BAC 1-11

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
One-Eleven
BAC-111 (G-AXBB, British Island Airways)
BAC-111 (G-AXBB, British Island Airways)
Určení dopravní letoun
Výrobce BAC
První let 20. srpna 1963
Zařazeno 1965
Uživatel British United Airways
Royal Air Force, Philipine Air Lines, Autair International
Výroba 1963-1982 (Británie)
1982-1989 (Rumunsko)
Vyrobeno kusů 244
Cena za kus 800 000 £

British Aircraft Corporation One-Eleven (někdy také BAC-111 nebo BAC-1-11) byl britský dvoumotorový proudový dopravní letoun s ocasními plochami do T z 60. a 70. let určený pro krátké tratě.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Projekt letounu zahájila společnost Hunting Percival Aircraft Ltd. V květnu 1956 uveřejnila informace o svém projektu lehkého dopravního letounu H-107 pro 48 cestujících s doletem 1600 km. Při realizaci konstrukčních podkladů bylo pro firmu Hunting důležitou skutečností, že od ledna 1958 společně s firmami De Havilland Aircraft Company a Fairey Aviation spolupracovala ve sdružení Airco při realizaci třímotorového letounu Hawker Siddeley Trident. Hunting získal od společnosti De Havilland četné praktické poznatky, které uplatnil při práci na H-107.

Během reorganizace britského leteckého průmyslu koncem 50. let 20. století vstoupil Hunting v roce 1960 do koncernu British Aircraft Corporation. V této nové organizaci byl projektem H-107 pověřen další člen koncernu Vickers. Při zpracování podkladů nového BAC-107 Vickers vycházel ze zkušeností s konstrukcí turbovrtulových letounů Viscount, které měl nový letoun nahradit v provozu. Projektovaný letoun byl zvětšen pro 59 až 69 pasažérů a za pohonné jednotky byla vybrána dvojice dvouproudových Rolls-Royce Spey umístěných na zádi trupu.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

BAC-111 (N1122J) dopravce Mohawk

Prototyp nového letounu označený BAC-111 (G-ASGH) poprvé vzlétl 20. srpna 1963, avšak již v říjnu havaroval a jeho sedmičlenná posádka zahynula. Letoun se dostal se do silně přetažené polohy se sklonem osy trupu 35°, v níž byly vodorovné ocasní plochy v úplavu křídla a motorových gondol, přičemž kormidla přestala reagovat.

Upravené sériové provedení BAC-111-200 poháněly dva motory Rolls-Royce Spey 506-14 po 47,1 kN. Oproti prototypu byla rekonstruována náběžná hrana křídla, zvětšila se jeho hloubka u trupu a dodatečně byly namontovány aerodynamické plůtky. Současně byla do řízení zavedena automatika, zabraňující přetažení. Na každé polovině křídla byl umístěn detektor úhlu náběhu, který po překročení stanovené meze ve spolupráci s pneumatickým pracovním válcem automaticky sklonil knipl, aby se podélná osa letounu navrátila do normálu. Vstup do kabiny cestujících byl sklopnými dveřmi se schodištěm pod zádí trupu a dveřmi na levém boku přídě trupu, v nichž mohly být na přání zákazníka instalovány sklopné schůdky. Křídlo bylo vybaveno velkými Fowlerovými vztlakovými klapkami. Posádka byla obvykle dvoučlenná plus palubní průvodčí.

Jeden ze tří dodaných BAC-111-485GD Královskému letectvu Ománu

Na produkci „dvoustovky“ navázala verze BAC-111-300 se zvýšenou vzletovou hmotností a větším doletem, které se však prodalo jen 9 kusů (British Eagle, Channel Airways a Laker).

Amerikanizované obměně BAC-111-400, jejíž prototyp (G-ASYD) poprvé vzlétl 13. července 1965, se na trhu dařilo lépe. Do nové verze bylo zabudováno nucené vypouštění palivových nádrží za letu, nouzové kyslíkové dýchací přístroje pro cestující a černá skříňka. Třicet kusů odebrala společnost American Airlines, která s nimi začala létat od března 1966. Letouny poháněly motory Spey 510-14, nebo 511-14 se statickým tahem po 51 kN. Celkem bylo prodáno 69 strojů -400.

Výroba pokračovala sérií BAC-111-500 pro 119 cestujících, jejíž prototyp (G-ASYD) byl zalétán 30. června 1967. Trup byl prodloužen o 2,54 m před a 1,57 m za křídlem, jehož plocha byla zvětšena. Motory Spey 512 DW se statickým tahem 55,8 kN každý dokázaly zvládnout vzletovou hmotnost až 47 400 kg. První sériový stroj -500 (G-AVMH) absolvoval první let 7. února 1968.

BAC-111-525FT (YR-BCL), letecká společnost TAROM

BAC-111-475 byl určen pro provoz na vysoko položených letištích a v horkých klimatických zónách. Pohyb na nezpevněné VPD usnadňovaly pneumatiky se širší dosedací plochou. Jako prototyp opět posloužil 27. srpna 1970 letoun imatrikulace G-ASYD upravený na nový standard. Ten spočíval v instalaci křídla verze -500 v kombinaci s kratším trupem a motory Spey 512DW. Následujícího roku v dubnu vzlétl první sériový stroj, v červenci přišla první dodávka dvou kusů peruánské společnosti Fawcett.

V květnu 1977 uzavřela britská strana s rumunským podnikem IAR dohodu o licenční výrobě dvaaosmdesáti letounů BAC-111-475 a -500. První trup BAC-111-500 byl do RSR dodán letecky strojem Super Guppy na jaře 1980, který následoval druhý trup varianty -500 a jeden -457. Rumunská výroba licenčních letounů Rombac-111 byla ukončena v roce 1989.

V létě 1978 poprvé vzlétla specializovaná varianta BAC-111-670 (opět přepracovaný G-ASYD) s upraveným křídlem, které umožňovalo stroji vzlétat z dráhy dlouhé 1220 m.

Nasazení[editovat | editovat zdroj]

British Aircraft Corporation BAC-111-475EZ (G-BLDH), McAlpine Aviation

Prvních devět sériových letounů odebral britský svaz dopravních společností British United Airways, dále irský Aer Lingus, Central African Airways, Bavaria a Kuwait Airways. Velkým obchodním úspěchem byl prodej šesti, pozdeji pak dalších osmi letounů letecké společnosti Braniff v říjnu 1961. O rok později odebral přepravce Mohawk 4 stroje.

Braniff uvedl dodané BAC-111-200 na své linky v dubnu 1965 a Mohawk v březnu příštího roku. Jeho letouny dopravovaly cestující z menších měst v okolí do New Yorku. Celkem se prodalo 56 exemplářů verze 200.

Prvním zákazníkem BAC-111-500 se stala společnost British Airways, kerá první kus převzala v srpnu roku 1968. Následoval přepravce Caledonian (4 kusy), TAROM (5) a dva stroje putovaly k Cyprus Airways.

Specifikace (BAC 1-11 300/400)[editovat | editovat zdroj]

BAC 1-11 (EI-ANF, Aer Lingus) v Zurichu, 1975

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 2
  • Kapacita: 89 až 119 cestujících
  • Délka: 28,5 m
  • Rozpětí: 26,98 m
  • Výška: 7,47 m
  • Nosná plocha: 91,04 m²
  • Hmotnost prázdného letadla: 23 050 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 40 142 kg
  • Pohonná jednotka: 2x motor Rolls-Royce RB.163 Spey Mk 511-14, každý o tahu 51 kN

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Cestovní rychlost: 882 km/h
  • Dostup: 10 670 m
  • Dolet: 2 300 km

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

BAC 111-479FU (ZE433), RAF

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NĚMEČEK, Václav. Dvoumotorová proudová a turbovrtulová dopravní letadla. 1. vyd. Praha : Nakladatelství dopravy a spojů, 1981. (Atlas letadel)  
  • GENF, S. A.. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji : Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 420.  
  • NICCOLI, Riccardo. Letadla Nejvýznamnější současné i historické typy. Praha : Ikar, 2001. 224 s. ISBN 80-242-0651-x.  
  • NĚMEČEK, Václav. Civilní letadla 2. 1. vyd. Praha : NADAS, 1981.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]