Le Corbusier

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Muzeum v Tokiu od Le Corbusiera

Le Corbusier, vlastním jménem Charles-Édouard Jeanneret (6. října 1887 La Chaux-de-Fonds, Švýcarsko27. srpna 1965 Cap Martin, Francie). Původem švýcarský architekt, urbanista, teoretik a malíř. Svým radikálním dílem i výtvarným citem výrazně ovlivnil vývoj moderní architektury. Je považován za největšího architekta 20. století.

Jsem samouk a jsem zvědavý. Nemám žádnou školu, nemusel jsem se tudíž pracně odnaučovat to, co bych se v ní učil. Nechci se míchat mezi akademiky, neboť člověk nesmí myslet akademicky. Jedinou mou školou je neustálé pozorování přírody a věcí kolem nás.
— Le Corbusier

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Centrum Le Corbusier v Zurichu

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Charles-Édouard Jeanneret – se narodil 6. října 1887 v La Chaux-de-Fonds ve Švýcarsku. V roce 1902 zde nastupuje do učení rytectví na škole uměleckých řemesel École des Arts Décoratifs. K architektuře obrátil pozornost studenta jeho učitel. Začal s ní velice záhy. Již v 17 letech vytvořil v La Chaux-de-Fonds svoji první realizaci – dům pro rytce Louse Falleta. Dům pojímá natolik tradičně, že se k ní později nechce ani hlásit. Získává však díky němu přízeň místních obyvatel a současně další zakázky.

V letech 19071914 za vydělané peníze hodně cestuje. Poznává Itálii, Řecko, Istanbul, Německo, Paříž. Roku 1911 se také podíval do Prahy. Na svých cestách studuje významné památky a hodně kreslí. Bez architektonického vzdělání, pouze na základě skic z poznávací cesty, je ve svých dvaceti letech přijat do ateliéru bratrů Perretových. Tento ateliér byl proslulý používáním tehdy progresivního železobetonu. O tři léta později pracuje také u dalšího výrazného moderního architekta – Petra Behrense, kde poznává i Miese van de Rohe.

V letech 1914-15 vytvořil Jeanneret pro válkou postižené obyvatele Flander známý projekt Dom-Ino (z lat. domus a innovatio). Navrhuje zcela prostou skeletovou konstrukci, kterou by si obyvatelé sami podle libosti dokončili stavbou nenosných zdí a příček. Projekt se nakonec nepostavil. Konstrukční systém Dom-Ina, jak jej autor nazval, je obrazem nového stylu, pomalu se prosazujícího v Americe i Evropě, později nazvaného funkcionalismus.

V roce 1916 staví jeden z prvních domů se železobetonovou konstrukcí - vilu továrníka Schwoba.

Roku 1917 odjíždí do Paříže. Potkává zde malíře Amédée Ozenfanta. Za pomoci svého přítele si roku 1920 volí pseudonym Le Corbusier. Spolu diskutují o umění a publikují manifest Aprés le cubisme (protikubistický program purismu). V letech 19191923 spolu vydávají kulturní měsíčník L’Esprit nouveau, ve kterém popularizuje „moderní myšlení“ a „nové umění“.

V roce 1922 se spojuje se svým bratrancem, známým konstruktérem železobetonových konstrukcí Pierem Jeanneretem. Pracují spolu až do roku 1940.

Rané práce - teorie[editovat | editovat zdroj]

Vers une architecture[editovat | editovat zdroj]

Základní myšlenky Corbusierových teorií jsou shrnuty v knize Vers une architecture (česky vyšla jako Za novou architekturu. Praha: Petr Rezek, 2005.), kterou vydal spolu s Ozenfantem (ale pouze pod svým jménem) roku 1923. Kniha je považována za nejdůležitější dílo architektonické teorie dvacátého století.

V knize vyzdvihuje krásu čistě účelových a racionálně řešených inženýrských konstrukcí, poukazuje na čistotu povrchu stavby, na určující význam půdorysu a hlavně klade důraz na primární formy, u kterých dle něho „slunce odhaluje v krásu“. Architekturu považuje za umění, protože dle autora „překračuje otázky užitku“ (tím se odlišuje od mnohých svých současníků, kteří architekturu považují za pouhé naplnění své praktické funkce). Ve skutečnosti požaduje funkci estetickou, tak i praktickou. Účelové řešení je krásné („Dům je stroj na bydlení“). Své úvahy často dokládá fotografiemi tehdejších automobilů, železničních vozů či letadel.

Pět bodů moderní architektury[editovat | editovat zdroj]

Roku 1927 byl Le Corbusier přízván Miesem van der Rohe k účasti na výstavbě kolonie Weissenhof ve Stuttgartu. Postavil zde dva domy. Při této příležitosti publikuje proslulých Pět bodů moderní architektury (funkcionalismu). Těchto pět tezí prakticky shrnuje hlavní vymoženosti tehdejší techniky:

  • 1. Sloupy: stavět domy na sloupech, čímž se uvolní přízemí pro zeleň a volný pohyb.
  • 2. Střešní zahrady: technika plochých střech umožňuje budovat na střechách zahrady. Nahrazují zeleň, kterou dům místu odebral.
  • 3. Volný půdorys: sloupy nesou síly všech podlaží, což umožňuje volné členění prostoru nenosnými příčkami.
  • 4. Pásová okna: systém sloupů nám umožňuje vést dlouhá okna mezi sloupy.
  • 5. Volné průčelí: konzolovitě vyvedené stropy uvolňují průčelí pro naprosto volné řešení oken a průčelí.

Urbanismus[editovat | editovat zdroj]

Kancelářská budova v Chandigarh, Indie

Své názory na stavbu měst Le Corbusier poprvé popsal ve své knize Urbanisme (1925). Volá zde po jasnosti a řádu („Zakřivená ulice je cestou osla, ne člověka“). Vyzdvihuje rovný terén, zvyšování hustoty obyvatelstva, stavbu vysokých domů, dopravu ve více úrovních. V další knize Ville radieuse (1935), ve které popisuje svůj projekt „zářícího města“ požaduje pro všechny obyvatele slunce, viditelnost oblohy a stromů v každém bytě. Jako teoretik má Le Corbusier nezastupitelnou úlohu při vzniku konferencí CIAM a na formulaci Athénské charty.

Bydlení[editovat | editovat zdroj]

Měnící se doba s koncem první světové války mění přístup architektů k projektování. Výrazný sociální aspekt v této době můžeme nalézt i u Le Corbusiera. Příklon k prefabrikaci a sériové výrobě můžeme vidět například u projektu s názvem Citrohan (1921). Zde se projevuje jeho klasická koncepce bytu: přední vyšší část je vyhrazena obydlí, nižší zadní část v přízemí kuchyni, v patře ložnici.

Tuto koncepci jako bytovou jednotku poprvé prezentuje pavilón Esprit Nouveau na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925.

První velká realizace jeho myšlenky přichází až po 2. světové válce. Z důvodu poválečného nedostatku bytů jej Francouzská vláda pověřuje stavbou velkého obytného bloku – Unité d’habitation (19461952). Unité d’habitation v Marseille představuje jednu z nejpozoruhodnějších staveb 20. století, a to jak z hlediska výtvarné formy, tak z hlediska sociálního programu. Le Corbusier do něho vložil 337 bytů ve 23 rozmanitých typech – převážně dvoupodlažních. Sedmým a osmým patrem probíhá obchodní ulice, na střešní terase jsou umístěny jesle, školky, tělocvična a bazén. Dům je tedy městem o sobě, střecha hraje úlohu náměstí. Podle jiné teorie je dům přirovnáván k parníku (střecha je pak palubou). Typy této budovy pak ještě opakuje, ač v okleštěné podobě, ještě v Nantes (1952-55), Meaux (1956), Berlíně (1956), Briey-en-Foret (1957) a ve Firminy (1960-68).

Meziválečná architektura a urbanismus[editovat | editovat zdroj]

Objekt Le Poème Électronique před Technickou univerzitou v Eindhovenu

Nejepochálnějším a nejslavnějším dílem architekta je vila Savoye v Poissy u Paříže z let 19291931, ve které důsledně uplatnil svých pět bodů. Projevují se zde náznaky pozdějšího sochařského pojetí architektury.

Roku 1929 začíná Le Corbusier působit v Moskvě pro kterou v mezinárodní architektonické soutěži vypracoval návrh na Palác sovětů. Postupně vstřebává myšlenky konstruktivismu, jež se promítají i do jeho projektů (např. budova Centrosajuzu v Moskvě - 1929-33). Je fascinován sovětskou velkorysostí. V Moskvě tvoří až do nástupu historismu.

Roku 1922 představuje projekt Soudobého města pro tři milióny obyvatel. Město se rozprostírá na pravoúhlé síti a demonstruje všechny Corbusierovy urbanistické zásady. Význam Une ville contemporaine, jak zní jeho originální název, spočívá v důsledném oddělení různých druhů dopravy, v soustředění zástavby do výškových budov a ve volném, vzdušném rozvrhu městského celku. Podobnou představu aplikuje na plán důkladné přestavby Paříže roku 1925. V budoucnu vytvoří spoustu dalších urbanistických plánů: 1933 rozšíření Antverp, 1935 „Zářící město“, 1929 plán pro Rio de Janeiro a 19301942 plán pro Alžír. Realizován nebyl ani jeden.

Corbusier vypracoval v letech 19351937 také čtyři návrhy pro firmu Baťa: urbanistický rozvoj Zlína, projekty typových prodejen obuvi, návrh podnikového města Hellocourt ve Francii a pavilón firmy pro Světovou výstavu v Paříži. Také z těchto nebyl žádný uskutečněn.

Poválečná architektura a urbanismus[editovat | editovat zdroj]

Už v některých předválečných realizacích se objevily některé prvky brutalismu, v poválečném období tyto prvky ještě zesílily. Corbusierovy stavby získávají na plastičnosti, působí více celistvě a sochařsky. Beton začíná představovat ve svém přirozeném stavu - ponechává jej neupravený a hrubý. V letech 19501955 realizuje výjimečnou skulpturální stavbu – poutní kapli Notre-Dame-du-Haut (Ronchamp) u města Belfort ve Francii. Mariánskou kapli v Ronchamp modeluje zcela volně. Svým ztvárněním se stavba zcela vymyká architektově tvorbě.

Další sakrální stavbou je zakázka na stavbu kláštera La Tourette v Eveux u Lyonu, vybudovaného v letech 19571960. Striktní řeholní předpisy určují zcela novou formu. Uplatňuje zde sociální cítění a skromnost.

Příležitost realizovat své urbanistické koncepce dostává Le Corbusier v Indii, kde se podílí na plánování nového správního centra – Čhándígarhu.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Le Corbusier je architektem zcela mimořádným a měl silný vliv na architekturu a architekty takřka po celém vyspělém světě. Mnohé jeho nápady a principy zobecněly až po jeho smrti a jsou používány dodnes. Architektura Le Corbusiera je osobitá a proto ji lze těžko přímo přiřadit k některému ze slohových období.

Z českých osobností udržoval styky především s Karlem Teige, Bohuslavem Fuchsem, Jaromírem Krejcarem, Janem Vaňkem, Bedřichem Rozehnalem i Františkem L. Gahurou. Velmi mu imponovala osobnost Jana Antonína Bati, ke kterému měl opravdu aktivní vztah a rád by v něm viděl svého budoucího stavebníka (investora).

V jeho ateliéru se také učili čeští architekti: Jan Sokol, Vladimír Beneš, Jaroslav Vaculík, Josef Danda a další. Práci u Le Corbusiera uváděl také Vladimír Karfík, toto angažmá zůstává ale nejasné a nepotvrzené.

Realizované stavby[editovat | editovat zdroj]

Dům pro rodiče u Corseaux ve Švýcarsku, exteriér

Nedochované stavby[editovat | editovat zdroj]

  • 1922: Výstavní pavilon L'Esprit Nouveau

Nerealizované stavby a projekty[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

Národní muzeum západného umění v Tokiu
  • 1923: Vers une architecture
  • 1925: Urbanisme
  • 1935: Ville radieuse
  • 1941: Destin de Paris, Sur les 4 routes. Terres, air, fer, eau.

Česká bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Le Corbusier. Za novou architekturu. Praha : Petr Rezek, 2005. 233 s. ISBN 80-86027-23-6.
  • Le Corbusier. Kdysi a potom. Praha : Arbor vitae, 2003. 109 s., [15] s. příl. De arte. sv. 17. ISBN 80-86300-37-4.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

Tento text využívá strukturování životopisu z knihy Felixe Haase: Architektura 20. století. Praha : SPN, 1983.