dosáhnout i vhodnou volbou různých profilů podél rozpětí křídla, popř. křídlo může být tzv. zkrouceno současně geometricky i aerodynamicky). Úhel nastavení křídla se plynule snižuje z 2° u kořene křídla na -0,5° na koncích. Zkroucení křídla zajišťuje dobré chování při přetažení letounu — při přetažení se proudění začne odtrhávat nejprve u kořene křídla, což způsobuje dvě věci:
— turbulentní proudění zasáhne ocasní plochy letounu, což způsobí vibrace výškovky, které se řízením přenášejí pilotovi na řídicí páku; toto kmitání „kniplu“ pilota informuje o tom, že se blíží do nebezpečné oblasti, při které může dojít ke ztrátě vztlaku a pádu letounu;
— za druhé, díky menšímu úhlu náběhu vnějších částí křídla, si stroj stále ještě zachovává účinná křidélka, takže stroj stále ještě je plně ovladatelný.

Slabší stránkou prvních verzí motoru Merlin byl karburátor, který při vysokých negativních násobcích (fakticky jen při přechodu do střemhlavého letu) přestal dodávat palivo do motoru, zatímco jeho hlavní soupeř Messerschmitt Bf 109E měl přímé vstřikování paliva do válců, kde k tomuto nedocházelo (z druhé strany ovšem vstřikovací souprava je výrobně náročnější, a tedy i dražší, a přímé vstřikování paliva do válců je také citlivé na zavzdušnění palivového systému). Ovšem první, byť jen „provizorní“ řešení se objevilo již v roce 1940, kdy byl v RAE navržen a zkonstruován tzv. RAE-restrictor (známý též pod označením „Shilling orifice“), byť toto se do výroby dostalo až po „Bitvě o Británii“ (autorkou tohoto řešení byla Beatrice Shilling, která později za dlouholetou úspěšnou činnost v RAE obdržela řád OBE). Definitivním řešením pak byla konstrukce karburátoru spolehlivě pracujícího i při záporných násobcích, tzv. „RAE anti-G carburettor“ (použití karburátoru z druhé strany přinášelo, oproti přímému vstřikování paliva, zvýšení plnicí účinnosti, a tedy i vyšší výkon motoru).

Výsledkem tedy bylo (za Bitvy o Británii) že v nepříjemné situaci se mohl pilot Messerschmittu odpoutat prudkým přechodem do střemhlavého letu, kdy zprvu získal před pronásledovatelem cenné desítky metrů. (Není ovšem pravdivé tvrzení, byť je velice rozšířené, že Bf 109E byl v letu střemhlav rychlejší — stačí se podívat do manuálů na mezní rychlosti obou letounů — ty jsou takřka identické…) A protože ve vzdušných soubojích rozhodují sekundy (či spíše zlomky sekund), byla to nebezpečná výhoda Messerschmittů (byť se ovšem jednalo o únik — tedy o situace kdy pilot německé stíhačky rozhodně nebyl ten, kdo by měl navrch). Projevovala se zejména v střemhlavém letu, ve kterém byly schopné uniknout Spitfirům. Ty měly naopak lepší stoupavost, a tak často unikaly nepříteli prudkým stoupáním.

Služba u RAF[editovat | editovat zdroj]

Spitfire Mk XVI
Průzkumný Spitfire PR Mk XI, PL775 ‘A’ z 541. perutě RAF s invazními pruhy
Spitfire Mk.Vb BM597, dodnes provozovaný Historic Aircraft Collection v původní kamufláži polské 317. perutě

Spitfire se časem stal, i díky úspěšné propagandě, legendou bitvy o Británii. Spitfire byl určitě jedním z nejlepších stíhacích strojů své doby. Během roku 1940 měl svou nezastupitelnou úlohu při ochraně britského vzdušného prostoru a při ochraně ustupujících britských a francouzských vojsk u Dunkerque. V době bitvy o Británii ale ještě nebyly perutě RAF vybaveny dostatečným počtem strojů tohoto typu, a tak se dělil o úspěchy se svým kolegou od firmy Hawker. RAF totiž v té době disponovala dostatečným počtem robustní stíhačky Hawker Hurricane, která se ukázala být vhodnou pro ničení nepřátelských bombardérů, ale kvůli nižším výkonům byla slabší v porovnání s německou nejrozšířenější stíhačkou Messerschmitt Bf 109E.

Tento stav vedl k tomu, že po relativně dlouhý čas měly obě stíhačky při německých náletech úkoly rozdělené (pokud to okolnosti dovolily). Výkonnější a obratnější Supermarine Spitfire zaměstnávaly stíhačky nepřítele a odolné Hawker Hurricane rozbíjely svazy bombardérů. Oba typy byly v tomto období pro Brity určitě nenahraditelné.

Spitfire a Hurricane měly oproti německým strojům výhodu v navigaci. Tu jim zabezpečoval tehdejší poměrně nový vynález – radar. Hlavní však bylo to, že ho Britové dovedli velmi účinně použít a skvěle navigovat své hlídkující stroje k nepříteli. Nezanedbatelným faktorem byla i blízkost vlastních letišť a tím pádem i nižší spotřeba paliva, což nahrávalo letcům RAF. Němci nebyli schopní poskytnout svým bombardovacím svazům stíhací ochranu po celou dobu letu. Obzvlášť v hloubce anglického vnitrozemí.

Verze Mk.I a Mk.II byly bojově nasazené v Evropě do konce roku 1941, kdy začaly být nahrazovány verzí Mk.V. Letadlová loď HMS Eagle dopravila několik těchto strojů i na Maltu, na jejíž obraně se v roce 1942 ve velké míře podílely v celkovém počtu kolem 275 strojů. Vybavené velkým prachovým filtrem byly verze Mk.V a Mk.VIII nasazeny také do bojů v severní Africe i v rámci amerického letectva. O něco později následovaly spojenecká vojska jako vzdušné krytí na Sicílii a do Itálie. Jejich krátký dolet je ale předurčoval jen na doprovod bombardérů na krátké vzdálenosti a na akce typu „sweep“ nad letišti v okupované Francii. Dálkový doprovod amerických bombardérů měly zajišťovat americké P-47, P-38 a později i P-51.

Na bojištích v Tichém oceánu byly Spitfiry nasazeny nejprve v Austrálii. Zpočátku hlavně jako průzkumné stroje, později i jako stíhačky. Koncem roku 1942 létaly na strojích Mk.V severoaustralském Darwinu už dvě perutě. První stroje Mk.V byly v bojích v Barmě nasazeny v září 1943. Spojenečtí piloti byli nemile zaskočeni, že ani Spitfire nevymanévruje ve vzdušném souboji japonské stíhačky Mitsubishi Zero.

Ostatní uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Supermarine Spitfire Mk IX v muzeu Chel ha-Avir na letecké základně Chacerim v Izraeli (2006)

Mimo RAF sloužily letouny Spitfire ve většině spojeneckých letectev. Obzvlášť významné byly pro kanadské (Royal Canadian Air Force), australské (Royal Australian Air Force), jihoafrické (South African Air Force) a novozélandské (Royal New Zealand Air Force) letectvo. Patřily též mezi několik málo neamerických typů letadel, které sloužily v americkém letectvu (United States Army Air Forces). Stíhačky Supermarine Spitfire používaly také některé jednotky cizích zemí, které spadaly pod britské RAF: byli to hlavně Francouzi, Norové, Belgičané, Poláci a Čechoslováci. V bojích proti Japonsku nasadilo tato letadla i indické královské letectvo. Spitfiry sloužily i v řadách letectva Rudé armády v Sovětském svazu kam byly dodány v rámci Smlouvy o půjčce a pronájmu. Ukořistěné exempláře použila v několika případech i Luftwaffe.

Po druhé světové válce používalo Spitfiry: Švédsko, Itálie, Sýrie, Dánsko, Norsko, Turecko, Kanada, Holandsko, Francie, Portugalsko, Československo, Španělsko, Polsko, Rhodézie, Jugoslávie, Hongkong, Barma, Izrael a Spojené království. Zúčastnily se řecké občanské války a izraelské války za nezávislost.

Popis konstrukce verze F Mk.IX[editovat | editovat zdroj]

Supermarine Spitfire byl jednomístný jednomotorový samonosný dolnoplošník. Kovová kostra křídel, pevných ocasních ploch a trupu byla pokryta duralem. Kovová kostra pohyblivých ocasních ploch plátnem. Krycí plechy byly duralové. Řadový motor poháněl kovovou nebo dřevěnou čtyřlistou vrtuli s nastavitelným úhlem náběhu. Podvozek byl zatahovací, se zatahováním hlavních podvozkových nohou směrem ke koncům křídel, zadní ostruhové kolečko bylo pevné. Mimo vestavěné výzbroje mohly být neseny bomby o celkové hmotnosti 339 kg nebo přídavná nádrž.

Specifikace[editovat | editovat zdroj]

Nákres jedné z prvních verzí

Technické údaje (Spitfire LF Mk.IXC)[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 11,23 m
  • Délka: 9,54 m
  • Výška: 3,84 m
  • Plocha křídel: 22,48 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 2630 kg
  • Vzletová hmotnost: 3450 kg
  • Pohonná jednotka:Rolls-Royce Merlin 66
  • Max. výkon motoru (v nominální výšce): 1580 hp (1178 kW)

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost (ve výšce 6400 m): 656 km/h
  • Dostup: 12 900 m
  • Počáteční stoupavost: 21,0 m/s
  • Čas výstupu do výšky 6096 m: 6,40 minuty
  • Dolet: 690 km
  • Max. dolet (s příd. nádrží): 1580 km

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • Dva kanóny ráže 20 mm (120 nábojů na zbraň)
  • Čtyři kulomety ráže 7,7 mm (350 nábojů na zbraň)

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Supermarine Spitfire na slovenské Wikipedii.

  1. "Ireland Air Force." aeroflight.co. Retrieved: 27 September 2009.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HOLMES, Tony. Spitfire vs Bf 109 : bitva o Británii. Praha : Grada, 2008. 80 s. ISBN 978-80-247-2518-5.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu