Hawker Hunter

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hawker Hunter
Hawker Hunter T.7 (XL577, G-BXKF), 2007
Hawker Hunter T.7 (XL577, G-BXKF), 2007
Určení stíhací a útočný letoun
Výrobce Hawker Siddeley
Šéfkonstruktér Sydney Camm
První let 21. července 1951
Zařazeno 1954
Vyřazeno Mimo armádu létá dodnes
Uživatel Royal Air Force
Fleet Air Arm
Švýcarské letectvo
Indické letectvo
Vyrobeno kusů 1 972
Mapa vojenských provozovatelů Hawkeru Hunter
Huntery akrobatické skupiny Black Arrows

Hawker Hunter je britský proudový stíhací letoun 2. generace, zavedený do výzbroje RAF s jistým zpožděním oproti srovnatelným strojům ve výzbroji amerického či sovětského letectva jako např. North American F-86 Sabre či MiG-15 a MiG-17.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

První prototyp P.1067 (sériové číslo WB 188) vzlétl z letiště v Boscombe Down 20. července 1951 se zkušebním pilotem Hawkeru Nevillem F. Dukem. Po zabudování motoru Avon RA.7R o tahu 42,68 kN na režimu přídavného spalování vzlétl jako Hunter Mk.3 7. července 1953. 7. září téhož roku na tomto upraveném prototypu překonal pilot N. F. Duke světový rychlostní rekord hodnotou 1170,958 km/h. O 12 dní později vytvořil další rekord na 100 km uzavřeném okruhu, který prolétl rychlostí 1141,346 km/h.

Druhý prototyp (WB 195) byl zalétán 5. května 1952 s kompletním zbraňovým systémem a sériovým motorem Avon RA.7 Mk.104. První dva exempláře tvořily předchůdce sériovým strojům Hawker Hunter F.1, třetí prototyp (WB 202), první vzlet 30. listopadu 1952, předcházel sérii Hunter F.2 s motory Sapphire.

Celková produkce varianty F.1 čítala 139 strojů, z nichž první (WT 555) vzlétl s motorem Avon RA.21 Mk.113 o tahu 33,57 kN 16. května 1953. Verze F.2 bylo vyrobeno 45 kusů se záletem prvního exempláře (WN 888) s pohonnou jednotkou Sapphire AS.Sa6 Mk.101 14. října 1953. Obě verze se od prototypu odlišovaly brzdicím štítem na spodní části trupu.

Hunter F.4 vzlétl poprvé 20. října 1954 (WT 701) se zvětšeným obsahem vnitřních palivových nádrží. Dále bylo možno na křídlové závěsníky podvěsit dvě přídavné nádrže po 454 l. Prvních 159 letounů Hunter F.4 létalo ještě s motorem Avon RA.21 Mk.113, následující již měly instalovaný motor Avon RA.21 Mk.115 o stejném tahu, ale s podstatně zlepšeným kompresorem.

Stejné úpravy byly provedeny od 46. kusu (WN 954) s motorem Sapphire a takto vznikla varianta F.5 létající od 19. října 1954. Celková produkce verze F.4 v mateřském závodě v Kingstonu i pobočném závodě v Blackpoolu dosáhla 365 letounů a verze F.5 vyráběná v továrně Armstrong Whitworth 105 kusů.

Finální jednomístnou variantu na výrobní lince představoval typ Hawker P.1099 Hunter F.6, jehož prototyp (XF833) vzlétl 22. ledna 1954. Sériový letoun (WW592) s pohonnou jednotkou Avon RA.28 Mk.203 o tahu 44,68 kN byl zalétán 25. března 1955. První stroje opouštěly výrobní závod s křídlem jako předchozí verze, následně byl pro vyloučení klonění zaveden na náběžné hraně pilový zub zvětšující nosnou plochu o 0,843 m², deflektory výšlehu zabraňovaly klopení při střelbě na maximálním dostupu a přestavitelný stabilizátor příznivě ovlivnil ovládání letounu. Včetně prototypu bylo vyrobeno 416 strojů F.6, dalších 93 a 144 letounů převzalo holandské a belgické letectvo z domácí licenční výroby.

Na stroji Hunter F.6 (XF833) byla úspěšně odzkoušena reverzace tahu, zkracující délku přistání na polovinu. U dvou dalších zkušebních letounů (WW594 a WW598) s prodlouženou hrotitou přídí byly jako P.1109A a P.1109B určeny ke zkouškám s PLŘS Firestreak.

Jednalo se o velice úspěšnou konstrukci, která vydržela po mnoho let ve výzbroji RAF, ať v původních stíhacích verzích (Hunter F.1 až F.6) či jako stíhací bombardér Hunter FGA.9 vzniklý úpravou verze F.6. Byl také používán akrobatickou skupinou Black Arrows, kterou tvořili piloti 111. squadrony RAF a také akrobatickou skupinou švýcarského letectva Patrouille Suisse s letouny Hawker Hunter Mk.58. Stroj se rovněž hojně exportoval (Rhodesie, Chile, Kuvajt, Libanon, Omán, Katar a Singapur) a také byl vyráběn v licenci. V Holandsku společnostmi Fokker a Aviolanda, v Belgii SABCA a Avions Fairey.

Verze Hunter T.7, T.8, T.12, T.52, T.62, T.66, T.67 a T.69 byly dvoumístné cvičné varianty. Letouny Hunter FR.10 byly průzkumnou verzí FGA.9 a Hunter GA.11 byl operační cvičný letoun Royal Navy s přistávacím hákem.

Nasazení[editovat | editovat zdroj]

V květnu 1954 převzala Huntery F.1 43. letka RAF ve West Raynhamu. Další stroje postupně přecházely do výzbroje 54., 222., 229. a 233. letky, obdobně letouny F.2 tvořily výzbroj 257., 263. a 1. letky RAF. Huntery F.4 přešly do výzbroje 54. a 111. letky, postupně byly přezbrojeny také 3., 4., 14., 20., 26., 43., 66., 67., 71., 74., 92., 93., 98., 112., 118., 130., 222., 234. a 247. letka. Stroje F.5 pak převzala 1., 34., 41., 56. a 263. letka RAF.

Dánské královské letectvo převzalo 30 letounů F.4 upravených na požadovaný standard Hawker Hunter F.51. Z kontinentální výroby obdrželo nizozemské letectvo 96 strojů F.4, dalších 112 převzalo belgické letectvo. Švédské letectvo zakoupilo 120 kusů F.4 pod exportním označením Hawker Hunter F.50, které byly přizpůsobeny pro podvěšení dvou protiletadlových řízených střel Rb 324 na vnějších křídelních závěsnících. Z výzbroje RAF bylo v roce 1956 odprodáno 16 letounů F.4 do Peru jako Hunter F.52.

Huntery F.6 postupně nahradily u RAF předchozí verze, 12 strojů odkoupilo jordánské královské letectvo, 15 irácké letectvo a 6 převzal Libanon. Pod označením Hunter F.56 převzala Indie mezi říjnem 1957 a únorem 1961 celkem 160 strojů.

Hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Hawker Hunter FGA.9[editovat | editovat zdroj]

Hawker Hunter PR.11 (WT723)
  • Posádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 10,26 m
  • Délka: 13,98 m
  • Výška: 4,01 m
  • Nosná plocha: 32,42 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 6527 kg
  • Vzletová hmotnost: 8051 kg
    • s přetížením: 11 158 kg
  • Pohonná jednotka: 1 × proudový motor Rolls-Royce Avon 207
    • Tah motoru: 45,127 kN

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 1150 km/h
  • Dostup: 16 276 m
  • Dolet: 787 km
    • s přídavnými nádržemi: 2983 km

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 4 × revolverový kanón ADEN ráže 30 mm, každý se zásobou 150 nábojů
  • pumy či jiná výzbroj na čtveřici podkřídlových závěsníků (dvojice vnitřních má únosnost do 454 kg každý, vnější do 227 kg)

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • J. R. Moravec, Hawker Hunter, monografie v L+K 20-21 ročník LV
  • V. Němeček, Vojenská letadla 5, vydalo nakl. Naše vojsko, Praha, 1982 (1. vydání)
  • JACKSON, Robert. Moderní vojenská letadla. 1. vyd. Praha : Ottovo nakladatelství, 2006. ISBN 80-7360-190-7. S. 110 až 113.  
  • DUKE, Neville. Zkušební pilot. 1. vyd. Plzeň : Mustang, 1994. ISBN 80-85831-14-7.  
  • GENF, S. A.. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji : Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 158, 202, 213 a 243.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Hawker Hunter