První srbské povstání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Smederevský sandžak
Karađorđe Petrović, vůdce prvního srbského povstání

První srbské povstání bylo vzpourou Srbů na území Bělehradského pašalíku a dalších šest nahijích tehdejší Osmanské říše (Šumadija), které byly osídleny Srby, zprvu proti místní dahijské správě a později proti turecké nadvládě jako takové.[1] Trvalo několik let, od 14. února 1804 až do 7. října 1813. V srbském pojetí je toto povstání víceméně vnímáno jako celek dlouhodobějšího procesu, známého jako srbská revoluce.[2]

Na počátku 19. století mnozí nespokojenci vytušili svoji příležitost, kterou viděli ve slábnoucí moci Osmanské říše. Její feudální systém stagnoval, teritoriální expanze již nebyla možná.[zdroj?] Konflikty na severní hranici říše, tj. s Rakouskem v oblasti právě Srbska a Ruskem na východě, se nevyvíjely pro Istanbul příznivě. V posledních konfliktech, jakým byla rakousko-turecká válka na konci 18. století, se navíc angažovalo i nemalé množství Srbů, kteří získali vojenské zkušenosti a byli připraveni pozdvihnout zbraně. Zpočátku však nebylo namířeno proti Osmanské říši, ale jednalo se o vzpouru proti dahijům, jejichž krutovláda vyvrcholila tzv. stětím knezů.

Povstání bylo zahájeno v malé obci Orašac[3], později se vzbouřencům se podařilo získat pod kontrolu rozsáhlá území, od Bělehradu až po Novi Pazar. Do čela nepokojů se postavil obchodník s dobytkem Karađorđe Petrović, zakladatel budoucí dynastie Karađorđevićů.

V roce 1806 začala v pořadí již sedmá rusko-turecká válka. Rusko proto pod příslibem nezávislosti[4] požádalo Srby, aby zesílili boje v Bělehradském pašalíku, a tím oslabili Osmanskou říši. Povstalci žádosti vyhověli a do roka osvobodili Bělehradský pašalík i části Bosny.

Po roce 1810 se však Rusko ocitlo pod hrozbou napadení Napoleonovou Francií, a rozhodlo se proto rusko-tureckou válku ukončit, 28. května 1812 byl podepsán Bukurešťský mír. Z pohledu Srbska tedy skončilo povstání neúspěchem – Srbsku sice podle mírové dohody náležela autonomie a povstalcům byla přislíbena amnestie, tato ujednání však nebyla naplněna. Turecko povstalecká území vojensky obsadilo, což bylo doprovázeno terorem a vražděním Srbů.[5]

Povstání sice bylo potlačeno osmanskou vojenskou akcí, nicméně v roce 1815 vypuklo hned druhé, které vyústilo ve faktickou srbskou autonomii.

V Srbsku se slaví 15. únor jako Den státnosti.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PELIKÁN, Jan, a kol. Dějiny Srbska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-671-0. S. 170. Dále jen Dějiny Srbska. 
  2. LJUŠIĆ, Radoš. Srbija 19. veka - izabrani radovi. Bělehrad: Novinsko-izdavačka ustanova "Vojska", 1994. 329 s. Kapitola Socijalna revolucija. Problemi, s. 9-12. (srbština) 
  3. Dějiny Srbska, s. 168
  4. Dějiny Srbska, s. 170
  5. Dějiny Srbska, s. 174