Šedá ekonomika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Pojem „šedá ekonomika“ se objevil poprvé po druhé světové válce, i když existence tohoto druhu ekonomiky je historicky doložena nejméně několik století. Intenzivní zájem odborníků o tento fenomén začal na počátku sedmdesátých let 20. století ve státech s tržní ekonomikou.

Je označována také jako neoficiální, stínová, neformální, skrytá, ale používá se také označení duální, paralelní, podzemní, druhá. V cizích jazycích: SRN Schattenwirtschaft, Francie economie souterraine, Itálie economia sommersa nebo occupazione occulta, v Nizozemí oficieuze circuit, grizje sector nebo schmerezone.

Do šedé ekonomiky se zahrnují jakékoliv ekonomické činnosti a vztahy, které porušují běžně užívané normy etické, společenské, morální a obchodní (např. korupce, praní špinavých peněz, daňové úniky, práce na černo). Tyto činnosti jsou většinou na hranici zákona, a proto jsou jen velmi těžko postižitelné. Obecně se dá říct, že šedá ekonomika zahrnuje takové činnosti, ze kterých plyne příjem a tento příjem není hlášen příslušnému úřadu, tzn. není zdaněn, je skryt.

Problematika šedé ekonomiky se řeší na národní i mezinárodní úrovni. Spolupráce mezi státy je u řešení tohoto problému nezbytná. Šedá ekonomika se dotýká prakticky všech států bez ohledu na jejich ekonomický systém a rozvojovou fázi. V jednotlivých zemích a různých fázích jejich sociálního a ekonomického rozvoje se šedá ekonomika projevuje různou silou a v různých rozměrech. Obecně platí, že v zemích s tržní ekonomikou je základní příčinou pro vznik šedé ekonomiky daňový systém, v zemích s centrálně plánovanou ekonomikou pak hluboká nerovnováha nabídky a poptávky na trhu.

Motivace[editovat | editovat zdroj]

Občané daného státu se mohou zapojit do šedé ekonomiky vědomě i nevědomě. Mezi nejčastější důvody patří:

  • snaha vyhnout se placení daní (např. z příjmu, z přidané hodnoty, spotřební daně apod.),
  • obcházení placení příspěvků na sociální pojištění,
  • obcházení předpisů o minimální mzdě, maximální délce pracovní doby či bezpečnostních nebo zdravotních standardů,
  • snaha zbavit se některých administrativních procedur, jako např. vyplňování statistických dotazníků a jiných hlášení (daňové přiznání),
  • snaha dosáhnout svobodnější společnosti (agorismus).

Gerschunyho klasické rozdělení šedé ekonomiky[editovat | editovat zdroj]

Gerschuny rozděluje neformální ekonomiku do tří sektorů:

První sektor – rodinná ekonomika domácností, která je definována jako „aktivity bez finanční platby, které poskytují potřebné zboží a služby pro členy domácností.“

Druhý sektor – komunální ekonomika, definovaná jako "aktivity bez finanční platby pro společnost jako celek, nebo pro členy komunity, jiné než členy domácností."

Třetí sektor – podzemní ekonomika, kterou jsou míněny aktivity osob obsažené v oficiální ekonomice, ve vazbě na oficiální ekonomiku i mimo ni. Tyto aktivity však zůstávají skryté před úřady pro jejich nelegálnost (skrývají se před daněmi a ostatními nařízeními, zahrnují se sem i např. krádeže apod.) Gershuny podzemní ekonomiku dále člení na:

  • aktivity, které jsou vždy spojeny s formálním zaměstnáním a které zanechávají stopu jako náklady ve výrobě a ve státních účtech;
  • aktivity, které jsou méně propojeny s formální ekonomikou; jedná se o výrobu, která je nabízena formálnímu sektoru, ale jež netvoří její část (domácí pracovníci);
  • produkce konečných výrobků a služeb přímo u spotřebitele.

Podle zprávy Evropské komise se používá následující členění neformální ekonomiky:

  • daňový únik ze strany řádných pracovníků (hlavně samostatně výdělečně činných), podniků a řádně deklarovaných ekonomických transakcí,
  • aktivity a ekonomické transakce zakázané trestním právem vzhledem k jejich náplni (kriminální ekonomika),
  • neplacené ekonomické aktivity vykonávané v domácnosti k jejímu prospěchu nebo k prospěchu domácností příbuzných nebo přátel, včetně každodenní domácí práce a mnoha různých činností směřujících ke splnění vlastních potřeb (tzv. subsistenční ekonomika),
  • profesionální aktivity, vykonávané jako jediné nebo druhé zaměstnání, provozované pravidelně za účelem výdělku a pohybující se na hranici nebo vně povinností daných právním řádem, předpisy a smluvními závazky.

Klady šedé ekonomiky[editovat | editovat zdroj]

  • upozorňuje na chyby oficiální ekonomiky, mezery v zákonech, nevyhovující daňový systém, ale i nedostatečnou autoritu správních a bezpečnostních orgánů,
  • dokazuje, že občané daného státu jsou dostatečně podnikaví a jsou připraveni reagovat i na nevyhovující tržní podmínky,
  • určití autoři považují neformální ekonomiku za pilíř sociální stability v těžkých dobách, kdy ekonomika na hraně zákona umožňuje přežití řadě skupin obyvatelstva a tím přispívá k udržení sociálního klidu,
  • rozšířenost šedé ekonomiky svědčí o stabilitě, efektivnosti a důvěryhodnosti institucí, právního systému i systému celé společnosti.
  • peníze, které by jinak stát prohýřil na nesmyslné investice, špatně odvedené práce ajn., se mohou investovat do rozvoje firmem v šedé ekonomice, navýší se zaměstnastnost, plat a tím se státu ulehčí v nákladech na sociální zabezpečení a zajistí větší spotřeba takto zaměstnatných lidí o vyšších výdělcích a odvod daní z této spotřeby.

Zápory šedé ekonomiky[editovat | editovat zdroj]

  • šedá ekonomika podkopává účinné státní řízení ekonomiky, narušuje celistvost daňového systému a devizové hospodářství, protože nastává odliv prostředků z oficiální do neoficiální ekonomiky,
  • činnosti šedé ekonomiky neporušují pouze daňové předpisy, ale i další pravidla jako jsou pracovněprávní předpisy, pravidla pracovního trhu a bezpečnosti práce, ochrany životního prostředí atd., a tím přispívají k narušení vztahů v lidské společnosti a rovnováhy přírody,
  • šedá ekonomika může být jen ekonomikou přechodnou, neexistují v ní velké investice, které by zajistily dlouhodobý růst,
  • větší rozšíření šedé ekonomiky v daném státě je spojeno s významnou ztrátou výkonnosti oficiální ekonomiky, plýtváním zdroji a poklesem národohospodářské produktivity,
  • šedá ekonomika se nedá dost dobře a účelně sledovat, zavádějící statistiky a nedostatek věrohodných informací pak způsobují dezinformovanost veřejnosti, zmenšuje se prostor pro provádění kvalifikované hospodářské politiky