Marie Švermová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Marie Švermová

Poslankyně Prozatímního NS
Ve funkci:
1945 – 1946

Poslankyně Ústavodárného NS
Ve funkci:
1946 – 1948

Poslankyně Nár. shromáždění ČSR
Ve funkci:
1948 – 1951
Stranická příslušnost
Členství ČSDSD
KSČ

Narození 17. srpna 1902
Trnovany
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 4. února 1992
Choť Jan Šverma
Profese poslankyně
Ocenění Řád republiky
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Marie Švermová, rozená Švábová (17. srpna 1902 Trnovany4. února 1992) byla česká a československá komunistická politička, manželka Jana Švermy, poválečná poslankyně Prozatímního a Ústavodárného Národního shromáždění a Národního shromáždění ČSR, členka předsednictva ÚV KSČ. V 50. letech odsouzená v rámci politických procesů a vězněna. V 70. letech signatářka Charty 77.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházela z rodiny zednického štukatéra. Byla nejstarším ze šesti dětí a od věku šesti let se již musela starat o své sourozence.[1] V roce 1919 vstoupila do mládežnické organizace Československé sociálně demokratické strany dělnické.[2] Od roku 1921 byla funkcionářkou KSČ. V letech 1926–1928 studovala na Leninově stranické škole v Moskvě. V roce 1929 se stala členkou ÚV KSČ. Za druhé světové války pobývala v emigraci v Moskvě. Opětovně se do tuzemské politiky zapojila v roce 1945, kdy se stala členkou Předsednictva ÚV KSČ.[3]

V letech 1945-1946 byla poslankyní Prozatímního Národního shromáždění za KSČ.[4] V parlamentu setrvala až do parlamentních voleb v roce 1946, pak se stala poslankyní Ústavodárného Národního shromáždění za KSČ[5] a po volbách do Národního shromáždění roku 1948 se stala za KSČ poslankyní Národního shromáždění ve volebním kraji Brno. Na poslaneckém postu setrvala do února 1951, kdy rezignovala. Místo ní nastoupil jako náhradník Josef Hulínský.[6]

Od dubna 1945 byla členkou prozatímního Ústředního výboru Komunistické strany Československa. VIII. sjezd KSČ ji zvolil do předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Coby členku ÚV KSČ ji potvrdil i IX. sjezd KSČ.[7][8] Na přelomu 40. a 50. let 20. století zastávala vysoké funkce v rámci KSČ a mimo jiné organizovala „spontánní hnutí“ na podporu politických procesů, např. organizovala sběr a podpisy rezolucí žádajících smrt pro Miladu Horákovou. Později (v roce 1968, již po vlastních obsáhlých zkušenostech s komunistickou spravedlností) se vyjádřila, že vinu Horákové neumí posoudit, ale že její trest dozajista nebyl úměrný.

V roce 1951 ale její politická kariéra skončila. V předsednictvu ÚV KSČ zasedala do roku 1950, v únoru 1951 byla zcela vyloučena z ÚV KSČ.[8] Následovalo zatčení, vyloučení ze strany a v roce 1954 po krutém věznění a mučení byla odsouzena v rámci vykonstruovaného tzv. procesu s krajskými tajemníky k doživotnímu vězení (původně měla být hlavou spiknutí, ale moskevským poradcům se zdála být příliš „malou rybou“). Ve vězení strávila pět let.[9]

Na tom, aby prosadil její odsouzení a co nejtěžší podmínky při věznění, si dal záležet ministr kultury a hlavní ideolog KSČ Václav Kopecký. Zřejmě mu přitom šlo o osobní pomstu, neboť Švermová dříve bez nějaké ohleduplnosti odmítla jeho nabídku k sňatku a oponovala mu na stranických schůzích, což si dovolil jen málokdo.[10] Švermová udržovala intimní poměr s Otto Šlingem, který byl odsouzen k trestu smrti v Slánského procesu.[11]

V roce 1956 byla propuštěna z vězení.[3] Později byla rehabilitována a roku 1968 jí byl udělen Řád republiky.[8] Znovu byla politicky pronásledována za normalizace. V roce 1977 podepsala prohlášení Charty 77. Brněnský historik Jiří Pernes vybral Švermovou mezi deset představitelek českého komunismu, o nichž napsal knihu Komunistky s fanatismem v srdci.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Marie Švermová: Vzpomínky I-III, Futura, Praha 2008, 325 s.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Rudé právo, 22. 5. 1946, s. 7.
  2. LEWYTZKYJ, Borys - STROYNOWSKI, Juliusz. Who's who in the Socialist Countries. [s.l.] : K. G. Saur Pub., 1978. Dostupné online. S. 600. (anglicky)  
  3. a b HEJZLAR, Zdeněk. Reform Kommunismus: zur Geschichte der Kommunistischen Partei Tschechoslowakei. [s.l.] : Europäische Verlagsanstalt, 1976. 478 s. Dostupné online. ISBN 9783434003175. S. 463. (německy)  
  4. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-05]. Dostupné online. (česky) 
  5. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-05]. Dostupné online. (česky) 
  6. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-05]. Dostupné online. (česky) 
  7. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1135. (česky)  
  8. a b c Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. cibulka.net, [cit. 2012-01-05]. Dostupné online. (česky) 
  9. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 404, 408. (česky)  
  10. KAPLAN, Karel, KOSATÍK, Pavel: Gottwaldovi muži, Paseka, Praha 2004, str. 225, 234 ISBN 80-7185-616-9
  11. MORAVEC, Zdeněk: PŘÍPAD OTTY ŠLINGA. Bakalářská diplomová práce, 2006.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]