Josef Mánes

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Josef Mánes
Josef Mánes na fotografii pocházející zřejmě z roku 1860, Praha.
Josef Mánes na fotografii pocházející zřejmě z roku 1860, Praha.
Narození 12. května 1820
Praha-Staré Město
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 8. prosince 1871 (ve věku 51 let)
Praha-Nové Město
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povolání malíř
Příbuzní Quido Mánes a Amalie Mánesová
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
strýc Václav Mánes
otec Antonín Mánes
bratr Quido Mánes
sestra Amalie Mánesová

Josef Mánes (12. květen 1820 Praha-Staré Město9. prosince 1871 Praha-Nové Město[1]) byl český malíř, ilustrátor, grafik a jeden z nejvýznamnějších představitelů českého romantismu. Výtvarně činný otec i strýc k malířsví vychovali a vyučili jeho i jeho sourozence Quida a Amálii. Josefův osobní život byl zaslíben ženám. Byl šťastný v období studií, konjunktury svých prací, bohémské nezávislosti a obrozeneckých ideálů. Stal se nešťastným v soužití v rodném domě (U obecního dvora 798/5)[2] se sourozenci, při nedostatku zakázek po roce 1848: člověk nepraktický a plachý byl sestrou nucen zříci se své tehdejší lásky, služky Františky Šťovíčkové[3], z níž se již nevzpamatoval. Těžké a plíživé duševní chorobě podlehl 9. prosince 1871. Je považován za zakládající osobnost českého malířství a designu a největšího mistra české malby a krajinářství v období romantismu a realismu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Jeho otcem byl proslulý malíř Antonín Mánes, profesor krajinomalby na pražské malířské Akademii, s nímž trojice výtvarně nadaných ourozenců - Josef, Quido a Amálie- podnikala studijní cesty do přírody, například na Říp nebo do Podkrkonoší. Jeho strýc Václav Mánes na téže škole učil figurální malbu, a také dvakrát zaujímal místo prozatímního ředitele. Josef od svých patnácti let studoval na pražské umělecké Akademii u profesora Františka Tkadlíka, nespokojen s akademickým charakterem výuky podle sádrových modelů odešel roku 1844 studovat na Akademii do Mnichova, kde pobýval tři roky bez jakéhokoliv hmotného zajištění z domova. Později podnikl i několik studijních cest, mj. do Drážďan, Polska, či Slezska. Jeho osobní život se poněkud zkomplikoval v době, kdy už žil opět v Praze - tehdy, ve svých dvaceti sedmi letech, navázal intimní vztah s Františkou Šťovíčkovou, která byla u Mánesů zaměstnána jako služka. O tři roky později, v roce 1850, s ním Františka čekala dítě, jehož přijetí ale musel, pod silným nátlakem rodiny, odmítnout. V té době už vedla domácnost u Mánesů Josefova sestra Amálie, která se oba své bratry existenčně zajišťovala. Ta také Františku vyhnala z domu. Mánes Františku velmi miloval, ale zcela podléhal své panovačné sestře, a proto zásadně nemohl protestovat. Františka Šťovíčková porodila v roce 1850 dceru Josefinu, kterou poté dlouho sama vychovávala.[3]

Na Moravě[editovat | editovat zdroj]

V roce 1854 Josef odjel na Moravu do Čech pod Kosířem, malé vsi nedaleko Prostějova, na zámek - na pozvání svého přítele, hraběte Bedřicha Silva-Tarouccy. Ten samozřejmě chování Mánesů ke služebné Františce odsoudil a poskytl mu přístřeší. Během následujících dvaceti let zde vytvořil jedank sérii rodinných portrétů Silva Tarrouců, dále žánrové novovrokokové obrázky, a konečně některé ze svých nejlepších prací (např. Ukolébavka, Líbánky na Hané, Život na panském sídle). V Čechách pod Kosířem se také velmi zlepšil jeho duševní stav, rozvíjel i své přírodovědné zájmy, velmi jej upoutala botanika. Vyhledával zde lidové krojované postavy, opět se zamilovával do Hanaček i Cikánek, zajímal se o moravské kroje. Jeho přítel hrabě Silva Taroucca mu doporučil i pobyt na bílovickém zámku, jehož majitelem byl hrabě Hugo Jakob Josef Logothetti. Hrabě Hugo jej požádal, aby zobrazil jeho milou Verunku. Namaloval Verunu Čudovou ve slováckém kroji, později její sestru zvanou Babušu ve slováckém kožichu a jako jejich mužský protějšek namaloval portrét mladíka z obce Březolupy Jana Postavu v lidovém kroji. Vznikl i menší obrázek Verunky Čudové v městském oblečení. Říká se, že namaloval hraběti milenku i jako madonu a Venuši, ale žádný z obrazů nebyl objeven nebo nijak zdokumentován, na Moravě vznikl také cyklus Moravský rok, ve formě kalendáře. Společensky se projevoval zejména, jako činitel Umělecké besedy, navrhl sokolský kroj, četné sokolské a jiné spolkové prapory. Posledním umělecky bohatým obdobím byla šedesátá léta 19. století, kdy se mu prostřednictvím rodinných kontaktů podařilo získat mimořádnou zakázku na vytvoření 12 medailonů na Staroměstském orloji. Kalendářní deska orloje byla odhalena 18. srpna 1866. V té době se jeho zdraví ovšem opět začalo horšit.

Onemocnění[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1866 se u něj projevovaly příznaky duševní choroby, která sice postupovala velmi pomalu, ale neléčena měla pro Mánesa devastující důsledky. Během následujícího období ztrácel na váze, měl přechodné obtíže s vyslovováním, propadal trudomyslnosti a jeho chování bylo občas velmi podivné a zmatené, a v jeho myšlení se postupně objevovala zvláštní posedlost vlčí růží. Tehdejší mecenáš umění, průmyslník Vojtěch Lanna ml., mu, ze znepokojení nad jeho stavem, poskytl peníze na vytouženou studijní cestu do Říma. Neznalost italštiny a rušné ulice Říma ovšem na něj působily přesně naopak, přímo v hotelu byl dokonce okraden. Amálie si proto pro svého bratra urychleně přijela a nalezla jej ve skupině smějících se lidí, zhrouceného na schodech proslulé Fontány di Trevi. Když se k němu sklonila, aby mu pomohla vstát, pošeptal ji, že Řím nemá své žluté růže. Vyděšená sestra jej proto odvezla domů, kde se jeho stav ovšem nijak nelepšil. Přestával malovat, postavám na svých idylicky laděných obrazech začal přikreslovat vlčí drápy, přátelům psal zmatené dopisy, náhle plné gramatických chyb a nesmyslných slovních spojení, mnohokrát byl i přistižen, jak svými obrazy vytírá podlahu. Traduje se i, že po nocích obcházel staroměstský orloj s rozsvícenou svící. Ke konci života upadal Mánes do hlubší a hlubší letargie. Předpokládá se, že chorobou, která jej postihla byla progresivní paralýza, tj. pokročilá forma syfilis napadající mozek, nebo tuberkulóza mozkových blan. Lékařská zpráva o jeho úmrtí určuje nejasnou diagnózu, ochrnutí mozku. Zemřel po několika letech utrpení ve věku pouhých jedenapadesáti let. Pohřbu se zúčastnila i jeho nemanželská dcera Josefina.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jeho tvorba vychází z romantismu, byla inspirována studiem portétní malby mnichovské, rodným prostředím Starého Města pražského a životem venkovského lidu na Hané, který pro něj představoval ideál čistoty a lidství. K nejznámějším pracím patří cyklus portétů pražských obyvatel, žánrové novorokokové scény z pobytu u šlechtických mecenášů na zámku rodiny Silva-Tarrouca v Čechách pod Kosířem na Hané, krajinomalby, a dále mj. výše zmíněná kalendářní deska z roku 1865 na Staroměstském orloji (tam je dnes kopie, originál je vystaven v Muzeu hl. m. Prahy). Zobrazuje alegorii 12 měsíců v roce pomocí zemědělských prací.

Josef Mánes, Švadlenka - Kosárkova nevěsta

Olejomalby[editovat | editovat zdroj]

  • Orlí hnízdo
  • Poutník
  • Hrobník - tři díla ovlivněná jeho studiem v Mnichově
  • Krkonošská krajina - studie z cesty podniknuté s otcem Antonínem
  • Poslední okamžiky Lukáše z Leydenu, též Lukáš Leydenký žebrá na Pražském mostě (1843), Národní galerie v Praze
  • Setkání Petrarky s Laurou v Avignonu roku 1327 (1845-1846), Národní galerie v Praze
  • Políbení , 1851) - Národní galerie v Praze
  • Příjezd hosta (1853-1855), Národní galerie v Praze
  • Při měsíčku (Dostaveníčko) (1853-1855)
  • Josefina (1855), Národní galerie v Praze
  • Červené paraplíčko (V létě) (1855)
  • Luisa Bělská (1857), portrét manželky významného pražského stavitele, Národní galerie v Praze
  • Švadlenka (1858-1859), portrét Františky Pokorné, snoubenky malíře Adolfa Kosárka ve chvíli, kdy si šije svatební šaty a dozvěděla se o ženichově smrtelné nemoci.
  • Anna Vaclavíková (1862), portrét bohaté měšťanky, protějšek portrétu jejího manžela, Národní galerie v Praze
  • Labská krajina (1863), pohled z návrší u Kelských Vinic nad soutokem Vltavy s Labem
  • Řípský kraj (1863)

Studie, kresby a grafika[editovat | editovat zdroj]

Uměleckořemeslné práce a návrhy k nim[editovat | editovat zdroj]

  • Návrh praporu spolku Říp
  • Návrh praporu a žerdi spolku Rastislav v Blansku
  • Návrh sokolského praporu a kroje
  • Vějíř pro manželku Vojtěcha Lanny,ml. Národní muzeum, Praha

Pozůstalost[editovat | editovat zdroj]

Památky na Josefa Mánesa[editovat | editovat zdroj]

Sochy[editovat | editovat zdroj]

  • Pomník s postavou stojícího malíře se štětcem a paletou, bronz, autor Bohumil Kafka, Praha 1, Alšovo nábřeží,
  • Studie k témuž pomníku, Národní galerie v Praze
  • Busta, Jakub Obrovský
  • Pamětní deska na domě v Praze 1, Řásnovka
  • nástěnná malba: Obecní dům, salónek - v kruhu českých obrozenců
  • Pamětní medaile ke 100. váročí úmrtí (1971)
  • Bankovka s podobiznou Josefa Mánesa

Pojmenováno po Josefu Mánesovi[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  2. Rodný dům Josefa Mánesa a pamětní deska
  3. a b BŘEZINOVÁ, Helena. Josef Mánes a hysterie v obrazech. Praha, 2013. Bakalářská práce. UK, Fakulta humanitních studií. . s. 20. Dostupné online.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JIRÁNEK, Miloš. Josef Manes. Praha : Spolek výtvarných umělců Mánes, 1909. Dostupné online. Ilustrovaný životopis. 
  • Pečírka Jaromír, Josef Mánes, živý pramen národní tradice, Praha 1939
  • MACKOVÁ, Olga. Josef Mánes. 1. vyd. Svazek 9. Praha : Odeon, 1970. 69 s. (Malá galerie).  
  • Macková Olga, Kesnerová Gabriela, (úvod Jiří Kotalík), Josef Mánes 1820-1871, Katalog výstavy NG Praha 1971
  • Reitharová Eva, Josef Mánes, rané dílo. Katalog díla z let 1830-1848, Umění 19, 1971, s. 441-494, Umění 20, 1972, s. 29-73
  • Volavková Hana, Josef Mánes, malíř vzorků a ornamentů, Praha 1981
  • KESNEROVÁ, Gabriela. Krajina v díle Josefa Mánesa: Klášter sv. Anežky České, 1991. 1. vyd. Praha : Národní galerie v Praze, 1991. 173 s.  
  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Anděla Horová (ed.), I. díl, Academia Praha 1995.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]