Prášilská papírna

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Papírna kolem roku 1883
Papírna před rokem 1912, v popředí její majitel Franz Eggerth (9. března 1842 – 1911)
Papírna v roce 1929
Vnitřek papírny, pracoviště „holendr“, v popředí stojí majitelka Marie Böhmová (1878–1965), před rokem 1933
Vnitřek papírny, pracoviště „naběrací kádě“, v popředí zcela vpravo stojí majitelka Marie Böhmová (1878–1965), před rokem 1933

Prášilská papírna (nebo též Eggerthova papírna v Prášilech) byla jednou z posledních výroben ručního papíru na Šumavě.[1] Založil ji v bývalé brusírně skla v roce 1820 syn mlynáře Jan Kašpar Eggerth (1776–1828).[1] Po jeho smrti v roce 1828 přebral vedení provozu (a od roku 1930 se stal vlastníkem papírny) jeho prvorozený syn Jan Eggerth (Johann Eggerth; * 1813), který manufakturu řídil až do roku 1871.[1] Papírna zůstala v rukou rodu Eggerthů až do 25. května 1933, kdy vyhořela a zanikla.[1]

Historický úvod[editovat | editovat zdroj]

Využívání vodní energie bylo na Šumavě v 19. století v povodí řeky Otavy a jejích přítoků doménou skláren,[2] mlýnů, pil, ocelářských a kovářských dílen (hamrů), brusíren skla a zrcadel[2] ale i papíren.[3] V roce 1778 zakoupil prášilské panství hrabě Kinský a zrcadlové sklárny (brusírny zrcadel), jenž zde již vlastnil (a provozoval)[4], pronajal Christianu Ferdinandu Abelemu.[5] Během Abelovy správy se prášilské podniky rozrůstaly a rozšiřovaly, ale jejich úpadek nastal na počátku 19. století v souvislosti s převozem dřeva do vnitrozemí (plavebními kanály) a s ekonomickou kalkulací vedoucí k závěru, že používání dřeva jako paliva v hutích není hospodárné.[5] Opuštěné sklářské domy byly využívány jako ubytovny lesních dělníků.[5] V roce 1798 koupili téměř celé (s výjimkou sklářských provozů) prášilské panství Schwarzenbergové.[6] Později, v souvislosti s úpadkem sklářství, se i tyto objekty dostaly postupně do vlastnictví prášilského panství.[6][pozn. 1]

Prášilské papírny[editovat | editovat zdroj]

V Prášilech řadu let v 19. století fungovaly hned dvě papírny a to namísto brusíren zrcadel (založených tu koncem 18. století tehdejším majitelem zdejšího panství hrabětem Kinským).[3] V roce 1819 ve veřejné dražbě koupil obě chátrající budovy brusíren Jan Kašpar Eggerth[pozn. 2] s tím, že získal následně v obou objektech povolení k výrobě papíru.[3] Od roku 1827 tak byla výroba papíru v Prášilech v rukou příslušníků rodiny Eggerthů.[6]

Eggerthovy papírny[editovat | editovat zdroj]

Horní papírnu předal Jan Kašpar Eggerth v roce 1827 svému zeti Vavřinci Zelzerovi; druhou papírnu pak vedl od roku 1830 až do roku 1871 prvorozený syn Kašpara Eggertha Johann Eggerth (Jan Eggerth).[3] Ve 40. letech 19. století patřil podnik k nejlépe vybaveným v celém šumavském regionu.[4]

Papírna byla poháněna dvojicí vodních kol a papír se sušil v sousedních třech budovách.[3] Pracovalo zde 24 dělníků a dělnic; vyrábělo se tu kolem 800 balíků různých druhů papíru za rok.[4] Papírna zaměstnávala různé „profese“ (pozice) v následujících počtech:[3]

  • šest tovaryšů,
  • dva učedníky,
  • dva malé pomocníky,
  • tři malé chlapce,
  • tesaře,
  • podomka,
  • čtyři starší ženské dělnice,
  • pět mladších ženských dělnic a
  • občas se najímali ještě nádeníci.[3]

V papírenské dílně se pracovalo od tří hodin od rána, ostatní zaměstnanci začínali ve čtyři hodiny ráno a nádeníci nastupovali až od pěti hodin od rána.[3] Práce končila v sedm hodin večer a během ní byla třicetiminutová přestávka na snídani a hodinová pauza na oběd.[3]

Produkce a úspěchy[editovat | editovat zdroj]

Eggerthova papírna svým rozsahem produkce spadala do středně velkých českých podniků.[3] Její denní produkce činila 400 až 600 archů kvalitního papíru.[6] Obchodní aktivity Jana Eggertha zasahovaly svým odbytem až za hranice českých zemí.[3]

Na světové výstavě v Londýně v roce 1851[1] a v Paříži v roce 1855[1] získaly jeho papírenské produkty diplom a medaili.[3][4]

Za vedení manufaktury Janem Eggerthem došlo v provozu ke zlepšení výrobních postupů, ke zvýšení čistoty a k rozšíření výroby ručního papíru.[1] V té době produkovala papírna také papír sáčkový,[pozn. 3] konceptní,[pozn. 4] jemný, kancelářský,[pozn. 5] poštovní a vyráběla se i lepenka.[1]

Eggerthova prášilská papírna zásobovala kvalitním papírem[5] například za první republiky i Prezidentskou kancelář T. G. Masaryka.[2][6][5]

Konec papírny[editovat | editovat zdroj]

Druhou papírnu zakoupil Jan Eggerth po smrti svého švagra Vavřince Zelzera, ale tento provoz časem zanikl.[3] Tak zůstala v Prášilech jen jedna papírna, kterou ale její majitelé – rodina Eggerthova – postupně modernizovali a rozšiřovali.[4]

František Eggerth (1842–1911)[9] se stal majitelem papírny po smrti Jana Eggertha.[3] Po smrti Františka Eggertha (1842–1911) v roce 1911[10] převzala papírnu jeho ovdovělá manželka Marie Eggerthová (rozená Harantová; 1849–1930)[11][9] společně s jejich dcerou Marií (později provdanou Böhmovou).[3] Továrnice Marie Böhmová (1878–1965) se věnovala řízení podniku až do roku 1933, kdy v noci z 25. května 1933 na 26. května 1933[10] celá Eggerthova papírna vyhořela do základů[4] při mohutném požáru[5][3] a již nebyla nikdy obnovena.[4][pozn. 6][pozn. 7]

Umělci a prášilský papír[editovat | editovat zdroj]

Památník Josefa Váchala v Prášilech

Na počátku 20. století vyráběla prášilská manufaktura papír pro malíře a grafiky.[6] Český malíř, grafik, ilustrátor, sochař, řezbář (dřevorytec) a také spisovatel, knihař, básník a mystik Josef Váchal navštěvoval pravidelně Prášily od roku 1922 a patřil mezi milovníky obce a jejího okolí.[6] (V Prášilech má svůj památník.)[pozn. 8] A byl to právě Josef Váchal, kdo po požáru Eggerthovy papírny vytvořil na posledních arších z prášilské papírny, které ještě měl ve svých zásobách, cyklus sedmi dřevorytů.[2]

Papírny není více a prášilský papír jest již minulostí; svou slávu hlásá dál jen ve vydaných knihách.

Josef Váchal, Po požáru prášilské papírny, [2]

Česká výtvarnice a grafička Anna Macková (žačka a druhá životní družka Josefa Váchala) navštěvovala Prášily od roku 1926 a i ona používala při své tvorbě papír z prášilské továrny.[6] Byla to právě Anna Macková, kdo zvěčnil téměř dokumentaristicky přesně prášilskou papírnu v cyklu svých barevných dřevorytů[4] (Jedná se o cyklus „Prášilská papírna" z roku 1931).

Rozmanitost produkce papírny[editovat | editovat zdroj]

Prášilská Eggerthova papírna se až do svého zániku vyznačovala tím, že papír byl vyráběn ručně.[3] Na počátku 20. století produkovala papírna (kromě již výše zmíněných papírů pro malíře a grafiky) i další sortiment balicích, psacích a filtračních papírů.[6] Specialitou byl papír červené barvy určený pro nábojnice a také papír pro potřeby sirkárny (továrny na výrobu zápalek) Fürth v Sušici (Později SOLO Sušice).[6] Posledních několik let před požárem produkovala papírna slabé i silnější psací papíry, podkladový papír, lepenky,[pozn. 9] balicí papír jakož i filtrační papíry.[3]

Po roce 2000[editovat | editovat zdroj]

  • Obnovu prášilské papírny (nikoliv ovšem na původním místě) připravuje architekt Ivan Adam s Evou Blažíčkovou.[10]
  • Dne 25. května 2008 (75 let po požáru papírny) byla zahájena výstava obrazů Anny Mackové a dobových materiálů týkajících se prášilské papírny.[10]
  • Pravidelná letní setkání přátel a příznivců prášilské papírny probíhají v Prášilech od roku 2008.[6]

Rodokmen Eggerthů[editovat | editovat zdroj]

Majitelé papírny v prášilech jsou vyznačeni tučným písmem.

  1. Jan Kaspar (Kašpar) Eggerth (1776–1828) ∞ sňatek: 1797 ∞ Barbara Traurigová (1778–1810), první manželka
  2. Jan Kaspar (Kašpar) Eggerth (1776–1828) ∞ sňatek: 4. února 1812 ∞ Anna Marie Winterová, druhá manželka (5 potomků)
    1. Anna Maria Eggerth (* 1823)
    2. Margaritha Eggerth (* 1818)
    3. Konrad Eggerth (* 1816)
    4. Franz Eggerth (1814–1882, USA)[pozn. 10]
    5. Johann Eggerth (Jan Eggerth) (1813–????) ∞ Anna Ascherlová (provdaná Eggerthová)
      1. Franz Eggerth (František Eggerth) (9. března 1842 – 1911)[9][pozn. 11] ∞ sňatek: 30. května 1877 ∞ Marie Harantová (provdaná Eggerthová; 24. října 1849 – 2. ledna 1930[9])[pozn. 12] (otec: Wenzel Harant ∞ matka: Theresie Gruberová)
        1. Marie Eggerthová (Maria Eggerth) (provdaná Böhmová)[pozn. 13][pozn. 14] (1878–1965) ∞ sňatek: 24. září 1922 ∞ Gustav Friedrich Böhm[pozn. 15] (????–1963) (otec: Franz Böhm ∞ matka: Marie Kollarzová)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Sklárnu, která se specializovala na zrcadlové sklo koupil v roce 1763 hrabě Kinský a od něj pak v roce 1799 kníže Schwarzwnberg, jenž na Šumavě podnikal v oblasti těžby dřeva.[7]
  2. ↑ Kapar Eggerth (1776–1828) (někdy psán jako „Eckert“) zakoupil kolem roku 1800 Harantovský mlýn (Haranter Mühle) na panství Klenová (Klenau).[8] Měl dvě manželky. V roce 1797 se oženil se svojí první ženou Barbarou Traurigovou (narozena kolem roku 1778 – zemřela 17. července 1810), která byla rodem z Bavorska.[8] Po její smrti (zemřela mladá ve 32 letech) se podruhé oženil s Annou Marií Winterovou z Gröbenstädtu v bavorské Horní Falci.[8] Svatba Kašpara a Anny se uskutečnila dne 4. února 1812 ve městě Schrems (česky nazývaném Skřemelice) v rakouském Waldviertelu.[8] Se svojí druhou manželkou měl Kašpar Eggerth celkem 5 dětí. Byli to:[8]
    • nejstarší syn Johann Eggerth (Jan Eggerth) (* 8. ledna 1813 v Tachově), jenž později (od roku 1830) převzal po otci papírnu v Prášilech a stal se jejím majitelem;[8]
    • syn Franz Eggerth (1814–1882, USA);[8]
    • syn Konrad (* 25. listopadu 1816);[8]
    • dcera Margaritha (* 8. března 1818)[8] a
    • dcera Anna Maria (* 4. července 1823).[8]
  3. ↑ Sáčkový papír: Zpravidla jednostranně hladký nebo hlazený papír, bezdřevý nebo dřevitý, o různé plošné hmotnosti.
  4. ↑ Papír konceptní: Obyčejný dřevitý psací papír, s bělostí MgO nejméně 60%, neprůsvitností nad 95%, zaklížením nejméně 0,8 mm, obsahem popela nad 6% a vlhkostí do 8%.
  5. ↑ Papír kancelářský: Starší název pro převážně bezdřevý psací papír formátu 420 mm x 340 mm, překládaný a vhodný k popisování perem. Nověji byl nahrazen bankovním papírem.
  6. ↑ Při požáru úplně vyhořely tři papírenské objekty Eggerthovy manufaktury a dva obytné domy.[10] Národní technické muzeum převzalo část zachráněného technologického vybavení.[10]
  7. ↑ Postupný zánik papíren s ruční výrobou byl obecně způsoben hlavně rozvojem strojní výroby papíru.[1] To byl zřejmě hlavní důvod pro neobnovení prášilské papírny po roce 1933.
  8. ↑ Josef Váchal odebíral ruční papír z prášilské produkce od roku 1922 a řada jeho barevných dřevorytů je na tomto papíře také vytištěna (včetně jeho známého díla „Šumava umírající a romantická“).[4]
  9. ↑ Slabé lepenky se opatřovaly vrstvou dehtu a takto vzniklý voděodolný „dehtový papír“ se používal jako střešní krytina.[3]
  10. ↑ Franz Eggerth (1814 – zemřel v USA ve státě Wisconsin nebo Iowa dne 31. srpna 1882) byl synem Kaspara Eggertha ze druhého manželství s Annou Marií Winterovou. Smrt otce jej zastihla ve čtrnácti letech.[8] Vyučil se truhlářem a jako vandrovní tovaryš prošel Vídeň, Terst, Banátky a Veronu.[8] Franz Eggerth byl zaujat myšlenkami socialismu a angažoval se v organizacích propagujících utopický komunismus.[8] V roce 1846 byl v tyrolském Innsbrucku zatčen.[8] Emigroval do Ameriky, kde se živil jako zemědělec.[8] Později onemocněl, se svojí americkou manželkou Emilií (1828-1906), která přijela někdy v roce 1850 do Ameriky na jeho vyzvání k sňatku, si příliiš nerozměl a došlo i na manželskou krizi.[8] Mnoho z jeho dětí údajně předčasně zemřelo.[8] Zbylí potomci se v 50. letech 20. století v době studené války v USA k otcovo komunistickým ideím raději nehlásilo.[8]
  11. ↑ Franz Eggerth (9. března 1842 – 1911)[9] byl synem Johanna Eggerta (majitele papírenské živnosti v Prášilech číslo popisné 33) a jeho manželky Anny Eggerthové (rozené Ascherlové) z Nového Burnstu.[11] Svatba Franze Eggertha s Marií Harantovou se konala dne 30. května 1877 ve farním kostele Narození Panny Marie ve Velharticích.[11]
  12. ↑ Marie Eggerth (Eggerthová, rozená Harant; 24. října 1849 – 2. ledna 1930[9]) byla dcerou Wenzela Haranta, někdejšího usedlíka v Hrádcích, později majitele statku Tajanov (dnes součást obce Kolinec) a jeho manželky Theresie Harant (rozené Gruberové), která pocházela z dnes již zaniklé osady Vchynice–Tetov.[11] Svatba Marie Harantové s Franzem Eggerthem se konala dne 30. května 1877 ve farním kostele Narození Panny Marie ve Velharticích.[11]
  13. ↑ Marie Eggerthová (Maria Eggerth, provdaná Böhmová) (1878-1965) byla dcerou Franze Eggertha a Marie Eggerthové (rozené Harantové).[11] Dne 24. září 1922 se vdala za c. k. majora ve výslužbě Gustava Friedricha Böhma.[11] V matrice je označována jako „Die Fabrikantkin“ („majitelka továrny“).[11]
  14. ↑ Marie Böhmová byla moderní žena.[10] Věnovala se běhu na lyžích a do své prášilské papírny zvala různé umělce.[10] Po požáru Eggerthovy papírny bydlela v tzv. Doktorhausu.[10] Její čeští příbuzní ji oslovovali „teta Márinka".[10] Po druhé světové válce byla Maria Eggerthová (provdaná Böhmová) odsunuta ze Sušice v roce 1946 posledním 9. transportem do Německa, kde žila až do své smrti v roce 1965 v bádenském Ederbachu.[10]
  15. ↑ Gustav Friedrich Böhm (zemřel 1963) byl rodákem z haličské Drohobycze (dnes ukrajinské město Drogobič ve lvovské oblasti). Jeho otcem byl c. k. nadporučík Franz Böhm v Drohobyczi a jeho matkou byla Marie Böhmová (rozená Kollarzová) z Rzeszówa.[11] Dne 24. září 1922 se Gustav Friedrich Böhm oženil s Marií Eggerthovou.[11]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f g h i SÝKOROVÁ, Kateřina, Bc.. Plzeňská papírna rodiny Piette. Plzeň, 2013 [cit. 2021-03-04]. 97 s. Diplomová práce. Západočeská univerzita v Plzni; Fakulta pedagogická; Katedra historie. Vedoucí práce Mgr. Eva Mušková, Ph.D.. s. 23. Dostupné online.
  2. ↑ a b c d e HUDLENKA. Prášily [online]. Web Ženy s.r.o. [cit. 2021-03-03]. Dáváme ženám prostor, příležitosti a práci. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-03-22. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s Šumavské papírny [online]. Web Muzeum Šumavy [cit. 2021-03-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-03-22. 
  4. ↑ a b c d e f g h i HORPENIAK, Vladimír. Eggerthova papírna v Prášilech, kolem 1920, Muzeum Šumavy [online]. Web Šumava net [cit. 2021-03-04]. Horpeniak167.pdf (str. 167). Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e f Zmizely kousek Sumavy - Prasily [online]. Web Geocaching com [cit. 2021-03-04]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c d e f g h i j k Český text na dvojjazyčné informační tabuli nazvané: „Vintířova stezka (Prášily)“, odstavec s názvem: „Prášilská papírna“. Foto tabule zde
  7. ↑ HEJNA, Petr. Šumavské Prášily oplývají četnými zajímavostmi i drží několik prvenství [online]. Web Novinky cz, 2017-10-23 [cit. 2021-03-04]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r MAREŠ, Jan; KAREŠ, Ivo. FRANZ EGGERTH (1814-1882) [online]. Kohoutí Kříž: šumavské ozvěny. Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích [cit. 2021-03-05]. Překlady a české texty Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš. Dostupné online. 
  9. ↑ a b c d e f „K uctění památky zde pochovaných“; dle dostupných dokladů Prášilské farnosti z let 1900 až 1949 zpracované občanským sdružením Křemelná a publikované na veřejně přístupné tabuli na prášilském hřbitově na Šumavě.
  10. ↑ a b c d e f g h i j k Řetenice - Rejštejn - Březník -Falkenstein - Špičácké sedlo (51,5 km) [online]. Web: Cyklistův průvodce Šumavou [cit. 2021-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-02-07. 
  11. ↑ a b c d e f g h i j MAREŠ, Jan; KAREŠ, Ivo. Maria BÖHMOVÁ (1878-1965) [online]. Kohoutí Kříž: šumavské ozvěny; Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích [cit. 2021-03-05]. Překlady a české texty Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BĚL, Jiří. Prášilská papírna. Brno : Iniciativa Prášilská papírna, 2003, strany 9 až 10.
  • Macková, Anna. Prášilská papírna: tento cyklus byl vyryt a vytištěn na ručním lisu. Praha: vlastním nákladem, 1930 až 1931. 1 svazek
  • BLAŽEJ, Anton a KRKOŠKA, Pavel. Technológia výroby papiera. 1. vydání Bratislava: Alfa; 1989; 581 stran; Edícia drevárskej, celulozárskej a papiernickej literatúry.
  • KORDA, Josef a kolektiv. Papírenská encyklopedie. Vydání 1. Praha: SNTL - Nakladatelství technické literatury, 1992. 469 stran; Oborové encyklopedie; strany 245, 232. ISBN 80-03-00647-3.
  • ZUMAN, František. Pootavské papírny = (Les papeteries sur l'Otava et ses affluents). V Praze: Královská Česká Společnost Nauk, 1934. 69 stran, 18 stran obrazových příloh

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Prášilská_papírna&oldid=23731325“