Ján Ursíny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ján Ursíny

Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1935 – 1939

Pověřenec pro hospod. a zásob.
Ve funkci:
září 1944 – říjen 1944
Nástupce J. Stanek

Pověřenec zemědělství a poz. reformy
Ve funkci:
únor 1945 – duben 1945
Nástupce Martin Kvetko

Poslanec Prozatímního a Ústavodárného NS
Ve funkci:
1945 – 1948

Poslanec Slovenské národní rady
Ve funkci:
1945 – 1946

Místopředseda 1. a 2. vlády Z. Fierlingera a 1. vlády K. Gottwalda
Ve funkci:
1945 – 1947

Stranická příslušnost
Členství agrární strana
HSĽS-SSNJ
DS

Narození 11. října 1896
Rakša
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 8. ledna 1972
Rakša
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ján Ursíny (11. října 1896 Rakša8. ledna 1972 Rakša) byl slovenský a československý politik, v meziválečném období člen agrární strany, po válce předák Demokratické strany, církevní (evangelický) hodnostář a účastník protifašistického odboje.

Život[editovat | editovat zdroj]

Meziválečná politická aktivita[editovat | editovat zdroj]

Narodil se na Slovensku Jánu Ursínymu a Márii rozené Poloncové. Ve 30. letech 20. století se aktivně angažoval ve československém agrárním hnutí, které reprezentoval i jako poslanec parlamentu ČSR za agrární stranu. V parlamentních volbách v roce 1935 získal za agrárníky poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Poté, co se roku 1935 stal agrárník Milan Hodža premiérem, prosadil Ursíny zřízení Akčního výboru slovenských koaličních poslanců a stal se jeho předsedou. Spolupracoval s Milanem Hodžou, s jeho čechoslovakistickým názorem se však neztotožňoval. V rámci agrární strany reprezentoval autonomistické křídlo, ale zároveň odmítal autonomistickou agitaci slovenských ľuďáků.[1]

Po Mnichovu se v říjnu 1938 podílel za agrární stranu na dojednávání Žilinské dohody coby společné platformy slovenských stran ve prospěch autonomie a byl jedním ze signatářů její finální verze. Do textu dohody prosadil větu, podle které bude přijetím autonomie česko-slovenský státoprávní poměr vyřešený.[2] V poslanecké sněmovně setrval až do zrušení parlamentu v březnu roku 1939, přičemž krátce předtím, v prosinci 1938, ještě přestoupil do klubu Hlinkova slovenská ľudova strana - Strana slovenskej národnej jednoty, do které se spojily všechny slovenské nesocialistické strany.[3]

Slovenské národní povstání a poválečná politická aktivita[editovat | editovat zdroj]

Za tzv. slovenského štátu byl vězněn.[4]

Byl jedním z organizátorů a jeden z přímých iniciátorů slovenského národního povstání. Již v prosinci 1943 patřil mezi signatáře takzvané vánoční dohody, kterou se komunistický a nekomunistický odboj dohodly na společném postupu. Po vypuknutí povstání 29. srpna 1944 se jako zástupci Slovenské národní rady společně s Lacem Novomeským účastnili jednání v Londýně (s Edvardem Benešem) a v Moskvě. Během jednání odmítal v debatách o poválečném uspořádání návrat k čechoslovakistické podobě meziválečné republiky a prosazoval silnější pravomoce slovenských orgánů.[5]

Za SNP zasedal v povstaleckém Sboru pověřenců. V 1. Sboru pověřenců a 2. Sboru pověřenců byl pověřencem pro věci hospodářské a zásobovací (v 1. Sboru pověřenců společně s Jánem Púllem).[6]

V roce 1944 se podílel na vzniku Demokratické strany spojením různých nesocialistických proudů slovenského odboje. Na sjednocovacím sjezdu 17. září 1944 byl zvolen předsedou strany (čestným předsedou se stal Vavro Šrobár). Ve funkci byl potvrzen na sjezdu v dubnu 1945. V červnu 1945 se politicky utkal o post předsedy strany s Jozefem Lettrichem, který v červenci 1945 skutečně Ursínyho vystřídal a nastoupil až do roku 1948 do čela strany. Ursíny se stal místopředsedou. Po podepsání takzvané aprílové (dubnové) dohody na jaře 1946, kterou Demokratická strana vyšla programově i personálně vstříc katolickému politickému táboru, se Ursíny stal členem užšího předsednictva strany.[7][8]

V období únor - duben 1945 působil na postu pověřence zemědělství a pozemkové reformy (v únoru 1945 s ním tento post krátce zastával i komunista Michal Falťan).[9]

V srpnu 1945 byl delegáty národních výborů zvolen za poslance Slovenské národní rady. Zasedal zde do roku 1946.[10] V letech 1945-1946 byl taky poslancem Prozatímního Národní shromáždění za Demokratickou stranu. V parlamentu setrval do parlamentních voleb v roce 1946, pak se stal členem Ústavodárného Národního shromáždění, kde zasedal až do roku 1948.[11][12]

Zastával i vládní posty. V letech 1945-1947 byl náměstkem předsedy vlády (vicepremiérem) v první vládě Zdeňka Fierlingera, druhé vládě Zdeňka Fierlingera i první vládě Klementa Gottwalda.[13]

Politickým vězněm[editovat | editovat zdroj]

Jeho politická kariéra skončila ještě před únorovým převratem. V roce 1947 byl sesazen z funkcí, následně zatčen a odsouzen. Již od roku 1946 totiž slovenští komunisté stupňovali kampaň proti nekomunistickým stranám, při níž komunisté argumentovali propojením Demokratické strany s ľudáckými elementy. V červenci 1947 měl Klement Gottwald projev na Devíně, v němž varoval před ľudáckou reakcí a autonomistickými tendencemi. Ursíny mu veřejně odpověděl s tím, že Košický vládní program z roku 1945, na kterém se podílela i KSS, dával Slovensku výrazné pravomoci a již za války slovenští komunisté mluvili o autonomii/federaci. Situace se vyhrotila v září 1947, kdy Státní bezpečnost zjistila, že Otto Obuch, tiskový tajemník Ursínyho, má kontakty na ľudácký exil a sám byl za slovenského státu pracovníkem úřadu propagandy. 23. září byl Obuch zatčen a následně proběhla policejní prohlídka Ursínyho kanceláře. Ursíny sám zpětně vysvětloval, že Obucha zaměstnal, aniž by věděl o jeho ľudácké minulosti a kontaktech na exil a když to zjistil, měl v úmyslu ho ještě před jeho zatčením propustit, ale už to nestihl. Ursíny byl viněn z toho, že Obuchovi vyzradil obsah jednání československé vlády o ostraze uranových dolů v Jáchymově. Premiér Klement Gottwald sice Ursínyho ujišťoval, že osobně proti němu nic nemá, ale požadoval jeho rezignaci na post ve vládě. I prezident Edvard Beneš se připojil k požadavku rezignace s tím, že sice nebyl spáchán trestný čin, ale přijetím Obucha se měl Ursíny dopustit politické chyby. Ursíny rezignoval 30. října 1947 poté, co mu bylo přislíbeno utvoření zvláštní komise, která by jeho případ vyšetřila. Komise se nicméně nikdy nesešla a 3. ledna 1948 oznámil ministr vnitra Václav Nosek, že na Ursínyho bude podáno trestní oznámení. Paralelně s Ursínym se rozběhly podobné kauzy i u dalších předáků Demokratické strany. Miloš Bugár a Ján Kempný čelili trestnímu oznámení.[14]

Formálně byl obviněn až po únorovém převratu v roce 1948 (před Únorem se Státní bezpečnost zdráhala poslat vyšetřovací spis k soudu pro nedostatečné důkazy). Šlo o trestný čin vědomého ohrožení obranyschopnosti republiky (kauza údajného vyzrazení jednání vlády o uranových dolech). Ursíny se hájil tím, že v dotyčné době vláda o jáchymovských dolech vůbec nejednala. Bylo mu také kladeno za vinu, že umožnil Obuchovi získat interní zápis o jednání vlády o milosti pro odsouzeného prezidenta slovenského státu Jozefa Tisa. Vlastní soudní proces probíhal již s menším zájmem od dubna 1948. Ursíny byl odsouzen na sedm let.[15] Propuštěn byl v roce 1953, do politického života se již nezapojil. Demokratickou stranu mezitím ovládlo prokomunistické křídlo a proměnilo ji na Stranu slovenské obrody jako satelitní formaci závislou na KSČ.[16]

V roce 1964 byl rehabilitován a Nejvyšší soud zrušil jeho rozsudek z roku 1948.[17]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Z mého života
  • Vzpomínky na Slovenské národní povstání

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 138, 254. (česky)  
  2. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 155-156. (česky)  
  3. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-05]. Dostupné online. (česky) 
  4. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 337. (česky)  
  5. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 255, 270-271. (česky)  
  6. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 623. (česky)  
  7. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1190, 1193-1195. (česky)  
  8. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 296. (česky)  
  9. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 624-625. (česky)  
  10. SNR 1945-1946, 12. schůze, část 1/7 (14. 9. 1945)
  11. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-05]. Dostupné online. (česky) 
  12. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-05]. Dostupné online. (česky) 
  13. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1198. (česky)  
  14. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 352-354, 356. (česky)  
  15. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 360-361. (česky)  
  16. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1319. (česky)  
  17. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 361-362. (česky)