Vladimír Mináč

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vladimír Mináč
Busta V. Mináče v Bratislavě
Busta V. Mináče v Bratislavě

Poslanec Národního shromáždění ČSSR
Ve funkci:
1964 – 1968

Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
1969 – 1971

Poslanec Slovenské národní rady
Ve funkci:
1981 – 1986

Poslanec Federálního shromáždění (SN)
Ve funkci:
1990 – 1992
Stranická příslušnost
Členství KSS (KSČ)
SDL

Narození 10. srpna 1922
Klenovec
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 25. října 1996 (ve věku 74 let)
Bratislava
SlovenskoSlovensko Slovensko
Místo pohřbení Hřbitov Slávičie údolie
Alma mater Univerzita Komenského
Profese politik a spisovatel
Ocenění národní umělec (1975)
Řád práce
Řád Vítězného února
Commons Kategorie Vladimír Mináč
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimír Mináč (10. srpna 1922 Klenovec25. října 1996 Bratislava) byl slovenský spisovatel-prozaik, esejista, filmový scenárista, publicista, kulturní organizátor a politik Komunistické strany Slovenska. Působil jako poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR, za normalizace předseda Matice slovenské, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění a Slovenské národní rady. Ve Federálním shromáždění zasedal znovu po sametové revoluci v letech 1990-1992 za slovenské komunisty (později Strana demokratickej ľavice).

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Vzdělání získal na gymnáziu v Rimavské Sobotě a v Tisovci, kde také nakonec maturoval. Na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě studoval slovenštinu a němčinu.

Zúčastnil se aktivně Slovenského národního povstání, koncem roku 1944 byl zatčen a odvlečen do koncentračního tábora v Mauthausenu a později do Dachau. Po válce byl redaktorem armádního časopisu Bojovník (později byl přejmenován na Obranu lidu). V roce 1949 se stal tajemníkem slovenské sekce Svazu československých spisovatelů a zároveň byl redaktorem deníku Kultúrny život.

Hrob Vladimíra Mináče na hřbitově ve Slávičím údolí

V roce 1951 se stal vedoucím scenáristického oddělení Československého státního filmu, později šéfredaktorem časopisu Kultúrny život a od roku 1955 šéfredaktorem Slovenských pohľadov. V letech 19561974 se profesionálně věnoval literární tvorbě.

Ve volbách roku 1964 byl zvolen za KSS do Národního shromáždění ČSSR za Západoslovenský kraj. V Národním shromáždění zasedal až do konce volebního období parlamentu v roce 1968.[1][2]

V 60. letech se zapojoval do četných dobových diskuzí o postavení Slováků a Slovenska. V roce 1965 například vystupoval v polemice o dědictví slovenského povstání v letech 1848–1849, které Karel Marx a ortodoxní marxistická historiografie hodnotila jako reakční, provídeňské a sabotující liberální maďarskou revoluci. Mináč tento výklad odmítl a postoj maďarských revolucionářů označil za šovinistický.[3] V červnu 1967 se zúčastnil 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů, na kterém převládaly výrazně kritické referáty ohledně kulturní a politické situace v Československu. Mináč ale spolu s některými dalšími umělci podepsal prohlášení, ve kterém vyzval, aby se na sjezdu neřešily politické záležitosti. Když po sjezdu došlo k represím proti některým kritickým umělcům, distancoval se od Mináč od nich. Odmítl protesty západních intelektuálů a kritizoval pokusy prezentovat první československou republiku jako vzor. V následujících měsících byl intelektuální frontou za své konzervativní komunistické postoje ostrakizován. Historik Jan Rychlík na příkladu Mináče naznačuje rozdílné směřování českých a slovenských kulturních elit před rokem 1968, kdy mezi Slováky kromě demokratizačních a liberálních proudů hrály významnou roli i nacionální otázky.[4]

V dubnu 1968 se dozvuky 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů řešily i na Sjezdu slovenských spisovatelů, nyní již v atmosféře rozbíhajícího se reformního hnutí Pražského jara. Mináč na sjezdu odmítal přílišný důraz na demokratizaci a kritizoval Milana Kunderu, že na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů řešil vztah Čechů a světa a zapomněl na Slováky. Zopakoval i svou kritiku meziválečné československé republiky a prohlásil, že spáchala „téměř genocidu Slováků.“ Za svá slova byl na české straně ostře kritizován, ale kritiku na něj směřovali i četní slovenští liberální umělci. Historik Ján Mlynárik pak veřejně korigoval Mináčovy názory na dějiny 20. století a Mináčovy názory odsoudil i dosud žijící prvorepublikový předák slovenských sociálních demokratů Ivan Dérer.[5]

K roku 1968 se profesně zmiňuje coby spisovatel z obvodu Bratislava-Ružinov.[6] Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Bratislava-Ružinov), kde setrval do konce volebního období parlamentu, tedy do voleb roku 1971.[7]

XIII. sjezd KSČ ho zvolil za kandidáta Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Členem ÚV KSČ se stal převodem k 31. srpnu 1968. Od roku 1971 byl i členem Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska.[8]

Po roce 1970 byl jednou z intelektuálních opor probíhající normalizace, zapojil se i do kampaně proti Alexandru Solženicynovi. Ve svých esejích se vyslovil o slovenských dějinách jako o dějinách práce, která zaručila přetrvání Slováků i v těch nejhorších časech. Uvedenou koncepci poté od něj převzali další slovenští spisovatelé. V roce 1955 a 1962 byl laureátem státní ceny Klementa Gottwalda. V roce 1968 mu byl udělen Řád práce a roku 1982 Řád Vítězného února.[8] V letech 1974-1990 byl předsedou Matice slovenské.

Ve volbách roku 1981 byl zvolen do Slovenské národní rady.[9]

V roce 1988 se zastal ekologické iniciativy Bratislava/nahlas. Téhož roku se opět zapojil do debat o česko-slovenských vztazích a v anketě k 20. výročí federalizace zopakoval své názory z roku 1968, přičemž srovnal postavení Slováků za Uherska a za první československé republiky. Miroslav Kusý reagoval nesouhlasným dopisem zaslaným do stanice Svobodná Evropa.[10]

Mináč odmítl sametovou revoluci v roce 1989 a její protagonisty. Do politiky se nicméně po sametové revoluci vrátil. Ve volbách roku 1990 byl zvolen do slovenské části Sněmovny národů Federálního shromáždění (volební obvod Bratislava) za KSS, která v té době byla ještě slovenskou územní organizací celostátní Komunistické strany Československa (KSČS). Postupně se ale osamostatňovala a na rozdíl od sesterské strany v českých zemích se transformovala do postkomunistické Strany demokratické levice. Mináč proto přešel do klubu SDĽ. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992.[11] V letech 1990-1992 se profiloval na kombinaci levicových a nacionálních postojů. Byl signatářem výzvy Za svrchované Slovensko.[12]

Zemřel 25. října 1996 v Bratislavě.

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

Díky svým novinářským a publicistickým zkušenostem se většina jeho děl věnuje aktuálním společenským problémům. Vychází nejen z vlastních zážitků, ale také z odkazu SNP, které se objevuje v jeho próze jako neustále se vracející motiv, taktéž jako námět na zamyšlení a idea ovlivňující dění v době, kdy jeho díla vznikala. Snažil se pochopit člověka v jeho vztahu k dějinám a současnosti. V prvních prózách ztvárňoval skutečnost a postavy v duchu hemingwayovské poetiky (Smrť chodí po horách). V románové trilogii Generácia (Dlhý čas čakania, Živí a mŕtvi, Zvony zvonia na deň) podal všestranný obraz válečného a poválečného života na Slovensku. Charakteristickým rysem jeho prozaické tvorby je kritický a satirický přístup ke skutečnosti (povídka Tmavý kút, satirický román Výrobca šťastia). V historických esejích se zaměřil na odkrývání identity slovenského národa (Dúchanie do pahrieb, Zobrané spory Jozefa Miloslava Hurbana).

V literární kritice zdůrazňoval filozofické a mravní aspekty slovenské tvorby (Čas a knihy, Paradoxy). Kromě uměleckých próz je také autorem cestopisu a vícero filmových scénářů. V letech 1955 a 1962 se stal laureátem státní ceny Klemeta Gottwalda a v roce 1975 mu byl udělen titul národní umělec.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • 1947 Smrť chodí po horách, román z období SNP
  • 1949 Včera a zajtra, volné pokračování díla Smrť chodí po horách
  • 1951 Modré vlny, mládežnícký román
  • 1954 Na rozhraní, sbírka 7 povídek
  • 1955 V krajine, kde vychodí slnko, cestopis z Číny
  • 1958 Dlhý čas čakania, 1. díl románové trilogie „Generácia“
  • 1959 Živí a mŕtvi, 2. díl románové trilogie „Generácia“
  • 1961 Zvony zvonia na deň, 3 díl románové trilogie „Generácia“
  • 1960 Tmavý kút, povídky
  • 1962 Nikdy nie si sama, dvojnovela
  • 1963 Záznamy, sbírka povídek
  • 1964 Výrobca šťastia, satirický román (byl inscenován ve spolupráci s Milanem Lasicou v roce 1985)

Výběry[editovat | editovat zdroj]

  • 1965 Kto kráča po ceste, povídky z knih Tmavý kút a Záznamy + novela Kriminálny príbeh
  • 1966 Paradoxy, výběr esejí
  • 1976 Súvislosti, výběr esejí a kritických statí
  • 1978 Skúsenosti

Eseje a kritiky[editovat | editovat zdroj]

  • 1956 Za pravdivé a presvedčivé zobrazenie našej skutočnosti, referát o slovenské próze v let 1945-1955
  • 1962 Čas a knihy
  • 1965 Tu žije národ
  • 1970 Dúchanie do pahrieb, navazuje na Tu žije národ
  • 1972 O literatúre
  • 1974 Povstanie
  • 1974 Zobrané spory J. M. Hurbana
  • 1979 Portréty a osudy
  • 1992 Sub tegmine
  • 1993 Návraty k prevratu
  • 1993 Odkiaľ a kam Slováci
  • 1994 Hovory M
  • Adam, Adam, kto si?
  • Paradoxy okolo umenia

Scénáře[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vladimír Mináč na slovenské Wikipedii.

  1. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-23]. Dostupné online. (česky) 
  2. BOX-FOLDER-REPORT: 17-1-99 TITLE:On the Eve of Elections [online]. osaarchivum.org [cit. 2012-02-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-08. (anglicky) 
  3. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 450. (česky) 
  4. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 458-460. (česky) 
  5. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 480. (česky) 
  6. 26. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-23]. Dostupné online. (česky) 
  7. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-23]. Dostupné online. (česky) 
  8. a b Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-02-23]. Dostupné online. (česky) 
  9. 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-10-17]. Dostupné online. (česky) 
  10. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 561. (česky) 
  11. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-08-07]. Dostupné online. (česky) 
  12. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 573. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]