Erwin Piscator

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Erwin Piscator
Piscator-Portrait.jpg
Narození 17. prosince 1893
Greifenstein
Úmrtí 30. března 1966 (ve věku 72 let)
Starnberg
Místo pohřbení Waldfriedhof Zehlendorf
Ocenění Velkokříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo
Politická strana Komunistická strana Německa
Manžel(ka) Maria Ley-Piscatorová (od 1937)
Partner(ka) Bertolt Brecht
Podpis Erwin Piscator – podpis
Web www.erwin-piscator.de
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Erwin Piscator, celým jménem Erwin Friedrich Maximilian Piscator (* 17. prosince 1893 Greifenstein poblíž Ulmu30. března 1966 Starnberg) byl německý divadelní herec, režisér a producent, představitel dokumentárního, politického a epického divadla.

Život[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval gymnázium v Marburgu a v lednu 1915 byl ze studia na univerzitě v Mnichově povolán do armády. V roce 1917 nastoupil do nově vznikajícího Frontového divadla určeného pro pobavení vojáků. Po válce odešel do Berlína, kde se seznámil s řadou umělců, především dadaistů, jejichž tvorba obsahovala politický, často levicový, přesah. Již roku 1919 otevřel v Königsbergu vlastní divadlo s názvem „Tribunal“, po roce bylo ovšem uzavřeno kvůli nevolím v měšťanských a studentských kruzích.

Následně v Berlíně spoluzakládá Proletářské divadlo (Proletarisches Theater) jako propagační scénu revolučních dělníků a komunistických myšlenek. V průběhu 20. let dále působí v berlínských scénách Divadla Central (Central Theater), Lidovém divadle (Volksbühne) a v roce 1927 zakládá vlastní Piscatorovo divadlo (Piscator-Bühne), které je po nucené pauze znovuotevřeno o dva roky později. Právě zde realizuje Piscator své nejslavnější režie, mezi něž patří mj. Ernsta Tollera hra Hopla, žijeme!, přepracovaný Rasputin Alexeje Tolského nebo také Haškův román Osudy dobrého vojáka.

V době trvání Třetí říše žil Piscator v sovětském a americkém exilu, roku 1951 se vrátil do Západního Německa, kde se stal ředitelem divadla Freie Volksbühne a znovu se obrací k ostře angažovanému politickému dramatu: německému publiku chce znovu důrazně připomenout jeho odpovědnost za nacismus a za hrůzy druhé světové války.

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

Jeho obohacení divadelního umění nespočívá pouze v jeho politicky zaměřené tvorbě, ale též v novém a inovačním pojetí technických režijních postupů a experimenty s řadou efektů (projekce filmů, titulky, nápisy, běžící pásy, na kterých se přivážely a odvážely dekorace atd.). Kritika Piscatorovi vyčítala, že není „herecký režisér“ a že své herce „znásilňuje technikou“. Piscator tuto výčitku vyvracel. Problém viděl především v tom, že herci nejsou na divadle zvyklí pohybovat se mezi složitou scénou a na přesné nástupy, k nimž je nutí film.

Důležitým prvkem divadla pro něj byla motivace diváků k politické aktivitě. Jeho na zakázku zinscenované politické revue Rudý povyk a Navzdory všemu pro KPD se tomuto cíli značně přiblížily. Očití svědkové vypráví o masovém návalu proletářského publika, které se s nadšením nechalo strhnout, povzbuzovalo herce a po představení zazpívalo Internacionálu.

Počínaje představením Navzory všemu (Trotz alledem) z roku 1925 rozvíjí koncept dokumentárního divadla, neboli montáže filmu a divadelních výjevů s použitím autentických řečí, článků, novinových výstřižků, provolání, letáků a fotografií.

Totální divadlo[editovat | editovat zdroj]

Podle návrhu ředitele Bauhausu Waltera Gropia chtěl Piscator na konci 20. let vytvořit tzv. Totální divadlo (Totaltheatr). Jednalo se o variabilní divadelní prostor, který by se přizpůsoboval podle inscenačních potřeb a záměrů režiséra. Hlediště mělo být tvořeno kombinovanými točnami, Gropius prohlašoval, že chce umístit diváky do středu akce a donutit je, aby se podíleli na zážitku hry. Z důvodu finanční náročnosti i politických změn v Německu 30. let nebyl projekt nikdy realizován.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PISCATOR, Erwin, Politické divadlo. Praha 1971.
  • GRONEMEYER, Andrea: Divadlo, 2002.
  • BROCKETT, Oscar G.: Dějiny divadla. Divadelní ústav / Nakladatelství lidové noviny 1999.