3. peruť RAF

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
No. 3 Squadron RAF
Země Spojené královstvíSpojené království Spojené království
Vznik 13. května 1912
Typ letecká peruť
Funkce protivzdušná obrana
Posádka RAF Coningsby
Motto Tertius primus erit
(„Třetí bude první.“)
Velitelé Robert Brooke-Popham
John Salmond
Nadřazené jednotky Vlajka Royal Flying Corps Royal Flying Corps (13. 5. 1912 - 31. 3. 1918)
Vlajka Royal Air Force Royal Air Force (od 1. 4. 1918)
Účast
Války první světová válka
druhá světová válka
válka v Iráku
Mise operace Allied Force
operace Palliser
vojenská intervence v Libyi
Baltic Air Policing[1]
Bitvy bitva na Sommě
bitva na Sommě (1918)
bitva o Francii
bitva o Británii
bitva o Normandii
operace Market-Garden
Insignie
Znak
Perutní varianta leteckého výsostného znaku RAF
Letouny
Stíhací Typhoon FGR.4
Cvičné Typhoon T.3

3. peruť (anglicky No. 3 Squadron) je peruť Royal Air Force provozující stroje Eurofighter Typhoon ze základny RAF Coningsby v Lincolnshiru. Založena byla již v roce 1912 jako jedna z prvních perutí Royal Flying Corps.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vznik a první světová válka[editovat | editovat zdroj]

3. peruť Royal Flying Corps vznikla 13. května 1912 v Larkhillu přejmenováním 2. (letounové) roty (anglicky No. 2 (Aeroplane) Company) Air Battalion Royal Engineers pod velením majora H. R. M. Brooke-Pophama. Již při svém vzniku tak byla peruť vybavená letouny a její personál se skládal z pilotů a mechaniků, převzatými po původní rotě, první jednotce ozbrojených sil Spojeného království i kolonií a Commonwealthu vybavené letadly těžšími vzduchu. Z toho útvar odvozuje své motto „Tertius primus erit“, „Třetí bude první“.

5. července 1912 dva příslušníci jednotky, kapitán Eustace Loraine a štábní seržant Wilson, přišli o život při letecké nehodě, čímž se stali prvními oběťmi na životech které Royal Flying Corps utrpěl.[2]

V roce 1913 se peruť podílela na manévrech Gardové divize v Haltonu v Buckinghamshiru. Její dočasné polní letiště se nacházelo na místě pozdější základny RAF Halton. Během cvičení jednotka provedla řadu průzkumných letů, a jako první simulovala vzdušné střetnutí mezi letounem a vzducholodí.[3]

Po vypuknutí první světové války byl útvar odeslán do Francie, kde peruť zpočátku operovala v průzkumné roli za využití mnoha typů letadel. Jako mechanik a pozorovatel u ní od června 1913 do ledna 1916 působil i James McCudden, budoucí stíhací eso, předtím než od peruti odešel aby se stal pilotem. V létě roku 1916, během ofenzívy na Sommě u ní jako pilot průzkumných strojů Morane Parasol působil i Cecil Lewis, později autor knihy Sagittarius Rising (česky vyšlo pod názvem „Ve znamení střelce“).

V říjnu 1917 byla peruť vybavena stroji Sopwith Camel a jednotka přešla k plnění stíhacích úkolů. Do konce války si její piloti nárokovali 59 sestřelů nepřátelských letadel. Peruť byla rozpuštěna v říjnu 1919.[4][5]

Devět příslušníků peruti se stalo esy, a to: Douglas John Bell, George R. Riley, Will Hubbard, Adrian Franklyn, Hazel LeRoy Wallace, Lloyd Hamilton, David Hughes, Neil Smuts,[6] a William H. Maxted.[7]

Meziválečné období[editovat | editovat zdroj]

Jednotka byla obnovena v Indii jako stíhací peruť vybavená stroji Sopwith Snipe, která ale byla opět rozpuštěna v říjnu 1921 a okamžitě reaktivována na základně RAF Leuchars ve Skotsku jako námořní průzkumná peruť vyzbrojená stroji Airco DH.9A a posléze i typy Westland Walrus a Avro Bison, než byla v dubnu 1923 rozdělena na dvě samostatné letky.[4][5]

Útvar byl v dubnu 1924 opět reaktivován jako stíhací peruť s letouny Sopwith Snipe, a poté zůstal na základnách ve Spojeném království kde vystřídal řadu dalších stíhacích typů, včetně Gloster Gladiator.[8] Jedinou výjimkou v těchto letech bylo přeložení do Sudánu v roce 1935, během italského vpádu do Habeše.[5]

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Hurricane Mk.IIC 3. peruti, okolo r. 1942.

Na začátku druhé světové války byla peruť dislokována na letišti RAF Biggin Hill jako součást Fighter Command s výzbrojí stroji Hawker Hurricane. Krátce po započetí německého útoku na západě byla nasazená ve Francii k podpoře British Expeditionary Force, ale již po deseti dnech musela být stažena, poté co si nárokovala sestřely 60 německých letadel při ztrátě 21 vlastních. 21. července 1940 byla letka „B“ detašována od peruti aby se stala základem nově vznikající 232. peruti. Jakmile byl útvar zpět na plném početním stavu, byla 3. peruť nasazena k obraně kotviště Royal Navy ve Scapa Flow. Na základně RAF Wick v severním Skotsku setrvala až do dubna 1941. Mezi červnem a srpnem 1941 se peruť ze základny RAF Stapleford Tawney podílela na útocích typu „Rhubarb“ proti cílům v severní Francii a v Nizozemí. Ve výzbroji měla i kanónovou variantu Hurricanu Mk. IIC.

Poté byla peruť nasazena v noční stíhací úloze, v níž operovala ve spolupráci s reflektory vybavenými Douglasy HavocTurbinlite“.[5]

V únoru 1943 byla jednotka přezbrojena na typ Hawker Typhoon a začala operovat jako stíhací-bombardovací a k protilodním útokům. V březnu 1944 získala nové stroje typu Hawker Tempest, s nimiž operovala nad předmostím v Normandii a proti německým střelám V-1, sestřely 288 z nich si peruť nárokovala.[5]

Později byla přesunuta na evropský kontinent a jako součást 2nd Tactical Air Force se podílela na podpoře postupu spojeneckých vojsk v Nizozemí a do Německa. V té době mezi její příslušníky patřil i F/Lt Pierre Clostermann, který operoval s 3. perutí od března 1945 až do konce války v Evropě.[4][5]

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

V roce 1948 byla peruť v Německu, kde byla dislokována od závěrečného období války, přezbrojena na proudové stíhačky de Havilland Vampire. V 50. letech byly Vampiry následovány typy Sabre a Hawker Hunter a posléze Gloster Javelin. Následovalo přezbrojení na útočné bombardéry Canberra. Většina doby kdy peruť operovala s Canberrami strávila na základně RAF Geilenkirchen a poté od ledna 1968 RAF Laarbruch.

Spojení 3. peruti s typem Harrier započalo v 70. letech když na základně RAF Wildenrath přešla na typ Harrier GR.1 a tak se připojila ke 4. a 20. peruti, které již s nimi z této základny operovaly.

Na základně RAF Gütersloh poté postupně obdržela novější varianty Harrier GR.3 a GR.5, a nakonec v roce 1992 na RAF Laarbruch přezbrojila na variantu GR.7. V roce 1999, po snížení stavů Royal Air Force v Německu, byla peruť společně se sesterskou 4. perutí stažena do Spojeného království. Obě peruti operovaly ze základny RAF Cottesmore, kde se k nim v roce 2001 připojila i další jednotka RAF provozující Harriery, 1. peruť. V roce 2006 byla 3. peruť převelena na základnu RAF Coningsby.

Coby součást Joint Force Harrier 3. peruť operovala po boku strojů Sea Harrier Fleet Air Arm a byla schopná operovat z letadlových lodí Royal Navy. Tyto operace zahrnovaly operaci Allied Force v Kosovu roku 1999, operaci Palliser v Sierra Leone roku 2000 a Telic v Iráku roku 2003. V srpnu 2004 bylo také oznámeno, že 6 Harrierů bude nasazeno v Afghánistánu k podpoře sil NATO.

Její Harriery byly předány 800. námořní letecké peruti, poté co byla 3. peruť přezbrojena stroji Eurofighter Typhoon. 31. března 2006 se stala první operační jednotkou Royal Air Force vybavenou Typhoony a v roce 2007 byla prohlášena za plně operačně způsobilou.

V březnu 2011 byla 3. peruť dislokována v jižní Itálii aby se podílela na operaci Ellamy, součásti mezinárodního zásahu v Libyi na základě Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1973.

V květnu 2012 byly čtyři letouny peruti umístěny na základně RAF Northolt kde se podílely na zajištění protivzdušné obrany po dobu olympiády v Londýně. Bylo to poprvé od druhé světové války kdy byly na této základně dislokovány stíhací letouny RAF.

Užívaná letadla[editovat | editovat zdroj]

Typhoon F.2 3. peruti.

Velitelé[editovat | editovat zdroj]

Datum jmenování Jméno
13. května 1912 Major H. R. M. Brooke-Popham
12. srpna 1914 Major John Salmond, DSO
duben 1915 Major D. S. Lewis, DSO
1. listopadu 1915 Major E. R. Ludlow-Hewitt, MC
leden 1916 Major H. D. Harvey-Kelly DSO
září 1916 Major D. E. Stodart
květen 1917 Major E. D. Horsfall
červen 1917 Major J. A. De Courcy
září 1917 Major R. Raymond-Barker
duben 1918 Major R. St. Clair-McClintock, MC
prosinec 1920 Sqn/Ldr G. G. A. Williams
červen 1922 Sqn/Ldr D. G. Donald
únor 1923 Sqn/Ldr C. C. Miles
duben 1924 Sqn/Ldr J. C. Russel, DSO
duben 1926 Sqn/Ldr J. M. Robb, DFC
září 1927 Sqn/Ldr E. D. Johnson, AFC
srpen 1930 Sqn/Ldr C. A. Stevens, MC
březen 1934 Sqn/Ldr G. Martyn
březen 1936 Sqn/Ldr H. L. P. Lester
srpen 1938 Sqn/Ldr H. H. Chapman
listopad 1939 Sqn/Ldr P. Gifford, DFC
květen 1940 Sqn/Ldr W. M. Churchill, DSO, DFC*
červen 1940 Sqn/Ldr S. F. Godden
září 1940 Sqn/Ldr G. F. Chater, DFC
listopad 1940 Sqn/Ldr A. W. Cole
leden 1941 Sqn/Ldr R. E. Barnett, MBE
leden 1941 Sqn/Ldr E. P. P. Gibbs
duben 1941 Sqn/Ldr R.F. Aitken
duben 1942 Sqn/Ldr A. E. Berry, DFC
srpen 1942 Sqn/Ldr L. F. De Soomer
srpen 1942 Sqn/Ldr S. R. Thomas, DFC, AFC
září 1943 Sqn/Ldr R. Hawkins, MC, DFC
říjen 1943 Sqn/Ldr A. C. Dredge, DFC, AFC
srpen 1944 Sqn/Ldr K. A. Wigglesworth, DFC
září 1944 Sqn/Ldr H. N. Sweetman, DFC
leden 1945 Sqn/Ldr K. F. Thiele, DSO, DFC***
únor 1945 Sqn/Ldr R. B. Cole, DFC*
květen 1947 Sqn/Ldr C. H. Macfie, DFC
listopad 1949 Sqn/Ldr D. R. Griffiths, DFC
červen 1952 Sqn/Ldr W. J. S. Sutherland
prosinec 1953 Sqn/Ldr D. C. H. Simmons CBE, AFC
prosinec 1954 Sqn/Ldr T. H. Hutchinson
15. června 1958 Peruť rozpuštěna
leden 1959 Wg/Cdr W. B. Farrar, DFC, AFC
květen 1960 Wg/Cdr A. F. Peers, DFC
leden 1961 Wg/Cdr D. G. Walker, AFC
leden 1961 Wg/Cdr D. F. C. Ross, DFC
červenec 1963 Wg/Cdr J. L. Field, CBE
červenec 1965 Wg/Cdr L. E. H. Scotchmer, OBE
květen 1967 Wg/Cdr R. Hollingworth
prosinec 1969 Wg/Cdr M. R. T. Chandler

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku No. 3 Squadron RAF na anglické Wikipedii.

  1. RAF Typhoons Depart for Baltic Air Policing. AirForces Monthly. Červen 2014, čís. 315, s. 6. (anglicky) 
  2. (anglicky) Air Leadership in War
  3. FINN, C.J, et al. Air Publication 3003 – A Brief History of the Royal Air Force. [s.l.]: HMSO, 2004. S. 331. 
  4. a b c Lewis 1959, s.13
  5. a b c d e f Ashworth 1989, s.30
  6. (anglicky) The Aerodrome: 3 Squadron
  7. (anglicky) The Aerodrome: William H. Maxted
  8. GUSTAVSSON, Håkan. Gloster Gladiator in 3 RAF Squadron service [online]. Biplane Fighter Aces from the Second World War. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ASHWORTH, Chris. Encyclopedia of Modern Royal Air Force Squadrons. Wellingborough, UK: Patrick Stevens Limited, 1989. ISBN 1-85260-013-6. (anglicky) 
  • HALLEY, James J. The Squadrons of the Royal Air Force & Commonwealth, 1918–1988. Tonbridge, Kent: Air Britain (Historians), 1988. ISBN 0-85130-164-9. (anglicky) 
  • JEFFORD, C. G. RAF Squadrons, a Comprehensive record of the Movement and Equipment of all RAF Squadrons and their Antecedents since 1912. Shrewsbury, Shropshire: Airlife Publishing, 2001. ISBN 1-85310-053-6. (anglicky) 
  • LEWIS, Peter. Squadron Histories: R.F.C, R.N.A.S and R.A.F., 1912–59. London: Putnam, 1959. (anglicky) 
  • LONG, Jack T. C. Three's Company: An Illustrated History Of No. 3 (Fighter) Squadron RAF.. Barnsley, South Yorkshire: Pen & Sword Books Ltd., 2005. ISBN 1-84415-158-1. (anglicky) 
  • MOYES, Philip J. R. Bomber Squadrons of the RAF and their Aircraft. 2. vyd. London: Macdonald & Jane's, 1976. ISBN 0-354-01027-1. (anglicky) 
  • RAWLINGS, John D. R. Coastal, Support and Special Squadrons of the RAF and their Aircraft. London: Jane's Publishing Company, 1982. ISBN 0-7106-0187-5. (anglicky) 
  • RAWLINGS, John D. R. Fighter Squadrons of the RAF and their Aircraft. 2. vyd. London: Macdonald & Jane's, 1978. ISBN 0-354-01028-X. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]