Dornier Do 228

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dornier 228
Dornier 228 LT (57+02), Deutsche Marine, Nordholz
Dornier 228 LT (57+02), Deutsche Marine, Nordholz
Určení dopravní letoun
Výrobce Dornier Flugzeugbau
První let 28. 3. 1981
Zařazeno 1982
Uživatel Německo
Norsko, Tajwan, Řecko
Výroba 1981-1998, od 2009 RUAG
Vyrobeno kusů 270
Cena za kus 5,9 mil. Euro[1]

Dornier 228 je německý dvoumotorový turbovrtulový dopravní hornoplošník kategorie STOL pro 15 až 20 cestujících, přímo odvozený z předchozích konstrukcí společnosti Dornier.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Vývoj letounu byl zahájen v létech 1975–76, kdy byl vypracován projekt nového křídla se superkritickým profilem Dornier Do A-5. Nosná plocha se pak pod označením TNT (Tragflügel Neuer Technologie) testovala na upraveném letadle Dornier Do 28 Skyservant. Krátce po prvním letu 14. července 1979 upraveného Do 28D2, bylo 27. listopadu rozhodnuto o stavbě dopravního Dornieru 228, vybaveného křídlem TNT. Během konstrukčních a vývojových prací v roce 1980 Dornier oznámil svůj záměr při příležitosti letecké výstavy v Hannoveru.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

První dohotovený letoun 228-100 (imatrikulace D-IFNS, výr. č. 4358) pro 15 cestujících byl zalétán 28. března 1981, první 228-200 (D-ICDO, 4359) pro 19 cestujících měl premiérový let 9. května 1981.

Na počátku sériové výroby byl Dornier 228 nabízen ve dvou základních verzích. Typ 228-100 o délce 15,04 m a 228-200 o délce 16,56 m. Za pohon vybrala společnost Dornier osvědčené jednohřídelové turbovrtulové motory Garret AiResearch TPE-331-5-252D o výkonu po 533 kW. Standardní vrtule jsou celokovové čtyřlisté stavitelné Hartzell.

V nákladní variantě může Dornier 228 přepravovat až 2297 resp. 2163 kg nákladu, nebo ve smíšené verzi přepravovat cestující společně se zbožím. Další využití představuje námořní hlídkování, leteckou kalibraci pozemních systémů, sanitní lety, fotogrammetrii, průzkum a výcvik osádek. Verze 228-101 a 228-201 se zesíleným podvozkem mají zvýšenou vzletovou hmotnost z 5700 kg na 5980 kg. Tyto varianty včetně výsadkářské 228-201M s vyhledávacím radiolokátorem Marec II vyráběla v licenci indická společnost Hindustan Aeronautic z Kánpuru. Hlavními odběrateli se stal přepravce Regional Air Service, letectvo indické Pobřežní stráže, vojenské námořnictvo a indické vojenské letectvo.

Dornier Do 228-100 a -200

V roce 1986 byla zahájena výroba verze 228-202 s maximální vzletovou hmotností 6200 kg a v roce 1989 modernizované 228-212 s novou avionikou a dalším zesílením podvozku.

Po ukončení výroby Do 228 v mateřském podniku, jejímž důvodem bylo začlenění společnosti Dornier do Deutsche Aerospace AG, byl v německé firmě RUAG v Oberpfaffenu/Wesslingu zahájen v říjnu 2007 program obnovení produkce modernizované verze Do 228-200. Nový letoun označený RUAG Do 228 NG (New Generation) (D-CNEU ex PH-MNZ, 8206) poprvé vzlétl 5. listopadu 2009.[1] Inovací prošel interiér pro 19 cestujících, zesílený podvozek, navigační a komunikační systém a nově byl instalován skleněný kokpit. Novinkou byly rovněž pětilisté stavitelné vrtule MT Propeller na motorech Garret TPE 331-10 o maximálním výkonu po 579 kW.[2]

Nasazení[editovat | editovat zdroj]

Dornier 228-100 (D-CAWI, „Polar 2“), Dornier-Museum Friedrichshafen

Prvním zákazníkem se stala norská regionální letecká společnost AS Norving Flyservice, která jej nasadila od července 1982 na vnitrostátní linky i na spojení Trondheimu se švédským Sundsvallem a finskou Vaasou.

K dalším odběratelům se zařadil dopravce z tehdejší NSR Delta Air, řecký Olympic Aviation, Air Hudik (Švédsko), Precision Airlines z USA, Japan Air Commuter (Japonsko) a další provozovatelé z Austrálie, Malajsie, Bhútánu, Botswany, Keni, Nigérie, Indie a Švýcarska.

Dornier 228-100 pojmenovaný „Polar 2“ byl od prosince 1983 používán německými výzkumníky Institutu Alfreda Wegenera pro polární výzkum v Antarktidě. Letoun měl speciální pevný podvozek kombinovaný s koly a hydraulicky zdvihanými lyžemi pro provoz z VPD i zasněžených ploch. Interiér byl přizpůsoben pro nesení detektorů pro měření síly ledu, speciální kamery pro mapování a zařízení pro zjišťování magnetických anomálií pod ledem. Před dodáním institutu byl letoun důkladně testován v Grónsku.

Hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Údaje platí pro verzi 228-200[3]

Kabina cestujících letounu Dornier Do 228 (D-ILWB, LGW)
  • Rozpětí: 16,97 m
  • Délka: 16,56 m
  • Výška: 4,86 m
  • Nosná plocha: 32,0 m
  • Hmotnost prázdného letounu: 3066 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 5700 kg
  • Maximální rychlost: 472 km/h
  • Maximální cestovní rychlost: 432 km/h
  • Maximální stoupavost: 10,4 m/s
  • Dostup: 9020 m
  • Dolet: 1150 km
  • Délka vzletu: 579 m
  • Délka přistání: 600 m

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Dvoumístný kokpit letounu Dornier Do 228 (D-ILKA, LGW)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b CVRKAL, Milan. Nestárnoucí Dorniery 228. Letectví a kosmonautika. srpen 2010, čís. 8, s. 32-35. ISSN 0024-1156.  
  2. Miroslav Balous, Letectví a kosmonautika, RUAG Do 228NG, 2010, č. 4, str. 60
  3. ing. Tomáš Hyan, Letectví a kosmonautika, Dornier 228, 1984, č. 20, str. 18

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]