Rock and roll

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Rock'n'roll
Původ ve stylech Blues (především jump blues a Chicago blues), , Boogie-woogie, Gospel, country a R&B
Kulturní pozadí 50. léta, USA
Typické nástroje Kytara - Baskytara - Bicí - piano, kontrabas, saxofon
Všeobecná popularita Velká, celosvětově od 50. let stálá
Podstyly
Rockabilly, Doo wop, Twist, Surf, High School Rock, Teen Rock
Další významy jsou uvedeny na stránce Rock and roll (rozcestník).

Rock and roll (také známý jako rock 'n' roll nebo počeštěně rokenrol, z angličtiny: houpání a válcování) je historické označení pro první etapu vývoje rockové hudby, hudební žánr, který se objevil v 50. letech v USA a rychle se rozšířil po celém světě. Vznikl propojením dvou hudebních stylů - černošského Rhythm and Blues včetně jeho odnože Boogie Woogie a bělošského Country and Western. Nejrannější dřevní forma Rock and rollu je označována jako Rockabilly (odvozeno od Hillbilly music - country hudby amerických horalů z 40. a 50.), vokální rock and roll bývá též označován jako Doo Wop (vokální žánr, založený na rhythm and blues hudbě, která se vyvinula v afroamerických komunitách ve 40. čtyřicátých letech a byl velmi populární během padesátých a šedesátých let minulého století). Na přelomu 50. a 60. let byly velmi populární další odnoše rock and rollu - Twist a Surf music. Nejstarší pra-kořeny rock´n´rollu lze však již najít v hudbě amerických černošských folk-bluesových interpretů a černošských jazzových kapel dvacátých a třicátých let. 

Rock and roll se stal jedním z nejoblíbenějších hudebních stylů a tento stav trvá dodnes.

Historie[editovat | editovat zdroj]

V roce první polovině 50. let začali interpreti v oblasti country and western i v oblasti hlavního proudu tehdejší populární hudby objevovat rhythm and blues. Ten byl do té doby určen téměř výhradně pro černošské městské obyvatelstvo USA. Významným představitelem této tendence byl michiganský zpěvák Bill Haley, jehož nahrávka Rock Around The Clock se stala v roce 1955 obrovským hitem a je často označována za první rock and rollovou skladbu světového významu. Jeho skladba „Crazy Man Crazy“ z roku 1952 zase může aspirovat na první rock and rollový song zpívaný bělošským zpěvákem. I jeho další skladby slavily obrovský úspěch ( „Shake Rattle And Roll“, „Rock The Joint“, „Rock-A-Beatin´ Boogie“, „Rockin´ Through The Rye”, „See You Later, Alligator”)

 Již ve čtyřicátých a na počátku padesátých let vznikaly skladby, které by bylo možno zařadit pod hudební styl rock and roll, nebo mu byly minimálně hodně blízké. Takovou skladbou byla např. „Rocket 88“, kterou v roce 1951 u Sama Phillipse natočil Ike Turner se zpěvákem Jackiem Brenstonem, nebo song „Move It On Over“ z roku 1946, nahraný králem honky tonk country Hankem Williamsem, anebo píseň „Caledonia“, nahranou v roce 1945 představitelem „jump blues“, černošským zpěvákem a saxofonistou Louisem Jordanem.

Léta 1954 – 1957 jsou spojena s razantním nástupem období rock´n´rollu. Centry dění se v začátcích staly města Memphis, jehož studiu Sun producenta Sama Phillipse se připisuje nahrání prvních rock´n´rollů vůbec (1951-52), a Chicago, kde R´n´R produkovali bratři Chessové. Ve studiu Sun Records v Memphisu, odstartoval svoji kariéru mimo jiných i Elvis Presley, Jerry Lee Lewis, Roy Orbison, Charlie Rich, Carl Mann a Johnny Cash. Elvis Presley zde natočil Elvis v roce 1954 svúj velký hit That´s all right Mama, který vznikl jako cover verze bluesové skladby černošského zpěváka Arthura Crudupa z roku 1946. Pod křídly nahrávací společnosti Chess Records, působili takoví velikáni jako Muddy Waters, Howlin´ Wolf, Little Walker, Etta James, Bo Diddley či Chuck Berry.

„Nový“ styl začali skládat a do svého repertoáru zařazovat pochopitelně černošští interpreti rhythm and blues. Prvním, koho veřejnost začala vnímat díky vystoupení v TV, byl decentní tlouštík, zpěvák a pianista Fats Domino z New Orleans, který uspěl se svými songy „Goin´ Home“, „The Big Beat“, „Please Don´t Leave Me“, „All By Myself“, „Ain´t That A Shame“, „I´m In Love Again“, „Blue Monday“, „I´m Walkin´”. 

Pianista Little Richard (vl. jménem Richard Penimann) z Georgie byl přímo vzorovým příkladem správného rock´n´rollera. Vyčesaný kohout, úzký mafiánský knírek, silný hlas. Littel Richard vyrostl v duchovně založené rodině. V kostelech začal zpívat gospel a veškerá správná frázování a křičené vokály se naučil právě tam. Prvním Little Richardovým hitem bylo „Tutti Frutti“ v roce 1955, veleznámé jsou i skladby „Long Tall Sally, „Slippin´ And Slidin´“, „Lucille“, „Ready Teddy“, „Good Golly Miss Molly“, „Rip It Up“, „Jenny Jenny”, „Keep A-Knockin´“, „The Girl Can´t Help It“, „Ooh! My Soul“  nebo „Baby Face“ a „Kansas City“. Zahrál si i ve filmech „Mister Rock And Roll“ (1956) a „Don´t Knock The Rock“ (1956).

Stejně divoce a ještě více teatrálněji působil Screamin´ Jay Hawkins, zpěvák, kytarista a pianista z Clevelandu (Ohio). Byl mužem, jehož rock and roll potřeboval. Občas se na pódium nechal přinést v rakvi, vystupoval v turbanu a lebkou na tyči a zabýval se černou magií. Byl vybaven silným masivním bluesovým hlasem, který používal nejen ke zpívání, ale i ke svému proslulému ďábelskému chechotu, občas i ke chrochtání. Měl v podstatě jediný hit „I Put A Spell On You“ plus několik slušných kousků („Little Demon“, „Frenzy“, „Person To Person“, „Alligator Wine“, „Yellow Coat“), ale to hlavní, o co u něj vždy šlo, byla ta horror-show.

Rock and roll hráli samozřejmě také bílí interpreti. Jedním z mnoha takových byl Carl Perkins z Tennessee známý hity „Blue Suede Shoes“, „Everybody´s Trying To Be My Baby” a „Matchbox” „Boppin´ The Blues“, „All Mama´s Children“, „Dixie Fried“, „Glad All Over“, „Your True Love“, „Pink Pedal Pushers“. Zahrál si i ve filmu „Jamboree“ (1957). Mistrem instrumentálního rock´n´rollu byl Bill Justis, taktéž nahrávající u Sama Phillipse. Coby saxofonista a trumpetista je slyšet z mnoha memphiských nahrávek a už v roce 1957 zabodoval skladbou „Raunchy“, prvním instrumentálním rock´n rollovým hitem. Idolem se stal zpěvák a pianista Jerry Lee Lewis z Louisiany, přezdívaný „Killer“., který vycházel ze stylu boogie woogie. Poprvé vešel ve známost v roce 1956, když se přestěhoval do Memphisu - tam pod vedením zmíněného Elvisova producenta Sama Phillipse nahrával pianové party na desky, které u Sunu točili třeba Carl Perkins nebo Johnny Cash. Známé jsou jeho hity „Whole Lotta Shakin´ Goin´ On“, „Great Balls Of Fire“, „Breathless” a „High School Confidential”, „Mean Woman Blues“, „Break Up“, „Lovin´ Up A Storm“ a další. Texaský zpěvák, kytarista a skladatel Buddy Holly (vl. jm. Charles H. Holley) se svou skupinou The Crickets a zvonivou kytarou uspěl se skladbama „That´ll Be The Day“, „Words Of Love”, „Peggy Sue“, „Oh, Boy“, „Maybe Baby“, „Rave On“, „Think It Over“, „Heartbeat“, „Tell Me How“, „Everyday“, „It´s So Easy“, „Craying, Waiting, Hoping“ či cover verzí skladby Little Richarda „Ready Teddy“. Velkou ikonou byl i Eddie Cochran z Minnesoty. Jeho nejznámějšími songy jsou „Summertime Blues“ „C´mon Everybody“, „Pretty Girl“, „Am I Blue?“, Sittin´ In Balcony“, „Twenty Flight Rock“, „Jeannie, Jeannie, Jeannie“ „Teenage Heaven“, „Somethin´Else“, „Boll Weevil Song“, „Three Steps To Heaven“. Cochran si zahrál i ve filmech: „The Girl Can´t Help Hit“ (1956), a „Untamed Youth“ (1957).Eddie Cochran zahynul v roce 1960 při dopravní nehodě během svého turné v Anglii, kde byl společně s Genem Vincentem. I Gene Vincent (vl.jm. Vincent Eugene Craddock) měl mnoho hitů. V jeho nejlepším období (1956-57) ho doprovázela kapela Blue Caps. Jeho slavné skladby byly např. „Be – Bop – A – Lula“ „Lotta Lovin´”, „Dance To The Bop“, „Race With The Devil“, „Bluejean Bop“, „Woman Love”, „Crazy Legs“, „Rocky Road Blues“. I on si zahrál ve filmu „The Girl Can´t Help Hit“ (1956) a pak ještě v „Live It Up! (Sing And Swing)“ (1960). Proslavil se i mexický Indián z Kalifornie Ritchie Valens, byť jeho kariéra trvala jen osm měsíců. I to ale stačilo, aby se jeho předělávka mexické lidovky pod názvem „La Bamba“, stala nesmrtelnou. A měl i další známé písně „C´mon Let´s Go“, „Donna“, „Framed“, „That´s My Little Suzie“, „Cry, Cry, Cry“, „Ooh! My Head“, „In A Turkish Town“. Ritchie, ještě ani ne osmnáctiletý, v roce 1959 zemřel ve stejném letadle jako Buddy Holly a Big Booper. I ženy dokázaly zpívat rock and roll – důkazem budiž oklahomská zpěvačka Wanda Jackson, která se stala průkopnicí ženského rock´n´rollu. Realizovala se zejména v podstylu zvaném rockabilly ( říkalo se jí též „The Queen of Rockabilly“). Prosazovala od poloviny 50. let, největší období popularity zažila na přelomu padesátých a šedesátých let. V té době měla pár hity jako např. „I Gotta Now“, „Let´s Have A Party“, „Right Or Wrong“, „In The Middle Of A Heartache“, „Fujiyama Mama“ „If I Cried Every Time You Hurt Me“, „Mean Mean Mean“, „Rock Your Baby“, zpívala i klasiky typu „Long Tall Sally“, „Money Honey“). Úspěšné bylo i teenagerské duo The Collins Kids, složené ze zpěvačky a kytaristky Lorrie Collins a jejího mladšího bráchy Larryho,hrajícího na dvoukrkou kytaru rockabilly. Jejich nejpopulárnějšími skladbymi byly „I´m In My Teens“, „The Rockaway Rock“, „Saint Louis Woman“, „Hop, Skip And Jump“, „Heartbeat“, „Party“, „Hoy Hoy“, „Mercy“. Lorrie pak chodila s tehdy vycházející hvězdou rockabilly a country Ricky Nelsonem z New Jersey, působícím v LA. Ten měl v té době singly s covery „I´m Walkin´“, „Stood Up“, „Believe What You Say“, „Lonesome Town“, „It´s Late“ plus LP „Ricky Nelson“ (1958, hit „Poor Little Fool“, dále např. „Someday“, „My Babe“, „Shirley Lee“, „There´s Good Rockin´ Tonight“). Na začátku 60. let vydal album „Rick Is 21“ se spoustou převzatých kusů (1961, hity „Travellin´ Man“, „Hello Mary Lou“, dále např. „My One Desire“, „Do You Know What It Means To Miss New Orleans“, „Oh Yeah, I´m In Love“). Zahrál si i ve filmech jako třeba v „Rio Bravo“ (1959) a „The Wackiest Ship In The Army“ (1960). Spojení country a rock´n´rollu čili tzv. „rockabilly“ reprezentovali v první fázi ve svých písních The Everly Brothers, Don a Phil Everlyové, oba pocházející z amerického Středovýchodu. Oba bratři byli také velcí kamarádi s Buddy Hollym a jeho Crickets – v letech 1957-58 s nimi často jezdili na společná turné. Měli také své velké hity jako třeba „Bye Bye Love“, „Wake Up Little Susie“, „This Little Girl Of Mine“ (cover, pův. Ray Charles), „All I Have To Do Is Dream“, „Bird Dog“, „Devoted To You“, „/Till/ I Kissed You“, „Let It Be Me“ (cover, pův. Gilbert Bécaud), „When Will I Be Loved“, „Ebony Eyes“, „Crying In The Rain“, „Just In Case“  či „Cathy´s Clown“. Z alb jsou za nejlepší považována LP „It´s Everly Time“ (1960, kromě „Just In Case“ ještě „So Sad /To Watch Good Love Go Bad/“, „That´s What You Do To Me“, „Sleepless Nights“, „I Want You To Know“) a „A Date With The Everly Brothers“ (1960, kromě „Cathy´s Clown“ obsahuje také písně jako např. „Baby What You Want Me To Do“, „Made To Love“, „Stick With Me Baby“ a také „Love Hurts“.

Rock and roll se hrál hojně i v Evropě, Australii a na Novém Zelandě. Přestože tento styl například britské rádio BBC odmítalo vysílat, neboť za ním vidělo právě násilí a sex, zcela pochopitelně ho začali interpretovat mladí angličtí amatérští zpěváci. Odpovědí na vlnu amerického rock´n´rollu byli tak na britských ostrovech na konci 50.let hlavně Cliff Richard (vl. jménem Harry Roger Webb) a jeho band The Drifters (později přejmenovaný na The Shadows, velké hity „Move It“, „Living Doll“, „Travellin´ Light“, dále ještě např. „My Babe“, „Ready Teddy“), Tommy Steele, napodobující Elvise (hity „Rock With The Caveman“, „Singing The Blues“), chlapík v kůži Vince Taylor & His Playboys (hit „Brand New Cadillac“ , dále třeba „I Like Love“, „Right Behind You, Baby“), Rory Storm & The Hurricanes a také zpěvák Johnny Kidd, který se svou skupinou The Pirates (kytarista Mick Green) patřil k průkopníkům britského rhythm & blues (hity „Rock´n´Roll“, „Please Don´t Touch“, „Feelin´“ a zejména „Shakin´ All Over“). Emile Ford & the Checkmates, bodoval v roce 1959 s skladbou "What Do You Want to Make Those Eyes at Me For?". Velkými idoly teanegerů byli zpěváci Adam Faiht, Billy Fury, Tony Sheridan, John Leyton, Dickie Pride, Johnny Brandon, Don Lang. Ze zpěvaček např. Helen Shapiro "You Don't Know" , "Walkin' Back to Happiness".. Velmi populární byla i instrumentální skupina The Tornados "Telstar" ze stáje producenta Joe Meeka. (nezaměnovat s americkými surfovými The Tornadoes). V Nizozemí se stali na přelomu 50,-60. let průkopníky rock´n´rollu a vlastně i kytarovek Tielman Brothers, bratři narození v Holandské Východní Indii (dnes Indonésie). Vedl je zpěvák a brilantní kytarista Andy Tielman. Ze skladeb skupiny je možno uvést „18th Century Rock“, „Pretend“, „O Sole Mio“, „A.A.A.“, „Black Eyes Rock“ „Rollin´ Rock“. Ve Francii se pomalu chystal vykročit na svojí hvězdnou jízdu šedesátými léty rebel a divoch, takto „francouzský Elvis“, zpěvák Johnny Hallyday. Jeho prvními hity byly skladby „T´aimer follement“ a “Laisse les filles” z roku 1960, které se objevily na LP „Hello Johnny“ (dále ještě např. „J´suis mordu“) - v té době mu bylo sedmnáct. O rok později bodoval coverem „Let´s Twist Again“, původně interpretovaným Chubby Checkerem. A ještě jedno jméno se v souvislosti s rock´n´rollem v té době ve Francii často zmiňovalo – Eddy Mitchell & Les Chaussettes Noires, "Twist à Saint-Tropez.". Osmnáctiletý mladíček měl v letech 1960-61 úspěch se singly „Be-Bop-A-Lula“, „Tu parles trop“ „Daniela“, „Hey Pony“. V Itálii bodoval např. Adriano Celentano, v Německu např. Peter Kraus, Ted Herold, v Austrálii krom mnoha jiných např. Johnny O'Keefe .

Všichni výše jmenovaní (v Americe i v Británii) to ale ve své době vůbec neměli jednoduché. Za oceánem se proti rock´n´rollu, ozývala konzervativní většinová část společnosti, zoufale lpící na sinatrovské eleganci a konformním swingu. Nová hlučná hudba pro ni představovala vrchol vulgárnosti a obscénnosti. Konzervativní část Ameriky se též obávala jakéhosi promíchání ras. Na tanečních zábavách, kde hrály černošské kapely, a kam postupně začínala chodit i bílá mládež, tak existovalo striktní oddělení obou ras – mezi bělochy a černochy se prostě natáhl provaz, který určoval, v jakém prostoru se mají pohybovat. Policie pak hlídala jakékoli porušení tohoto segregačního pravidla. V té době byly USA poznamenány sotva skončeným hysterickým „honem na čarodějnice“, tzv. vyšetřováním Výboru pro neamerickou činnost (1950-54), jemuž vévodil republikánský senátor Joseph McCarthy. Ten se v něm zaměřil na údajně komunisticky smýšlející politiky, obchodníky, vojáky, sportovce a umělce (vlastně na všechny, co se nelíbili – ideová podoba s bolševickými procesy proti nepřátelům naší vlasti a pokroku v padesátých letech je zřejmá). Samozřejmě se mu - jako správnému konzervativci - „nepozdávalo“ cokoliv černošského (dokonce z okruhu jeho příznivců zaznívaly hlasy, že rock´n´roll je do černošské kultury implantovaným komunistickým nástrojem, určeným k demoralizaci bílé mládeže). Rhythm & blues a rock´n´roll s jejich divokými interprety byly stoprocentně fenomény, které se s konzervativními hodnotami Ameriky vůbec neslučovaly. Američané si v té době díky ekonomické konjunktuře žili svůj Americký sen "American dream", a rock´n´roll šel svojí provokativností jasně proti němu. Byl antipólem tzv. „amerického způsobu života“. Rock´n´roll byl vyjádřením divokého mládí, které na konzervativní hodnoty svých rodičů kašle a raději zběsile křepčí na parketě nebo řádí v kožených bundách na motorkách – nakonec právě onu mladickou bouři charakterizovaly dva zásadní filmy: „The Wild One“ (Divoch, 1953) s Marlonem Brandem a „Rebel Without A Cause“ (Rebel bez příčiny, 1955) s Jamesem Deanem. Rock´n´rollu v šíření pomáhaly nové technologie, levné přenosné gramofony a nově tranzistorová radia. A později, na konci 50. let ještě televize. Vinylové desky a rozhlas byly k dispozici v mnohem větší míře.

Ke konci padesátých let se divoký rock´n´roll dostal poněkud do ústraní. Této situace trh využil a snažil se styl prodat v jakési náhražkové, komerčně výhodnější formě. „Americký televizní program Bandstand přičísl kdysi rebelantskou hudbu do způsobně uhlazené podoby. V ten čas vykrystalizovali hvězdy jako Fabian, Frankie Avalon, Bobby Rydell, Bobby Vee, Bobby Vinton, Pat Boone, Freddy "Boom Boom" Cannon  "Tallahassee Lassie", "Way Down Yonder In New Orleans", and "Palisades Park", kterým psaly skladby šité na míru producentské týmy s cílem trefit se do vkusu teenagerů. Teenagerské idoly byly propagovány prostřednictvím programů, jako  American Bandstand Dicka ClarkaThe Ed Sullivan Show na TV CBS.

Pro samotný rock´n´roll nekončila 50. léta šťastně - díky několika úmrtím (B. Holly, R. Valens, E. Cochran), problémům se zákonem (J. Lee Lewis), pobytem přímo v kriminále (Ch. Berry) a odchodům Little Richarda za kazatelský stolec a E. Presleyho na vojnu do Německa, se styl na čas (1959 - 1962) octl v jakémsi vzduchoprázdnu, což jeho kritici jistě přivítali.Tehdy se všeobecně předpokládalo, že je s rock´n´rollem vlastně konec. Že to byla jen pomíjivá móda na pár let. Šedesátá léta ale tento názor smetla ze stolu.

Na začátku šedesátých let dostal rock´n´roll nový kabát. Všechno začalo u skladatelských a producentských týmů, neboť ty na rozdíl od většiny interpretů věděly, jak se zvukem pracovat a co od něj chtít. Jedněmi z prvních byla dvojice bělošských autorů Jerry Leiber a Mike Stoller. Poté co prací pro RCA zařídila pár nesmrtelných skladeb pro rock´n´rollové interprety (pro Elvise např. „Hound Dog“ nebo „Jailhouse Rock“), pocítila, že žánr kráčí jinam, než kamsi předstalovali. Měli rádi černou hudbu a zejména pomalé rhythm&blues, které tehdy kromě Ray Charlese příliš neprosperovalo. Přestěhovali se do New Yorku, kde začali pracovat pro label Atlantic. V té době si velké nahrávací společnosti držely veškerou kontrolu: vybíraly písně, zpěváky a pak je nahrály ve svých studiích. Atlantic jako první brala od Leibera a Stollera hotové nahrávky. Oni dva je napsali a sami produkovali. Stali se průkopníky nového trendu, jehož tvůrčí síla vycházela od nezávislých producentů.“ (dokument „Dancin In The Street ll“). Leiber se Stollerem začali autorsky spolupracovat s černošskou vokální skupinu The Coasters. Z jejich společných songů jsou nesmrtelné např. - „Searchin´“ a „Young Blood“, „Yakety Yak“, „Charlie Brown“ a „Poison Ivy“. Coasterovské vokály vycházely z pouličního černošského stylu, kterému se říkalo „doo-wop“. Podle všeho lze jeho počátky vložit někam do přelomu 30. a 40.let. Tehdy byly nástroje drahé, a tak se partičky mladých kostelních zpěváků scházely různě po nárožích a zkoušely vyzpívat gospelové harmonie pouze ústy (a capella), přičemž třetí a čtvrté hlasy svým rytmizovaným podkladem hudební nástroje vlastně nahrazovaly. A pokud byly dobré, dokázaly tyto vokální skupiny (složené ze čtyř, pěti, šesti lidí) orchestr plně nahradit. Samozřejmě, že na většině pozdějších studiových nahrávek je hudební podklad už orchestrální, přesto je ve zpěvových linkách ono vícehlasé kouzlení dobře slyšet. Původně gospelové songy pak do sebe postupně vsákly blues a časem i prvky rock´n´rollu. Jako takové ukázkové písně doo-wopu se uvádějí předělaná countryovka „Crying In The Capel“ a stará bluesovka „Baby, Please Don´t Go“, které v první polovině fifties nazpívali The Orioles. Za nejlepší soubor doo-wopu té doby se považuje kvintet The Platters z LA (hity „Only You“, „Great Pretender“, „My Prayer“ či „Twilight Time“ a „Smoke Gets In Your Eyes“). V nahrávkách další vokální kapely, již zavedených The Drifters, v nichž momentálně zpíval Ben E. King, šli oba producenti ještě dál, když celkem revolučně začali používat naprostou novinku – smyčce a tympány. Vyjemnili zvuk syrového rhythm & blues a vytvořili tak jakýsi „sladce sametový zvuk soulu“. Tyto implantace nástrojů víceméně vážné hudby do černošské muziky se ukázaly prozíravé i z jednoho prostého důvodu – celkový posluchačský zážitek totiž pomáhala umocnit i naprostá novinka, jíž byl stereozvuk, který přibližně od roku 1958 začal nahrazovat dosavadní mono. I Drifters měli díky L&S svůj velký hit „Save The Last Dance For Me“ a některé další – „There Goes My Baby“, „Dance With Me“ či „On Broadway“. Po osamostatnění zpěvák Ben E. King nadále využíval služeb Leibera a Stollera a výsledkem pak byly slavné písničky „Spanish Harlem“, „Stand By Me“ (známá v coververzi Johna Lennona), nebo „Don´t Play That Song“. Na práci dvojice Leiber-Stoller navázala další skladatelská dvojice z proslulého newyorského producentského sídla Tin Pan Alley - Carole King s manželem Gerry Goffinem. Mladičká Kingová vnesla do skladeb ženský prvek a po písničkách pro Drifters začala na přelomu 50. a 60. let psát pro první dívčí vokální skupinu – The Shirelles (nejznámějším skladba „Will You Love Me Tomorrow“). Shirelles měly v čele Shirley Owens, dalšími členkami byly Doris Coley, Beverly Lee a Addie „Micki“ Harris. „Žhavý holky“ byly v té době hodně exponovanou formací, psali pro ně třeba Dixon nebo Bacharach. Z dalších známých songů těchto vokalistek bych uvedl třeba „Dedicated To The One I Love“, „Tonight´s The Night“, (tyto tři se objevily na albovém debutu „Tonight´s The Night“, 1961), „Mama Said“, „Big John“, „Baby It´s You“ „Boys“,„Soldier Boy“, „Welcome Home, Baby“, „Everybody Loves A Lover“, „Foolish Little Girl“, „Don´t Say Goodnight And Mean Goodbye“. Další hit – „Locomotion“ napsala Kingová pro zpěvačku, která si říkala Little Eva. Kingová s Goffinem dále složili pro The Cookies skladbu „Chains“, pro teenagerky The Chiffons „One Fine Day“ (singlovou jedničku měly v hitu „He´s So Fine“). Z dalších dívčích kapel jmenujme ještě např. The Marvelletes, které měly hit „Please Mr. Postman“ „Playboy“, „Twistin´ Postman“, „Someday Someway“ a „I´ll Keep Holding On“. Nové prvky přinášely i další producentské dvojice jako Barry Mann – Cynthia Weil či Neil Sedaka – Howard Greenfield (třeba songy „Oh! Carol“, „One-Way Ticket To The Blues“, „Calendar Girl“, „Breaking Up Is Hard To Do“, které zpíval Neil Sedaka).

Kanadský zpěvák a skladatel Paul Anka bodoval už v roce 1957 se songem „Diana“, a ještě do konce roku se stal singlovou jedničkou v USA. Slávu mu přinesly ve druhé polovině fifties ještě songy „You Are My Destiny“, „Crazy Love“, „Let The Bells Keep Ringing“, „Lonely Boy“, „Put Your Head On My Shoulder“, „It´s Time To Cry“, „Puppy Love“ a „My Home Town“, později na začátku další dekády „Tonight My Love, Tonight“, „Love Me Warm And Tender“, „Steel Guitar And Glass Of Wine“.

Nahrávky studia Philles producenta Phila Spectora prosluly tzv. „the wall of sound“ neboli „zvukovými stěnami“. Se svou pravou rukou, aranžérem a dirigentem Jackem Nitzschem vytvářel písničky většinou pro dívčí vokální skupiny, jejichž hlasy zasazoval do na sebe navrstvených zvukových hradeb, vytvořených z multiplaybacku jednotlivých nástrojů (např. pět kytar, čtyři klavíry, dvoje bicí atd.) – celé to znělo velice mohutně a dynamicky. Spector pro své dívčí pěvecké skupiny, newyorské Crystals a Ronettes, přichystal období slávy v letech 1962 až 1965. Písničky Crystals např. „Uptown“, „He´s A Rebel“, „Then He Kissed Me“, „He´s Sure The Boy I Love“, „Da Doo Ron Ron“ a Ronettes jako „Be My Baby“, „Baby, I Love You“, „/The Best Part Of/ Breakin´ Up“, „Why Don´t They Let Us Fall In Love“, „Do I Love You“, „Walking In The Rain“, „Is This What I Get For Loving You?“ „You Came, You Saw, You Conquered,“, „Here I Sit“ patří dodnes mezi pop-rockovou klasiku a ovlivnily spoustu pozdějších interpretů. Phil se ale věnoval nejenom dívčím vokálním partám ale také mužským. Jednou z nich bylo bělošské duo Righteous Brothers (Bill Medley a Bobby Hatfield), disponující ovšem téměř černošskými hlasy. V roce 1964 dobyla velkého úspěchu touto dvojicí interpretovaná písnička „You´ve Lost That Lovin´ Feelin´“. Hitů měla dvojice ještě povícero, namátkou „(You´re My) Soul And Inspiration“, „Unchained Melody“ a „Little Latin Lupe Lu“. Na spectorovský sound („vokál odvázaných holek“ plus studiové efekty) navazoval v letech 1964-1966 i producent „Shadow“ Morton se svým výrobkem, newyorskou bělošskou dívčí vokální skupinou The Shangri-Las a písničkami „Leader Of The Pack“, „Maybe“, „Out In The Street“, „Give Us Your Blessing“, „Right Now And Not Later“ nebo „He Cried“.

Producent Fred Foster, měl v letech 1961-64 v rukávu velké eso. Byl jím majitel pronikavého, vysokého hlasu, zpěvák a kytarista Roy Orbison, pocházející z Texasu. Ve druhé polovině 50. let se přestěhoval do countryové mekky – do Nashville a pracoval pro jiné interprety (pro Everly Brothers např. napsal „All I Have To Do Is Dream“). Na začátku 60. let se konečně začalo dařit i jemu samotnému. Typově nepředstavoval nějaký idol – obyčejný brýlatý tatík, který vypadal o deset let starší než byl. Psal ovšem jímavé balady, které Američany braly za srdce. Z jeho hitů (autorských i převzatých) jmenujme např. „Only The Lonely“, „Running Scared“, „Blue Angel“, „Cryin´“, „Dream Baby“, „Workin For The Man“, později „In Dreams“, „Falling“, „Blue Bayou“, „Mean Woman Blues“, „Pretty Papper“, „It´s Over“ a „Oh, Pretty Woman“ či „Claudette“.

Stejně jako Orbison působila v Nashville i malá, ale divoká zpěvačka s nakřáplým hlasem Brenda Lee, přezdívaná „Miss Little Dynamite“. Jako mladičká teenagerka vystupovala v pařížské Olympii, díky čemuž získala určité posluchačské zázemí i v Evropě. Už v šestnácti natočila svůj největší hit „I´m Sorry“, a měla i několik dalších (např. „Dynamite“, „Rock-a-Bye Baby Blues“, „Sweet Nothin´s“, „Let´s Jump The Broomstick“, „I Want To Be Wanted“, „Break It To Me Gently“, „All Alone Am I“, That´s All You Gotta Do“, „Losing You“ Postupně se sice z country-rock´n´rollového repertoáru přeorientovala na pomalé skladby. S přehledem vyhrávala několik let anketu NME o nejlepší zpěvačku roku. Connie Francis z New Jersey měla italský původ a hlasově na tom byla mnohem líp než malá Brenda – někdy se jí dokonce říkalo Maria Callas pop music. V podstatě dokázala zazpívat všechno: od tklivých balad po rock´n ´roll a ještě navíc v několika světových jazycích. Jenomže byla o něco starší a proti blonďatému „malému dynamitu“ působila dosti usedle. Nejlepší období zažila Connie mezi léty 1958-62, kdy nazpívala hity jako např. „Stupid Cupid“, „Who´s Sorry Now“, „Lipsticks On Your Collar“, Mama“, „Everybody´s Somebody´s Fool“, „My Heart Has A Mind Of Its Own“, „Don´t Break The Heart That Loves You“, „Vacation“.

Zpěvák a kytarista Ricky Nelson pocházel také z New Jersey, ale už jako mladý se etabloval v LA. Na konci 50. let byl jako Ricky teenagerskou rockabillyovou hvězdou, v 60. letech už jako Rick měl celou škálu hitů. Např. "Stood up", "Poor little fool", " I got a feeling", " Travelin man", "Hello Mary Lou", "Teen age idol", " Fools rush in", "It´s late".

Na začátku 60. let se v USA ujal Twist. Dostal název podle písničky Hanka Ballarda „The Twist“. Jednalo se o módní výstřelek: na rockandrollově zahraný podklad se v osminovém rytmu nabalila jednoduchá melodie, opět většinou klasická dvanáctka. V podstatě se tedy jednalo hlavně o nové slovo, nový výraz, jakým R´n´R pojmenovat. Což je vždy záležitost čistě obchodní a nikoliv stylová. Výše jmenovaná píseň odstartovala twistovou módu nejprve v New Yorku, konkrétně v podniku Peppermint Lounge, kde se tanečníci předháněli v tom, kdo ji odmáchá, odkope a odrotuje kyčlemi rychleji a divočeji. Song samotný pak nazpíval mladý černošský zpěvák a tanečník Chubby Checker, jehož poté, po celé dva roky nadšení z odvazového „stylu“ všichni nazývali „králem twistu“. V roce 1961 měl ještě další velké hity „The Fly“, „The Jet“, „Quarter To Three“, „Mister Twister“, „Pony Time“ a hlavně „Let´s Twist Again“. Chubby Checker zaváděl též různé taneční novinky jako limbo rock (v čele se slavným songem „Limbo Rock“), swim, popeye, mashed-potatoes, slow-twistin (v čele ze známým songem „Slow Twistin´“).

Módě twistu podlehlo i mnoho dalších umělců jako např. Isley Brothers (skladba „Twist And Shout“,) Gary U.S. Bonds („Quarter To Three“, „Twist Up Calypso“, „Twist, Twist, Seňora“) či Sam Cooke („Twisting The Night Away“). Jedinou kapelou, která se této rock´n´rollové odnoži věnovala jaksi komplexně, byla partička z NYC, nazvaná Joey Dee & The Starliters, která řádila přímo v centru twistové neřesti Peppermint Lounge, jemuž pak věnovala svůj nejslavnější song „Peppermint Twist“ (dále hrála např. „Baby, You´re Driving Me Crazy“, „What Kind Of Love Is This“).

Na začátku 60. let se objevila Surf music. Ta první vycházela z klasického rychlého rock´n´rollu, kdy byly na tvrdý rockový spodek roubovány vícehlasé vokály (třeba na způsob aranžmá dechových nástrojů), které celkový sound zjemňovaly. V instrumentálních skladbách se pak vokály nahrazovaly lehce nahaleným zvukem elektrické kytary, takže v beglajtech jakoby zvonila a při melodických sólech měly jednotlivé tóny určitý prostorový (ozvěnový) zvuk. Tomuto modelu se v první polovině 60. let říkalo „surfin´ sound“. Poznávacím znamením west coastu byla tedy neuvěřitelná melodičnost a propracovanost vokální složky, u instrumentálních skladeb zase zvonivý zvuk kytar. V úplném počátku se pro styl používal výše zmíněný termín surfin´ sound, a to z jednoho prostého důvodu: jednalo se o hudbu kalifornského pobřeží a lidí okolo něj – hlavně surfařů. Na konci padesátých let, kdy se kytara pomaloučku polehoučku stávala nejoblíbenějším sólovým nástrojem, vznikly první kytarové skupiny, které se zaměřovaly na interpretaci instrumentálních skladeb.Právě na kalifornském pobřeží žil milovník žen a surfu Dick Dale, jehož divoká a rychlá hra na kytaru to možná celé začala. Struny na kytaře měl nataženy obráceně (pro laiky – na hmatníku byly tlustší dráty dole, tenčí nahoře), a hrál na ni stejným způsobem jako na mandolínu, tzn. staccatovým stylem, což vytvářelo velmi průrazný a výbušný sound. Do melodiky občas používal prvky flamenca a hudby z Blízkého východu., Jeho oblíbenou fintou byla zvláštní glissanda, prováděná jízdou prstů přes několik strun směrem k hlavě nástroje, která připomínala buď „tygří řev“ nebo zvuk vlny, který slyší surfař projíždějící vodním tunelem pod ní. Však také dle jeho hry se tomuto stylu říkalo „surfin´ sound“. Bylo to spojení žen, slunce, moře, pláží a kytary. Podle jeho vlastních slov se občas stávalo, že „šel z vody rovnou na podium“. Gró repertoáru tvořily instrumentální kousky, v nichž ho podporovala skupina  Del-Tones. Např. ve skladbách skladbách „Misirlou“, „Let´s Go Trippin´“, „Hava Nagila“, „Riders In The Sky“, „Mr. Eliminator“, „Take It Off“, „Spanish Kiss“, „King Of Surf Guitar“, „Surf Beat“, „The Wedge“, „Victor“ nebo „Bandito“. Další surfovou kapelou, byla ohijská skupina The Ventures, která stejně jako D. Dale proslula zejména instrumentálkami. Z jiných kapel surfin´ soundu jmenujme třeba dnes již polozapomenuté Hondells (cover-hit „Little Honda“, pův, od Beach Boys, dále ještě „Younger Girl“) či The Trashmen, kteří se hitem „Surfin´ Bird“. Známé bylo též duo Jan & Dean, které svým způsobem surfin´ sound jaksi pre-definovalo co se týče vokální složky. Lze se přesvědčit na albech „Take Linda Surfin´“ (1963) a  „Drag City“ (1963) či při poslechu skladeb jako „Walk Right In“ , „Best Friend I Ever Had“, „When I Learn How To Cry“, „Surf City“, „Honolulu Lulu“, „Drag City“, „I Gotta Drive“,  „Dead Man´s Curve“, „The Little Old Lady From Pasadena“ či „Ride The Wild Surf“ nebo „You Really Know How To Hurt A Guy“. Surfin´ sound typu Jan & Dean se stal východiskem také pro jednu z nejslavnějších amerických skupin – The Beach Boys z Los Angeles. Ta se, vedená bratry Wilsonovými společně s jejich příbuznými Mike Lovem a All Jardinem, považuje téměř za definicí stylu. Na rock´n´rollový podklad sázela harmonicky velice jednoduché a krásné melodie, jejichž poznávacím znamením byl zejména propracovaný vícehlasý vokál. Jiskřivé kytarovky i sladké ploužáky jako např. „Surfin´ Safari“, „Surfin´ U.S.A.“, „Surfer Girl“, „I Get Around“, „Don´t Worry, Baby“, „Do You Wanna Dance?“ (cover od Bobby Freemana), „Dance, Dance, Dance“, „California Girls“, „Barbara Ann“, „Good To My Baby“, „Please Let Me Wonder“,„Help Me, Rhonda“ se celkem běžně umísťovaly na nejvyšších místech amerických hitparád.

V eře rock and rollu měly své místo i instrumentální skladby. Jedním z prvních, kdo s instrumentální muzikou vyrazil na zteč, byl Kaliforňan Dick Dale Mezi další představitele kytarových instrumentálek patřili američtí The Ventures z Tacomy ze Severozápadu USA.  Kapela  měla hity „Walk Don´t Run“ a „Perfidia“, songy „Sunny River“, „Ram-Bunk-Shush“, „Slaughter On Tenth Avenue“, „Lolita Ya-Ya“, „Driving Guitars“, „Guitar Twist“. Také arizonský kytarista Duane Eddy se zaměřoval v největší míře na instrumentálky (zejména ve stylu rockabilly), které hrával na přelomu 50.-60 let se svou skupinou The Rebels. A měl i několik hitů, jako třeba „Rebel Rouser“, „Yep!“, „Forty Miles Of Bad Road“, „Because They´re Young“, „Dance With The Guitar Man“ a „Bonnie Come Back“. V rockabilly jel i kytarista Lonnie Mack, přičemž na svůj nástroj hrál stylem „twang“. V roce 1963 se zapsal hity „Memphis“ (původně od Ch. Berryho) a superjízdou zvanou „Wham“. V repertoáru měl ale i zpívané soul-gospelové kousky jako např. „Where There´s A Will There´s A Way“, či bluesové „swampárny“ jako třeba „Baby What´s Wrong“. Na Evropském kontinentu to dobře šlapalo švédským Spotnicks kytaristy Bo Winberga. Dali si název (stejně jako jedna z prvních českých rock´n´rollových skupin) podle první umělé vesmírné družice Země, jíž vypustili v CCCP.  Kapelase nechala na promo-fotkách zobrazovat ve skafandrech. Rozhodně ale měli Švédové hity „Orange Blossom Special“, „Rocket Man“, „Amapola“, „Karelia“ či „Hava Nagila“ a songy jako např. „I Listen To My Heart“, „If You Could Read My Mind“. Nejslavnějšími mezi těmito skupinami se stali britští The Shadows, které vedli kytaristé (a občasní zpěváci) Hank Marvin a Bruce Welch.  Kapela měla v beglajtu specifický zvonivý zvuk, do nějž Marvin vkládal ony známé úžasné melodické kytarové motivy, v tónu s využitím vibrata, krátkého dozvuku a jemného nahalení, takže nahrávky měly určitou projasněnou, vzdušnou atmosféru. Kapela začínala jako skifflová, později (krátce pod názvem The Drifters) doprovázela zpěváka Cliffa Richarda. Poté se pod vlivem Ventures částečně osamostatnila (fungovala jak s Richardem, tak i bez něj) a v roce 1960 prorazila se skladbou Jerry Lordana „Apache“. Další hity (převzaté i vlastní) většinou se singlů následovaly vzápětí, jako např. .„Man Of Mystery“, „The Frightened City“, „Kon-Tiki“, „Wonderful Land“, „Atlantis“, „Dance On“, „Midnight“, „The Savage“, „Peace Pipe“, „Mustang“, „Theme For Young Lovers“, „The Rise And Fall Of Flingel Bunt“, „The War Lord“, „The Lost City“, „Now That You´re Gone“ či „Foot Tapper“, která zazněla ve filmu „Summer Holiday“. Ze zpívaných písniček uveďme třeba „Mary Anne“, „Don´t Make My Baby Blue“, „The Dreams I Dream“, „My Way“, „Don´t It Make You Feel Good“ a „That´s The Way It Goes“ (snad ani nepřekvapí, že využívali model Mersey soundu s harmonií vícehlasů, který proslavila jedna nejmenovaná skupina… mhmm, ta nejslavnější) . Úspěšná byla zejména shadowsovská první dvě alba, jedničky v britské hitparádě: „The Shadows“ (1961, např. „Sleepwalk“, „Shadoogie“, „Blue Star“, „Baby My Heart“) a „Out Of The Shadows“ (1962, např. „Perfidia“, „Bo Diddley“, „Spring Is Nearly Here“, „Some Are Lonely“), ale dnes se pro takový celkový přehled tvorby kapely hodí spíše kompilačky „The Shadows´ Greatest Hits“ (1963) nebo „More Hits!“ (1965). Určitou konkurenci  The Shadows  znamenala v Londýně kapela producenta Joe Meeka The Tornados. Samotná skupina The Tornados sice měla několik kytarových skladeb, ale hlavní roli sólového nástroje u ní často přebíral analogový klávesový nástroj zvaný claviolin. Soubor měl  opravdový hit, Meekův „Telstar“ (1962). Tato  skladba se stala vůbec prvním britským singlem, který kdy vedl americkou hitparádu. Z dalších kapel zaměřujících se na instrumentální rock and roll je možné jmenovat např. The Fireballs, Johnny and The Hurricanes, The Champs, Bill Black Combo, The Surfaris, The Chantays, The Rock-A-Teens, The Routers, či hvězdy či Sandy Nelson, Link Wray, Ace Cannon, Chuck Higgins, King Curtis, Bill Justis

Nepopiratelnou roli v šíření Rock and rollu sehrál jeho "praotec", americký DJ Alan Freed, který Rock 'n' roll protlačoval do svých pořadů a staral se úspěšně o jeho propagaci mezi posluchači. Byl to on kdo dal této muzice její název. Příběh Alana Freeda byl několikrát zfilmován. (American Hot Wax - V zajetí rytmu 1978, Mr. Rock and roll: The Alan Freed story - Otec Rock and rollu: Příběh Alana Freeda 1999). Alan Freed přiblížil černošskou muziku Little Richarda, Jackie Wilsona, The Moonglows, Frankie Lymona, Johnny Otise, Clyde Mc Phattera, Screamin´ Jay Hawkinse a dalších bílému publiku. Jeho oblíbencem byl i Chuck Berry, zpěvák a kytarista ze St. Louis, který je proslavil mnoha hity jako např. Maybellene“, „Roll Over Beethoven“, „Too Much Monkey Business“, „School Day“, „Oh Baby Doll“, „Rock And Roll Music“, „Carol“, „Back In The U.S.A.“.. Zahrál si mj. i ve filmu „Rock Rock Rock“ (1956). Jeho nahrávka Maybelline de facto protrhla hranice mezi bělochy a černochy ve Spojených státech, navzdory stále platícím rasovým zákonům. V roce 1957 vydal nahrávku "Sweet Little Sixteen", která měla naprosto fenomenální úspěch mezi posluchači rádií. Chuck Berry začal být poté i navzdory barvě své pleti zván do předních televizních pořadů a v roce 1958 definoval žánr Rock 'n' Roll svojí nahrávkou "Johnny B. Goode", kterou poté později NASA vyslala na oběžnou dráhu, jako symbol a ikonu hudby v historii lidstva. Tato nahrávka je považována mezi kytaristy jako mistrovské dílo a nesmrtelný fenomén. Chuck Berry byl jako první umístěn do Rock 'n' Rollové síně slávy.

3. února 1959 je označován jako den, kdy zemřela hudba, díky letecké nehodě, která se odehrála nedaleko města Clear Lake v Iowě. Zemřeli při ní tři rokenroloví hudebníci Buddy HollyRitchie Valens a J. P. „Richardson - The Big Bopper“ . Poté, co Buddy Holly ukončil spolupráci s The Crickets, dal pro své turné nazvané „Winter Dance Party“ dohromady novou kapelu, ve které byli Waylon Jennings, Tommy Allsup, a Carl Bunch. Turné se také zúčastnili hudebníci Ritchie Valens a The Big Bopper, kteří tak také propagovali své nahrávky. Turné bylo naplánováno na tři týdny a mělo zahrnovat 24 měst na středozápadě USA. Tato událost byla zfilmovaná v roce 1987 TV snímkem La Bamba. Rock and rollový velikán Eddie Cochran, známy např. svými skladbami Twenty flight Rock, Sommertime Blues, C´mon everyboby, věnoval jako poctu Buddy Hollymu, Ritche Valensovi a Big Bopperovi baladu Three Stars (1959).

Ani tato nešťastná událost již nemohla zastavit Rock and roll, který žije dodnes, tak jak již v roce 1958 zpívala Doo Wopová kapela z  Philadelphie, Danny and the Juniors ve své skladbě "Rock and roll is here to stay"

Hudební stránka[editovat | editovat zdroj]

Rock 'n' Roll je charakteristický tím, že stojí na 12-bar blues systému (nejčastěji I - IV - V stupně v diatonické stupnici), velmi výjimečně na 16-bar blues systému. Často používané tóniny jsou E, A, C a B (ve které hrál hojně Chuck Berry). V žánru se hodně využívá barových, respektive honky-tonk pián; kytary, bicích, basy a občas i elektronických varhan (nejznámější je asi Hammond Organ).

Nejčastější postupy/sekvence akordů[editovat | editovat zdroj]

(celkově jich je 12, proto 12-bar blues)

I - I - I - I - IV - IV - I - I - V - IV - I - V

I - I - IV - IV - I - I - IV - IV - V - IV - I - I

IV - I - I - IV - IV - I - I - IV - IV - I - I - IV

Nejznámější nahrávky[editovat | editovat zdroj]

Chuck Berry - "Maybellene" (1955)
Chuck Berry - "Sweet Little Sixteen" (1957)
Chuck Berry - "Johnny B. Goode" (1958)
Buddy Holly - "Rave On" (1958)
Bo Diddley - "Who Do You Love?" (1956)
Jackie Brenston & His Delta-Cats - "Rocket 88" (1951)
The Big Bopper - "Chantilly Lace" (1958)
Little Richard - "Long Tall Sally" (1958)
Little Richard - "Good Golly, Miss Molly" (1956)

Little Richard - "Tutti Frutti" (1957)

Jerry Lee Lewis - "Great Balls of Fire" (1957)

Jerry Lee Lewis - "Whola Lotta Shakin goin on" (1957)

Wanda Jackson - "Let´s have a party" (1957)

Významní interpreti[editovat | editovat zdroj]

  • Hank Ballard
  • Otis Blackwell
  • Gary U.S. Bonds
  • Bobby Day
  • Fats Domino
  • Esquerita
  • Bobby Freeman
  • Wilbert Harrison
  • Jimmy Soul
  • Larry Williams
  • Jackie Wilson
  • Frankie Lymon and the Teenagers
  • Dion and the Belmonts
  • The Drifters
  • The Cadillacs
  • Jan and Dean
  • The Beach Boys
  • Ronnie Hawkins
  • Ronnie Self
  • Billy Lee Riley
  • Warren Smith
  • Fabian
  • Connie Francis
  • Jack Scott
  • Buddy Knox
  • The Clovers
  • The Diamonds
  • Duane Eddie
  • The Ventures
  • The Tornadoes
  • The Champs
  • Johnny and the Hurricanes
  • Cliff Richards
  • The Crests
  • The Penguins
  • The Five Satins
  • The Orioles
  • The Flamingoes
  • Chris Montez
  • The Elegans
  • The Mystics
  • Gene Summers
  • Dale Hawkins
  • Andy Star
  • Ann Margaret
  • Annette
  • Barry Mann
  • Bell Notes
  • Ben Hewitt
  • Benny Joe
  • Bill Black Combo
  • Billy Adams
  • Billy Crash Cradock
  • Billy Fury
  • Bobby Freeman
  • Bobby Darin
  • Bobby Lee Trammell
  • Bobby Rydell
  • Bobby Vee
  • Boots Randolph
  • Buzz Clifford
  • The Cadets
  • Carl Dopkins
  • The Clovers
  • Dale Wright
  • Curtis Lee
  • Dave Bartholomew
  • Del Vikings
  • Don Land
  • The Dovells
  • Eddie Fontaine
  • Eddie Hodges
  • Ersel Hickey
  • The Fenderman
  • The Fireballs
  • Frankie Ford
  • Freddie Bell and the Bellboys
  • Freddie Cannon
  • Gene Chandler
  • Glen Glenn
  • Hank Mizell
  • Hollywood Argyles
  • Chan Romeo
  • Jim Lowe
  • Jimmy Bowen
  • Jo Ann Campbell
  • Joe Brown
  • John Leyton
  • Johnny Carroll
  • Johnny Cymbal
  • Johnny Tillotson
  • Kalin Twins
  • Larry Williams
  • Lavern Baker
  • The Marcels
  • Marty Wilde
  • Narvel Felts
  • Ray Campi
  • Rocky Sharpe
  • Rod Bernard
  • Roy Hall
  • Rusty York
  • Sanford Clark
  • Sonny Burgess
  • Sonny Fisher
  • Sparkletones
  • Terry Dene
  • Tommy Sands
  • Tommy Steele
  • Treniers
  • a mnoho dalších

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]