Ferdinand Engelmüller

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ferdinand Engelmüller
ak.mal. Ferdinand Engelmüller
ak.mal. Ferdinand Engelmüller
Narození 22. prosince 1867
Praha-Nové Město
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 29. září 1924 (ve věku 56 let)
Praha-Hradčany
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Olšanské hřbitovy
Národnost česká
Alma mater Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání malíř
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ferdinand Engelmüller (22. prosince 1867 Praha-Nové Město[1]29. září 1924 Praha-Hradčany[2]) byl český malíř a grafik, žák prof. Julia Mařáka na pražské malířské Akademii.

Život[editovat | editovat zdroj]

Obchod Ferdinandova otce na Václ. nám.

Narodil se 22. prosince 1867 v Praze, na Novém Městě, jako první potomek rodičů Ferdinanda Engelmüllera a Rosiny, rozené Le Gros. Jeho otec byl rukavičkářem a jeho matka[3] pocházela z francouzské důstojnické rodiny. Ferdinand měl pět mladších sourozenců - druhorozeného Karla (1872), a dále Emila (1873), Augusta (1875), Josefa (1876) a nejmladší z dětí byla sestra Růžena (1877).[4] Otec si přál, aby nejstarší syn Ferdinand převzal zavedenou rukavičkářskou živnost, což se nestalo, a tato povinnost pak připadla na jeho bratra Emila.[5]

Studia[editovat | editovat zdroj]

Mladý Ferdinand po absolvování obecné školy nastoupil na c.k. českou reálnou školu pražskou v Ječné ulici, kde absolvoval školní rok 1881/1882. Na reálce jej učil kreslení profesor Petr Mužák, manžel K. Světlé. Ve studiu na reálce nepokračoval a studium ukončil. Nastoupil k otci do rukavičkářské dílny a posléze se vyučil rukavičkářem.

V otcově dílně však pracoval jen krátce, neboť byl přijat ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze, pro nesporný talent bez zkoušek. V roce 1889 nastoupil do samostatné specializované krajinářské školy profesora Julia Mařáka (ten ji vedl po celý zbytek svého života) na reorganizované pražské Akademii, a již v tomto roce byla Engelmüllerova díla poprvé otištěna - v časopise Světozor[6].

V roce 1892 započal své studijní cesty, nejen na popud Mařáka odjel do tehdejšího carského Ruska, kde navštívil mimo jiné i Volyni (u knížete Sanguzska pracoval jako učitel jeho dcer), Lvov, Bělgorod a Tarnów. V polovině roku 1892 se vrátil na Moravu a pobýval na zámku v Kvasicích, v říjnu téhož roku odjel do Vídně. Během cest pokračoval ve vyučování kresby a malby v měšťanských a šlechtických rodinách.

Následně se Engelmüller vrací do Prahy a nastupuje do dalšího akademického roku 1892/1893 Mařákovy krajinářské školy. V roce 1893 obdržel cestovní Purmanovo stipendium a ještě téhož roku odjel do Ruska, kde navštívil opět Lvov a Kyjev. V letech 1893–1894 cestoval po Evropě. Navštívil Budapešť, Záhřeb, Benátky, a zavítal i do jižního Tyrolska. Svá studia na pražské Akademii ukončil roku 1894.

V roce 1895 navštívil Slovensko a poté odjel malovat na Šumavu. V roce 1897 odjel do Vídně, Lince, Salzburgu, a pokračoval dál do Mnichova a Norimberku.

Roku 1913 podal žádost o přijetí na pražskou malířskou Akademii, kde se uvolnilo místo profesora krajinářské školy. Jeho žádost však nebyla vyřízena kladně.

Malíř při práci (kol. r. 1900)

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Po návratu z cest (v r. 1897) se Ferdinand Engelmüller poprvé oženil. Jeho manželkou se stala Marie Chourová (nar. 1873), kterou znal již od dětství. V roce 1899 se jim narodil syn Ferdinand. Pro svého malého syna Engelmüller ilustroval Palečkovy příhody (francouzského vydavatele Pierra Julese Hetzela, který psal knihy pro děti a mládež pod pseudonymem P. J. Stahl).

Manželství skončilo odchodem manželky v r. 1905, posléze rozvodem (v roce 1911).[7]

Druhou jeho manželkou byla profesorka Irena Schmidová (nar. 1885), dalším synem Václav (během 2. svět. války zabit gestapem).

Dílo[editovat | editovat zdroj]

V roce 1896 se Engelmüller stal členem spolku Mánes, kde setrval do roku 1905.

V roce 1903 se v Rudolfinu konala Engelmüllerova první velká výstava, po níž následovala řada dalších. Hojně vystavoval nejen v Praze a v Čechách, ale také v celé Evropě, pravidelně se zúčastňoval vystav, pořádaných Krasoumnou jednotou a Uměleckou besedou, dále členských výstav spolku Mánes a Jednoty umělců výtvarných. Jeho obraz Na mrtvém rameni Labe byl již roku 1891 vystaven na Zemské jubilejní výstavě v Praze.

Jeho první ateliér se nacházel v Praze, na Františkově (Smetanově) nábřeží č.18, v domě zvaném „Bellevue“, kde měl ateliér např. Oskar Kokoschka, i Jiří Trnka. V roce 1916 se přestěhoval do atelieru na pražských Hradčanech, do Loretánské ulice č.177, což byl Hrzánský palác.[8]

V letech 1907–1908 pobýval Engelmüller v umělecké kolonii Worpswede a Dachau u Mnichova.

V roce 1908 byl jmenován řádným členem Union internationale des Beaux-Arts v Paříži.

Ještě před svou smrtí uspořádal poslední soubornou výstavu v Rubešově galerii (dnes Špálově), kde bylo vystaveno na třicet obrazů. Podle dobových recenzí víme, že mezi nimi byly vystaveny lesní kompozice, které byly namalované olejem a pastelem (práce pastelem byly Engelmüllerovou specialitou). Obraz Polabí byl tehdy zakoupen Ministerstvem školství pro výzdobu vládních místností. Ministerstvo školství se stalo třetím ministerstvem, které jeho obrazy vlastnilo. V posledních letech svého krátkého života malíř pracoval i na veřejných zakázkách. V nich předvedl svůj malířský um a dovednost reprezentativně zobrazit českou krajinu. Engelmüller se také ukázal být velkým vlastencem, který podporoval národní myšlenku. Nejvíce se projevovala jeho podporou pražského Sokola a pracemi pro něj, nezapomínal ani na milované Polabí. Hlavní tvorbu doplňoval občas ilustracemi knih a vydáváním alb s reprodukcemi svých děl.

obraz z r. 1914

Ve snaze zajistit dobré podmínky pro syna, kterého vychovával po odchodu první manželky sám, a pro novou rodinu, pracoval Engelmüller nadmíru. V roce 1923 začal pociťovat zdravotní problémy, a aby se zotavil, odjel do Staré Boleslavi, do svého oblíbeného kraje. Jeho zdravotní stav se však nadále zhoršoval a tak byl převezen zpět do Prahy. Dne 29. září 1924 malíř ve svém bytě na Hradčanech zemřel.

Ve dvacátých letech stál u zařizování posmrtných výstav Ferdinand Engelmüller ml., který se snažil udržet otcův odkaz v povědomí lidí. Dva roky po malířově smrti se rozhodla Jednota výtvarných umělců společně s uměleckým odborem Podbělohorské sokolské župy[9] uspořádat velkou výstavu. Většinu z těchto kreseb zakoupila Moderní galerie v Praze, nyní v majetku Národní galerie v Praze. Dražila se všechna díla, které rodina ještě měla. Zahrnovala kresby, olejomalby, pastely, kamenotisky, lepty a litografie. Dokonce se dražila paleta a štětce.[10] Kurátoři výstavy se snažili o prezentaci celého díla, od devadesátých let až do umělcovy smrti. Celkem bylo vystaveno 115 děl. Expozice zabrala čtyři sály v Obecním domě.

Soukromá malířská škola[editovat | editovat zdroj]

V roce 1897 Engelmüller založil vlastní soukromou malířskou školu. V časopisu Světozor zveřejnil oznámení, že od 1. října 1897 přijímá přihlášky ke studiu[11]. Výuka probíhala v malířově atelieru. Mezi Engelmülerovy žáky patřil například Otakar Nejedlý, Marie Chodounská, Jaroslav Šetelík, Otakar Štáfl, Josef Vacke, malířka Marie Dostalová a mnoho dalších. Krátce navštěvoval tuto malířskou školu i Václav Špála a Willi Nowak.

Jeho škola se záhy stala velmi známou a uznávanou, byla chápána jako přípravka Akademie výtvarného umění, i když nikdy nebyla oficiálně jmenována. Engelmüller se při vedení školy inspiroval metodou výuky svého učitele Julia Mařáka. Stejně jako on svou výuku zaměřil především na malbu v plenéru. Byl zastáncem hesla „Maluji jak vidím“.[12] Se svými žáky vyhledával podobná místa jako Julius Mařák. Jezdili především do přírody v okolí Labe, ale také do Peruce u Loun. Engelmüller se vývojem své tvorby, a tím i výukou, lišil od svých spolužáků krajinářů. Nezůstal jen u klasického zobrazování krajiny, ale experimentoval. Brzy vyměnil olejomalbu za techniku pastelu, kterou stále zdokonaloval. Snažil se o prodloužení její trvanlivosti a vůbec stálosti barev. Jako jeden z prvních v českém umění začal používat pastel na zachycení krajiny. Jeho pastelové krajiny se vyznačovaly velkou jemností a barevnou svěžestí. Později se také začal věnovat grafickým technikám, především leptu a litografii. V této oblasti byl samoukem, a přesto zde dosáhl značné dokonalosti, všechny své znalosti předával svým žákům. Na grafických listech opakoval své oblíbené polabské motivy, motivy z Prahy a své tradiční zobrazení starých, opuštěných a zanedbaných zámeckých zahrad a parků, které začal malovat při svých pobytech v Rusku. Pozornost tak nezaměřoval jen na krajinu, ale zkoušel malířsky i graficky zaznamenávat městskou architekturu, zvláště Prahy.

Poslední nedokončený obraz - panoráma Prahy

Ve svém ateliéru malíř také každoročně pořádal velké výstavy ve prospěch hladovějících dětí a Letního domova.

Pro svou malířskou školu, která vychovávala a připravovala adepty ke studiu na pražskou AVU v letech 1897–1924, Engelmüller také napsal v r. 1922 učebnici - jako pomůcku pro začínající malíře - Cesty k malířskému umění[13], která je dodnes u nás jedinou svého druhu. Nejprve vyšla jako sešity, pak byla (několikrát) vydána knižně. Úpravy učebnice později dělal i jeho syn, který ve čtvrtém vydání odstranil původní uměleckohistorickou kapitolu (pro její zastaralost a neaktuálnost), a napsal nový úvod ke knize. JUDr. Ferdinand Engelmüller ml., který se staral o otcovu pozůstalost, napsal také několik vzpomínkových statí o otcově životě a práci.

Ferdinand Engelmüller se řadí nejen díky své pedagogické činnosti, ale i vzhledem k přínosu např. pro rozvoj pastelové techniky, svému technickému umu kresby a malby, a neposlední řadě i pořádáním prvních ateliérových výstav se sociálním podtextem, k důležitým osobnostem českého výtvarného umění přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]


Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnost sv.Petra a sv.Klimenta v Praze na Poříčí na Novém Městě pražském
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnost při kostele sv.Víta na pražských Hradčanech
  3. Matriční záznam o narození a křtu – Rozina Le Gros, umělcova matka
  4. Billion graves.cz. cs.billiongraves.international [online]. [cit. 2020-07-30]. Dostupné online. 
  5. Archiv hl. m. Prahy. cz. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2020-07-30]. Dostupné online. 
  6. První uveřejněná díla F.Engelmüllera, Světozor 1889, str.441
  7. Archív hl.m. Prahy. cz [online]. [cit. 2020-07-30]. Dostupné online. 
  8. Náš region.cz. nasregion.cz [online]. [cit. 2020-07-30]. Dostupné online. 
  9. Sokolska-zupa-podbelohorska.cz. www.sokol.eu [online]. [cit. 2020-07-30]. Dostupné online. 
  10. Universita Karlova, Diplomová práce [online]. [cit. 2020-07-30]. Dostupné online. 
  11. Inzerát F.Engelmüllera k náboru do malířské školy, Světozor 1897 str.516
  12. Život po životě. cz. www.zivotpozivote.cz [online]. [cit. 2020-08-06]. Dostupné online. 
  13. Databáze knih.cz. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2020-05-27]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]