Peter Weiss (spisovatel)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Peter Ulrich Weiss
Peter Weiss 1982.jpg
Narození8. listopadu 1916
Nowawes
Úmrtí10. května 1982 (ve věku 65 let)
Stockholm
Příčina úmrtíinfarkt myokardu
Místo pohřbeníSeverní hřbitov (59°21′24″ s. š., 18°1′47″ v. d.)
Povolánídramatik, spisovatel, malíř, režisér, filmový režisér, autor, ilustrátor, prozaik a esejista
Alma materWestminsterská univerzita
Akademie výtvarných umění v Praze
Tématamúzické umění
Významná dílaDie Ästhetik des Widerstands
Leavetaking
Marat/Sade
Fluchtpunkt
Oceněnícena Charlese Veillona v německém jazyce (1962)
Cena Heinricha Manna (1966)
Cena Heinricha Bölla (1981)
Preis der SWR-Bestenliste (1981)
Cena Georga Büchnera (1982)
… více na Wikidatech
Manžel(ka)Gunilla Palmstierna-Weiss (1964–1982)
Helga Henschenová
Carlota Dethore
DětiNadja Weissová
RodičeJenö Weiss[1] a Frieda Hummel[1]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Peter Weiss (8. listopadu 1916, Nowawes u Postupimi, Německo10. května 1982, Stockholm, Švédsko) byl německý spisovatel, básník, výtvarník a filmový režisér s českými rodinnými kořeny a vazbami.[2]

Život[editovat | editovat zdroj]

Dvouletý Peter Weiss s rodiči v Přemyšli (1918)

Narodil se v Nowé Wsi u Postupimi jako nejstarší syn herečky švýcarského původu Friedy Weissové, rozené Hummelové (1885-1958) a českého občana Eugena "Jenö" Weisse (1885-1959). Měl dva nevlastní bratry, Arweda (1905-1991) a Hanse (1907-1977), z prvního manželství své matky s architektem Ernstem Thierbachem v Düsseldorfu a Bochumi. Po rozvodu z roku 1912 se Frieda Weissová objevila v letech 1913–1915 po boku Friedricha Wilhelma Murnaua na dívadelním jevišti, mimo jiné jako matka ve hře Gottholda Ephraima Lessinga Emilia Galotti v Německém divadle v Berlíně. V roce 1915 se vzdala své divadelní kariéry, aby založila novou rodinu. Provdala se za maďarského obchodníka s textilem Jenö Weisse, který byl v té době poručíkem c. a k. armády, ležením v Přemyšli v Haliči. Po Petrovi se narodili ještě sourozenci Irene (1920-2001), Margit Beatrice (1922-1934) a Gerhard Alexander (1924-1987).

Po propuštění z vojenské služby se Jenö Weiss s rodinou v roce 1918 přestěhoval do Brém a v letech 1921–1923 žili v Neustadtu. Jenö založil úspěšnou textilní firmu Hoppe, Weiss & Co., která rodině pomohla na počátku 20. let k vysoké životní úrovni. V roce 1920 Jenö Weiss konvertoval ke křesťanství a od té doby rodina židovský původ otce až do roku 1938 nepřiznávala. V roce 1929 se rodina z Brém vrátila do Berlína. Peter Weiss navštěvoval gymnázium Heinricha von Kleista ve Schmargendorfu. Počátkem 30. let 20. století projevil intenzivní zájem o umění a kulturu, přečetl všechna díla Hermanna Hesseho, Thomase Manna i Bertolda Brechta. V kreslířské škole Eugena Spira, člena Berlínské secese, začal malovat. Jeho vzory byli němečtí expresionisté Emil Nolde, Paul Klee a Lyonel Feininger.

Jenö Weiss se tehdy pokusil asimilovat a požádal o německé občanství, protože byl „fascinován Hitlerem a jeho pohrdáním komunismem.“[3] Peter Weiss se teprve náhodou od jednoho ze svých nevlastních bratrů dozvěděl, že jeho otec je Žid. Pro nejistou budoucnost Peter z gymnázia přestoupil na obchodní školu v Rackowě, aby se naučil praktické dovednosti jako psaní na stroji a stenografie. Weissova rodina po vyhlášení norimberských zákonů v roce 1934 z Německa emigrovala do Londýna, kde Peter navštěvoval Polytechnickou školu fotografie, protože rodiče očekávali, že se fotografováním může uživit. Weiss v té době maloval obrazy a uspořádal svou první soukromou výstavu. V roce 1936 se rodina přestěhovala do severočeského Varnsdorfu. Petr měl stejně jako jeho otec a sourozenci již od roku 1918 československé občanství. Začal psát první rukopisy a současně malovat.

V letech 19341938 se Weiss osamostatnil a žil v Praze, kde nastoupil ke studiu malířství na Akademii výtvarných umění do ateliéru prof. Willyho Nowaka. Roku 1939 je evidován mezi absolventy. [4] Zároveň psal rukopis Skruwe a v lednu 1937 oslovil svůj vzor, Hermanna Hesseho a navštívil ho v Montagnole v Ticinu. Weissovy texty z tohoto období čerpají z Hesseho poezie a obraznosti. Za dva obrazy dokonce získal v roce 1938 Cenu Akademie. Po Mnichovské dohodě se Peter Weiss nemohl vrátit do sudetského Varnsdorfu. S rodiči se legálně vystěhoval nejprve do Borås a poté do Alingsås v jižním Švédsku. Eugen Weiss se stal generálním ředitelem nové textilní továrny (SILFA) v Alingsåsu. Peter odjel v únoru 1939 do Švédska a živil se jako návrhář textilních vzorů v otcově továrně. Koncem roku 1940 se přestěhoval do Stockholmu, kde žil převážně až do své smrti. Kromě novináře Maxe Bartha, sochaře Karla Helbiga a lékaře Maxe Hodanna se s ostatními emigranty téměř nestýkal a zůstával vykořeněný, na okraji politické emigrace. Věnoval se své umělecké tvorbě. V březnu 1941 měl první oficiální výstavu obrazů v Mässhallen ve Stockholmu. Po silné kritice se dostal do první tvůrčí krize, v níž roku 1941 vyhledal na několik týdnů psychoanalýzu u Iwana Bratta v Alingsåsu. Pak odcestoval do Itálie, kde jako cizinec neevidován vykonával drobné práce, mimo jiné jako pomocník při sklizni. V roce 1942 začal studovat na Stockholmské umělecké akademii a v roce 1943 se oženil se švédskou malířkou a sochařkou Helgou Henschenovou (1917–2002). V roce 1944 se jim narodila dcera Randi-Maria (zvaná Rebecca). V roce 1944 se zúčastnil výstavy "Konstnärer i landsflykt“ (Umělci v exilu) ve Stockholmu a v Göteborgu. V roce 1946 Weiss nějaký čas žil s dánským umělcem a spisovatelem Le Klintem. 8. listopadu téhož roku obdržel švédské občanství a hostoval na Akademii umění ve Stockholmu (Kungliga Akademien för de fria konsterna).

V roce 1947 vydal Weiss u renomovaného stockholmského nakladatele Alberta Bonniera svazek třiceti básní v próze s názvem Od ostrova k ostrovu. Jako dopisovatel Stockholmského týdeníku napsal sedm zpráv ze zdevastovaného Berlína. Manželství s Helgou Henschen v roce 1947 skončilo rozvodem, v roce 1949 se oženil s dcerou španělského diplomata Carlotou Dethorey (nar. 1928), protože se jim v roce 1949 narodil syn Paul. Napsal jednoaktovku Rotundan (Věž).

Od roku 1952 Weiss působil jako přednášející na stockholmské „Högskola“ (nyní Univerzita ve Stockholmu) a vyučoval filmovou teorii a praxi a teorii výtvarného umění Bauhausu. Natočil experimentální filmy Studie I, II, III, IV a V. Své filmově teoretické úvahy shrnul v knize Avantgardní film (1956). Do roku 1961 natočil celkem 16 dokumentárních filmů, v nichž se snažil spojit sociální angažovanost a avantgardní uměleckou praxi. V krátkých filmech jako Ansikten i skugga (Tváře ve stínu) o životě strádajících lidí ve Stockholmu a Enligt lag (Ve jménu zákona) o životních podmínkách ve věznici pro mládež v Uppsale, Weiss použil dokumentární záběry každodenního života. V roce 1959 natočil celovečerní film Hägringen (Fata Morgana) podle knihy Der Vogelfreie, své nejvýznamnější filmové dílo. Následující rok se podílel na scénáři komerčního velkofilmu Švédské dívky v Paříži s Barbro Bomanem, u kterého Weiss pomáhal film režírovat.

Weissova umělecká činnost ve Švédsku byla pilná, ale z velké části neúspěšná. Teprve v roce 1962 vydaný román Bod úniku byl oceněn švýcarskou cenou Charlese Veillona. V souvislosti s oběma autobiografickými díly byl Peter Weiss v říjnu 1962 poprvé účastníkem setkání Gruppe 47, skupiny významných současných literátů.

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Stín vozkova těla, 1960
  • Rozloučení s rodiči, 1961
  • Bod úniku, 1962
  • Rozhovor tří chodců, 1963
  • Estetika odporu[5] – trilogie
  • Básně v próze¨

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

Marat/Sade, divadlo Rokoko Praha, premiéra 12.3.2022, režie Vladimír Morávek
  • Věž (1947), jednoaktovka
Přelíčení, divadlo Norimberk, červen 2009, režie: Kathrin Mädler (fotograf: Marion Bührle)
  • Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata provedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade, drama z roku 1964, pravděpodobně nejznámější autorovo dílo. Bývá uváděno pod zkráceným titulem Marat/Sade. Hra probíhá ve třech časových rovinách: první v charentonském divadle roku 1808, druhá kolem Maratova zavraždění roku 1793 a třetí s diváky jako současná. Zajímavá je kombinace charakterů původních hrdinů s projevy diagnózy herců-bláznů: Marat je paranoik, vražedkyně Charlotta Cordayová trpí strachem ze své role a somnambulismem, dva herci mají stejnou roli: "touhu stát se markýzem de Sade"; zpívající Rossignol se snaží ubohé výkony herců pozvednout svým básnickým a pěveckým výkonem. Weiss postavil tuto hru především na protikladu dvou postav (Marat-Sade), ideálů, principů a Maratova citátu: „Násilí je nutné k nastolení řádu, ve kterém násilí již nebude“. Představení jsou přítomni jako diváci ředitel ústavu Coulomier s manželkou, kteří vstupují do děje snahou o cenzuru svobodomyslných textů podle předpisů nové vlády Napoleonovy. [6]

Hra měla premiéru v Schillerově divadle v Berlíně roku 1964, po obrovském úspěchu byla postupně uvedena asi ve stovce inscenací a světovou proslulost jí přineslo filmové zpracování Petera Brooka z roku 1967. Česká premiéra se konala 21. května 1965 ve Státním divadle v Brně v režii Evžena Sokolovského, dále byla uvedena roku 1990 v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a v roce 2011 v Ostravě. Zatím naposledy nastudoval hru režisér Vladimír Morávek v pražském divadle Rokoko s podtitulem Co by byla revoluce bez velké všeobecné kopulace, v hlavní roli s Martinem Donutilem, unikátní pěvecký doprovod celého večera zkomponoval Michal Pavlíček, premiéra byla 12. března 2022.[7]

  • Přelíčení (Ermittlung) – 1965, tématem je frankfurtský proces s osvětimskými zločinci, který se konal roku 1964. Hra má podobu soudního procesu, hlavními aktéry jsou soudce, obžalovaní, obhájci, bývalí vězni z Osvětimi (zde v roli svědků) a jejich dozorci (zde v roli obžalovaných). Hra je věcná, konkrétní, bez emocí. Hra si nekladla za cíl obnovovat proces, ani nechce nic hodnotit, pouze chce konstatovat fakta v poměrně drsné a syrové podobě. Což jí dodává na působivosti.

Ostatní žánry[editovat | editovat zdroj]

Mimo literární tvorbu režíroval několik experimentálních filmů, pracoval jako výtvarník, malíř, designér a ilustrátor – kolážista. Jeho výtvarné práce byly ovlivněny surrealismem.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003. Dostupné online. [cit. 2022-06-27]
  2. STEINECKE, Hartmut. Deutsche Dichter des 20. Jahrhunderts. [s.l.]: Erich Schmidt Verlag GmbH & Co KG 920 s. Dostupné online. ISBN 9783503030736. (německy) Google-Books-ID: 6k_h7GEnKeAC. 
  3. Alexander Weiss: Bericht aus der Klinik und andere Fragmente. Frankfurt am Main 1978, s.7–44, zvl. s. 18.
  4. Jiří KOTALÍK, Almanach Akademie výtvarných umění (1799-1979). Praha 1979, s. 109
  5. MÜLLER, Jost. Literatur und Politik bei Peter Weiss: Die “Ästhetik des Widerstands” und die Krise des Marxismus. [s.l.]: Springer-Verlag 278 s. Dostupné online. ISBN 9783663205043. (německy) Google-Books-ID: lHydBwAAQBAJ. 
  6. podle textů divadelního programu Jany Sloukové: Peter Weiss, Michal Pavlíček: - Marat /Sade. Vydala Městská divadla pražská ̟2022
  7. idnes.cz 14.3.2022 recenze

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]