Ján Lichner

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
O československém politikovi ze 70. a 80. let 20. století pojednává článek Ján Lichner (normalizační politik).
Ján Lichner

Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1935 – 1939

Ministr pošt a železnic autonomní slovenské vlády
Ve funkci:
7. října 1938 – 1. prosince 1938

Státní ministr exilové vlády ČSR
Ve funkci:
27. října 1941 – 12. listopadu 1942

Ministr zemědělství a veřejných prací exilové vlády ČSR
Ve funkci:
12. listopadu 1942 – 5. dubna 1945
Nástupce Július Ďuriš

Poslanec Prozatímního a Ústavodárného NS
Ve funkci:
1945 – 1948

Státní tajemník Ministerstva zahraničního obchodu
Ve funkci:
5. dubna 1945 – 2. července 1946

Státní tajemník Ministerstva národní obrany
Ve funkci:
2. července 1946 – 20. února 1948

Poslanec Slovenské národní rady
Ve funkci:
1945 – 1946
Stranická příslušnost
Členství agrární strana
HSĽS-SSNJ
DS

Narození 14. února 1897
Veľký Čepčín
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 16. října 1979
Martin
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma mater Univerzita Komenského
Profese poslanec a bankéř
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Ján Lichner (14. února 1897 Veľký Čepčín[1][2]16. října 1979 Martin[1][2]) byl slovenský a československý politik a ministr vlád Československa a autonomní slovenské vlády, meziválečný poslanec Národního shromáždění ČSR za agrární stranu, po válce poslanec Prozatímního a Ústavodárného Národního shromáždění za Demokratickou stranu. Po komunistickém puči v roce 1948 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen a strávil deset let ve vězení.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a meziválečná politická činnost[editovat | editovat zdroj]

V době první světové války jako rakousko-uherský voják přeběhl na ruskou stranu a připojil se k československým legiím v Rusku. Po návratu do vlasti vystudoval právnickou fakultu Univerzitu Komenského v Bratislavě.[2]

Byl členem agrární strany, za kterou byl v letech 19351939 poslancem v Národním shromáždění. V roce 1937 ho předák slovenských agrárníků Milan Hodža pověřil zpracováním návrhu na decentralizaci státní správy o posílení kompetencí zemských zastupitelstev. Mělo jít o agrárnickou odpověď na rostoucí autonomistickou agitaci na Slovensku a zároveň o předstupeň možného zahrnutí autonomistických ľudáků do vládní koalice. Koncepce byla pak upřesňována v roce 1938, ale nakonec nebyla realizována v důsledku Mnichova a následného vývoje na Slovensku, v němž iniciativu převzali ľudáci.[3]

Po Mnichovu se Lichner v říjnu 1938 podílel za agrárníky na dojednávání Žilinské dohody coby společné platformy slovenských stran ve prospěch autonomie a byl jedním ze signatářů její finální verze.[4] V poslanecké sněmovně setrval do zrušení parlamentu roku 1939, přičemž krátce předtím, v prosinci 1938, ještě přestoupil do klubu Hlinkova slovenská ľudova strana - Strana slovenskej národnej jednoty, do které se spojily všechny slovenské nesocialistické strany.[5][2]

Od října do prosince 1938 krátce působil jako ministr pošt a železnic v slovenské autonomní vládě (první vláda Jozefa Tisa). V posledních týdnech druhé republiky ale podporoval mocenský zásah centrální vlády proti stále více se k nacistickému Německu klonící autonomní slovenské vládě (tzv. Homolův puč).[6]

Exilovým politikem za druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

V letech 19391940 byl ředitelem Slovenské všeobecné banky. Patřil k organizátorům občanského protifašistického odboje na Slovensku. V roce 1940 odešel do exilu ve Velké Británii, kde se stal členem Státní rady československé. Zároveň působil v letech 19411942 jako státní ministr v první exilové vládě Jana Šrámka a v letech 19421945 jako ministr zemědělství a veřejných prací v druhé exilové vládě Jana Šrámka v Londýně.[7][2] V rámci exilu se již v roce 1941 přimlouval za změnu česko-slovenských vztahů a nebyl stoupencem návratu k předmnichovské koncepci československého národa.[8]

Poválečná politická činnost v Demokratické straně[editovat | editovat zdroj]

V letech 19451948 byl členem vedení Demokratické strany. Na sjezdu strany v dubnu 1945 byl zvolen jejím místopředsedou.[9] V letech 19451946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za Demokratickou stranu. Po parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění, kde formálně setrval do voleb do Národního shromáždění roku 1948.[10][11] V srpnu 1945 byl delegáty národních výborů zvolen rovněž za poslance Slovenské národní rady. Zasedal zde do roku 1946.[12]

Zastával i vládní pozice, byť ne na ministerské úrovni. V letech 19451946 působil jako státní tajemník na ministerstvu zahraničního obchodu a v letech 19461948 v první vládě Klementa Gottwalda jako státní tajemník na ministerstvu národní obrany.[13][14][2]

Během únorového převratu 1948 podal dne 20. února spolu s dalšími demokratickými ministry demisi.[15] Poté, co v mocenské konfrontaci zvítězila Komunistická strana Československa, byla Demokratická strana proměněna na Stranu slovenské obrody coby satelitní formaci závislou na KSČ. Lichner patřil mezi skupinu funkcionářů Demokratické strany, kteří neodešli do emigrace, ale zůstali v Československu a byli v následujícím období pronásledováni.[16]

Politickým vězněm komunistického režimu[editovat | editovat zdroj]

V roce 1950 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 17 let vězení. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii a v roce 1968 rehabilitován.[17][2]

V roce 1992 obdržel in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy.[18] Byl mu rovněž udělen Řád Slovenského národního povstání.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b MINÁČ, Vladimír. Malý slovenský biografický slovník: A-Ž. Generálny heslár SBS [online]. Matica slovenská, [cit. 2015-01-28]. S. 352. Dostupné online. (slovensky) 
  2. a b c d e f g h Lichner, Ján, 1897-1979 [online]. banskabystrica.kniznice.net, [cit. 2011-12-29]. Dostupné online. (slovensky) 
  3. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 141-142. (česky)  
  4. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 156. (česky)  
  5. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-12-29]. Dostupné online. (česky) 
  6. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 176. (česky)  
  7. kol. aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha : Libri, 1994. ISBN 80-901579-5-5. S. 672. (česky)  
  8. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 252. (česky)  
  9. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1193. (česky)  
  10. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-12-29]. Dostupné online. (česky) 
  11. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-12-29]. Dostupné online. (česky) 
  12. http://www.psp.cz/eknih/1945snr/stenprot/012schuz/s012001.htm
  13. VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7106-941-6. S. 24, 58. Dále jen Osudové únorové dny. 
  14. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1198. (česky)  
  15. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 365. (česky)  
  16. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1319, 1346. (česky)  
  17. TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K-P. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 275.  
  18. http://old.hrad.cz/kpr/rady/rtgm_lide_01.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K-P. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 275.