Josef Váchal
Josef Váchal | |
![]() Josef Váchal | |
Narození |
23. září 1884 Milavče u Domažlic ![]() |
---|---|
Úmrtí |
10. května 1969 (ve věku 84 let) Studeňany u Jičína ![]() |
Povolání | malíř, grafik, ilustrátor, sochař, spisovatel a básník |
Žánr | expresionismus, symbolismus |
Literární hnutí | Umělecké sdružení Sursum |
Významná díla | Krvavý román |
Rodiče | Josef Aleš |
Příbuzní | Mikoláš Aleš (strýc) |
![]() | |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Josef Váchal (23. září 1884 Milavče[1] u Domažlic – 10. května 1969 Studeňany u Jičína) byl český malíř, grafik, ilustrátor, sochař, řezbář a také spisovatel a básník. Jeho tvorba byla ovlivněna expresionismem a prvky symbolismu, naturalismu a secese, pokoušel se však o vlastní stylově nevyhraněné umělecké vyjádření.
Hlavní část jeho díla spadá do období první republiky, naopak za komunistického režimu měl existenční problémy. Mezi nejznámější díla patří kniha Krvavý román nebo ilustrace k Demlovu Hradu smrti. Během svého života nebyl doceněn, jistého uznání se mu dostalo až titulem zasloužilý umělec v roce 1969.
Životopis[editovat | editovat zdroj]
Mládí[editovat | editovat zdroj]
Narodil se jako nemanželské dítě, jeho otcem byl Josef Šimon Aleš-Lyžec, bratranec Mikoláše Alše, a matkou Anna Váchalová (5. 1. 1862 - 18. 3. 1939). Josef Aleš nevykonal učitelské zkoušky a živil se jako podučitel a zatímní učitel. Annu Váchalovou si nikdy nevzal, i když spolu v Praze krátkou dobu žili.[2]
Statek Váchalových v Milavčích byl záhy exekučně prodán, matka Anna nastoupila do služby v Praze. Malého Josefa se na dva roky ujali babička a strýc (strojvůdce Jakub Váchal, 1857-1934), kteří žili ve Velvarech. Po dvou letech prožitých ve Velvarech se jej ujali otcovi prarodiče, Jan a Jana Alšovi, kteří žili v Písku. Zde vyrůstal a odnesl si odtud mnoho zážitků, které formovaly jeho budoucí pohled na svět. Ze svého dětství si odnesl záporný vztah k městskému prostředí a naopak kladný vztah ke zvířatům (zejména psům) a přírodě. V následujících letech navštěvoval školu, prospíval zde dobře, gymnázium však nedokončil. Začal číst knihy a posléze si sepisoval jejich seznam, což činil ve svém životě ještě mnohokrát.
S matkou se znovu setkal až v roce 1891 a později se s ní stýkal.[2] Ta se mezitím v Praze provdala za obuvníka Karla Hlaváčka. Ten byl až do své smrti (1906) překážkou v jeho komunikaci se svou matkou.[2][p 1]
Vyučení a umělecké školy[editovat | editovat zdroj]
V roce 1898 se odstěhoval se do Prahy, kde ho otec dal do čtyřletého učení k renomovanému knihaři Jindřichu Waitzmannovi (jeho manželka pocházela z Mirotic, odkud pocházel i rod Alšů).[3] Zároveň s tím navštěvoval Josef Váchal ještě "průmyslovou školu pokračovací". Vykonával řadu pomocných prací pro přivýdělek. V roce 1902 se vyučil knihvazačem.
V roce 1904 chtěl uniknout z Prahy, dva měsíce pracoval jako knihařský dělník v Bělé pod Bezdězem. Zažíval noční úzkostné stavy, tvořil si kresebný deník, pokoušel se malovat olejem. Po opětovném návratu do Prahy se rozhodl pro uměleckou dráhu a na doporučení Mikoláše Alše byl přijat do krajinářské školy Aloise Kalvody. Přivydělával si kresbou pohlednic, příležitostně vázal Kniha|knihy.
Od podzimu 1905 do jara 1906 navštěvoval malířskou školu Rudolfa Béma, zaměřenou na figurální umění. Od konce roku 1907 navštěvoval po dobu čtyř měsíců ateliér Antonína Herverta, u kterého se učil leptům. Dál již byl ve svém uměleckém vývoji samoukem.[2]
Od roku 1906, kdy si s přáteli najímá první ateliér, se snaží se živit jako umělec. V roce 1910 spoluzaložil skupinu Sursum. Později se podílel i na vzniku revue Veraikon. Na počátku 20. století byl v úzkém kontaktu s představiteli katolické moderny, následně však křesťanskou víru zavrhl a začal se inspirovat okultismem. Spolu s tím odmítl taktéž humanistické ideje.
Manželství a první světová válka[editovat | editovat zdroj]
Dne 31. března 1913 se v Praze oženil s Marií Pešulovou (2. 12. 1887 — 24. 12. 1922).[4]
V roce 1916 byl mobilizován, jeho aktivní účast na bojištích první světové války (rakousko-italská horská fronta) silně zasáhla do jeho následné tvorby. Prošel celkem sedmi z dvanácti krvavých bitev na řece Soči. Ještě před koncem války, zkraje roku 1918 se mu podařilo dostat se domů na krátkou dovolenou a při té příležitosti vystavit svá válečná díla[5]. V letech 1918-1919 se stal přechodně členem sociálně-demokratické strany.
Manželka Marie zemřela na Štědrý den roku 1922 na tuberkulózu, v pětatřiceti letech.[6] Manželství bylo bezdětné. Po její smrti se Váchalovou družkou stala výtvarnice Anna Macková, se kterou se stýkal již od roku 1920 a s ní žil od manželčiny smrti do konce života. Od roku 1934 stále častěji pobýval na jejím statku ve Studeňanech a v roce 1939 se tam natrvalo odstěhoval.[7]
V první polovině 30. let se angažoval v ateistickém sdružení Volná myšlenka, ale po několika letech se s tímto směrem rozešel a znovu se přiblížil k teosofické a křesťanské spiritualitě.
Období německé okupace[editovat | editovat zdroj]
Byl nespokojen s poměry v první republice a za Protektorátu se přiklonil k německým idejím, od kterých očekával zavedení pořádku.[7]
Poslední léta[editovat | editovat zdroj]
Po nástupu komunistického režimu se postupně dostával do kulturní i společenské izolace a jeho dílo se na veřejnosti téměř neobjevovalo. Dožíval v zapomnění (na rodinném statku družky, malířky a grafičky Anny Mackové ve Studeňanech). Po znárodnění statku a zřízení traktorové stanice byl vystěhován do nepohodlných hospodářských místností a Váchal přežíval v nedostatku, závislý na darech mecenášů a náhodných příjmech. V 60. letech 20. století začal narůstat zájem o jeho dílo, byly mu pořádány výstavy a obdržel titul Zasloužilý umělec.[7]
Zemřel dne 10. května 1969, pouhých šest dní po smrti Anny Mackové a pět dní po udělení titulu Zasloužilý umělec. Je pochován na hřbitově v Radimi.
Posmrtné znovuobjevení[editovat | editovat zdroj]
Rozsah a význam jeho díla mohl být pro veřejnost znovuobjeven a doceněn až po roce 1989. Roku 1993 nakladatelství Paseka, kterému dal jméno, otevřelo v Litomyšli muzeum Josefa Váchala Portmoneum, umístěné v domku Váchalova přítele Josefa Portmana. Interiér domku si nechal Portman ve 20. letech vyzdobit právě od něj.
Dílo[editovat | editovat zdroj]
Typografie[editovat | editovat zdroj]
Po roce 1926 si do olova vyryl devět abeced gotizujícího písma, kterými tiskl své bibliofilie. Pro výjimečnost a exkluzivitu těchto písem zůstávají Váchalovy návrhy spíše fascinujícím dokumentem doby a tvůrce.
Knihy a cykly kreseb[editovat | editovat zdroj]
Pro Váchalovo dílo je typické, že jeho knihy jsou autorské (je autorem textu, ilustrací, sám je tiskl a vázal). Tištěny jsou v malých nákladech (1-50 exemplářů). Takto vzniklé knihy Krvavý román, Šumava umírající a romantická a Receptář barevného dřevotisku se zařadily mezi nejvýznamnější díla české grafiky 20. století.
- Krásno ve věrném zobrazení přýrodnim, tak jak ho z vlastní zkušenosti poznal Josef Váchal l.p. 1900 (rukopis, 1900)
- Básně (rukopis, 1900)
- Sbírka mazanic a básní Jana Schmída a Josefa Váchala (cyklus kreseb a textů, 1900)
- Hodnodle nadšená (vlastní časopis, 1901)
- Dekadent geniální (vlastní časopis, 1901)
- Náčrtník (cyklus kreseb, 1902)
- O Umnělcích (rukopis, 1902)
- Básně z dlouhé chvíle (ilustrovaný rukopis, 1903)
- Pláň astrální – Spiritistická sedánka (cyklus kreseb, 1904-1906)
- Pláň elementální – Pláň vášní a pudů (cyklus kreseb, 1904-1907)
- Požehnání Satanovo, Hledání boha (kresby, 1905)
- Komedie života, Bouře nad Škarmenem, Milenci, Milavečské topoly (oleje, 1906)
- Milavče, Ráno a večer (kresby, 1906)
- V životě bída a hrůza (cyklus 31 kreseb, 1906)
- Postava na kraji lesa (dřevořez, 1906)
- Incubus, Kobka života a mystiky, Hydromantie, Kult Belfebora (oleje, 1907)
- Chorobná duše, Kulty, Astrální pohádky, Píseň Asura, Astartina mše, Čarovné prsty, Imaginární portrét Odilona Redona, Svědomí neklidné, Kristus a Budha (kresby, 1907)
- Palič, Píseň gotiky, Ženy, Chodba, Probe, Vidění (Text), Les a postavy, Seance (lepty, 1907)
- Křest Páně v Jordáně, Elf, Chlapec pod stromem, Šílenství, Černá magie (dřevořezy, 1907)
- Hlava media, Zaklínání, Kult Ahrimana -lze najít ve stalé expozici galerie Liberec, Štěstí náhody, Sabath, Chrám Panny Marie, Svatyně, Inspirace, Pustý dům (oleje, 1908)
- Media v transu, Těhotné ženy, Souchotinářka, Kabalik evokující, Seance, Prostituce, Stezka hrůzy (kresby, 1908)
- Astartina mše, Černá magie, Kouzla, Mystická zahrada, Mystik v přírodě, Druidové, Vise (Svědomí), Karty leptané (lepty, 1908)
- Pokušení, Přízraky (lepty, 1908)
- Bůh Pan, Vzývači ďábla, Pokušení, Pohřeb v katedrále, Útok Hamtgranuty (malba olejem, 1909)
- Magie (dřevoryt, 1909)
- Vidění sedmera dnů a planet (kniha dřevorytů, 1909-1910). Nakladatelství Paseka, 1998. ISBN 80-7185-198-1.
- Přepěkné čtenj o gasnowidném Wawřincovi, kterak skrze zlého ďábla záhubu na dussii wzal a sspatného konce dossel (kniha dřevorytů, 1910, reprint 1991, Lege Artis)
- Putování malého elfa (cyklus dřevorytů, doplněný básní J. Šimánka, 1911, reprint 1995, Lege Artis)
- Z rituálu toledských haeretiků listy některé, o příchodu Páně jednající (cyklus dřevorytů, 1911)
- Cyklus dřevorytů chvalozpěvem velmi pěkným provázený k chvále geniálních lékařů a ranhojičů (1912)
- Sedmero hlavních hříchů (cyklus dřevorytů,1912)
- Vykládací mystické karty (cyklus dřevorytů, 1912-1920, reprint 1995, Paseka)
- Opata Longina z Tarasconu veyklad krátký o figuře prawé kozla staženého (1912, reprint 1991, Lege Artis)
- Píseň strašlivá o bezpříkladném mravů zplundrování (neprodejná novoročenka (1913)
- Nový pekelný žaltář aneb Diwowé ďábelští (cyklus dřevorytů, 1913). Nakladatelství Volvox Globator, 1992. ISBN 80-900906-8-0.
- Bellum (cyklus dřevorytů, 1913)
- Mystikové a vizionáři (cyklus dřevorytů, 1913)
- Vigilie o hodině hrůzy, blahořečení a modlitba za psa (1914)
- Grotesky (cyklus dřevorytů, 1914)
- Odchod člověka (kniha lino a dřevorytů, 1914)
- Meditace o životě /Svět jednotlivcův/ (cyklus dřevorytů, 1915)
- Karneval českého dřevorytu (cyklus dřevorytů, 1919)
- Fronta (cyklus dřevorytů, 1919)
- Mnich a strašidla – Dřevorytecký trik (cyklus dřevorytů, 1919)
- Rudé periferie (cyklus dřevorytů, 1919)
- Sen o zemi (cyklus dřevorytů, 1919)
- Nové dřevoryty (cyklus dřevorytů, 1919)
- Mystika čichu (1920). Nakladatelství Paseka, 1999.
- Dokonalá magie budoucnosti (1922)
- Erotikové (cyklus kreseb, 1922). Nakladatelství Paseka, 2001. ISBN 80-7185-388-7
- Josefa Váchala Nový kalendář tolerancý na rok 1923 aneb Rokodník, ve kterém na každý den nějaký bludař neb jiná pozoruhodná a znamenitá osoba a svátek vynajíti se může (1922). Nakladatelství Trigon, 1993. ISBN 80-85320-01-0
- Dojemná píseň o jednom poustewníkowi, ze života jeho vytažená a nově na světlo vydaná (1923)
- Ďáblova zahrádka aneb přírodopis strašidel, to jest: neobyčejná cesta mezi ďáblovými dětmi, přízraky a bytostmi přírodními, zjevujícími se často hříšnému člověku, duchovní Brehm, k rozpoznávání všelikých potvor zemských i vodních, ohně i v povětří, též jinoplanetních, proti nim slabých stran jejich ukazatel, spolu s bezpečnou ochranou co příkladný štít křesťanských duší sloužící, k věčnému proti nim bojování, je odhalující a zprávu nám o nich podávající, dle knihy z archivu samotného pekla pod názvem Historia naturae de spectris skrze M. Josefa Váchala, dřevorytce, sestavená a četnými tabulemi a obrazy, tvářnost těchto příznaků a demonů ukazujícími, opatřená (1924). Nakladatelství Paseka, 1992. ISBN 80-85192-32-2
- Krvavý román (1924). Nakladatelství Paseka, 1990. ISBN 80-85192-00-4
- Korčulské epos (cyklus 88 kreseb, 1924)
- Faust (cyklus 127 kreseb, 1924)
- Zpěv příkladný o Vilímovi a Běle pro mládence a panny (kramářská píseň, 1926)
- Koruna bludařstva to jest Postyla kacířská (1926)
- Vysoce užitečná a mravní knížka aneb Kuriositník, k potěše jednoho šéfredaktora a k zármutku četných bibliofilů v jediném výtisku vydaná (1926)
- Koruna bludařstva to jest Postyla kacířská (1926)
- Váchalova ročenka na rok 1927 přátelům a známým (1926)
- Corcyra nigra – Mor v Korčule (1927)
- Vademecum v erotiky soustech o luze a buržoustech aneb o Krásu zájem, o Lásku, u rozmanitých mamlásků (1928)
- Čarodějnická kuchyně (1928)
- Malíř na frontě. Soča a Italie 1917–18 (1929). Nakladatelství Paseka, 1996. ISBN 80-7185-060-8
- Deset příběhů o psech (cyklus dřevorytů, 1930)
- Cesta Slovenskem s A. Calmetem Ord. S.B. aneb Theorie wampyrismu (1930)
- Šumava umírající a romantická (cyklus dřevorytů, 1931). Nakladatelství Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-900-0
- Anděl strážný (zveršováno podle pohádky Boženy Němcové, 1931)
- Prášilská papírna (text k dřevorytům A. Mackové, 1931)
- Orbis pictus aneb Doplňky k Jana Amosa Komenského Světu v obrazích (1932)
- Církev a bludaři (1932, vydáno 1992 pod názvem Církev a blouznivci: historie sektářství a bludařství)
- Christian Heinrich Spiess (1933)
- Prostředníci (1933)
- Receptář barevného dřevotisku (kniha dřevorytů, společně s Annou Mackovou, 1934)
- Nejnovější Legatio mortuorum ad vivos aneb Hroznobraní z národa role viničné sloučeno s Autodafé liter, to jest Josefa Váchala, dřevorytce, předposlední knížka + Prasata pod nůž (In Namen Satans!) čili Kolofon k předcházejícím dvěma knihám: Autodafé a Legatio, nedokončeným a pouze v pěti exempl. vytištěným (1936)
- Smutná píseň o strašlivé patálii (1936)
- Váchalův Havran dle světoznámého vzoru přejinačený, do českého převedený a značně rozšířený a zmodernisovaný, s vtipně na nové brdo upraveným nevermor (1937)
- Kázání proti hříchu spěšnosti (1939)
- Ďáblova odstředivka aneb Uvedení do mysteria kněhoznaček (1941)
- Ruce (cyklus 13 barevných dřevorytů k veršům Otokara Březiny, 1943)
- Písně o posledních věcech člověka (dřevoryty k barokním básnickým textům, 1944)
- E. A. Poe v dřevorytu (patnáct grafických listů na náměty slavných povídek, 1946)
- Veršování o mocném kouzlu grafiky aneb Muzikant a malíř, t. j. záhuba rodu Vršovců (1947)
- O druhém břehu (cyklus dřevorytů, 1948)
Výstavy (výběr)[editovat | editovat zdroj]
- 9. 12. 1994 – 19. 2. 1995: Josef Váchal, Galerie Rudolfinum
- 1995 Písmo ve výtvarném umění, Malá galerie Na hradbách - Arton, Regionální muzeum Kolín
- 2010 Josef Váchal - Ve víru temnot, Galerie Moderna, Praha 1
- 2014 Josef Váchal - Mystik neukázněný, Městská galerie Litomyšl - Dům u Rytířů, Litomyšl (kurátor: Roman Vosička)[8]
- 2014 Josef Váchal: Magie hledání, Galerie hlavního města Prahy - Dům U Kamenného zvonu, Praha 1 (kurátorka: Marie Rakušanová)[9]
Galerie[editovat | editovat zdroj]
Litomyšl - Portmoneum - muzeum Josefa Váchala
Busta Josefa Váchala v šumavské vesnici Prášily
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Karel Hlaváček nevěděl, že jeho manželka má nemanželského syna a Josef Váchal musel matku oslovovat "teto".
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Matriční záznam o narození a křtu
- ↑ a b c d HATALA, Petr. Otec a syn: Josef Aleš-Lyžec (1862-1927) a Josef Váchal (1884-1969). Praha, 2012. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Jiří Hnilica. Dostupné online.
- ↑ Soupis pražských obyvatel, rodina Jindřicha Waitzmanna
- ↑ Matrika oddaných, sv. Ludmila, 1912-1913, snímek 224
- ↑ http://www.rozhlas.cz/pred100lety/cesi/_zprava/josef-vachal-mystik-a-umelec-na-italske-fronte--1422678
- ↑ Matrika zemřelých, Vršovice, 1911-1922, snímek 391
- ↑ a b c MERHAUT, Luboš. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, U-Ž. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1572-3. Kapitola Josef Váchal, s. 1182-1188.
- ↑ Josef Váchal - Mystik neukázněný v Městské galerii Litomyšl
- ↑ Josef Váchal: Magie hledání, Galerie hlavního města Prahy, Dům U Kamenného zvonu
Publikace[editovat | editovat zdroj]
- Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 2, s. 1574-1575, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
- PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918. Praha: Torst, 1998. 801 s. ISBN 80-7215-059-6.
- PAVLIŇÁK, Petr (ed.). Slovník českých a slovenských výtvarných umělců A–Z. 1. vyd. Ostrava: Výtvarné centrum Chagall, 2010.
- HLAVSA, Oldřich. Typografie 2. 1. vyd. Praha: Nakladatelství technické literatury, 1981. 560 s.
- HATALA, Petr. Otec a syn: Josef Aleš-Lyžec (1862-1927) a Josef Váchal (1884-1969). Praha, 2012. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Jiří Hnilica. Dostupné online.
- MERHAUT, Luboš. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, U-Ž. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1572-3. Kapitola Josef Váchal, s. 1182-1188.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Váchal ve Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Váchal
- Informační systém abART: Váchal Josef
- Stránky věnované mistru Josefu Váchalovi
- Portmoneum
- Další informace o muzeu Josefa Váchala v Litomyšli
- Informace o knize Krvavý román
- Váchal a tvorba exlibris
- Josef Váchal na Kinoboxu.cz
- Josef Váchal v Internet Movie Database (anglicky)
- ArtTalk
- Mumraj života Josefa Váchala (život a foto)