Antonín Hampl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Antonín Hampl

2. ministr veřejných prací ČSR
Ve funkci:
8. července 1919 – 25. května 1920
Prezident Tomáš Garrigue Masaryk
Předseda vlády Vlastimil Tusar
Předchůdce František Staněk
Nástupce Bohuslav Vrbenský

Poslanec Revolučního nár. shromáždění
Ve funkci:
1918 – 1920

Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1920 – 1939

6. Předseda ČSSD
Ve funkci:
1924 – 1938
Předchůdce Antonín Němec
Nástupce Zdeněk Fierlinger (po r. 1945)

Předseda Národní strany práce
Ve funkci:
1938 – 1939
Stranická příslušnost
Členství sociální demokracie
NSP

Narození 12. dubna 1874
Jaroměř
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 17. května 1942 (ve věku 68 let)
Berlín
Nacistické NěmeckoNacistické Německo Nacistické Německo
Ocenění Medaile Za zásluhy
Commons Antonín Hampl
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Hampl (12. dubna 1874 Jaroměř[1][2][3]17. května 1942 Berlín) byl český a československý odborový funkcionář a politik, meziválečný předseda Československé sociálně demokratické strany dělnické a poslanec Národního shromáždění ČSR, za druhé republiky předseda Národní strany práce; v době okupace člen domácího odboje, umučen nacisty.

Život[editovat | editovat zdroj]

Rakousko-Uhersko[editovat | editovat zdroj]

Členem sociální demokracie se stal v roce 1894.

Po vyučení v oboru strojník vystudoval Státní průmyslovou školu v Praze. Před 1. světovou válkou pracoval v sociálnědemokratickém odborovém hnutí, od roku 1910 působil jako tajemník Svazu kovodělníků.[4] Od roku 1924 pracoval jako ředitel Ústřední sociální pojišťovny.[4]

První republika[editovat | editovat zdroj]

Od července 1918 byl členem Národního výboru československého.[1] Po celé období první republiky pak zastával v Národním shromáždění poslanecký mandát.

V letech 1918-1920 zasedal za sociální demokracii v Revolučním národním shromáždění. Byl profesí tajemník Svazu českých kovodělníků.[5] Ve parlamentních volbách v roce 1920 získal za sociální demokracii poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Obhájil ho v parlamentních volbách v roce 1925, parlamentních volbách v roce 1929 a parlamentních volbách v roce 1935. Poslanecký post si oficiálně podržel do zrušení parlamentu roku 1939.[6] V roce 1920 se významně zasadil o vypracování a přijetí zákona o účasti zaměstnanců v hornictví na správě dolů a jejich podílu na zisku a také zákona o závodních a revírních radách v hornictví.[4]

V letech 19191920 působil jako ministr veřejných prací v první Tusarově vládě. Od rozkolu s komunisty byl politickým vůdcem Československé sociálně demokratické strany dělnické a v období 19241938 jejím předsedou. V celém období let 1918–1938 byl členem představenstva strany.[4]

Coby předseda strany ji zvládl stabilizovat po rozkolu z počátku 20. let. Byl jedním z tvůrců koaliční spolupráce sociálních demokratů s demokratickými občanskými stranami.[4] V polovině 30. let se pokoušel získat komunisty pro společnou obranu proti fašismu, pouze však za podmínky, že se vzdají svých myšlenek na diktaturu proletariátu a budou provádět konstruktivní politiku. Tato jeho výzva komunistům, aby se navrátili do společné strany, stručně formulovaná: "Hoši, z vandru domů!", však neměla ohlas.[7]

Byl aktivní též publicisticky. Mezi jeho dílo patří spisy Kolektivní smlouvy pracovní a Z krise ven[1] (1935), v níž navrhoval posílení státní sociální a investiční politiky jako způsob překonání hospodářské krize.[4]

Druhá republika a období protektorátu[editovat | editovat zdroj]

Po dočasném zániku strany v roce 1938 se stal předsedou nově vzniklé Národní strany práce (do roku 1939).[7] V listopadu 1938 patřil mezi iniciátory kandidatury Emila Háchy do funkce prezidenta Československa.[4]

Do odboje vstoupil s příchodem nacistů, zprostředkovával kontakt mezi 2. odbojem a vládou Aloise Eliáše. K jeho zatčení došlo nejprve 1. září 1939, následně byl po dvou týdnech díky přímluvě protektorátní vlády propuštěn. Opět byl zajat 6. května 1941 gestapem společně s dalšími představiteli bývalé sociálně demokratické strany. Byl po několik týdnů vězněn v Praze na Pankráci a pak deportován do věznice Moabit v Berlíně. V ní byl mučen a těmto zraněním v květnu 1942 podlehl.[4]

V roce 1946 mu byla na náměstí v rodné Jaroměři odhalena pamětní deska, později odstraněná. 12. dubna 1999 odhalena nová pamětní deska.[1]

V Hrádku u Rokycan po něm byla za první republiky nazvána čtvrť družstevních domků Hamplov.[8] V nedalekých Rokycanech vznikl podobně Rašínov pojmenovaný podle národně demokratického ministra Aloise Rašína.[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Hampl, Antonín [online]. Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové, [cit. 2014-12-16]. Dostupné online. (česky) 
  2. DOLENSKÝ, Antonín: Kulturní adresář ČSR.: Biografický slovník žijících kulturních pracovníků a pracovnic, Svazek 2, 1936, s. 146. [online]. google.cz, [cit. 2014-12-16]. Dostupné online. (česky) 
  3. V četných pramenech uváděno též datum narození 12. dubna 1875, Národní shromáždění Republiky československé v prvém desítiletí, 1928, s. 1301., Encyklopedie ČSSD, Hampl Antonín.
  4. a b c d e f g h Hampl Antonín [online]. historiecssd.cz, [cit. 2014-12-16]. Dostupné online. (česky) 
  5. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2014-11-26]. Dostupné online. (česky) 
  6. Antonín Hampl [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2014-11-26]. Dostupné online. (česky) 
  7. a b Hampl Antonín [online]. KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století, [cit. 2014-12-16]. Dostupné online. (česky) 
  8. Hamplov, část obce Hrádek u Rokycan [online]. www.hamplov.4fan.cz, [cit. 2014-12-16]. Dostupné online. (česky) 
  9. BOREK, David: Rašínov [online]. encyklopedierokycan.sweb.cz, [cit. 2015-07-13]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GEBHART, Jan; KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938–1939 : svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2004. 315 s. ISBN 80-7185-626-6.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]