Šedá ekonomika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Pojem „šedá ekonomika“ se objevil poprvé po druhé světové válce, i když existence tohoto druhu ekonomiky je historicky doložena nejméně několik století. Intenzivní zájem odborníků o tento fenomén začal na počátku sedmdesátých let 20. století ve státech s tržní ekonomikou.

Je označována také jako neoficiální, stínová, neformální, skrytá, ale používá se také označení duální, paralelní, podzemní, druhá. V cizích jazycích: SRN Schattenwirtschaft, Francie economie souterraine, Itálie economia sommersa nebo occupazione occulta, v Nizozemí oficieuze circuit, grizje sector nebo schmerezone.

Do šedé ekonomiky se zahrnují jakékoliv ekonomické činnosti a vztahy, které porušují běžně užívané normy etické, společenské, morální a obchodní (např. korupce, praní špinavých peněz, daňové úniky, práce na černo). Tyto činnosti jsou většinou na hranici zákona, a proto jsou jen velmi těžko postižitelné. Obecně se dá říct, že šedá ekonomika zahrnuje takové činnosti, ze kterých plyne příjem a tento příjem není hlášen příslušnému úřadu, tzn. není zdaněn, je skryt.

Problematika šedé ekonomiky se řeší na národní i mezinárodní úrovni. Spolupráce mezi státy je u řešení tohoto problému nezbytná. Šedá ekonomika se dotýká prakticky všech států bez ohledu na jejich ekonomický systém a rozvojovou fázi. V jednotlivých zemích a různých fázích jejich sociálního a ekonomického rozvoje se šedá ekonomika projevuje různou silou a v různých rozměrech. Obecně platí, že v zemích s tržní ekonomikou je základní příčinou pro vznik šedé ekonomiky daňový systém, v zemích s centrálně plánovanou ekonomikou pak hluboká nerovnováha nabídky a poptávky na trhu.

Motivace[editovat | editovat zdroj]

Občané daného státu se mohou zapojit do šedé ekonomiky vědomě i nevědomě. Mezi nejčastější důvody patří:

  • snaha vyhnout se placení daní (např. z příjmu, z přidané hodnoty, spotřební daně apod.),
  • obcházení placení příspěvků na sociální pojištění,
  • obcházení předpisů o minimální mzdě, maximální délce pracovní doby či bezpečnostních nebo zdravotních standardů,
  • snaha zbavit se některých administrativních procedur, jako např. vyplňování statistických dotazníků a jiných hlášení (daňové přiznání),
  • snaha dosáhnout svobodnější společnosti (agorismus).

Gerschunyho klasické rozdělení šedé ekonomiky[editovat | editovat zdroj]

Gerschuny rozděluje neformální ekonomiku do tří sektorů:

První sektor – rodinná ekonomika domácností, která je definována jako „aktivity bez finanční platby, které poskytují potřebné zboží a služby pro členy domácností.“

Druhý sektor – komunální ekonomika, definovaná jako "aktivity bez finanční platby pro společnost jako celek, nebo pro členy komunity, jiné než členy domácností."

Třetí sektor – podzemní ekonomika, kterou jsou míněny aktivity osob obsažené v oficiální ekonomice, ve vazbě na oficiální ekonomiku i mimo ni. Tyto aktivity však zůstávají skryté před úřady pro jejich nelegálnost (skrývají se před daněmi a ostatními nařízeními, zahrnují se sem i např. krádeže apod.) Gershuny podzemní ekonomiku dále člení na:

  • aktivity, které jsou vždy spojeny s formálním zaměstnáním a které zanechávají stopu jako náklady ve výrobě a ve státních účtech;
  • aktivity, které jsou méně propojeny s formální ekonomikou; jedná se o výrobu, která je nabízena formálnímu sektoru, ale jež netvoří její část (domácí pracovníci);
  • produkce konečných výrobků a služeb přímo u spotřebitele.

Podle zprávy Evropské komise se používá následující členění neformální ekonomiky:

  • daňový únik ze strany řádných pracovníků (hlavně samostatně výdělečně činných), podniků a řádně deklarovaných ekonomických transakcí,
  • aktivity a ekonomické transakce zakázané trestním právem vzhledem k jejich náplni (kriminální ekonomika),
  • neplacené ekonomické aktivity vykonávané v domácnosti k jejímu prospěchu nebo k prospěchu domácností příbuzných nebo přátel, včetně každodenní domácí práce a mnoha různých činností směřujících ke splnění vlastních potřeb (tzv. subsistenční ekonomika),
  • profesionální aktivity, vykonávané jako jediné nebo druhé zaměstnání, provozované pravidelně za účelem výdělku a pohybující se na hranici nebo vně povinností daných právním řádem, předpisy a smluvními závazky.

Klady šedé ekonomiky[editovat | editovat zdroj]

  • upozorňuje na chyby oficiální ekonomiky, mezery v zákonech, nevyhovující daňový systém, ale i nedostatečnou autoritu správních a bezpečnostních orgánů,
  • dokazuje, že občané daného státu jsou dostatečně podnikaví a jsou připraveni reagovat i na nevyhovující tržní podmínky,
  • určití autoři považují neformální ekonomiku za pilíř sociální stability v těžkých dobách, kdy ekonomika na hraně zákona umožňuje přežití řadě skupin obyvatelstva a tím přispívá k udržení sociálního klidu,
  • rozšířenost šedé ekonomiky svědčí o stabilitě, efektivnosti a důvěryhodnosti institucí, právního systému i systému celé společnosti.
  • peníze, které by jinak stát prohýřil na nesmyslné investice, špatně odvedené práce ajn., se mohou investovat do rozvoje firmem v šedé ekonomice, navýší se zaměstnastnost, plat a tím se státu ulehčí v nákladech na sociální zabezpečení a zajistí větší spotřeba takto zaměstnatných lidí o vyšších výdělcích a odvod daní z této spotřeby.

Zápory šedé ekonomiky[editovat | editovat zdroj]

  • šedá ekonomika podkopává účinné státní řízení ekonomiky, narušuje celistvost daňového systému a devizové hospodářství, protože nastává odliv prostředků z oficiální do neoficiální ekonomiky,
  • činnosti šedé ekonomiky neporušují pouze daňové předpisy, ale i další pravidla jako jsou pracovněprávní předpisy, pravidla pracovního trhu a bezpečnosti práce, ochrany životního prostředí atd., a tím přispívají k narušení vztahů v lidské společnosti a rovnováhy přírody,
  • šedá ekonomika může být jen ekonomikou přechodnou, neexistují v ní velké investice, které by zajistily dlouhodobý růst,
  • větší rozšíření šedé ekonomiky v daném státě je spojeno s významnou ztrátou výkonnosti oficiální ekonomiky, plýtváním zdroji a poklesem národohospodářské produktivity,
  • šedá ekonomika se nedá dost dobře a účelně sledovat, zavádějící statistiky a nedostatek věrohodných informací pak způsobují dezinformovanost veřejnosti, zmenšuje se prostor pro provádění kvalifikované hospodářské politiky

Faktory ovlivňující šedou ekonomiku[editovat | editovat zdroj]

Daňová zátěž[editovat | editovat zdroj]

Podle mnoha studií je zátěž daní a odvodů na sociální pojištění a zdravotní pojištění nejdůležitější příčinou existence šedé ekonomiky. Placení daní a odvodů snižuje čistou mzdu zaměstnancům a zvyšuje náklady jejich zaměstnavatelů. Čím vyšší rozdíl mezi čistou a superhrubou mzdou, tím vyšší motivace zaměstnanců a zaměstnavatelů vyhýbat se placení daní a odvodů.  Podnikatelé v šedé ekonomice jsou schopni dosáhnout nižších nákladů, což značně zvyšuje jejich konkurenceschopnost. Důležitým faktorem je také okrajová sazba daně (tj. procento, které musí zaměstnanec nebo zaměstnavatel odvést do státního rozpočtu, z každé další vydělané koruny). Čím vyšší je, tím větší motivace pro zaměstnavatele hlásit pouze část příjmů.[1]

Intenzita regulací[editovat | editovat zdroj]

Regulace snižují možnosti jednotlivých aktérů v ekonomice a zároveň zvyšují jejich náklady na činnost. To znamená, že vyšší množství regulací poskytuje aktérům v oficiální ekonomice větší motivaci přesunout své aktivity do šedé ekonomiky. Mezi typické příklady patří minimální mzda, omezení zaměstnávání migrantů, nutnost licencí k provozování určitých činností, hygienické, hlukové a jiné provozní normy, obchodní bariéry atp.  [2]

Pracovní trh[editovat | editovat zdroj]

Rozsah šedé ekonomiky je výrazně ovlivněn situací na trhu práce. Velká nezaměstnanost obvykle znamená procentuální nárůst lidí pracujících v šedé ekonomice. Dalším z faktorů, který ovlivňuje rozsah šedé ekonomiky jsou regulace, které omezují nebo zakazují práci určitým skupinám lidí. Např. lidé v předčasném důchodu, lidé bez pracovního povolení jinou možnost nebo lidé, kteří jsou omezeni maximálním počtem hodin práce týdně, jinou možnost, než práci v šedé ekonomice nemají.[3]

Sociální transfery[editovat | editovat zdroj]

Systém, ve kterém jsou nezaměstnaným poskytovány sociální dávky a jiné benefity snižuje jejich motivaci hledat práci v oficiální ekonomice, protože práce v šedé ekonomice jim umožňuje si tyto benefity ponechat, což zvyšuje rozdíl mezi mzdami v oficiální ekonomice a šedé ekonomice. Do sociálních transferů řadíme sociální dávky, mateřské a rodičovské příspěvky, podpory v nezaměstnanosti, předčasné penze a jiné.[4]

Kvalita služeb poskytovaných veřejným sektorem a vymahatelnost práva[editovat | editovat zdroj]

Firmy a jednotlivci setrvávají v oficiální ekonomice, pokud je to pro ně výhodné. Nedostatečná vymahatelnost práva týkající se především ochrany majetku, dodržování smluv aj. snižuje výhodnost setrvání v oficiální ekonomice a přispívá k nárůstu šedé ekonomiky. Špatně fungující soudnictví, policie či orgány státní správy – finanční úřady, celní správa, živnostenské úřady, úřady práce atp. snižují riziko odhalení, což snižuje náklady působení  v šedé ekonomice.

Míra korupce a stupeň akceptace šedé ekonomiky[editovat | editovat zdroj]

Studie zabývající se mírou korupce a rozsahem šedé ekonomiky ukázaly, že mezi těmito dvěma proměnnými existuje silná korelace. Vysoká míra korupce umožňuje firmám a jednotlivcům činným v šedé ekonomice získat ochranu před státními orgány nebo přístup k materiálům na výrobu zbraní či drog.

S mírou korupce se pojí stupeň akceptace aktivit v šedé ekonomice. Pokud jsou aktivity v šedé ekonomice mezi lidmi všeobecně uznávané, tak dochází ke snížení rizika odhalení a na aktéry v šedé ekonomice není kladen žádný morální nátlak v souvislosti s provozováním těchto aktivit. Příkladem může být Itálie, kde je vyhýbání se systému podfdvažováno za uění, nebo ČSSR, kde byly tyto činnosti běžnou praxí, a dokonce se objevovaly v populárních písních či filmech.[5]

Metody odhadů šedé ekonomiky[editovat | editovat zdroj]

Metody rozporů[editovat | editovat zdroj]

Metody rozporů se pracují s hypotézou, že všechny příjmy vygenerované šedou ekonomikou budou jednou využity v oficiální ekonomice. Tyto metody nejčastěji sledují rozdíly mezi příjmy a výdaji buď na národohospodářské úrovni prostřednictvím analýzy národních účtů nebo na základě průzkumu rodinných rozpočtů. Zjištěné rozdíly jsou měřítkem šedé ekonomiky. Problémem tohoto přístupu je předpoklad, že neregistrované příjmy jsou po nějaké časové době využity v oficiální ekonomice. Tento předpoklad je problematický, protože neuvažuje možnost opětovného využití těchto pří v šedé ekonomice nebo využití oficiálních příjmů v šedé ekonomice. Navíc tento postup postihuje pouze příjem, což je jen jeden z aspektů šedé ekonomiky. [6]

Monetární metody[editovat | editovat zdroj]

Monetární metody dnes patří k nejvyužívanějším metodám měření šedé ekonomiky ve vyspělých zemích.  Většina těchto metod předpokládá, že výkyvy v chování monetárních proměnných jsou způsobeny šedou ekonomikou, protože se předpokládá, že v neoficiální ekonomice převládají platby pomocí hotovosti. Jestliže se tedy zvýší objem hotových peněz v určitém časovém úseku nad normálně pozorovanou hodnotu, pak to ukazuje na existenci šedé ekonomiky. Tyto metody k měření šedé ekonomiky využívali ve svých pracích mj. Peter Gutmann, Edgar Feige nebo Vito Tanzi.[7]

Metody trhu práce[editovat | editovat zdroj]

Metody trhu práce se zaobírají pouze jednou součástí šedé ekonomiky a to prací na černo. Tyto metody především měří rozdíl mezi skutečnými a oficiálními aktivitami na trhu práce a pracují s předpokladem, že míra ekonomických aktivit je konstantní, což znamená, že každá změna na v účasti na oficiálním trhu indikuje změnu v rozsahu šedé ekonomiky. Hlavním problémem těchto metod je, že změna v rozsahu oficiálních aktivit je ovlivněna více faktory než pouze rozsahem šedé ekonomiky. [8]

Metody fyzických vstupů[editovat | editovat zdroj]

Tyto metody jsou založeny na předpokladu, že existuje vztah mezi fyzickými vstupy, tj. například spotřeba elektrické energie, plynu, uhlí atp., a HDP.  Pokud je nárůst využití fyzických vstupů vyšší než růst HDP, pak se předpokládá, že je za tento rozdíl odpovědná šedá ekonomika.  Mezi nejznámější patří Kaufmann-Kaliberdova metoda nebo Lackové metoda.[9]

Kaufmann-Kaliberdova metoda[editovat | editovat zdroj]

Tato metoda pracuje s předpokladem, že spotřeba elektřiny je nejlepším indikátorem celkové ekonomické aktivity a že elasticita spotřeby elektřiny vzhledem k celkovému HDP je blízká 1. To umožňuje využít spotřebu elektrické energie k měření skutečné ekonomické aktivity.  Odečtením HDP od této hodnoty získáme odhad velikosti šedé ekonomiky.

Kaufmann Kaliberdova metoda je dnes považována za zastaralou metodu, která se nehodí k měření šedé ekonomiky v rozvinutých ekonomikách, z několika důvodů:

  • Část šedé ekonomiky nepotřebuje ke svému fungování významné množství elektrické energie.
  • Efektivnější využití a produkce elektrické energie snižuje elasticitu spotřeby elektřiny k celkovému HDP
  • Metoda je závislá na předchozích odhadech šedé ekonomiky[10]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  1. SCHNEIDER, Friedrich a Dominik ENSTE,(2000),s. 86.
  2. Schneider, Enste 2000, s. 85-86
  3. Schneider, Enste 2000, s.87.
  4. PROCHÁZKOVÁ, Veronika. Faktory ovlivňující rozsah stínové ekonomiky v České republice. Brno, 2016. Diplomová práce. Mendelova univerzita. Vedoucí práce Pavel Breinek, s. 25.
  5. Procházková 2016, s. 26-27.
  6. FASSMANN, Martin. Stínová ekonomika a práce na černo. Praha: Sondy, 2007. ISBN 978-80-86846-21-7, s. 48-51
  7. Fassmann 2007, s.51-55.
  8. Procházková 2016, s. 31-32
  9. Fassmann 2007, s. 58.
  10. FILIPEC, Petr. The Shadow Economy Analysis in the Czech Republic. Praha, 2011. Bakalářská práce. Univerzita Karlova. Vedoucí práce Petr Jánský, s. 19-20