Legie Čechů a Slováků

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Možná hledáte: Československé legie.
Pamětní deska na budově bývalého československého konzulátu v Krakově, připomínající Ludvíka Svobodu a Legii Čechů a Slováků

Legie Čechů a Slováků (polsky Legion Czechów i Słowaków), též známý jako Československá legie či Česká a slovenská legie,[1] byla československá vojenská jednotka, která se ustavila z dobrovolníků v Polsku po německé okupaci zbytku českých zemí v roce 1939 a navazovala na tradici Masarykových legionářů z první světové války. Účastnila se po boku polské armády bojů s německou a slovenskou armádou během invaze do Polska. Po porážce Polska většina vojáků Legie musela přejít na sovětské území a skončili v sovětské internaci, kde se stali zárodkem budoucího 1. československého armádního sboru, bojujícího později po boku Rudé armády na východní frontě. Malé části vojáků se podařilo ustupit do Rumunska.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Po zániku druhé republiky a okupaci zbytku českých zemí Velkoněmeckou říší začali do Polska prchat českoslovenští občané s cílem účastnit se v zahraničí boje za obnovení Československa. Větší část těchto uprchlíků tvořili příslušníci bývalé československé armády.[2] Tito uprchlíci se soustřeďovali okolo československého velvyslanectví ve Varšavě a československého konzulátu v Krakově, které nepřestaly fungovat ani po 15. březnu 1939.[2]

30. dubna 1939 byla v Krakově ustavena československá vojenská skupina, zpočátku pod velením nadporučíka letectva Jiřího Krále, zprvu držitele nejvyšší vojenské hodnosti, jejíž příslušníci byli přesunuti do barákového tábora v Małych Bronowicích.[2] Polsko nemělo zájem na komplikování svého vztahu k Německu existencí nepřátelského vojenského uskupení na polském území[2] a finanční prostředky obou zastupitelství obsazeného státu nedovolovaly materiální zabezpečení stále rostoucí vojenské skupiny.[3] Její příslušníci proto začali být přesunováni do Francie. V květnu až srpnu 1939 z Polska odjelo celkem pět transportů s 1159 muži.[3] V Polsku zůstalo přibližně 1000 mužů, ze kterých byla vytvořena na základě dekretu polského prezidenta Ignacy Moścického z 3. září 1939 (dva dny po zahájení německého útoku na Polsko) Legie Čechů a Slováků pod velením generála Lva Prchaly.[3] Členové Legie byli rozděleni do dvou skupin. Jedna, v počtu necelých 700 osob pod velením Ludvíka Svobody, byla přesunuta do Leśne u Baranowicz, kde měla být vyzbrojena a vycvičena. Zbývající vojáci (skupina pro příjem dalších uprchlíků a letci) zůstali v Małych Bronowicích. Rychlý německý postup a zhroucení polské obrany však veškeré záměry s organizací Legie zmařily.[4]

Zapojení do bojů[editovat | editovat zdroj]

Nepřátelská letadla přelétají nad Polskem

Legie Čechů a Slováků se přes minimální vyzbrojení zapojila do bojů na polské straně při německém útoku na Polsko. Tohoto útoku se na německé straně zúčastnily i slovenské jednotky. Spolu se slovenskou polní armádou „Bernolák“ se do útoku na Polsko zapojila i 39. a 45. stíhací a 16. pozorovací letka slovenského válečného letectva. Slovenské stíhací letouny chránily německé střemhlavé bombardéry při osmi náletech na jižní Polsko. Jedním z těchto náletů byl i nálet 17. září ráno na Hluboczek Wielki u Tarnopolu, kde protileteckou obranu zajišťovala Legie Čechů a Slováků (ustupující skupina z Leśne)[4] a kde padl i kulometčík V. Grünbaum, první padlý Legie za německé invaze do Polska.[5]

Skupina československých pilotů (93 osob) nebyla vybavena ozbrojenými letouny a nemohla se proto aktivně zapojit do bojů. Vytvořila dvě jednotky průzkumných pilotů, které vykonávaly průzkumné lety pro potřeby polských štábů.[4]

Ústup do Rumunska a Sovětského svazu[editovat | editovat zdroj]

V důsledku postupu německých jednotek opustila skupina z Małych Bronowic své stanoviště a pokusila se spojit s hlavní skupinou z Leśne. Spojení se však nezdařilo a tato skupina nakonec ustoupila do Rumunska.[4]

Slavnostní nástup pozdějšího 1. československého armádního sboru

Skupině z Leśne byla polskými úřady v důsledku německého postupu z Východního Pruska nařízena evakuace 11. září 1939. Skupina nebyla téměř vyzbrojena a musela proto ustupovat na jih. Polské velení oddalovalo její přesun do Rumunska tak dlouho, až se stal nemožným.[4] Skupina proto ustoupila do zóny kontrolované Rudou armádou a dostala se do sovětské internace.[4] V rámci této internace pobývaly legie mj. v Spaso-Jevfimijově klášteře v Suzdalu.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Velitel Legie generál Prchala žádal o povolení názvu „Československá“ legie, ale údajně s ohledy na slovenské velvyslanectví, které proti vůli slovenské vlády vyslovilo Polsku podporu při německém útoku, nakonec ustavující polský dekret z 3. září 1939 zvolil název „Legie Čechů a Slováků“ – Žáček (2000) str. 15.
  2. a b c d Jan Němeček ve Sborníku prací historiků a pamětníků: Národ se ubránil 1939-1945 (1995), str. 23.
  3. a b c Jan Němeček ve Sborníku prací historiků a pamětníků: Národ se ubránil 1939-1945 (1995), str. 24.
  4. a b c d e f Jan Němeček ve Sborníku prací historiků a pamětníků: Národ se ubránil 1939-1945 (1995), str. 25.
  5. Borák, Žáček (1993), str. 25.
  6. Спасо-Евфимиев монастырь в Суздале. nataturka.ru [online]. [cit. 2016-12-18]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BORÁK, Mečislav; ŽÁČEK, Rudolf. „Ukradené“ vesnice. Český Těšín: Muzeum Těšínska, 1993. ISBN 80-85491-43-5. 
  • KOLEKTIV AUTORŮ. Národ se ubránil 1939-1945. Sborník prací historiků a pamětníků. Praha: Český svaz bojovníků za svobodu, 1995. 
  • ŽÁČEK, Rudolf. Těšínsko v československo-polských vztazích v letech 1939-1945. Český Těšín: Muzeum Těšínska, 2000. ISBN 80-902355-6-5. 
  • Preclík Vratislav: T.G. Masaryk a "Kyjevské tažení" jeho legionářů, in ČAS., časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 100, str.21-27, ročník XX.,říjen-prosinec 2012, registrace Ministerstva kultury ČR,č.7435, Registrace ISSN 1210-1648
  • Preclík Vratislav: T.G. Masaryk - vznik Československa a jeho legionáři, in ČAS., časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 104, str.4-11, ročník XXI., září-prosinec 2013, registrace Ministerstva kultury ČR,č.7435, Registrace ISSN 1210-1648