Přeskočit na obsah

Josefína Kounicová

Přidat odkazy
Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek je o druhé choti Václava Kounice. O jeho první choti pojednává článek Josefína Čermáková.
Josefína Kounicová
Josefína Horová-Kounicová na portrétu v mladém věku
Josefína Horová-Kounicová na portrétu v mladém věku
Rodné jménoJosefa Horová
Narození7. dubna 1881
Žinkovy
Úmrtí5. října 1961 (ve věku 80 let)
Praha
Místo pohřbeníHřbitov Malvazinky
ObčanstvíČeskoslovensko
ChoťVáclav Robert z Kounic (od 1908)[1]
RodKounicové
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josefína Kounicová (rozená Josefa Horová, 7. dubna 1881 Žinkovy – 5. října 1961 Praha) byla česká mecenáška, druhá manželka Václava hraběte Kounice. Neurozená dcera tesaře pocházela z chudých poměrů a byla o 33 let mladší než její choť – šlechtic, právník a politik. Po desetileté známosti se v květnu 1908 vzali a při té příležitosti novomanželé založili nadaci na zřízení vysokoškolských kolejí v Brně. Po pětiletém bezdětném manželství však ovdověla a prožila další téměř půlstoletí v nových pořádcích republiky, válečného běsnění i budování socialismu.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Raná léta

[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v Žinkovech u Přeštic v Pošumaví 7. dubna 1881 do rodiny Barbory Horové a jejího muže tesaře Vojtěcha Hory,[2][3] pokřtěna byla jako Josefa.[4] Měla vlastní sestru Annu a další dvě starší sestry Barboru a Marii, jež si přivedla z předchozího manželství matka Barbora rozená Kuželová, provdaná Duchková.[5] Chudá rodina žila v dřevěné doškové chalupě, Josefína později ve vzpomínkách uváděla, že v mládí bývala slabá a často nemocná. Po dokončení obecné školy v Žinkovech (1886–1895) chtěla dále studovat, to ale otec s ohledem na finance a zdraví své dcery nedovolil. Jen krátce tak docházela na měšťanskou školu do Nepomuku na ruční práce a jiné předměty.[3][6]

Později ji k sobě přijala zámožnější teta Barbora Ostratická, která pracovala jako kuchařka a hospodyně na panském domě v Uherském Brodě a jejíž manžel byl vrchnostenský úředník tamtéž.[2][7] Josefa zde nastoupila na jaře 1897 jako hospodyně a učila se ženským pracím, především vaření.[3]

Kounicové v Uherském Brodě

[editovat | editovat zdroj]
Panský dům v Uherském Brodě v 90. letech 19. století

Uherskobrodské panství vlastnil již od roku 1611 šlechtický rod Kouniců.[8] Po Aloisi Václavu Kounicovi (1774–1848), který zemřel jako otec čtyř dcer a poslední mužský dědic moravské větve, převzal moravské državy Michael Karel Kounic (1803–1852) z české větve rodu, resp. po vleklém sporu s Aloisovými dcerami až v roce 1862 jeho prvorozený syn z manželství s Eleonorou Voračickou z Paběnic (1809–1898) Albrecht Kounic (1829–1897).[2][9]

Albrechtův nejmladší bratr Václav (1848–1913) se mezitím věnoval studiu práv a pak politické kariéře poslance Českého zemského sněmu i Říšské rady. Od roku 1877 byl ženatý s herečkou Josefínou Čermákovou (1849–1895), s níž sídlil na zámku Vysoká u středočeské Příbrami.[8] Druhá polovina 90. let mu však přinesla sérii ztrát: v květnu 1895 zemřela jeho choť,[10] v lednu 1897 bratr Albrecht[11] a v lednu 1898 matka Eleonora.[12] Václav se v dubnu 1897 vzdal zemského a pak i říšského poslaneckého mandátu a převzal starost o dědictví a rodový majetek na Moravě.[2][8] Pobýval zprvu převážně ve Slavkově a podle potřeby zajížděl do Uherského Brodu,[13] kde se ocitl přibližně ve stejné době jako Josefa Horová.[3]

Před svatbou

[editovat | editovat zdroj]
Osmnáctiletá Josefa Horová v říjnu 1899

Kdy se tehdy již padesátiletý hrabě poprvé setkal s prostou dívkou o 33 let mladší, není přesně známo.[14] V Kounicových zápiscích se první poznámky o Pepičce, jak jí pak říkal, objevily v červenci 1899.[15] Jejich vztahu nepřál značný věkový rozdíl ani příslušnost k odlišným společenským vrstvám (ačkoli pro hraběte bylo podobnou zkušeností už první manželství s neurozenou herečkou, ani v tom případě však rozdíl nebyl tak velký[16]).[17]

Aby Václav Kounic Josefu podpořil, poskytl jí možnost vzdělávání v soukromém Kodetově ústavu v Praze, kde se dívky ze zámožných rodin připravovaly na manželství studiem jazyků, literatury, malby, hry na piano či společenského vystupování.[16][18][19] Zpěv se učila u členky Národního divadla Růženy Maturové.[19] V Praze bydlela u Terezie Koutecké, Kounicovy švagrové (1845–1905,[20] v roce 1888 ovdovělá[21]), a stýkala se i s jeho tchyní Klotildou Čermákovou (1823–1903[22]).[18] V letních měsících pobývala na zámku Vysoká,[16] kde se seznámila také s Antonínem Dvořákem a jeho rodinou. Na její podnět např. v červnu 1902 složil Dvořák Vysockou polku, jejíž rukopis si po jeho smrti na jaře 1904 uchovala.[23]

Formálně byla Josefa k 1. lednu 1902 Kounicem jmenována „prozatímní účetní revidentkou“ s ročním platem 600 korun.[2][24] Teprve v roce 1905 dokončila svá pražská studia a také v dubnu s věkem 24 roků dosáhla právní plnoletosti, takže mohla začít oficiálně vystupovat po Kounicově boku.[8][16][25]

Zámeček Obora

[editovat | editovat zdroj]
Zámeček Obora na snímku z roku 1910
Podrobnější informace naleznete v článku Pepčín.

Mezitím se hrabě rozhodl postavit nové letní sídlo blíže svých moravských panství a vybral si pro ně polesí Obora jižně od Drslavic nedaleko Uherského Brodu.[26] Svou roli mohla hrát i blízkost luhačovických lázní,[26] u stárnoucího hraběte se totiž projevovalo astma a problémy s průduškami.[19] V prosinci 1902 se poprvé sešel s architektem Václavem Wittnerem z Olomouce a následujícího roku začala výstavba.[24] V roce 1904 byl zámeček Obora zkolaudován, ještě až do roku 1907 však pokračovaly další vnitřní úpravy.[27] Při kolaudaci měl údajně získat číslo popisné 113, na Josefinu přímluvu z pověrčivosti, aby neneslo smůlu, však bylo přenecháno jinému stavení a zámeček byl označen číslem 114.[27]

V květnu 1905 Kounic prodal Vysokou, k níž Dvořákovou smrtí ztratil poslední vazbu. Část mobiliáře nechal převézt do svého pražského domu a část do nového sídla, kam se v červnu téhož roku mohl i s Josefou nastěhovat.[25] V jednom z dopisů z dubna 1905 jí psal o úpravách sídla, jež prý nechal vybudovat pro ni.[28] Hrabě i s místními obyvateli pak zámečku začal přezdívat Pepčin zámek, později zkráceně Pepčín,[27][29] což se však Josefě nelíbilo, považovala to za posměšné a urážlivé.[28]

Sňatek a dar studentstvu

[editovat | editovat zdroj]
Svatební fotografie novomanželů od Jana Langhanse

Patrně již při budování zámečku pomýšlel hrabě na druhé manželství.[28] Aby však sňatkem se ženou nešlechtického původu nepřišel o majorát/fideikomis (zděděné statky), musel k němu nejprve získat souhlas.[16][30] Do svatby pár pobýval střídavě v Oboře a na zimu v Praze.[30] Na počátku roku 1906 hrabě mimo jiné také navštívil svého přítele architekta a mecenáše Josefa Hlávku (1831–1908) a pražské studentské koleje, patrně již s myšlenkou na vlastní podporu moravského školství.[31][32] V březnu 1908 odjeli Horová s Kounicem na třítýdenní předsvatební cestu na balkánský jih rakousko-uherské monarchie, kde společně navštívili významná města pozdější Jugoslávie či (později italský) Terst.[33][34]

Po asi desetileté známosti, dne 12. května 1908, se v Praze na smíchovském farním úřadě uskutečnila svatba Josefíny a Václava Kounicových.[33][35] Novomanželé se mimo jiné nechali vyfotografovat u Jana Langhanse, na svatební hostině v hotelu Paříž u Obecního domu pak hostům oznámili darování Kounicova brněnského paláce za účelem vybudování studentských kolejí pro potřeby studentstva z brněnského vysokého učení.[36][37] Palác na Radwitově (dnešním Žerotínově) náměstí prý byl zamýšlen jako svatební dar Josefě, ta jej však coby příliš hodnotný odmítla přijmout a vyslovila přání věnovat jej na dobročinné účely. Pod nadační listinou již byla podepsána jako Josefína hraběnka z Kaunic.[36][37]

Kounicovský brněnský palác jako dar českému studentstvu

Manželství Josefíny s Václavem zůstalo bezdětné. Hrabě vyrůstal jako nejmladší z 10 sourozenců a odtud patrně pramenila silná averze – cizí děti údajně neměl v lásce a po vlastních netoužil (děti ostatně ve svých manželstvích nezanechali ani tři jeho bratři Jindřich, Jiří a Evžen[9][38][39]).[40]

I po sňatku pobývali střídavě v Oboře a v Praze, Josefína později vzpomínala také na své časté cesty za manželovou rodinou do Slavkova a Vídně. Ve Slavkově využívali byt zřízený v jihozápadní části zámku, v Praze pak od roku 1910 byt v ulici Na Struze s výhledem na Slovanský ostrov.[40] V Oboře manžele navštěvovali i známí umělci a literáti jako Alois Jirásek, Josef Svatopluk Machar,[41] Adolf Heyduk, Josef Anýž, právník a pražský starosta Karel Groš,[39] často také rodinní přátelé malíři Josef Klír a Joža Uprka.[29][42] Václav doprovázel Josefínu na plesy, výstavy a koncerty.[39][43] Společně rádi zajížděli do Luhačovic,[44] jejichž lázeňské procedury využili např. na přelomu září a října 1910[45] a kde i provozovali tenis.[38]

Manželova smrt

[editovat | editovat zdroj]
Společný snímek manželů Kounicových

V květnu 1913 ještě oslavili pětileté manželské jubileum, v červenci byli na svatbě syna Kounicovy neteře Marie Alexandra Hohenlohe, před koncem září hrabě oslavil své 65. narozeniny, načež odcestoval do Krakova, vrátil se však nachlazený a jeho zdravotní stav se horšil, až v noci z 13. na 14. října 1913 v Uherském Brodě zemřel.[43] Poslední rozloučení proběhlo v Brodě 17. října a Josefína s rakví poté cestovala smutečním vlakem k dalším zastavením ve Slavkově a v Brně. V Praze následovalo loučení v neděli 19. října a hraběcí ostatky byly uloženy na hřbitově na Malvazinkách.[46]

Václav Kounic údajně vyhotovil závěť, v níž ustanovil Josefínu svojí univerzální dědičkou. Závěť se však nenašla, a tak probíhalo dědické řízení podle zákona.[47] Rodové statky na Moravě získal jako fideikomis poslední mužský dědic, Václavův bratr Evžen,[48] který žil ve Vídni, a protože trpěl kýlou, nemohl se o řízení hospodářství starat naplno a úzce spolupracoval s Josefínou.[47] V roce 1919 zemřel Evžen bezdětný a s ním Kounicové po meči vymřeli.[48] O majorát pak nastaly vleklé spory mezi Rudolfem Kristiánem z Vrbna (1864–1927) a rodem Pálffyů. Ty skončily až v roce 1923 smírem ve prospěch Josefa Pálffyho a částečně jeho bratra Petra, kteří se ujali slavkovského a brodského panství.[49]

Vedle rodového majetku existoval ještě Václavův majetek alodiální, zejména velkostatek Prakšice a polesí Obora se zámečkem.[47] O něj se Josefína dělila s dalšími dědici: dcerami Václavova nejstaršího bratra Albrechta Marií provdanou hraběnkou Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürst (1855–1918, tehdy již ovdovělou[9]) a Eleonorou provdanou hraběnkou Andrássy (1862–1936[9]) a také s baronem Josefem Pálffym.[48][50] Aby Josefína tyto statky získala jen pro sebe, musela ostatní podílníky vyplatit a pro tyto účely se zadlužila.[39][51]

Vdovský život v republice

[editovat | editovat zdroj]
Kounicovy studentské koleje krátce po dokončení, v roce 1925

Mezitím proběhla také první světová válka, kterou Josefína Kounicová přečkala převážně v Brně a Praze.[52] Po manželově smrti převzala jeho čestnou funkci protektora studentských kolejí v Brně,[53] jejichž realizace však poněkud vázla, v roce 1916 se podařilo odkoupit pozemek v Žabovřeskách a v listopadu 1923 se mohlo nastěhovat prvních sto studentů.[54] Po vzniku Československé republiky hraběnka přišla o svůj šlechtický titul a v důsledku pozemkové reformy také o část rozlohy svých pozemků.[52] Kromě Prakšic a Obory disponovala domem v Uherském Brodě (Hradišťská č. 6) a dvěma domy v Praze (Zborovská č. 117, kde Kounic bydlel už se svou první ženou, a Na Struze č. 1).[48]

V době manželova úmrtí byla Josefína stále ještě mladá a pohledná, měla dost nápadníků, žádného z nich však ve svých zápiscích nejmenovala,[55] a jak přiznala v dopisech, žádný neměl charakter manžela.[52] Podruhé už se neprovdala, i když by jí to třeba mohlo posloužit jako řešení finanční situace. Odmítla i nabídky na odkup zámečku Obora od sesterského řádu nebo Tomáše Bati ze Zlína,[56][57] ačkoli se tam zdržovala spíše jen v období honů nebo při prodeji dřeva a častěji pobývala v Uherském Brodě nebo Praze.[51] V období první republiky také hodně cestovala, navštívila Řecko, několikrát Itálii, také Anglii, Holandsko, Belgii a řadu dalších zemí.[51][55]

V květnu 1924 zemřela její nejstarší sestra Barbora a v červnu téhož roku i matka. Poté si vzala svého otce k sobě do Prahy, tomu se však stýskalo po rodné vsi, a tak se vrátil do jejich domu, kde bydlela Josefínina sestra Anna s manželem. Josefína jej alespoň finančně podporovala, a to do jeho smrti v březnu 1937. Svůj zděděný podíl pak přenechala sestře Anně.[55]

Ačkoli se sama politicky neangažovala, byla vdova po Václavu Kounicovi stále ještě dobře známá. V roce 1933 např. měla rozhlasový projev o životě a díle svého zesnulého chotě a v září se zúčastnila slavnostního odhalení jeho pamětní desky na zámku ve Slavkově,[52][58] z čehož se dochovaly i filmové záběry.[59][60] Spolu s vlastníkem zámku Josefem Pálffym a dalšími osobnostmi, jako byli Jan Baťa či slavkovský starosta Jaromír Pluskal, byla čestnou členkou předsednictva tehdejších Napoleonských her ve Slavkově.[60]

Okupace a poválečná léta

[editovat | editovat zdroj]
Řidičský průkaz (vůdčí list) Josefíny Kounicové ze 30. let

Po vyhlášení mobilizace roku 1938 obsadili zámeček Obora se souhlasem majitelky vojáci a zámeckou rozhlednu využili jako strážní věž. Po mnichovské dohodě byli staženi, během následné okupace je však nahradilo vojsko německé. Také na statek v Prakšicích byla v roce 1940 dosazena německá správa.[56] Josefína se držela v ústraní[61] a vyhnula se spolupráci s Němci, ačkoli musela čelit jejich tlaku.[56] Na konci války však zůstal prakšický statek vybombardovaný a částečně zasažený požárem, Obora značně utrpěla rabováním.[61][62] Kounicovy koleje byly spolu s vysokými školami 17. listopadu 1939 uzavřeny a v době válečné neblaze posloužily jako nacistická věznice s popravištěm.[53]

Po válce Josefína usilovala zejména o obnovu statku v Prakšicích[63] a na zámek už jí nezbývaly finance.[64] V prvních pěti poválečných letech však v souvislosti s revizí pozemkové reformy o pozemky v Prakšicích i polesí Obora postupně přišla.[64] Zámeček chtěla spolu se zbytky půdy věnovat jako celek Kounicovým kolejím v Brně a později ještě učinila návrh přestavět jej na ozdravovnu s vyhrazením místnosti, kde by mohla sama dožít, neuspěla však.[64] Zámeček jí byl roku 1950 zabaven a přešel do vlastnictví státu, posléze jej využívalo ministerstvo vnitra jako ubytovnu vnitřní stráže vojska.[63]

V té době již 70letá Josefína Kounicová dožívala jako nájemnice ve dvoupokojovém bytě pražského domu Na Struze a od roku 1956 jí byla vyplácena měsíční penze ve výši 500 Kčs.[64] V pozdním věku jí byl nablízku tajemník a důvěrník Stanislav Todt,[65] který značně přispěl i k uchování památky manželů Kounicových.[66] Od nervového otřesu, který zažila na podzim 1945, častěji churavěla. I přes zdravotní komplikace s přibývajícím věkem se však snažila být aktivní a pravidelně na léto jezdívala do Uherského Brodu.[67]

Dne 17. listopadu 1945 se v Praze zúčastnila připomínky uzavření českých vysokých škol v rámci Studentského sjezdu a při té příležitosti i krátce promluvila u hrobu svého manžela ke studentské delegaci.[68] Usilovala pak o vrácení Kounicových kolejí k jejich původnímu poslání, což se podařilo, v roce 1948 však koleje přešly pod státní správu a někdejší kolejní spolek zanikl.[68] V květnu téhož roku také Josefína přispěla svým proslovem do rozhlasového pásma u příležitosti 40. výročí založení kolejí, k odvysílání však nedošlo.[69] Alespoň byla znovu odhalena po dobu války uschovaná pamětní deska Václava Kounice ve Slavkově a Muzejní společnost v Uherském Brodě ji jmenovala svojí čestnou členkou.[70] V září 1949 telegraficky přála mnoho zdaru ke slavnostnímu zahájení napoleonské expozice ve slavkovském muzeu, které obývalo prostory někdejšího kounicovského zámku.[71]

Vlastní smrt

[editovat | editovat zdroj]
Josefína Kounicová na dochovaném portrétu od Josefa Klíra
Společný hrob Václava Kounice a obou Josefín

V červnu 1960 utrpěla úraz s otřesem mozku, když na ni ve spánku spadl těžký obraz visící nad postelí. Po krátké rekonvalescenci se ještě v září vypravila téměř na měsíc do Uherského Brodu, začala však mít potíže s chůzí a bývala unavená. Po návratu do Prahy se její stav příliš nelepšil. V dubnu 1961 oslavila své 80. narozeniny, v létě se pak přece jen ještě vypravila do Brodu, při zmatcích ve vlaku ji však povalil nastupující dav a zlomila si ruku. V druhé půli července se vrátila do Prahy. Od 9. září se jí znatelně přitížilo, nemohla se zbavit horeček a deset dní strávila v nemocnici Na Františku.[67] Dne 1. října byla převezena zpět domů, již 5. října 1961 však zesnula,[72] bezmála půl století po svém choti. Byla uložena vedle něj a jeho první manželky v Praze na Malvazinkách.[66] O dvacet let později, na jaře 1981, byl ve zbědovaném stavu stržen i zámeček Pepčín.[73]

Z pozůstalosti po Václavovi věnovala Josefína již v roce 1949 několik desítek předmětů včetně nábytku, zrcadla či obrazů slavkovskému muzeu se záměrem vytvořit expozici na paměť Václava Kounice. K uskutečnění expozice došlo na konci roku 1959 v jejich bývalém bytě na slavkovském zámku.[74] Když pak sama zemřela, i přes sepsání dvou závětí z let 1945 a 1949, v nichž stanovila jako dědice Kounicovy koleje a Akademický dům v Praze, žádná z těchto institucí nebyla k pozůstalostnímu řízení přizvána a státní notářství rozhodlo, že veškerý majetek připadne státu jako odúmrť.[72] Dědické řízení probíhalo až do roku 1964. Část majetku byla před začátkem roku 1962 odvezena do slavkovského muzea, písemné památky zůstaly k setřídění u Stanislava Todta a ten je pak předal muzeu v roce 1973.[72][75] Některé předměty se do muzea dostaly po Todtově smrti roku 1977 přes několik různých držitelů dokonce až koncem roku 2005.[76]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Martin Rája: Svatba Václava Kounice a Josefíny Horové. In: Deník.cz. 18. května 2008. Dostupné online. [cit. 2024-03-09].
  2. 1 2 3 4 5 Václav hrabě z Kounic (1848–1913) – politik, mecenáš [online]. Uherský Brod [cit. 2024-03-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-08-04.
  3. 1 2 3 4 KLOBAS, Oldřich. Šlechtic nejen rodem: Václav hrabě Kounic. 1. vyd. Brno: AVE, 1993. 111 s. ISBN 978-80-900941-2-3. S. 72. Dále jen KLOBAS (1993).
  4. ↑ Žinkovy 16 [online]. Státní oblastní archiv v Plzni: Porta fontium [cit. 2024-03-09]. Dostupné online.
  5. ↑ VRZÁČKOVÁ, Aneta. Josefína Kounicová – manželka šlechtice, politika a mecenáše. 2014 [cit. 2024-03-10]. 68 s. Bakalářská práce. Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická. Vedoucí práce Milena Lenderová. s. 27. Dále jen VRZÁČKOVÁ (2014). Dostupné online.
  6. ↑ VRZÁČKOVÁ (2014). S. 29–30.
  7. ↑ VRZÁČKOVÁ (2014). S. 31.
  8. 1 2 3 4 MALEČEK, B. Zkáza zámečku Obora. Slavkov-Austerlitz [online]. Bedřich Maleček, 2020-05-15 [cit. 2024-03-08]. Dostupné online.
  9. 1 2 3 4 PERNES, Jiří; SÁČEK, Karel; KROPÁČKOVÁ, Lubomíra. Slavkov u Brna = Austerlitz : město nejen se slavnou historií. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2007. 317 s. ISBN 978-80-903707-2-2, ISBN 80-903707-2-1. OCLC 186970800 S. 30–31, 69. Dále jen PERNES ad. (2007).
  10. ↑ KLOBAS (1993). S. 62.
  11. ↑ KLOBAS (1993). S. 66.
  12. ↑ KLOBAS (1993). S. 71.
  13. ↑ KLOBAS (1993). S. 68.
  14. ↑ KLOBAS (1993). S. 73.
  15. ↑ KLOBAS (1993). S. 75.
  16. 1 2 3 4 5 ORSÁGOVÁ, Anna. JUDr. Václav Hrabě z Kounic a zámek Obora. Praha, 2009. 53 s. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Jan Županič. s. 20–21. Dále jen ORSÁGOVÁ (2009). Dostupné online.
  17. ↑ VRZÁČKOVÁ (2014). S. 34.
  18. 1 2 KLOBAS (1993). S. 76.
  19. 1 2 3 VRZÁČKOVÁ (2014). S. 36–38.
  20. ↑ KNESLOVÁ, Jitka. Působení Antonína Dvořáka v Americe. Brno, 2020 [cit. 2024-03-11].  56 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Lenka Kučerová. s. 43. Dostupné online.
  21. ↑ PILÁTOVÁ, Jana. Josefína Kounicová, první žena „Rudého hraběte". Brno, 2014 [cit. 2024-03-10].  52 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jiří Hanuš. s. 9. Dostupné online.
  22. ↑ Klotilda Čermáková (roz. Procházková) (1823–1903) [online]. Akademie klasické hudby: Antonín Dvořák [cit. 2024-03-10]. Dostupné online.
  23. ↑ VRZÁČKOVÁ (2014). S. 39–40.
  24. 1 2 KLOBAS (1993). S. 78.
  25. 1 2 KLOBAS (1993). S. 79–80.
  26. 1 2 VACULÍKOVÁ, Jaroslava. Historie zámečku Obora. Brno, 2008 [cit. 2024-03-10].  54 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jiří Pernes. s. 13. Dále jen VACULÍKOVÁ (2008). Dostupné online.
  27. 1 2 3 VACULÍKOVÁ (2008). S. 14, 16.
  28. 1 2 3 VRZÁČKOVÁ (2014). S. 41.
  29. 1 2 ORSÁGOVÁ (2009). S. 25.
  30. 1 2 VRZÁČKOVÁ (2014). S. 42.
  31. ↑ KLOBAS (1993). S. 82–83.
  32. ↑ VACULÍKOVÁ (2008). S. 17.
  33. 1 2 KLOBAS (1993). S. 84.
  34. ↑ VRZÁČKOVÁ (2014). S. 43.
  35. ↑ VRZÁČKOVÁ (2014). S. 44.
  36. 1 2 VRZÁČKOVÁ (2014). S. 45.
  37. 1 2 KLOBAS (1993). S. 84–89.
  38. 1 2 ORSÁGOVÁ (2009). S. 26.
  39. 1 2 3 4 VACULÍKOVÁ (2008). S. 18.
  40. 1 2 VRZÁČKOVÁ (2014). S. 47–48.
  41. ↑ BURŠA, Josef; ZEMEK, Petr. Drslavice. Historie slovácké vesnice. Drslavice: Obecní úřad Drslavice ve spol. s Muzeem Jana Amose Komenského, 2003. 196 s. ISBN 80-239-0521-X. S. 44.
  42. ↑ KLOBAS (1993). S. 91.
  43. 1 2 KLOBAS (1993). S. 97–99.
  44. ↑ VRZÁČKOVÁ (2014). S. 24.
  45. ↑ VRZÁČKOVÁ (2014). S. 12.
  46. ↑ KLOBAS (1993). S. 99–101.
  47. 1 2 3 VRZÁČKOVÁ (2014). S. 49.
  48. 1 2 3 4 KLOBAS (1993). S. 108.
  49. ↑ STEJSKAL, Stanislav. Pálffyovi na zámku ve Slavkově. slavkovak.cz [online]. Město Slavkov u Brna, 2023-06-19 [cit. 2024-03-11]. Dostupné online.
  50. ↑ BURŠA, Josef; ZEMEK, Petr. Drslavice. Historie slovácké vesnice. Drslavice: Obecní úřad Drslavice ve spol. s Muzeem Jana Amose Komenského, 2003. 196 s. ISBN 80-239-0521-X. S. 43.
  51. 1 2 3 ORSÁGOVÁ (2009). S. 27.
  52. 1 2 3 4 VACULÍKOVÁ (2008). S. 19.
  53. 1 2 KLOBAS (1993). S. 107.
  54. ↑ KLOBAS (1993). S. 106.
  55. 1 2 3 VRZÁČKOVÁ (2014). S. 52.
  56. 1 2 3 VACULÍKOVÁ (2008). S. 20.
  57. ↑ Historie zámečku [online]. Obec Hradčovice [cit. 2024-03-11]. Kapitola VI. Smutný osud. Dostupné online.
  58. ↑ GREGOR, Jaroslav. Památník slavnosti odhalení pamětní desky dr. Václavu hraběti z Kaunic. Slavkov u Brna: Sbor pro uctění památky dr. Václava hraběte z Kaunic, 1933. 63 s.
  59. ↑ JUDr. Václav Robert hrabě z Kounic (1848–1913) [online]. Muzeum J. A. Komenského Uherský Brod [cit. 2024-03-11]. Dostupné online.
  60. 1 2 ZICHOVÁ, Vladimíra. Sté výročí založení muzea ve Slavkově u Brna (3. část). Slavkovský zpravodaj. Slavkov u Brna: BM typo, 2023-07-29, roč. XXV, čís. 7, s. 9. Dostupné online.
  61. 1 2 VRZÁČKOVÁ (2014). S. 54.
  62. ↑ VACULÍKOVÁ (2008). S. 24.
  63. 1 2 VRZÁČKOVÁ (2014). S. 55.
  64. 1 2 3 4 VACULÍKOVÁ (2008). S. 25–26.
  65. ↑ VRZÁČKOVÁ (2014). S. 13–14.
  66. 1 2 KLOBAS (1993). S. 109.
  67. 1 2 VRZÁČKOVÁ (2014). S. 59–60.
  68. 1 2 VRZÁČKOVÁ (2014). S. 56.
  69. ↑ VRZÁČKOVÁ (2014). S. 57.
  70. ↑ VRZÁČKOVÁ (2014). S. 58.
  71. ↑ ZICHOVÁ, Vladimíra. Sté výročí založení muzea ve Slavkově u Brna (5. část). Slavkovský zpravodaj. Slavkov u Brna: BM typo, 2023-09-30, roč. XXV, čís. 9, s. 11. Dostupné online.
  72. 1 2 3 VRZÁČKOVÁ (2014). S. 61–62.
  73. ↑ ORSÁGOVÁ (2009). S. 34.
  74. ↑ VRZÁČKOVÁ (2014). S. 51.
  75. ↑ ZICHOVÁ, Vladimíra. Sté výročí založení muzea ve Slavkově u Brna (8. část). Slavkovský zpravodaj. Slavkov u Brna: BM typo, 2023-12-23, roč. XXV, čís. 12, s. 15. Dostupné online.
  76. ↑ ZICHOVÁ, Vladimíra. Neobyčejné osudy předmětů. Slavkovský zpravodaj. Slavkov u Brna: BM typo, 2006-01-28, čís. 1, s. 8. Dostupné online.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josefína_Kounicová&oldid=25913557“