Le Corbusier

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Le Corbusier
Rodné jméno Charles-Edouard Jeanneret-Gris
Narození 6. října 1887
La Chaux-de-Fonds
Úmrtí 27. srpna 1965 (ve věku 77 let)
Roquebrune-Cap-Martin
Povolání architekt, malíř, spisovatel a urbanista
Ocenění Royal Gold Medal (1953)
Zlatá medaile AIA
Medaile Franka P. Browna
Rodiče Georges-Édouard Jeanneret
Podpis Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Le Corbusier [l korbyzje], vlastním jménem Charles-Édouard Jeanneret (6. října 1887 La Chaux-de-Fonds, Švýcarsko27. srpna 1965 Cap Martin, Francie) byl původem švýcarský architekt, urbanista, teoretik a malíř. Svým radikálním dílem i výtvarným citem výrazně ovlivnil vývoj moderní architektury a je považován za největšího architekta 20. století.

Jsem samouk a jsem zvědavý. Nemám žádnou školu, nemusel jsem se tudíž pracně odnaučovat to, co bych se v ní učil. Nechci se míchat mezi akademiky, neboť člověk nesmí myslet akademicky. Jedinou mou školou je neustálé pozorování přírody a věcí kolem nás.
— Le Corbusier

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Centrum Le Corbusier v Zurichu
Muzeum v Tokiu od Le Corbusiera

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil 6. října 1887 v La Chaux-de-Fonds ve Švýcarsku, kde v roce 1902 nastoupil do učení rytectví na škole uměleckých řemesel École des Arts Décoratifs. Jeho pozornost k architektuře obrátil jeho učitel a tak již v 17 letech vytvořil v La Chaux-de-Fonds svoji první realizaci – dům pro rytce Louse Falleta. Dům pojal natolik tradičně, že se k němu později ani nechtěl hlásit.[zdroj?] Získal však díky němu přízeň místních obyvatel a současně další zakázky.

V letech 19071914 za vydělané peníze hodně cestoval. Poznával Itálii, Řecko, Istanbul, Německo, Paříž. Roku 1911 se také podíval do Prahy. Na svých cestách studoval významné památky a hodně kreslí. Bez architektonického vzdělání, pouze na základě skic z poznávací cesty, byl ve svých dvaceti letech přijat do ateliéru bratrů Perretových, kterýbyl proslulý používáním tehdy progresivního železobetonu. O tři léta později pracoval také u dalšího výrazného moderního architekta – Petra Behrense, kde poznal i Miese van de Rohe.

V letech 1914-15 vytvořil pro válkou postižené obyvatele Flander známý projekt Dom-Ino (z lat. domus a innovatio). Navrhl zcela prostou skeletovou konstrukci, kterou by si obyvatelé sami podle libosti dokončili stavbou nenosných zdí a příček. Ale projekt se nakonec nepostavil. Konstrukční systém Dom-Ina, byl obrazem nového stylu, který se pomalu prosazoval v Americe i v Evropě a byl později nazván funkcionalismus.

V roce 1916 postavil jeden z prvních domů se železobetonovou konstrukcí - vilu továrníka Schwoba.

Roku 1917 odjeldo Paříže, kde potkal malíře Amédée Ozenfanta, s jehož pomoci si roku 1920 zvolíl pseudonym Le Corbusier. Spolu diskutovali o umění a publikovali manifest Aprés le cubisme (protikubistický program purismu). V letech 19191923 spolu vydávali kulturní měsíčník L’Esprit nouveau, ve kterém popularizovali „moderní myšlení“ a „nové umění“.

V roce 1922 se spojil se svým bratrancem, známým konstruktérem železobetonových konstrukcí Pierem Jeanneretem a pracovali spolu až do roku 1940.

Rané práce - teorie[editovat | editovat zdroj]

Vers une architecture[editovat | editovat zdroj]

Základní myšlenky Corbusierových teorií byly shrnuty v knize Vers une architecture (česky vyšla jako Za novou architekturu. Praha: Petr Rezek, 2005.), kterou vydal spolu s Ozenfantem (ale pouze pod svým jménem) roku 1923. Kniha je považována za nejdůležitější[zdroj?] dílo architektonické teorie dvacátého století.

V knize vyzdvihl krásu čistě účelových a racionálně řešených inženýrských konstrukcí, poukázal na čistotu povrchu stavby, na určující význam půdorysu a hlavně kladl důraz na primární formy, u kterých dle něho „slunce odhaluje v krásu“. Architekturu označil za umění, protože podle něj „překračuje otázky užitku“ (tím se odlišil od mnohých svých současníků, kteří architekturu považovali za pouhé naplnění své praktické funkce[zdroj?]). Požaduje funkci estetickou i praktickou. Účelové řešení je podle jeho názorů krásné („Dům je stroj na bydlení“). Své úvahy často dokládal fotografiemi tehdejších automobilů, železničních vozů či letadel.

Pět bodů moderní architektury[editovat | editovat zdroj]

Roku 1927 byl Le Corbusier přízván Miesem van der Rohe k účasti na výstavbě kolonie Weissenhof ve Stuttgartu, kde postavil dva domy. Při této příležitosti publikoval proslulých Pět bodů moderní architektury (funkcionalismu). Těchto pět tezí prakticky shrnovalo hlavní vymoženosti tehdejší techniky:

  • 1. Sloupy: stavět domy na sloupech, čímž se uvolní přízemí pro zeleň a volný pohyb.
  • 2. Střešní zahrady: technika plochých střech umožňuje budovat na střechách zahrady. Nahrazují zeleň, kterou dům místu odebral.
  • 3. Volný půdorys: sloupy nesou síly všech podlaží, což umožňuje volné členění prostoru nenosnými příčkami.
  • 4. Pásová okna: systém sloupů nám umožňuje vést dlouhá okna mezi sloupy.
  • 5. Volné průčelí: konzolovitě vyvedené stropy uvolňují průčelí pro naprosto volné řešení oken a průčelí.

Urbanismus[editovat | editovat zdroj]

Kancelářská budova v Chandigarh, Indie

Své názory na stavbu měst Le Corbusier poprvé popsal ve své knize Urbanisme (1925), ve které volal po jasnosti a řádu („Zakřivená ulice je cestou osla, ne člověka“). Vyzdvihoval rovný terén, zvyšování hustoty obyvatelstva, stavbu vysokých domů, dopravu ve více úrovních. V další knize Ville radieuse (1935), ve které popisoval svůj projekt „zářícího města“ požadoval pro všechny obyvatele slunce, viditelnost oblohy a stromů v každém bytě. Jako teoretik měl Le Corbusier nezastupitelnou úlohu při vzniku konferencí CIAM a na formulaci Athénské charty.

Bydlení[editovat | editovat zdroj]

Po první světové válce u Le Corbusiera lze nalézt výrazný sociální aspekt. Příklon k prefabrikaci a sériové výrobě lze vidět například u projektu s názvem Citrohan (1921), kde se projevila jeho klasická koncepce bytu: přední vyšší část byla vyhrazena obydlí, nižší zadní část v přízemí kuchyni, v patře ložnici.

Tuto koncepci jako bytovou jednotku poprvé prezentoval pavilón Esprit Nouveau na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925.

První velká realizace jeho myšlenky přišla až po 2. světové válce. Z důvodu poválečného nedostatku bytů jej francouzská vláda pověřila stavbou velkého obytného bloku – Unité d'habitation (19461952). Unité d’habitation v Marseille představovala jednu z pozoruhodných staveb 20. století jak z hlediska výtvarné formy, tak z hlediska sociálního programu. Le Corbusier do něho vložil 337 bytů ve 23 rozmanitých typech – převážně dvoupodlažních. Sedmým a osmým patrem probíhá obchodní ulice, na střešní terase byly umístěny jesle, školky, tělocvična a bazén. Dům byl koncipován jako město o sobě, střecha hrála úlohu náměstí. Podle jiné teorie byl dům přirovnáván k parníku (střecha pak k palubě). Typy této budovy pak ještě zopakoval, ač v okleštěné podobě, v Nantes (1952-55), Meaux (1956), Berlíně (1956), Briey-en-Foret (1957) a ve Firminy (1960-68).

Meziválečná architektura a urbanismus[editovat | editovat zdroj]

Objekt Le Poème Électronique před Technickou univerzitou v Eindhovenu

Jeho nejslavnějším dílem se stala vila Savoye v Poissy u Paříže z let 19291931, ve které důsledně uplatnil svých pět bodů. Projevil zde náznaky pozdějšího sochařského pojetí architektury.

Roku 1929 začal Le Corbusier působit v Moskvě, pro kterou v mezinárodní architektonické soutěži vypracoval návrh na Palác sovětů. Postupně vstřebal myšlenky konstruktivismu, jež se promítly i do jeho projektů (např. budova Centrosajuzu v Moskvě - 1929-33). Byl fascinován sovětskou velkorysostí[zdroj?]. V Moskvě tvořil až do nástupu historismu.

Roku 1922 představil projekt Soudobého města pro tři milióny obyvatel. Město se rozprostíralo na pravoúhlé síti a demonstrovalo všechny Corbusierovy urbanistické zásady. Význam Une ville contemporaine, jak zní jeho originální název, spočíval v důsledném oddělení různých druhů dopravy, v soustředění zástavby do výškových budov a ve volném, vzdušném rozvrhu městského celku. Podobnou představu aplikoval na plán důkladné přestavby Paříže roku 1925. V budoucnu vytvořil řadu dalších urbanistických plánů: 1933 rozšíření Antverp, 1935 „Zářící město“, 1929 plán pro Rio de Janeiro a 19301942 plán pro Alžír. Realizován nebyl ani jeden.

Corbusier vypracoval v letech 19351937 také čtyři návrhy pro firmu Baťa: urbanistický rozvoj Zlína, projekty typových prodejen obuvi, návrh podnikového města Hellocourt ve Francii a pavilón firmy pro Světovou výstavu v Paříži. Také z těchto návrhu nebyl žádný uskutečněn.

Poválečná architektura a urbanismus[editovat | editovat zdroj]

Už v některých předválečných realizacích se objevily některé prvky brutalismu, v poválečném období tyto prvky ještě zesílily. Corbusierovy stavby získaly na plastičnosti, působily více celistvě a sochařsky. Beton začal představovat ve jeho přirozeném stavu - ponechával jej neupravený a hrubý.

V letech 19501955 realizoval výjimečnou skulpturální stavbu – poutní kapli Notre-Dame-du-Haut (Ronchamp) u města Belfort ve Francii. Mariánskou kapli v Ronchamp modeloval zcela volně a svým ztvárněním se stavba zcela vymyká architektově tvorbě.

Další sakrální stavbou byla zakázka na stavbu kláštera La Tourette v Eveux u Lyonu, vybudovaného v letech 19571960. Striktní řeholní předpisy určily zcela novou formu, uplatnil však i sociální cítění a skromnost.

Příležitost realizovat své urbanistické koncepce dostal Le Corbusier také v Indii, kde se podílel na plánování nového správního centra – Čhándígarhu.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Le Corbusier byl mimořádným architektem, který měl silný vliv na architekturu a architekty takřka po celém vyspělém světě. Mnohé jeho nápady a principy zobecněly až po jeho smrti a jsou používány i v 21. století. Architektura Le Corbusiera byla osobitá, a proto ji lze těžko přímo přiřadit k některému ze slohových období.

V roce 2016 bylo na seznam Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO zařazeno 17 jeho staveb, které vznikaly v rozmezí asi 50 let a které se nacházejí na území sedmi států.[1]

Z českých osobností udržoval styky především s Karlem Teigem, Bohuslavem Fuchsem, Jaromírem Krejcarem, Janem Vaňkem, Bedřichem Rozehnalem i Františkem L. Gahurou. Velmi mu imponovala osobnost Jana Antonína Bati, ke kterému měl opravdu aktivní vztah a rád by v něm viděl svého budoucího stavebníka (investora).

V jeho ateliéru se také učili čeští architekti: Jan Sokol, Vladimír Beneš, Jaroslav Vaculík, Josef Danda a další. Práci u Le Corbusiera uváděl také Vladimír Karfík, toto angažmá zůstává ale nejasné a nepotvrzené.

Realizované stavby[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Stavby navržené Le Corbusierem.
Dům pro rodiče u Corseaux ve Švýcarsku, exteriér

Nedochované stavby[editovat | editovat zdroj]

  • 1922: Výstavní pavilon L'Esprit Nouveau

Nerealizované stavby a projekty[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

Národní muzeum západního umění v Tokiu
  • 1923: Vers une architecture
  • 1925: Urbanisme
  • 1935: Ville radieuse
  • 1941: Destin de Paris, Sur les 4 routes. Terres, air, fer, eau.

Česká bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Le Corbusier. Za novou architekturu. Praha : Petr Rezek, 2005. 233 s. ISBN 80-86027-23-6.
  • Le Corbusier. Kdysi a potom. Praha : Arbor vitae, 2003. 109 s., [15] s. příl. De arte. sv. 17. ISBN 80-86300-37-4.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

Tento text využívá strukturování životopisu z knihy Felixe Haase: Architektura 20. století. Praha : SPN, 1983.

  1. Umění napříč kontinenty. Mezi památkami UNESCO přibylo 17 staveb od Le Corbusiera