Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku
Katedrální chrám svatých Cyrila a Metoděje, ústřední chrám pražské eparchie
Katedrální chrám svatých Cyrila a Metoděje, ústřední chrám pražské eparchie
Vznik
Datum Roku 863 (příchod Cyrila a Metoděje)
Registrace v ČR
Datum 1. září 1991
Statutární orgán
Název arcibiskup pražský a českých zemí
Sídlo Šárecká 1065/36, 160 00 Praha 6 - Dejvice,
Člen Arcibiskup Michal (arcibiskup pražský a českých zemí, od )
Odkazy
Web http://www.pravoslavnacirkev.cz
Rejstřík církví a náboženských společností

Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku (slovensky: Pravoslávna cirkev v českých krajinách a na Slovensku) je místní autokefální (samostatná a nezávislá) pravoslavná církev složená z Pravoslavné církve v českých zemích (podle sčítání lidu 2011 měla 20 533 věřících[1]) a Pravoslavné církve na Slovensku (podle sčítání lidu 2011 49 133 věřících[2]). Zájem o pravoslavné bohoslužby je ovšem v obou zemích vyšší, neboť se v nich mimo stálých návštěvníků vyskytuje velký počet věřících z řad turistů, dočasně pobývajících cizinců a dělníků z východní Evropy. V Česku se jejich počet odhaduje na sto tisíc.[3]

Dnešní název má církev na základě sněmovního usnesení z prosince roku 1992 o změně názvu. Do té doby nesla název Pravoslavná církev v Československu, pod nímž byla od roku 1946 autonomním exarchátem Ruské pravoslavné církve, od roku 1951 pak získala od Ruské pravoslavné církve autokefalitu. V letech 1950–1968 pod ni byli začleněni i slovenští řeckokatolíci, protože řeckokatolická církev byla státem zakázána.

Dne 27. srpna 1998 byla autokefalita Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku potvrzena církví konstantinopolskou (cařihradským patriarchátem). Církev má dvě metropolitní rady, ale pouze jednoho metropolitu, jednotný Posvátný synod biskupů a jednotný místní sněm.[4]

Metropolitou církve je arcibiskup prešovský Rastislav, který se funkce ujal v lednu 2014.[5] Ve funkci vystřídal metropolitu Kryštofa, který rezignoval již v dubnu 2013.

Struktura[editovat | editovat zdroj]

Vrcholným představitelem celé místní církve je metropolita, kterým může být zvolen buď arcibiskup pražský, nebo arcibiskup prešovský. Podle současné místní církevní ústavy volí metropolitu nejvyšší správní orgán místní církve, jímž je sněm skládající se ze zvolených duchovních i laiků.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Počátky pravoslavné církve[editovat | editovat zdroj]

Čeští a slovenští pravoslavní se hlásí k tradici svatých Cyrila a Metoděje a jejich následníků. Novodobé pravoslaví se začalo v českých zemích a na Slovensku vzmáhat až v 19. století v souvislosti s národním sebeuvědomováním, kdy byl podporován některými významnými českými osobnostmi tehdejší doby. Kvůli možnému spojení s panslavistickými ideály však neměla církev důvěru rakousko-uherských úřadů a také katolická církev bránila vytvořit patřičné diecézní struktury. Ty částečně nahrazovaly spolky Pravoslavná beseda (založena 1903) a později Československá obec pravoslavná v Praze.

Československo[editovat | editovat zdroj]

Chrám svatého Mikuláše na Starém Městě

Po zániku Rakousko-Uherska se čeští pravoslavní nejprve hojně angažovali v rámci československé církve husitské, kde však bylo nakonec pravoslavné křídlo Pavlíkovo poraženo radikálně liberálním křídlem Farského a nakonec nově vznikající církev zcela opustilo. Československá obec pravoslavná v Praze se připojila (stejně jako pravoslavná církev na Slovensku) k Srbské pravoslavné církvi (ke které fakticky náležela už dříve) a byla zřízena pražská eparchie. Jejím biskupem se stal právě Matěj Pavlík pod jménem Gorazd.

Jednou z prvních potíží, se kterými se mladá československá pravoslavná církev potýkala, byl nedostatek prostor pro konání bohoslužeb. S výjimkou lázeňských měst v západních Čechách, kde fungovaly pravoslavné chrámy pro lázeňské hosty z ruských zemí (Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně), které ovšem byly v ruském vlastnictví. Jediný chrám, který v té době patřil čs. pravoslavným byl kostel z roku 1923 v obci ChudobínLitovle, a o nějž se vedl letitý spor s církví husitskou[6].

Při výstavbě nových pravoslavných kostelů na území tehdejšího Československa se postupovalo systematicky, vždy se stavěl pouze jeden chrám a teprve poté, co byl dokončen, začal se stavět další. Stavba každého nového chrámu byla událostí pro celou českou eparchii. Organizaci a plány výstavby měl na starosti archimandrita Andrej (Kolomacký), který byl sám architektem mnoha z nových kostelů a podílel se také na jejich výzdobě[7].

Protektorát[editovat | editovat zdroj]

Jména zástupců Čs. pravoslavné církve popravených na Kobyliské střelnici za ukrývání parašutistů po atentátu na Heydricha

V době druhé světové války, když v Protektorátu Čechy a Morava provedli parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, poskytli zástupci pravoslavné církve úkryt sedmi parašutistům v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze.
Soud se členy České pravoslavné církve se konal 3. září 1942. Biskup Gorazd, farář Václav Čikl a předseda rady starších Jan Sonnevend byli odsouzeni k trestu smrti zastřelením následujícího dne, ThDr. Vladimír Petřek byl popraven 5. září. Dne 24. října bylo zastřeleno devět členů katedrální kongregace.
Výnosem říšského protektora pro Čechy a Moravu z 27. září 1942 se s okamžitou platností zavíraly všechny české pravoslavné kostely a zabavoval jejich majetek. Pravoslavní kněží byli posláni na nucené práce v Německu. Tehdejší česká pravoslavná církev byla téměř zničena.

Po válce[editovat | editovat zdroj]

Po skončení druhé světové války přešly všechny pravoslavné komunity na území Československa, spravované metropolitou Evlogijem, tak i české eparchie Srbské pravoslavné církve, pod jurisdikci Ruské pravoslavné církve. Sjednocení s Moskevským patriarchátem biskupa Sergije s jemu svěřenými obcemi provedl 15. října 1945 biskup Fotij, který za tím účelem přicestoval do Prahy[8]. Nejprve vznikl autonomní exarchát (1946), kterému byla později udělena autokefalita (samostatnost, 1951). Ne všechny pravoslavné církve ji ovšem ihned uznaly, např. cařihradský patriarchát ji akceptoval a požehnal až v roce 1998.[9] V letech 1949-1950 vznikly eparchie olomoucko-brněnská, prešovská a michalovská. Komunistický režim byl k pravoslavné církvi poměrně vstřícný, což jí přineslo okamžitý prospěch, nicméně v dlouhodobém měřítku některé těžko napravitelné škody.

V roce 1950 počet československých pravoslavných prudce stoupl, když k nim komunistický režim násilně připojil řeckokatolíky a většinu nemovitého majetku jejich církve, na jejíž likvidaci se ruská pravoslavná církev ochotně podílela.[10] Řeckokatoličtí věřící, kteří pravoslavné v Československu početně několikanásobně převyšovali,[11] se ovšem s tímto násilným sloučením nikdy nesmířili, v roce 1968 většina z nich odešla zpět do obnovené řeckokatolické církve, další odliv přišel po sametové revoluci, kdy navíc pravoslavná církev musela řeckokatolické církvi vrátit část kostelů a budov. Neloučila se s nimi snadno a rozhořčené spory o kostely zanechaly na vztazích řeckých katolíků a pravoslavných těžké šrámy, které se v některých případech nezahojily dodnes.

Po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

S rozdělením Československa byl oficiální název Pravoslavná církev v Československu změněn na současný název Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku.

V současné době je patrný nárůst počtu věřících Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku (při srovnání dat ze sčítání lidu z let 1991 a 2001 vykázala pravoslavná církev 18% růst počtu stálých obyvatel, kteří se k ní hlásí), zjeména díky imigraci, přičemž počet praktikujících věřících z cizích zemí (především Rusko, Kypr, Řecko, Ukrajina, Rumunsko ad.) výrazně převyšuje počet pravoslavných z řad Čechů.[12])

Věřící[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Sčítaní lidu, domů a bytů 2011 [online]. ČSÚ, 2005, [cit. 2008-02-09]. Dostupné online.  
  2. Tab. 14 Obyvateľstvo SR podľa náboženského vyznania – sčítanie 2011, 2001, 1991 [online]. Štatistický úrad SR, [cit. 2013-06-29]. Dostupné online. (slovensky) 
  3. Pravoslavná církev v Českých zemích [online]. Ekumenická rada církví v České republice, [cit. 2008-02-09]. Dostupné online. (česky) 
  4. Historie církve, web Pravoslavná církev
  5. Nový metropolita Pravoslávnej cirkvi v českých krajinách a na Slovensku [online]. Pravoslávna cirkev na Slovensku, 2014-01-11. Dostupné online.  
  6. Pavel Marek, Volodymyr Bureha: Pravoslavní v Československu v letech 1918–1953; CSDK, Brno 2008; ISBN 978-80-7325-171-0
  7. Pavel Marek, Volodymyr Bureha: Pravoslavní v Československu v letech 1918–1953; CSDK, Brno 2008; ISBN 978-80-7325-171-0
  8. Československá pravoslavná církev: Cesta k autokefalitě // Православие.Ru, 5. prosince 2001
  9. Patriarší a synodální tomos o požehnání autokefality svaté Pravoslavné církvi v Čechách a na Slovensku
  10. viz Václav Vaško: Dům na skále 2: Církev Bojující, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, ISBN 978-80-7192-892-8 (str. 187-226)
  11. Rudolf Vévoda udává 305 654 řeckokatolíků pro rok 1948 a 57 500 pravoslavných pro únor 1950; viz Rudolf Vévoda: Řeckokatolická církev za komunistické diktatury in Getsemany 112/2000; dostupné: http://www.getsemany.cz/node/217 (navštíveno 4. 3. 2009)
  12. Obyvatelstvo podle náboženského vyznání v letech 1991 a 2001 [online]. Český statistický úřad, [cit. 2008-02-10]. Dostupné online. (česky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]