V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Míla Pačová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Míla Pačová
Míla Pačová
Rodné jméno Jaromíra Patschová
Narození 11. dubna 1887
Praha-Smíchov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 20. března 1957 (ve věku 69 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Manžel(ka) prof. JUDr. Jan Krčmář
Rodiče otec: Gustav Patsch (1855–1913)[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
manžel Jan Krčmář

Míla Pačová, vlastním jménem Jaromíra Pačová, provdána Krčmářová (11. dubna 1887 Praha-Smíchov[2]20. března 1957 Praha) byla česká herečka.

Herectví se na divadle profesionálně věnovala od roku 1911. V letech 19211934 byla členkou souboru Vinohradského divadla,[3] poté až do své smrti členka Národního divadla. Byla provdána za univerzitního profesora JUDr. Krčmáře. Po druhé světové válce jezdila do své venkovské vily v Třemošnici pod hradem Lichnice ve východních Čechách, i zde si ráda zahrála s místními ochotníky.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Míla Pačová pocházela z rodiny zámožného architekta, zpočátku se rozhodovala mezi herectvím a malířstvím. Otec jí umožnil studia u malíře Ferdinanda Engelmüllera a posléze v Paříži (1910, Académie de la grande Chaumiére). Malířství a kresbám, zvláště vtipným karikaturám, se věnovala po celý život, ale za svou životní dráhu si zvolila herectví, které soukromě studovala u Marie Hübnerové a Karla Želenského.

Divadlo[editovat | editovat zdroj]

V roce 1911 začala hrát v Uranii, kde hrála s výjimkou sezóny 19131914, kdy hrála ve Švandově divadle, do roku 1918. Poté tři roky přecházela mezi různými společnostmi v Praze, hrála i mezi ochotníky, měla podíl na založení Komorní scény v Mozarteu roku 1919. Roku 1921 ji Jaroslav Kvapil angažoval do Divadla na Vinohradech. Na Vinohradech plně vyzrála a zhostila se řady zajímavých rolí, např. Anči v Langerově Periferii nebo Ariely v Shakespearově Bouři. Na počátku třicátých let hrála zde po boku Zdeňka Štěpánka, Františka Smolíka, Františka Kreuzmanna, Olgy Scheinpflugové a dalších.

Roku 1934 získala angažmá v Národním divadle, jemuž už zůstala věrná až do smrti. Přišla sem už jako vyzrálá herečka, ale v tamní konkurenci už nemohla tolik zářit, z rolí zralých žen připomeňme Roubínkovou v Jiráskově M. D. Rettigové, Kláskovou v Jiráskově Lucerně nebo Akulinu Ivanovnu v Gorkého Měšťácích.

Míla Pačová byla inteligentní herečka plná temperamentu s jemnou elegancí a půvabnou koketně houpavou chůzí, typická byla její překotná mluva, která pomáhala humornému tónu jejího herectví. Studium malířství využívala i hereckém projevu, zvláště v mimice, gestu a při výběru kostýmů. Veřejně vystupovala i jako recitátorka, např. 1936 recitovala pohádky B. Němcové pro Společnost Boženy Němcové. Přednes uplatnila i v rozhlase, s nímž spolupracovala od konce 20. let, její hlas se zachoval na gramofonových deskách Ultraphon.

Citát[editovat | editovat zdroj]

Míla Pačová – tehdejší sexbomba divadla, nezapomenutelná Anči v Langrově Periferii. Míla Pačová byla výtvarnice nikoli z profese – ale mám doma po otci jeden její olej – a měla díky tomu ohromný cit pro soulad vnější charakteristiky postavy, masky a kostýmu, s charakteristikou vnitřní...Pak odešla do Národního divadla a myslím, že to nebyla její šťastná doba. Byla velmi roztomilá, přirozená, kamarádská v civilní konverzaci, ale já jsem si přesto vždycky uvědomoval, že mluvím s velkou umělkyní.
— Vladimír Hlavatý[4]

Film[editovat | editovat zdroj]

Její filmová práce byla jen příležitostná, začínala už v němé éře roku 1913 ve filmu Pan profesor, nepřítel žen. Žádná z šesti „němých“ rolí se však svojí výrazností do historie filmu nezapsala. Ve zvukovém filmu hrála poprvé až r. 1935, kdy se mihla v životopisném snímku Milan Rastislav Štefánik. Za okupace ztvárnila několik postav dam z vyšší společnosti (Artur a Leontýna (1940), Preludium (1941), Jarní píseň (1944)). Životní byla role ve filmu Miroslava Cikána U pěti veverek (1944), v níž jí na tělo byla ušita role chamtivé domácí Filomény Houbičkové, tvořící protipól dobráckém manželovi (Jindřich Plachta) i své sestře (Růžena Nasková). Nasková s Pačovou vytvořily v tomto filmu nádherné protipóly dobra a zla. Po válce si pak ještě zahrála tři role, v poslední ve filmu Jan Žižka (1955) hrála postavu manželky staroměstského purkmistra Tomáše.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Z divadelních rolí[editovat | editovat zdroj]

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Němé filmy[editovat | editovat zdroj]

Zvukové filmy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Patsch (Pač) Gustav 1855-1913
  2. Matriční záznam o narození a křtu
  3. V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 180
  4. Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str. 93
  5. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 353

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]