Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR
Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei in der Tschechoslowakischen Republik
ZkratkaDSAP
Datum založení1919
PředsedaJosef Seliger (1919–1920)
Ludwig Czech (1920–1938)
Wenzel Jaksch (1938–1939)
SídloTeplice, od poč. 20. let Praha
IdeologieSociální demokracie /

Socialismus / Levý liberalismus (frakce sjednocená kolem časopisu Sozialistische Aktion) / Volkssozialismus (30. léta) /

Nacionalismus (radikálně v letech 1919–20, později spíše okrajově)
Politická pozicelevice
Počet členů120 000 (1921)
80 000 (přelom 20. a 30. let)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR (německy Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei in der Tschechoslowakischen Republik (DSAP), tzv. německo-česká sociální demokracie) byla sociálnědemokratická strana československých Němců v období První republiky.

Vznik strany[editovat | editovat zdroj]

Josef Seliger

Německá sociálně demokratická strana v Československu oficiálně vznikla na přelomu srpna a září 1919 na zakládacím sjezdu v Teplicích z bývalých zemských svazů Čech, Moravy a Slezska rakouské sociálnědemokratické strany. V čele strany stanul Josef Seliger, jenž se již na podzim 1918 jakožto bývalý poslanec rakouské Říšské rady velmi angažoval při zakládání sudetoněmeckých provincií a při vyjednávání s československými představiteli. Programově strana navazovala na brněnský program z roku 1899 (požadavek národnostní autonomie) a hlásila se k austromarxismu (opuštění ideje třídního boje).[1]

V dubnu 1920 získala strana ve volbách do poslanecké sněmovny i senátu přes 11 % hlasů, což z ní činilo nejsilnější německou stranu. Josef Seliger pak na jednom z úvodních jednání poslanecké sněmovny vystoupil s projevem, v němž se o poválečném uspořádání (a tedy i o vzniku Československa) vyjádřil jako o „dohodovém imperialismu“, zároveň však vyjádřil vůli německé sociální demokracie angažovat se na parlamentní půdě nového státu a bojovat zde za práva dělnictva a za právo na sebeurčení německého národa.[2]

Ludwig Czech

Již v říjnu 1920 Josef Seliger zemřel. V čele strany jej nahradil Ludwig Czech, jenž v této funkci působil až do března 1938.[3]

Secese komunistů, sjednocovací pokusy s českou sociální demokracií[editovat | editovat zdroj]

Stejně jako Česká sociální demokracie doplatila na rozkol ve straně. Komunistické křídlo opustilo stranu v lednu roku 1921, poté co prohrálo boj o vedení strany. Z tohoto proudu poté vznikla tzv. německá sekce KSČ, která se poté stala součástí sjednocené komunistické strany. Na to doplatila strana při druhých volbách roku 1925. Volební výsledek činil pouhých 6 % a 17 mandátů. Sama strana se pro nedostatek ochoty ke kompromisům na obou stranách sjednotit se svým českým protějškem do jednotné sociálnědemokratické strany nedokázala. V období panské koalice se tedy dostaly všechny socialistické strany do opozice, což je přimělo k postupnému sbližování se. Ve dnech 28. a 29. října 1928 proběhl společný sjezd ČSDSD všech národností žijících na území ČSR. Tímto se strana zařadila mezi aktivistické strany a participovala na politice „Hradu“.

Koaliční strana, pokles hlasů ve 30. letech[editovat | editovat zdroj]

Po třetích volbách (1929), kdy strana obdržela zisk 7 % a 21 mandátů, obsadil Ludwig Czech křeslo ministra sociální péče. Strana stála v opozici vůči rostoucímu německému nacionalismu, ale pozice vládní strany a neschopnost získat od Čechů potřebné ústupky (rovnost obou jazyků, konec údajné diskriminace, pomoc těžce krizí zasaženým oblastem) jí ale přineslo naprostý pokles preferencí, když část jejího elektorátu přešla nakonec k volbě SdP, která těžila ze své opoziční pozice radikálního kritika systému. Při čtvrtých volbách (1935) klesla na 3,6 % a 11 mandátů. Přesto zůstala ve vládě, což jí dále škodilo. Strana pokračovala ve své činnosti až do jara roku 1938, kdy obhajovala existenci ČSR jako „poslední demokratické bašty“.

Rok 1938 a názorové rozštěpení strany doma i v exilu[editovat | editovat zdroj]

Pravicové křídlo strany, vedené Wenzelem Jakschem a navazující na Seligerův všeněmecký nacionalismus, se částečně přiblížilo pozicím levého křídla SdP. Byl to také Jaksch, kdo svrhl z vedení strany na jaře 1938 Ludwiga Czecha. Jakschovy pangermánské úvahy rovněž velmi těžce poškodily jednání mezi Jakschem a Benešem v britském exilu, kdy se Jaksch dlouho odmítal rozhodně a bezvýhradně postavit na půdu republiky a kalkuloval s možností, že by tzv. Sudety mohly zůstat v Německu nebo se v nějaké podobě jinak emancipovat od Československa. Tento postoj vedl mj. k utvrzení Beneše v radikálním řešení nacionální čistky. Sám Ludwig Czech se do exilu včas nedostal a státuvěrná sociální demokracie tak byla silně oslabena. Czech zahynul roku 1942 v Terezíně. Poněkud marginalizováno v exilu zůstalo středové a levé křídlo, skupina okolo mladších poslanců Zinnera a Zischky, která naopak představovala autentickou sociální demokracii bezpodmínečně věrnou Československu a pokračující v Czechově politickém kurzu.

Poválečné skupiny dodneška[editovat | editovat zdroj]

Uvedené rozdělení zůstalo i po válce, kdy se na jedné straně mezi odsunutými lidmi v Německu a exilem zůstalým v Británii organizovala Seliger-Gemeinde, podmínečně spolupracující se Sudetendeutsche Landsmannschaft (obě podporovány vládními a zemskými financemi), a na druhé straně ve skromných podmínkách fungující a marginalizovaný Zinnerův okruh, který politiku a existenci Sudetendeutsche Landsmannschaftu ostře odmítal a odmítá dodnes. Část bývalých členů strany zůstala v Československu, kde dodnes žije a kde žijí jejich potomci. Mezi nimi našla Zinnerova skupina mnoho sympatizantů. Část členů strany se po válce v tváří tvář velmi hostilní a extrémně šovinistické atmosféře v Československu (1945-49) dobrovolně vystěhovala převážně do východní okupační zóny, resp. do pozdějšího Východního Německa.

Volební výsledky[editovat | editovat zdroj]

Poslanecká sněmovna[editovat | editovat zdroj]

Volby Hlasy Mandáty Pozice Postavení
Abs. % Abs. ±
1920 689,589 11.1
31/281
3. Opozice
1925 411,010 5.8
17/300
14 8. Opozice
1929 506,761 6.9
21/300
4 5. Vláda
1935 299,945 3.6
11/300
10 10. Vláda

Senát[editovat | editovat zdroj]

Volby Hlasy Mandáty Pozice
Abs. % Abs. ±
1920 593,344 11.4
16/150
3.
1925 363,310 6.0
9/150
7 8.
1929 446,840 6.9
11/150
2 6.
1935 271,097 3.7
6/150
5 10.

Přehled získaných německých hlasů zdroj[editovat | editovat zdroj]

Město 1920 1925 1929 1935
Pardubice 37 % 19 % 30 % 22 %
Hradec Králové 43 % 27 % 34 % 18 %
Mladá Boleslav 45 % 15 % 23 % 7 %
Česká Lípa 49 % 31 % 33 % 16 %
Louny 56 % 33 % 47 % 20 %
Karlovy Vary 51 % 34 % 40 % 18 %
Plzeň 44 % 31 % 34 % 16 %
České Budějovice 50 % 20 % 27 % 16 %
Jihlava 19 % 14 % 14 % 8 %
Brno 32 % 25 % 31 % 22 %
Olomouc 37 % 24 % 27 % 17 %
Ostrava 35 % 18 % 25 % 14 %

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. TÓTH, Andrej; NOVOTNÝ, Lukáš; STEHLÍK, Michal. Národnostní menšiny v Československu 1918–1938. Od státu národního ke státu národnostnímu?. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012. 
  2. Stenoprotokoly ze 3. schůze PS NS RČS 1920–1925 (2. června 1920) [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2015-05-18]. Dostupné online. 
  3. Tóth – Novotný – Stehlík, Národnostní menšiny..., s. 51–52.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MERRIWETHER WINGFIELD, Nancy: Minority Politics in a Multinational State. The German Social Democrats in Czechoslovakia, 1918–1938. Boulder 1989. ISBN 0-88033-156-9.
  • ŠEBEK, Jaroslav: Německé politické strany v ČSR 1918-1938. In MAREK, Pavel a kol: Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa v letech 1861-1998. Rosice u Brna 2000, s. 266–278. ISBN 80-86200-25-6.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]