Alois Kalvoda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Alois Kalvoda
Alois Kalvoda
Alois Kalvoda
Narození15. května 1875
Šlapanice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí25. června 1934 (ve věku 59 let)
Běhařov
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníhřbitov ve Šlapanicích
Alma materAkademie výtvarných umění v Praze
Povolánímalíř, ilustrátor, grafik, učitel, publicista a redaktor
DětiTaťána Kalvodová - dcera
PříbuzníSimona Javorská - vnučka
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alois Kalvoda (15. května 1875 Šlapanice[1]25. června 1934 Běhařov) byl český malíř-krajinář, grafik, publicista, redaktor a pedagog. Byl jedním z nejvýznamnějších žáků Julia Mařáka.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mařákovi žáci, zleva – Kalvoda, Langer, Satra, Ullmann, Bubeníček, Lolek

Alois Kalvoda pocházel z chudé rodiny. Byl žákem prof. Julia Mařáka na pražské akademii v letech 1892 až 1899 (s ročním přerušením 1896/97 z důvodu vojenské služby). V roce 1899 obdržel Hlávkovo studijní stipendium. V letech 1900 a 1901 získal prestižní Hlávkovo absolventské cestovní stipendium. Stipendijní pobyty absolvoval v Paříži a v Mnichově.

V roce 1900 otevřel soukromou malířskou školu v Praze na Vinohradech, v níž mezi jeho žáky patřili mj. Gustav Macoun, Otakar Hůrka, Josef Váchal, Karel Němec, Karel Schadt nebo významný slovenský malíř Martin Benka. V roce 1902 poprvé souborně vystavuje, a to 62 obrazů ve výstavní síni U Štajgrů (Vodičkova ulice v Praze). V červenci 1905 kupuje chalupu houslisty Ferdinanda Laubeho pod Křivoklátem a často maluje v okolí Berounky. Po smrti Jaroslava Špillara kupuje jeho věhlasný pojízdný ateliér, který využívá při malování zimních motivů. Roku 1918[zdroj?!] zakoupil a v letech 1923–1927 adaptoval zámek Běhařov na Klatovsku, kde pak pořádal letní malířské kursy pro krajináře.[2]

Souborně vystavuje (výběr): Topičův salon v Praze (1908, 39 prací), Plzeň (1916, 100 prací), Olomouc (1923, 36 prací), Obecní dům v Praze (1925, 86 prací), Topičův salon (1927), Hradec Králové (1928) a Slavkov (1931, 47 prací). Na začátku roku 1936 mu Jednota umělců výtvarných uspořádala posmrtnou výstavu v Obecním domě (110 prací). Opakovaně vystavuje své obrazy v zahraničí: Mnichov (1909), Řím, Düsseldorf a Poznaň (1911), Berlín a Drážďany (1912), Benátky (1920), Řím (1922) a Pittsburg (1924).

V letech 1899 až 1905 byl členem SVU Mánes. Od roku 1905 pravidelně vystavoval ve Vídni s Hagebundem (minimálně do r. 1910). V roce 1907 byl spoluzakladatelem Sdružení výtvarných umělců moravských. Rovněž byl dlouholetým členem Jednoty umělců výtvarných a redigoval umělecký časopis Dílo. V roce 1929 Jednota umělců výtvarných vydala jeho knihu Přátelé výtvarníci (vzpomínky a úvahy 1907 - 1929), která zahrnuje i články dříve publikované v umělecké revue Dílo. V roce 1932 vydal vlastním nákladem autobiografickou knihu Vzpomínky.

Zemřel v roce 1934 ve věku 59 let. Pohřben byl na hřbitově ve Šlapanicích v rodinné hrobce, kterou nechal postavit ještě za svého života.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Již jako student se odchyloval od směřování první generace žáků Mařákovy školy, která ještě tvořila pod vlivem lyrického romantismu (např. Václav Březina). Vyšel z plenérové malby Antonína Chittussiho a jeho přístup dobře reprezentuje absolventská práce Osiky u Velkých Němčic (1897). Vliv J. Mařáka je patrný v dalších raných obrazech Chýše u strže a Olše u potoka (1898). Již krátce po studiu se uvolněným štětcovým rukopisem přiblížil k impresionismu, např. Na Marně (1900) a Senoseč na Slovácku (asi 1901). Typický je však pro jeho pojetí krajiny styl secesního symbolismu, např. cyklus Sny (1902) a Cesta (1902), resp. secesního dekorativismu, např. Sníh v údolí Berounky (okolo 1905) a Vlčí máky (asi 1907). V pozdějším období své tvorby, zejména po roce 1920, je pod vlivem naturalismu.[3]

Z motivů se soustředil na selské chalupy v krajině, sklizeň, lesní krajinu, atmosférické jevy, potoky a tůně. Neholdoval melancholickému pojetí zasněné krajiny. Inspirovaly ho prosté motivy moravské krajiny z oblasti Břeclavska či Strážnice, které ztvárňoval lehkým štětcem v jasnějších barvách. K jeho typickým motivům patří vedle selských stavení i louky lemovaná stromy – zejména břízami, rozlehlé stráně a táhlé kopce.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Svazky knih[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Západní Čechy. Příprava vydání Miloslav Bělohlávek. Svazek IV. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1985. 528 s. Kapitola Běhařov – zámek, s. 29. 
  3. Lexikon malířství a grafiky. [s.l.]: Knižní klub, 2006. S. 282. 
  4. KALVODA, Alois. Stará píseň [online]. Praha: Grosman a Svoboda, 1903 [cit. 2022-03-03]. Dostupné online. 
  5. KALVODA, Alois. Ženy a lásky poesie Máchovy [online]. Praha: F. Topič, 1910 [cit. 2022-03-03]. Dostupné online. 
  6. KALVODA, Alois. Výchova uměním [online]. Praha: Příhoda, 1910 [cit. 2022-03-03]. Dostupné online. 
  7. KALVODA, Alois. Hořec [online]. Praha: L. Bradáč, 1924 [cit. 2022-03-03]. Dostupné online. 
  8. KALVODA, Alois. Přátelé výtvarníci [online]. Praha: Jednota umělců výtvarných, 1929 [cit. 2022-03-03]. Dostupné online. 
  9. KALVODA, Alois. Dvě hry [online]. Praha: Alois Chvála, 1930 [cit. 2022-03-03]. Dostupné online. 
  10. KALVODA, Alois. Vzpomínky [online]. Praha: nákladem vlastním, 1932 [cit. 2022-03-03]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Čadík, Jindřich: Alois Kalvoda: Výbor prací z české krajiny. Praha: Česká grafická unie, 1924.
  • Klobas, Oldřich: Alois Kalvoda: Životní pouť "malíře bříz" ze Šlapanic do Prahy. Podivín: Galerie, 1997.
  • Šuman, Viktor: Alois Kalvoda. Praha: Jednota umělců výtvarných, 1925.
  • Zemanová, Jana: Alois Kalvoda: Život a dílo. Jihlava: Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, 1998.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]