Anatolij Lunačarskij

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Anatolij Lunačarskij
Anatoliy Lunacharskiy 1925.jpg
Narození 11.jul. / 23. listopadu 1875greg.
Poltava
Úmrtí 26. prosince 1933 (ve věku 58 let)
Roquebrune-Cap-Martin
Místo odpočinku Hřbitov u Kremelské zdi
Povolání dramatik, politik, spisovatel, diplomat, novinář, herec, filosof a literární kritik
Alma mater Univerzita v Curychu
Politická příslušnost Bolševik
Ruská sociálně demokratická dělnická strana
Komunistická strana Sovětského svazu
Manžel(ka) Natalja Rozenel
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Anatolij Vasiljevič Lunačarskij (rusky Анатолий Василевич Луначарский; 11.jul./ 23. listopadu 1875greg., Poltava, Ruské impérium26. prosince 1933, Menton, Francie) byl ruský marxistický revolucionář a filozof, sovětský politik, novinář, lidový komisař pro vzdělávání.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako Anatolij Antonov v Poltavě. Později přijal za příjmení jméno svého pravého otce. S marxismem se seznámil již na studiích v Kyjevě. Jedním z Lunačarského spolužáků na škole byl Nikolaj Berďajev, s nímž se spřátelil. Studoval na Curyšské univerzitě po dobu dvou let. Tam se také setkal s Rosou Luxemburgovou a Leo Jochigesem a připojil se k Ruské sociálně demokratické dělnické straně.

Revolucionář[editovat | editovat zdroj]

V roce 1903 se strana rozštěpila na bolševiky vedené Vladimirem Leninem a menševiky vedené Juliem Martovem. Lunačarskij se spojil s bolševiky.

Když se však v roce 1908 bolševici rozčlenili na Leninovy podporovatele a stoupence Alexandra Bogdanova, Lunačarskij podporoval Bogdanova, svého švagra. V roce 1909 museli oba ze strany odejít. Odešli na Capri, kde se setkali s Maximem Gorkým a kde založili školu pro tovární dělníky.

V roce 1913 odešel Lunačarskij do Paříže, kde vydával noviny Kruh proletářské kultury. Po vypuknutí první světové války v roce 1914 se Lunačarskij postavil na protiválečnou stranu, s čímž se shodoval s Leninem a Trockým. Po únorové revoluci roku 1917 se Lunačarskij vrátil do Ruska a spojil se s Mežrajonci, než byli sloučeni s bolševiky.

Lunačarskij ve vlaku s herečkou Natálií Rosenelovou

Po revoluci[editovat | editovat zdroj]

Po říjnové revoluci se Lunačarskij stal lidovým komisařem pro vzdělávání. Za jeho postu byla zlepšena gramotnost lidu. Mimo jiné např. požadoval psaní ruského jazyka v latince a aktivně obhajoval zachování historického a kulturního dědictví. V pozici zůstal až do roku 1929, kdy ho nahradil Andrej Bubnov.

Roku 1928 si zahrál v sovětsko-německém filmu Salamandr, pro který dodal i scénář.

Když se vlády ujal Stalin, ztratil Lunačarskij několik postů ve vládě. V roce 1930 reprezentoval Sovětský svaz ve Společnosti národů a v roce 1933 se stal velvyslancem ve Španělsku. Cestou tam však zemřel v Mentonu. Jeho popel byl umístěn v Kremelské zdi.

Lev Trockij nazval Lunačarského „bolševikem mezi intelektuály a intelektuálem mezi bolševiky“.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Луначарский, Анатолий Васильевич na ruské Wikipedii.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]