Čestmír Císař

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
PhDr. Čestmír Císař

Poslanec Národního shromáždění ČSSR
Ve funkci:
1964 – 1966

Poslanec Federálního shromáždění (SN)
Ve funkci:
1969 – 1970

Poslanec České národní rady
Ve funkci:
1969 – 1970

Ministr školství a kultury ČSSR
Ve funkci:
1963 – 1965
Stranická příslušnost
Členství KSČ

Narození 2. ledna 1920
Hostomice nad Bílinou
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 24. března 2013 (93 let)
Praha
Česká republikaČeská republika Česká republika
Alma mater Lycée Carnot
Univerzita Karlova
Profese politik, komentátor a diplomat
Commons Kategorie Čestmír Císař
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Čestmír Císař (2. ledna 1920 Hostomice nad Bílinou24. března 2013 Praha) byl český a československý politik Komunistické strany Československa, ministr školství vlády ČSSR, poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR, diplomat, předseda České národní rady a poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění na přelomu 60. a 70. let. Byl výraznou postavou reformního hnutí během pražského jara. Za normalizace byl politicky pronásledován. V 80. letech byl aktivní v opozičním hnutí reformních komunistů Obroda.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Ve 30. letech absolvoval reálné gymnasium v Duchcově a pokračoval ve studiu ve Francii. Ve druhé polovině 30. let studoval na Lycée Carnot v Dijonu, za okupace pracoval v letech 19391942 jako účtárenský úředník První české vzájemné pojišťovny v Praze a zaměstnanec vinných sklepů. Do roku 1945 byl vedoucím kanceláře firmy Brača Kristovič v Praze. Po válce studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde dokončil studium roku 1948.[1]

Do KSČ vstoupil v roce 1945. Tehdy byl sekretářem Sociologického ústavu v Praze. Od roku 1946 zastával stranické funkce. Po dva roky působil jako referent kulturně propagačního oddělení ÚV KSČ. Do roku 1952 pak zastupoval vedoucího odboru, později byl vedoucím oddělení ÚV KSČ. Od roku 1952 do roku 1957 byl vedoucím oddělení a později tajemníkem Krajského výboru KSČ v Plzni (v této funkci se podílel na potlačení plzeňského povstání roku 1953[2][3]). V roce 1957 se stal zástupcem hlavního redaktora Rudého práva a v roce 1961 hlavním redaktorem listu Nová mysl. V roce 1963 byl zvolen tajemníkem ÚV KSČ (v této funkci od dubna do září 1963, zároveň členem sekretariátu ÚV KSČ). V témže roce byl ale z této funkce odvolán a jmenován ministrem školství a kultury ve vládě Jozefa Lenárta. Tento post zastával v letech 19631965. Získal si zde pověst liberálního a reformního politika. Antonín Novotný a jeho mocenská skupina ho proto z ministerské funkce stáhl a v roce 1965 pověřil postem velvyslance ČSSR v Rumunsku.[4][1][5][6]

Ve volbách roku 1964 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za Jihomoravský kraj. V Národním shromáždění zasedal do prosince 1966, kdy rezignoval na poslaneckou funkci. Nahradil ho Čeněk Procházka.[7][8][9]

Jeho politická kariéra vyvrcholila během pražského jara v roce 1968. V březnu 1968 byl z dosavadní funkce velvyslance v Rumunsku povolán zpět do Prahy, kde byl zpočátku pověřen vedením stranické práce na úseku školství a vědy na ÚV KSČ a během několika měsíců se stal tajemníkem ÚV KSČ (v období březen – srpen 1968 byl členem sekretariátu ÚV KSČ). Jeho nástup do vrcholných funkci patřil mezi několik nejvýznamnějších personálních změn v první fázi reformního procesu. Část vysokoškolských studentů ho dokonce po abdikaci Antonína Novotného navrhovala do úřadu prezidenta republiky. Při oslavách 150. výročí narození Karla Marxe prohlásil, že leninismus se ke škodě věci stal jednou povolenou interpretací Marxova díla. V červenci 1968 se stal předsedou České národní rady, která byla tehdy nově utvořena jako přípravný zákonodárný orgán českých zemích v rámci federalizaci Československa (skutečné ústavní pravomoci získala až po provedení federalizace od počátku roku 1969).[1][5][10][11][2]

Hned po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl zadržen, ale následně propuštěn. Česká národní rada a další orgány proti jeho zadržení vydala ostrý protest.[12][13]

Vysočanský sjezd KSČ 22. srpna 1968 ho zvolil členem Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V srpnu 1968 byl rovněž členem předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ. Od prosince 1968 do září 1969 byl členem Byra ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích.[5]

Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny národů Federálního shromáždění, kde setrval do července 1970, kdy rezignoval.[14] V letech 1969–1970 zasedal i v České národní radě, kde zároveň zastával funkci jejího předsedy. I na tento post v roce 1970 rezignoval.[15]

Jeho posrpnový ústup z politiky probíhal nejednoznačně. Petr Pithart jeho chování komentoval následovně: „jeho pokus udržet se byl na hranici etické přípustnosti“. Zdeněk Mlynář zase vzpomíná, že měl na otázku svého dalšího profesního uplatnění odpovědět „pod deset tisíc nejdu“. V roce 1970 byl vyloučen z KSČ. Za normalizace byl zbaven všech funkcí a žil v ústraní. Pracoval v památkové péči. Nepodepsal Chartu 77 a politicky aktivní byl až koncem 80. let v opozičním hnutí reformních komunistů Klub za demokratický socialismus Obroda, které spoluzakládal. Příležitostně publikoval v samizdatu pod pseudonymem Laureatus.[2]

Během sametové revoluce se snažil pro klub Obroda získat zastoupení ve vládě a vedl o tom rozhovory s Ladislavem Adamcem, což ale Občanské fórum odmítlo. V prosinci 1989 se jeho jméno znovu objevilo mezi možnými uchazeči o funkci hlavy státu. Jeho kandidaturu tentokrát navrhl tehdejší Socialistický svaz mládeže, on sám však ustoupil Václavu Havlovi a kandidaturu stáhl. Dne 21. prosince 1989 byl jmenován velvyslancem se zvláštním posláním. Působil jako poradce nového ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera a v roce 1991 se stal československým velvyslancem u Rady Evropy. Na základě lustračního zákona byl ale krátce na to odvolán.[2][12]

Byl literárně činný a vydal několik knih, mezi nimi i obšírné paměti. Od roku 1990 byl aktívním členem Masarykova demokratického hnutí.[zdroj?]

Zemřel 24. března 2013 v Praze.

Státní vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Člověk a politik: kniha vzpomínek a úvah. Praha: ETC Publishing, 1998. 668 s. ISBN 80-86006-59-X. 
  • Paměti : nejen o zákulisí Pražského jara. Praha: SinCon, 2005. 1281 s. ISBN 80-239-5900-X. 

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-20]. Dostupné online. (česky) 
  2. a b c d Kdo byl kdo. 57–58
  3. KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století, CÍSAŘ Čestmír [online]. libri.cz [cit. 2013-03-25]. Dostupné online. (česky) 
  4. Vláda Jozefa Lenárta (20.09.1963-08.04.1968) [online]. vlada.cz [cit. 2012-02-20]. Dostupné online. (česky) 
  5. a b c Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-02-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-01-29. (česky) 
  6. kol. aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha: Libri, 1994. ISBN 80-901579-5-5. S. 57-58. (česky) Dále jen: Kdo byl kdo. 
  7. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-20]. Dostupné online. (česky) 
  8. BOX-FOLDER-REPORT: 17-1-99 TITLE:On the Eve of Elections [online]. osaarchivum.org [cit. 2012-02-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-08. (anglicky) 
  9. 26. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-20]. Dostupné online. (česky) 
  10. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1258. (česky) 
  11. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 539. (česky) 
  12. a b Český Rozhlas Plus - Portrét: Čestmír Císař – kandidát, který nikdy nekandidoval, 17.10.2013
  13. Zápis ze schůze České národní rady konané 24. srpna 1968 v Kanceláři Národního shromáždění [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-20]. Dostupné online. (česky) 
  14. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-20]. Dostupné online. (česky) 
  15. 8. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-20]. Dostupné online. (česky) 
  16. KOLEKTIV AUTORŮ. Kdo byl kdo v Československu. 1. vyd. Praha: ČTK, 1969. 344 s. S. 119. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 107. 
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 93. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 172. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]