Kounicovy koleje

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kounicovy koleje
Brno-Žabovřesky - Kaunicovy koleje, výřez.jpg
Poloha
Adresa Brno, ČeskoČesko Česko
Souřadnice
Kounicovy koleje
Kounicovy koleje
Další informace
Kód památky 11790/7-145 (PkMnMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kounicovy či Kaunicovy studentské koleje v Brně-Žabovřeskách provází pohnutá historie, která se netýká jen záležitostí kolem ubytování a společenského života studentů, ale i hrozivého využití za druhé světové války.

Vznik kolejí a historie do uzavření českých vysokých škol[editovat | editovat zdroj]

V 60. letech 19. století začal boj o obnovení univerzity v městě Brně. Snahou českých vlastenců v čele s Tomášem Garriguem Masarykem bylo vybudování české vysoké školy v Brně. Tlaky na její zřízení zesílily v roce 1885, myšlenka se dostala i do vídeňského parlamentu. Proti zřízení nové české vysoké školy se však postavili brněnští a moravští Němci. Od 1. října roku 1905 se v Brně konal sjezd Němců, zvaný Volkstag, který se problémem české univerzity v Brně zabýval. Ve stejný den svolala kvůli tomuto problému česká Národní rada do Brna shromáždění. Došlo k potyčkám, na podnět Němců byla povolána policie a v ulicích Brna zasahovalo vojsko. Při jeho zásahu byl zabit český dělník František Pavlík z Ořechova. Kvůli odporu Němců se univerzitu v Brně za Rakouska-Uherska nepodařilo zřídit.

12. května 1908 daroval český vlastenec Václav Robert Kounic svůj dům v Brně číslo 617 pro účely ubytování českých studentů a zřídil nadaci pro výstavbu studentských kolejí.[1] K jejich výstavbě však došlo až po 1. světové válce v samostatném Československu v roce 1922. První studenti se do kolejí nastěhovali 5. listopadu 1923.[1] Koleje sloužily svému účelu až do 17. listopadu 1939, kdy byly přepadeny příslušníky gestapa a jednotkami SS. Do koncentračního tábora Sachsenhausen bylo odvlečeno 173 studentů, zbytek nájemníků se musel odstěhovat.[2][3]

Věznice a popraviště[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska

Počátkem roku 1940 začaly být Kounicovy koleje využívány jako věznice, kterou během války prošlo několik desítek tisíc českých vlastenců, odbojářů a vysokoškolských učitelů. Ti pak byli ve většině případů deportování do německých koncentračních táborů, v menší míře byli popravováni přímo ve věznici. Popravovalo se zastřelením, oběšením nebo se vraždilo ranou z pistole do týla. Mnozí vězni byli před popravou či deportací do koncentračního tábora krutě mučeni, někteří spáchali raději sebevraždu. Popravy v Kounicových kolejích byly veřejné a v hojném počtu byly navštěvovány brněnskými Němci.[4] Na jejich sledování byly prodávány vstupenky za tři marky.[5][6] V publiku přitom převažoval podíl německých žen. I během exekucí se ozýval smích a mnozí se netajili radostí, že jsou „české potvory a bestie“ zabíjeny, či povzdechem, že „dnes jich bylo nějak málo.“[4] Těla popravených byla spalována a jejich popel nacističtí prominenti používali k hnojení svých zahrad.[5] Celkem zde bylo popraveno okolo 800 osob.[7] Někdy se udává i počet 1300[8] obětí.

Po osvobození se koleje staly vězením pro kolaboranty a nacisty, ale také pro stovky nevinných lidí, které policie nebo armáda zatkla na ulici jenom proto, že byli Němci a nosili bílou pásku. Stejně jako se chodily německé ženy za protektorátu dívat na popravy českých vlastenců v Kounicových kolejích, ani Češi si nenechali po osvobození ujít tuto příležitost. Každý večer se tu shromažďovaly celé davy zvědavců, kteří při každé ráně radostně hulákali a povzbuzovali bijce oplzlými řečmi. Ačkoli fungovala věznice v Kounicových kolejích jen několik měsíců, od května do září 1945, zemřelo zde na následky mučení nejméně tři sta lidí. Pohřbeni byli v hromadných hrobech na Ústředním hřbitově a v Purkyňově ulici v Králově Poli. Přesný počet obětí není dosud znám.[9]

Využití po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

V současné době slouží budova pro ubytování studentů, na památku nacistického teroru se zde nachází historická expozice. Jako připomínka těchto tragických událostí byl na místě bývalého popraviště umístěn bronzový reliéf Vlastenec a v parku vznikl Památník vítězství nad fašismem – obložený pylon. Roku 1978 byly koleje prohlášeny za národní kulturní památku.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b http://www.kam.vutbr.cz/?p=hici
  2. http://www.zasvobodu.cz/clanek.php?c=101
  3. http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/narodni-kulturni-pamatka-kounicovy-koleje-v-brne.html
  4. a b Zbyněk Válka, Brno pod hákovým křížem, Votobia, 2004, str. 71
  5. a b http://www.zasvobodu.cz/clanek.php?c=305
  6. http://www.moskyt.net/view.php?nazevclanku=nase-sibenice-16-novodobe-veseni&cisloclanku=2008070001
  7. http://www.fronta.cz/dotaz/popraviste-v-protektoratu-cechy-a-morava
  8. http://www.krasnecesko.cz/lokality/24447-kounicovy-koleje-brno-historicka-budova.html
  9. iDNES.cz [online]. iDNES.cz, 2015-05-28, [cit. 2016-05-27]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • František Vašek - Vladimír Černý - Jan Břečka: Místa zkropená krví. Kounicovy studentské koleje v letech nacistické okupace 1940-1945. Archiv města Brna a Moravské zemské muzeum, 2015, ISBN 978-80-86736-41-9.
  • Zbyněk Válka, Brno pod hákovým křížem, Votobia s. r. o. , 2004, ISBN 80-7220-167-0.
  • Josef Bartoš: Vlastivěda moravská – Svobodný stát a okupace, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2004, ISBN 80-7275-044-5.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]