Vladimír Mináč

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vladimír Mináč
Busta V. Mináče v Bratislavě

Poslanec Národního shromáždění ČSSR
Ve funkci:
1964 – 1968

Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
1969 – 1971

Poslanec Slovenské národní rady
Ve funkci:
1981 – 1986

Poslanec Federálního shromáždění (SN)
Ve funkci:
1990 – 1992
Stranická příslušnost
Členství KSS (KSČ)
SDL

Narození 10. srpna 1922
Klenovec
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 25. října 1996
Bratislava
SlovenskoSlovensko Slovensko
Alma mater Univerzita Komenského
Profese politik a spisovatel
Ocenění národní umělec (1975)
Řád práce
Řád Vítězného února
Commons Kategorie Vladimír Mináč
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimír Mináč (10. srpna 1922 Klenovec25. října 1996 Bratislava) byl slovenský spisovatel-prozaik, esejista, filmový scenárista, publicista, kulturní organizátor a politik Komunistické strany Slovenska. Působil jako poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR, za normalizace předseda Matice slovenské, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění a Slovenské národní rady. Ve Federálním shromáždění zasedal znovu po sametové revoluci v letech 1990-1992 za slovenské komunisty (později Strana demokratickej ľavice).

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Vzdělání získal na gymnáziu v Rimavské Sobotě a v Tisovci, kde také nakonec maturoval. Na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě studoval slovenštinu a němčinu.

Zúčastnil se aktivně Slovenského národního povstání, koncem roku 1944 byl zatčen a odvlečen do koncentračního tábora v Mauthausenu a později do Dachau. Po válce byl redaktorem armádního časopisu Bojovník (později byl přejmenován na Obranu lidu). V roce 1949 se stal tajemníkem slovenské sekce Svazu československých spisovatelů a zároveň byl redaktorem deníku Kultúrny život.

Hrob Vladimíra Mináče na hřbitově ve Slávičím údolí

V roce 1951 se stal vedoucím scenáristického oddělení Československého státního filmu, později šéfredaktorem časopisu Kultúrny život a od roku 1955 šéfredaktorem Slovenských pohľadov. V letech 19561974 se profesionálně věnoval literární tvorbě.

Ve volbách roku 1964 byl zvolen za KSS do Národního shromáždění ČSSR za Západoslovenský kraj. V Národním shromáždění zasedal až do konce volebního období parlamentu v roce 1968.[1][2]

V 60. letech se zapojoval do četných dobových diskuzí o postavení Slováků a Slovenska. V roce 1965 například vystupoval v polemice o dědictví slovenského povstání v letech 1848–1849, které Karel Marx a ortodoxní marxistická historiografie hodnotila jako reakční, provídeňské a sabotující liberální maďarskou revoluci. Mináč tento výklad odmítl a postoj maďarských revolucionářů označil za šovinistický.[3] V červnu 1967 se zúčastnil 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů, na kterém převládaly výrazně kritické referáty ohledně kulturní a politické situace v Československu. Mináč ale spolu s některými dalšími umělci podepsal prohlášení, ve kterém vyzval, aby se na sjezdu neřešily politické záležitosti. Když po sjezdu došlo k represím proti některým kritickým umělcům, distancoval se od Mináč od nich. Odmítl protesty západních intelektuálů a kritizoval pokusy prezentovat první československou republiku jako vzor. V následujících měsících byl intelektuální frontou za své konzervativní komunistické postoje ostrakizován. Historik Jan Rychlík na příkladu Mináče naznačuje rozdílné směřování českých a slovenských kulturních elit před rokem 1968, kdy mezi Slováky kromě demokratizačních a liberálních proudů hrály významnou roli i nacionální otázky.[4]

V dubnu 1968 se dozvuky 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů řešily i na Sjezdu slovenských spisovatelů, nyní již v atmosféře rozbíhajícího se reformního hnutí Pražského jara. Mináč na sjezdu odmítal přílišný důraz na demokratizaci a kritizoval Milana Kunderu, že na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů řešil vztah Čechů a světa a zapomněl na Slováky. Zopakoval i svou kritiku meziválečné československé republiky a prohlásil, že spáchala „téměř genocidu Slováků.“ Za svá slova byl na české straně ostře kritizován, ale kritiku na něj směřovali i četní slovenští liberální umělci. Historik Ján Mlynárik pak veřejně korigoval Mináčovy názory na dějiny 20. století a Mináčovy názory odsoudil i dosud žijící prvorepublikový předák slovenských sociálních demokratů Ivan Dérer.[5]

K roku 1968 se profesně zmiňuje coby spisovatel z obvodu Bratislava-Ružinov.[6] Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Bratislava-Ružinov), kde setrval do konce volebního období parlamentu, tedy do voleb roku 1971.[7]

XIII. sjezd KSČ ho zvolil za kandidáta Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Členem ÚV KSČ se stal převodem k 31. srpnu 1968. Od roku 1971 byl i členem Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska.[8]

Po roce 1970 byl jednou z intelektuálních opor probíhající normalizace, zapojil se i do kampaně proti Alexandru Solženicynovi. Ve svých esejích se vyslovil o slovenských dějinách jako o dějinách práce, která zaručila přetrvání Slováků i v těch nejhorších časech. Uvedenou koncepci poté od něj převzali další slovenští spisovatelé. V roce 1955 a 1962 byl laureátem státní ceny Klementa Gottwalda. V roce 1968 mu byl udělen Řád práce a roku 1982 Řád Vítězného února.[8] V letech 1974-1990 byl předsedou Matice slovenské.

Ve volbách roku 1981 byl zvolen do Slovenské národní rady.[9]

V roce 1988 se zastal ekologické iniciativy Bratislava/nahlas. Téhož roku se opět zapojil do debat o česko-slovenských vztazích a v anketě k 20. výročí federalizace zopakoval své názory z roku 1968, přičemž srovnal postavení Slováků za Uherska a za první československé republiky. Miroslav Kusý reagoval nesouhlasným dopisem zaslaným do stanice Svobodná Evropa.[10]

Mináč odmítl sametovou revoluci v roce 1989 a její protagonisty. Do politiky se nicméně po sametové revoluci vrátil. Ve volbách roku 1990 byl zvolen do slovenské části Sněmovny národů Federálního shromáždění (volební obvod Bratislava) za KSS, která v té době byla ještě slovenskou územní organizací celostátní Komunistické strany Československa (KSČS). Postupně se ale osamostatňovala a na rozdíl od sesterské strany v českých zemích se transformovala do postkomunistické Strany demokratické levice. Mináč proto přešel do klubu SDĽ. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992.[11] V letech 1990-1992 se profiloval na kombinaci levicových a nacionálních postojů. Byl signatářem výzvy Za svrchované Slovensko.[12]

Zemřel 25. října 1996 v Bratislavě.

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

Díky svým novinářským a publicistickým zkušenostem se většina jeho děl věnuje aktuálním společenským problémům. Vychází nejen z vlastních zážitků, ale také z odkazu SNP, které se objevuje v jeho próze jako neustále se vracející motiv, taktéž jako námět na zamyšlení a idea ovlivňující dění v době, kdy jeho díla vznikala. Snažil se pochopit člověka v jeho vztahu k dějinám a současnosti. V prvních prózách ztvárňoval skutečnost a postavy v duchu hemingwayovské poetiky (Smrť chodí po horách). V románové trilogii Generácia (Dlhý čas čakania, Živí a mŕtvi, Zvony zvonia na deň) podal všestranný obraz válečného a poválečného života na Slovensku. Charakteristickým rysem jeho prozaické tvorby je kritický a satirický přístup ke skutečnosti (povídka Tmavý kút, satirický román Výrobca šťastia). V historických esejích se zaměřil na odkrývání identity slovenského národa (Dúchanie do pahrieb, Zobrané spory Jozefa Miloslava Hurbana).

V literární kritice zdůrazňoval filozofické a mravní aspekty slovenské tvorby (Čas a knihy, Paradoxy). Kromě uměleckých próz je také autorem cestopisu a vícero filmových scénářů. V letech 1955 a 1962 se stal laureátem státní ceny Klemeta Gottwalda a v roce 1975 mu byl udělen titul národní umělec.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • 1947 Smrť chodí po horách, román z období SNP
  • 1949 Včera a zajtra, volné pokračování díla Smrť chodí po horách
  • 1951 Modré vlny, mládežnícký román
  • 1954 Na rozhraní, sbírka 7 povídek
  • 1955 V krajine, kde vychodí slnko, cestopis z Číny
  • 1958 Dlhý čas čakania, 1. díl románové trilogie „Generácia“
  • 1959 Živí a mŕtvi, 2. díl románové trilogie „Generácia“
  • 1961 Zvony zvonia na deň, 3 díl románové trilogie „Generácia“
  • 1960 Tmavý kút, povídky
  • 1962 Nikdy nie si sama, dvojnovela
  • 1963 Záznamy, sbírka povídek
  • 1964 Výrobca šťastia, satirický román (byl inscenován ve spolupráci s Milanem Lasicou v roce 1985)

Výběry[editovat | editovat zdroj]

  • 1965 Kto kráča po ceste, povídky z knih Tmavý kút a Záznamy + novela Kriminálny príbeh
  • 1966 Paradoxy, výběr esejí
  • 1976 Súvislosti, výběr esejí a kritických statí
  • 1978 Skúsenosti

Eseje a kritiky[editovat | editovat zdroj]

  • 1956 Za pravdivé a presvedčivé zobrazenie našej skutočnosti, referát o slovenské próze v let 1945-1955
  • 1962 Čas a knihy
  • 1965 Tu žije národ
  • 1970 Dúchanie do pahrieb, navazuje na Tu žije národ
  • 1972 O literatúre
  • 1974 Povstanie
  • 1974 Zobrané spory J. M. Hurbana
  • 1979 Portréty a osudy
  • 1992 Sub tegmine
  • 1993 Návraty k prevratu
  • 1993 Odkiaľ a kam Slováci
  • 1994 Hovory M
  • Adam, Adam, kto si?
  • Paradoxy okolo umenia

Scénáře[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vladimír Mináč na slovenské Wikipedii.

  1. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-23]. Dostupné online. (česky) 
  2. BOX-FOLDER-REPORT: 17-1-99 TITLE:On the Eve of Elections [online]. osaarchivum.org [cit. 2012-02-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-08. (anglicky) 
  3. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 450. (česky) 
  4. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 458-460. (česky) 
  5. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 480. (česky) 
  6. 26. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-23]. Dostupné online. (česky) 
  7. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-23]. Dostupné online. (česky) 
  8. a b Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-02-23]. Dostupné online. (česky) 
  9. 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-10-17]. Dostupné online. (česky) 
  10. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 561. (česky) 
  11. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-08-07]. Dostupné online. (česky) 
  12. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 573. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]