Rockwell B-1 Lancer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
B-1 Lancer
B-1B nad Pacifikem
B-1B nad Pacifikem
Určení strategický bombardér
Výrobce Rockwell International
Boeing IDS
První let B-1A 23. prosince 1974
B-1B 18. října 1984
Zařazeno 1. října 1986
Uživatel Letectvo Spojených států
Výroba 1973–1974, 1983–1988
Vyrobeno kusů B-1A: 4
B-1B: 100
Cena za kus 283 milionů $ v roce 1998
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rockwell B-1 Lancer[nb 1] je americký nadzvukový těžký bombardér s měnitelnou geometrií křídel. Běžně se nazývá „Bone“ (od „B-One“). Spolu s letouny B-2 Spirit a B-52 Stratofortress je jedním ze tří strategických bombardérů ve flotile amerického letectva.

B-1 byl poprvé představen v 60. letech 20. století jako platforma, která by kombinovala rychlost 2 Machy letounu B-58 Hustler s doletem a užitečným zatížením letounu B-52, přičemž měla nakonec nahradit oba bombardéry. Po dlouhé sérii studií vyhrála firma Rockwell International (nyní součást Boeingu) soutěž o design, ze kterého vzešel B-1A. Tato verze měla nejvyšší rychlost 2,2 Machy ve velké nadmořské výšce a schopnost létat na velké vzdálenosti rychlostí 0,85 Machu ve velmi nízkých nadmořských výškách. Kombinace vysokých nákladů na letoun, zavedení řízené střely AGM-86, která létala stejným základním profilem a včasná práce na „stealth“ bombardéru významně ovlivnila potřebu B-1. Po výrobě prototypů B-1A byl v roce 1977 program zrušen.

Program byl obnoven v roce 1981 převážně jako prozatímní opatření kvůli zpožděním v programu bombardéru B-2, který nakonec dosáhl počáteční operační schopnosti v roce 1997, což vedlo k přepracování letounu jako B-1B, který se lišil od B-1A tím, že měl nižší nejvyšší rychlost ve velké nadmořské výšce 1,25 Machu, ale měl lepší výkony v nízké nadmořské výšce 0,96 Machu. Dále byla značně vylepšena elektronika a drak, aby umožnil vzlet s maximálním možným zatížením palivem a výzbrojí. Dodávky letounů B-1B začaly v roce 1986 a formálně vstoupil do služby u Strategic Air Command (SAC) jako jaderný bombardér ve stejném roce. V roce 1988 bylo dodáno všech 100 letadel.

Na začátku devadesátých lech po válce v Zálivu a souběžně s reorganizací SAC na nově vytvořené Air Combat Command byla úloha B-1B změněna na konvenční bombardování. Bojově byl poprvé nasazen během operace Desert Fox v roce 1998 a poté během agrese NATO v Kosovu následujícího roku. Dále B-1B podporoval vojenské síly USA a NATO v Afghánistánu a Iráku. Letectvo mělo od září 2012 v provozu 66 strojů B-1B. Očekává se, že B-1B bude nadále sloužit do 30. let 20. století s tím, že výměna za letouny Northrop Grumman B-21 Raider začne po roce 2025. V inventáři je s B-1 počítáno do roku 2036.[1]

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Prototyp B-1A
B-1A za letu
B-1A v roce 1984

Vývoj letounu započal na prahu šedesátých let. Roku 1964 zadalo USAF požadavek na vývoj letounu označeného AMSA (Advanced Manned Strategic Aircraft) — tedy bombardér letící rychlostí 2 M ve výšce 15 240 metrů či mírně podzvukovou rychlostí u země. Ten měl ve službě plně nahradit letouny typu B-52.[2] Vývojem letounu byla pověřena firma North American Rockwell a roku 1969 bylo typu přiděleno označení B-1A. Jeho hlavním úkolem bylo proniknout vysokou rychlostí sovětskou protivzdušnou obranou a udeřit na Moskvu.[3]

Roku 1970 získal Rockwell objednávku na sériovou výrobu 240 kusů B-1A. Dne 23. prosince 1974 vzlétl na letišti v Palmdale první prototyp B-1A a v několika následujících letech se do zkoušek zapojily ještě tři další prototypy. Jelikož se však jednotková cena za B-1A vyšplhala z původně očekávaných 50 milionů dolarů na dvojnásobek, prezident Jimmy Carter v roce 1977 program zrušil a nechal pokračovat pouze ve zkouškách prototypů.[3]

Nový prezident Ronald Reagan naopak začal intenzivně vyzbrojovat všechny složky amerických ozbrojených sil a přerušený program proto roku 1981 obnovil. Přes odpor amerického Kongresu prosadil objednávku 100 kusů zhoršené verze B-1B.[4] První kus B-1B vzlétl 18. října 1984 a plynulé dodávky nového letounu začaly v červenci následujícího roku. Poslední stý vyrobený kus B-1B byl letectvu předán v roce 1988.[5]

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Výměna motoru B-1A

B-1B je dolnoplošník s měnitelnou geometrií křídel dosahující oproti B-1A mírně nadzvukové rychlosti, ale s daleko větší nosností, než měly původní prototypy, ale s nestrategickým doletem. Toto letadlo B-1B mělo mezikontinentální dolet jen jako prázdné, jako plné muselo být 2krát doplněno palivem za letu. Konstrukce draku byla zesílena tak, aby vydržela let v malých výškách nízkou podzvukovou rychlostí. Požadovaná maximální rychlost se přitom snížila na 1,25 M. Konstrukce letounu je převážně ze slitin hliníku a titanu. U letounu je přitom využita jen malá část technologie stealth — upraveny byly například vstupy motorů a stroj dostal nátěr pohlcující radarové záření. Díky tomu je na radaru protivníka zobrazen asi jako setina letounu B-52.[4]

Křídlo letounu má pevnou vnitřní část a nastavitelné vnější části, otáčející se na titanových čepech. Je u něj možné nastavit úhly 15°, 25°, 45°, 55° či 67,5°. Letoun pohání čtyři motory General Electric F101-GE-102 s maximálním tahem 64,94 KN (136,92 s přídavným spalováním). Osm palivových nádrží pojme 112 635 litrů paliva a další přídavné nádrže po 10 996 litrech mohou být umístěny v pumovnici.[6]

Tři vnitřní pumovnice pojmou až 34 020 kg výzbroje, ať už se jedná o různé druhy pum, řízených střel či min.[7] Šestice vnějších závěsů s nosností 27 000 kg byla určena k nesení jaderných zbraní, ty ovšem byly pro výzbroj B-1B zakázány smlouvou START I.[8]

Čtyřčlennou posádku tvoří dva piloti a dva zbraňoví specialisté sedící na vystřelovacích sedadlech (v původních B-1A všichni seděli v záchranném modulu, který se mohl celý oddělit od trupu letounu). V přídi letounu se nachází multifunkční radar Westinghouse AN/APQ-164. Nově byl pro letoun vyvinut modernizovaný elektronický obranný systém AIL ALQ-161A. Na horní straně trupu pak letoun nese výmetnice protiradiolokačních a infračervených klamných cílů. V průběhu služby byly všechny letouny postupně modernizovány a s jejich provozem se počítá minimálně do roku 2040.[6]

Operační služba[editovat | editovat zdroj]

B-1B shazuje pumy
B-1B doplňuje palivo z letounu KC-135R Stratotanker
Kokpit B-1B

Typem B-1B byly postupně vybaveny čtyři bombardovací letky (96., 28., 319. a 384. Bomb Wing) a několik zkušebních a cvičných jednotek.[5] Nestaly se však náhradou bombardérů typu B-52, které ve výzbroji strategického letectva (Strategic Air Command) pouze doplnily, stejně jako doplňovalo na sovětské straně 267ks TU-22M3. Při službě v rámci strategického letectva držely bombardéry B-1B nepřetržitou pohotovost spolu s tankovacími letadly k provedení jaderného úderu (za předpokladu překonání sovětského vzdušného prostoru, který však již v době nasazení B-1B byl vybaven raketovými systémy S-300, jež zaručovaly jeho neproniknutelnost).

Po skončení studené války a zrušení strategického letectva však bylo jejich využití přehodnoceno směrem k provádění globálních úderů konvenční výzbrojí, pro což byly vybaveny vylepšenými elektronickými obrannými systémy.[9]

Pro úsporu prostředků se po roce 2000 různá část letounů nacházela v rezervě, což mělo pomoci uspořit prostředky na další průběžné modernizace. Úspěšné nasazení B-1B v roli rychlých taktických bombardérů nad územím Iráku a Afghánistánu, které nebylo chráněno PVO, ale zabránilo dalšímu snižování stavu operačních strojů. Pod označením FIDL (Fully Integrated Data Link) je naopak připravována výrazná modernizace elektronických systémů B-1B.[10]

Operace Pouštní liška[editovat | editovat zdroj]

Prvním operačním nasazením letounu byl úspěšný nálet na cíle v Iráku dne 17. prosince 1998, který během Operace Pouštní liška provedla dvojice B-1B startujících ze základny Thumrait v Ománu. Tato operace byla čtyřdenní bombardovací kampaní Spojených států a Velká Británie proti vybraným iráckým cílům. Letouny B-1B při své první akci napadly kasárny Republikánských Gard v Al Kut a v rámci operace provedly ještě dva jiné nálety. Vždy používaly klasické železné pumy.[11]

Operace Spojenecká síla[editovat | editovat zdroj]

Dalším nasazením bylo bombardování Jugoslávie během Operace Spojenecká síla mezi březnem a červnem 1999. Do náletů se zapojilo šest strojů B-1B operující z anglické základny ve Faifordu. Tyto letouny svrhly při 2% operačních letů NATO 20% hmotnosti všech pum. Při náletech používaly vlečené klamné cíle, na které se zaměřovaly jugoslávské řízené střely. Samy přitom shazovaly konvenční železné pumy.[12]

Operace Trvalá svoboda[editovat | editovat zdroj]

B-1B jsou od roku 2001 nasazovány v rámci Operace Trvalá svoboda. Při operacích nad Afghánistánem jsou tyto letouny převážně používány v doposud neobvyklé roli taktických bombardérů, ve které se velice osvědčily. Obvykle přitom hlídkují ve vymezených oblastech a jsou ze vzduchu či země naváděny na objevené cíle. Mimo klasických pum přitom používají i přesnou naváděnou munici (například pomocí GPS). Od roku 2008 je pro navádění pum používán kontejner se zaměřovacím systémem AN/AAQ-33 Sniper XR.[13]

Válka v Iráku[editovat | editovat zdroj]

Intenzivní nasazení čekalo B-1B rovněž ve válce v Iráku, které se od jejího počátku v roce 2003 účastnilo hned 11 kusů operujících z Ománu.[14]

Nehody a incidenty[editovat | editovat zdroj]

V letech 1984 až 2000 bylo osm kusů B-1B ztraceno při nehodách.[5] První bojovou ztrátou byl B-1B, který se 12. prosince 2001 zřítil do Indického oceánu při návratu z mise na základnu Diego García.[15] Jeden letoun se zřítil 20. srpna 2013 v neobydlené oblasti poblíž Broadusu na jihovýchodě amerického státu Montana. Letoun vystartoval na rutinní cvičný let z mateřské základny Ellsworth v Jižní Dakotě. Členové posádky uvedli, že před havárií měli problémy při manévrování. Letoun byl ztracen, posádka stihla vyskočit.

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

USA USA

United States Air Force mělo k prosinci 2015 k dispozici 60 sériově vyrobených letadel:[16]
  • 7. bombardovací křídlo– základna Dyess, Texas[17]
  • 28. bombardovací křídlo – základna Ellsworth, Jižní Dakota[18]
  • 57. bombardovací křídlo – základna Nellis, Nevada

Specifikace (B-1B)[editovat | editovat zdroj]

Nákres B-1B

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 4
  • Rozpětí: 23,84/41,67 m
  • Délka: 45,78 m
  • Výška: 10,24 m
  • Nosná plocha: 181,2 m²
  • Plošné zatížení: 816 kg/m²
  • Profil křídla: NA69-190-2
  • Hmotnost prázdného stroje: 87 090 kg
  • Vzletová hmotnost: 148 000 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 216 365 kg
  • Pohonné jednotky: 4× dvouproudový motor General Electric F101-GE-102 s přídavným spalováním
    • Tah: 64,94 kN každý
    • Tah s přídavným spalováním: 136,92 kN každý

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 1,25 M (1330 km/h), 0,92 M (u země)
  • Praktický dostup: 15 240 m
  • Dolet:
    • Bojový: 5543 km
    • Přeletový: 12 000 km
  • Tah/Hmotnost: 0,38

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 3 vnitřní pumovnice pro 34 020 kg výzbroje,[7] přičemž v každé ze tří vnitřních pumovnic může být nesena válcová palivová nádrž o objemu 10 996 litru.[6]
  • 6 vnějších závěsů s nosností 27 000 kg bylo určeno k nesení jaderných zbraní, které byly zakázány smlouvou START I.[8]
  • Varianty výzbroje:
    • 4× jaderná puma typu B28-0 či B28-1 (až 1,45 MT)
    • 24× lehká jaderná puma typu B61 (10-500 kT)
    • 24× jaderná puma typu B83 (1-2 MT)
    • 24× střela AGM-69A SRAM (Short Range Attack Missile) s jadernou hlavicí W69 (170 kT)
    • střela s plochou dráhou letu AGM-86B ALCM (Air-Launched Cruise Missile) s jadernou hlavicí W80-1 (170 kT)
    • 16× střela s plochou dráhou letu AGM-129A ACM (Advanced Cruise Missile) s jadernou hlavicí
    • 84× „železných“ pum Mark 82 (500 liber)
    • 24× „železných“ pum Mark 84 (2000 liber)
    • 30× kazetová puma CBU-87 CEM (Combined Effect Munition)
    • 30× kazetová puma CBU-97 SFW (Sensor Fused Weapon)
    • 30× kazetová puma CBU-103/104/105 WCMD (Wind Corrected Munition)
    • 24× puma GBU-31 JDAM GPS (Joint Direct Attack Munition, GPS navádění, 2000 liber)
    • 84× puma GBU-38 JDAM (Joint Direct Attack Munition, 500 liber)
    • 24× střela AGM-158 JASSM (Joint Air-to-Surface Standoff Missile)
    • 12× střela AGM-154 JSOW (Joint Standoff Weapon)
    • 84× námořních min Mark 62 (500 liber)
    • 24× námořních min Mark 65 (2000 liber)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŠPAČEK, Jaroslav. B-1B Lancer alias „Bone“. Letectví a Kosmonautika. 2009, roč. 85, čís. 11, s. 40-45. ISSN 0024-1156. 
  • ŠPAČEK, Jaroslav. B-1B Lancer alias „Bone“ – Bojové nasazení a budoucnost. Letectví a Kosmonautika. 2009, roč. 85, čís. 12, s. 52-57. ISSN 0024-1156. 

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Jméno "Lancer" se vztahuje pouze na verzi B-1B po obnovení programu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. "USAF to Retire B-1, B-2 in Early 2030s as B-21 Comes On-Line". Air Force Magazine. 11 February 2018.
  2. ŠPAČEK, Jaroslav. B-1B Lancer alias „Bone“. Letectví a Kosmonautika. 2009, roč. 85, čís. 11, s. 40. ISSN 0024-1156. [Dále jen Špaček 2009a]
  3. a b Špaček 2009a, s. 41.
  4. a b Špaček 2009a, s. 42.
  5. a b c Špaček 2009a, s. 44.
  6. a b c Špaček 2009a, s. 43.
  7. a b Špaček 2009b, s. 57.
  8. a b PATE, Kristen. Sniper ATP-equipped B-1B has combat first [online]. U. S. Air Force, 2008-11-08 [cit. 2010-02-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Špaček 2009a, s. 45.
  10. ŠPAČEK, Jaroslav. B-1B Lancer alias „Bone“ – Bojové nasazení a budoucnost. Letectví a Kosmonautika. 2009, roč. 85, čís. 12, s. 56. ISSN 0024-1156. [Dále jen Špaček 2009b]
  11. Špaček 2009b, s. 52-53.
  12. Špaček 2009b, s. 53.
  13. Špaček 2009b, s. 53-54.
  14. Špaček 2009b, s. 55.
  15. Špaček 2009b, s. 54.
  16. World Air Forces 2016 16. leden 2016 Flightglobal.com
  17. Watch this cool footage of two U.S. B-1s performing an “airborne pickup” departure
  18. Cool shot of a B-1 bomber departing the tanker like a boss during air strike on ISIS

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]