Trest smrti v Československu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Trest smrti byl v Československu zákonný a užívaný před jeho zrušením v roce 1990. Tohoto zrušení se drží i nástupnické státy Československa, takže v současné době ani v České republice, ani na Slovensku, není trest smrti legální.

Pokud jde o formu provedení trestu smrti, v období první republiky byl prováděn výlučně oběšením, trestní zákon z roku 1950 připustil jako další formu provedení trestu smrti zastřelení, ovšem pouze v období „zvýšeného ohrožení státu“ (v praxi nebyla tato možnost nikdy použita). V období německé okupace ale byly užívány i jiné formy trestu, například gilotina. Pokud jde o oběšení, je nutno říci, že šlo vždy o méně humánní postup, při kterém není použita metoda tzv. dlouhého pádu a odsouzenec je tedy udušen, není mu zlomen vaz. Agónie v tomto případě trvá asi sedm minut.

Trest smrti byl s výjimkou let 1787 - 1795, kdy byl nakrátko zrušen císařem Josefem II., obvyklým trestem v Habsburské monarchii a také v Československu. V letech 1918 - 1989 bylo popraveno 1207 lidí[1], většina z nich bezprostředně po druhé světové válce (toto číslo se vzhledem k chaosu v historických záznamech může zdroj od zdroje mírně odlišovat). Toto číslo nezahrnuje osoby, popravené v průběhu okupace českých zemí nacisty v letech 1939 - 1945 a osoby popravené Slovenským štátem. V těchto obdobích byly popraveny nebo zabity statisíce lidí (přesné číslo lze stěží určit), jen v Pankrácké sekyrárně bylo popraveno 1079 osob, viz také článek Oběti nacismu z Československé republiky.

Za první republiky (1918 - 1938) bylo k trestu smrti odsouzeno 433 lidí, vykonáno bylo ale jen 21 (někdy se uvádí 20) poprav, ostatním byla udělena milost. Minimální počet poprav v tomto období byl způsoben především tím, že první prezident Československa, Tomáš Garrigue Masaryk (ve funkci v letech 1918 - 1935) byl odpůrcem trestu smrti[2], většině odsouzených tedy udělil milost[3].

Po druhé světové válce bylo v období tzv. retribuce podle Benešových dekretů zvláštními lidovými soudy na krajské úrovni za válečné zločiny do roku 1948 odsouzeno k smrti více než 730 lidí (to je 60% z celkového počtu lidí popravených v letech 1918-1989). Velmi kruté rozsudky těchto soudních dvorů byly ale často motivovány touhou po pomstě. Procesy mimořádných lidových soudů byly velmi rychlé (řízení nesmělo trvat více než tři dny, rozsudky byly vykonávány okamžitě) a nepříliš odborné (soudní tribunál měl pět osob, jen jedna z nich ale měla být soudce z povolání, ostatní byli soudci z lidu). To vedlo k tomu, že rozsudky byly často nespravedlivé či pochybené a bývaly zneužity k likvidaci nepohodlných osob. K trestu smrti byli odsouzeni tito kolaborantští novináři: Rudolf Novák, Antonín Jaromil Kožíšek, Alois Kříž, Vladimír Krychtálek a Karel Werner; Jaroslav Křemen a Emanuel Vajtauer. Kromě Křemene a Vajtauera byli i popraveni.[4]

V průběhu vlády prezidenta Klementa Gottwalda (1948 - 1953) bylo popraveno 237 lidí, z toho 190 pro politické zločiny. Mnohdy šlo o justiční vraždy, jejichž účelem bylo zbavit se politických odpůrců komunistického režimu. Většina z monstrprocesů byla navržena a zorganizována poradci ze Sovětského svazu, veškeré svědecké výpovědi byly naplánovány a obžalovaní mučeni. Prezident Gottwald v průběhu své funkce udělil milost pouze 17 lidem. Nejznámějším z popravených v politických procesech byla Milada Horáková, národně socialistická politička, oběšená v roce 1950. V procesu se Slánským a dalšími bývalými stranickými špičkami bylo popraveno 11 osob.

V té době také mnoho lidí zemřelo v důsledku krutých podmínek ve věznicích a koncentračních táborech (viz také Koncentrační tábory při československých uranových dolech), zde ovšem nejde o trest smrti v pravém slova smyslu.

Za vlády prezidenta Antonína Zápotockého (1953 - 1957) bylo popraveno 94 lidí, za vlády Antonína Novotného v letech 1957 - 1968 osmdesát sedm lidí a za vlády Gustáva Husáka (1975 - 1989) třicet osm lidí.

V letech 1954 - 1968 byly všechny popravy prováděny v Pankrácké věznici v Praze, Od roku 1968 byly některé vykonávány také v Bratislavě. V roce 1956 byl zákonně snížen počet zločinů, za něž je možno udělit trest smrti. Také bylo provedeno několik dalších zákonných úprav ke snížení počtu poprav. V roce 1961 byly zpřísněny podmínky k vykonání trestu smrti, takže byli popravováni pouze obzvlášť brutální vrazi. Poslední popravený Čech byl 2. února 1989 Vladimír Lulek a poslední popravený Slovák byl 8. června 1989 Štefan Svitek. Poslední v Československu popravená žena byla Olga Hepnarová, dne 12. března 1975. Úplně posledním odsouzencem na smrt byl Zdeněk Vocásek. Jeho poprava byla naplánována na prosinec 1989. Sametová revoluce a změna zákonů však jeho rozsudek změnila na doživotí, které si odpykává ve věznici na Mírově.

Brzy po pádu komunistického režimu (1989) nastoupivší prezident Václav Havel prosadil v parlamentu zrušení trestu smrti. V květnu 1990 byl reformou trestního práva trest smrti nahrazen doživotním uvězněním[5], v lednu 1991 byl Listinou základních práv a svobod, součástí československé a nyní české i slovenské ústavy, trest smrti zakázán.

Do roku 2007 bylo 32 lidí, z toho tři ženy, odsouzeno k doživotnímu trestu odnětí svobody za vícenásobné vraždy či vraždy se zvlášť přitěžujícími okolnostmi.

Přesto však část veřejnosti požaduje znovuzavedení trestu smrti. K jejich hlavním argumentům patří výrazný růst počtu násilných trestných činů po roce 1989 a nízká zdatnost policie. Při výzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění v roce 2005 58 % respondentů odpovědělo, že trest smrti existovat má[6]. V současnosti ale žádná vlivnější politická strana trest smrti nepodporuje.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Capital punishment in the Czech Republic na anglické Wikipedii.

  1. http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/policie/udv/sesity/sesit2/sesit2.doc
  2. http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2008030051
  3. http://www.kriminalistika.eu/muzeumzla/wohlschlager/wohlschlager.html
  4. http://psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/055schuz/s055007.htm a http://cs-magazin.com/2008-03/view.php?article=articles/cs080354.htm
  5. zákon 175/1990 Sb.
  6. http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/100696s_ob70611.pdf