Užice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Užice
Титово Ужице
Užice- collage.jpg
Užice – znak
znak
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška411 m n. m.
StátSrbskoSrbsko Srbsko
Užice
Užice
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha667 km²
Počet obyvatel59 747 (2011)
Hustota zalidnění89,6 obyv./km²
Správa
Oficiální webwww.graduzice.org
Telefonní předvolba031
PSČ31000, 31102, 31103, 31104, 31105, 31106, 31107, 31108 a 3110
Označení vozidelUE
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Užice (v srbské cyrilici Ужице, do roku 1992 Titovo Užice/Титово Ужице) je město v jihozápadním Srbsku (nedaleko pohoří Zlatibor). V roce 2002 zde žilo 54 717 obyvatel. Rozkládá se v údolí řeky Đetinja a je hlavním městem Zlatiborského okruhu. Městem prochází železniční trať z Bělehradu do Baru a hlavní silniční tahy z Bělehradu a středního Srbska do Černé Hory.

Poloha a přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Užice se nachází 118 km jihozápadně od Bělehradu, 115 km východně od Sarajeva, 170 km severozápadně od Prištiny, 164 km severně od Podgorici a 194 km severovýchodně od Dubrovníka. Plocha města má rozlohu 6 172 km,2 zahrnuje však četné venkovské oblasti převážně západně od samotného středu města. Nadmořská výška v údolí řeky Đetinji se pohybuje okolo 500 m n. m., okolní vrcholky mají zhruba okolo osmi set metrů nad mořem. Dále od Užice se rozkládají pohoří např. Tara, Zlatibor[1] nebo Javor.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Údolí řeky Đetinje s městem po obou jeho březích.

První písemný dokument připomíná Užice pod současným názvem v roce 1329.[2] Jednalo se tehdy o malé, nicméně strategicky významné město, které strážilo obchodní trasy z Panonské nížiny směrem k jaderskému přímoří. Roku 1359 je poprvé zmiňován nedaleký hrad, resp. pevnost. V roce 1463 obsadila město Osmanská říše, která jej držela po několik století. Zatímco podle prvních tureckých záznamů zde žily v roce 1476 jen čtyři muslimské rodiny, roku 1525 to byla již většina.[2] Formování města z původní malé osady se uskutečnilo během turecké nadvlády. Jako jedno z několika měst na území dnešního Srbska se Užice úspěšně rozvvíjelo pod tureckou nadvládou.[3] V závěru 18. století žilo v Užici již okolo 12 tisíc lidí.

Město bylo součástí Smederevského sandžaku.

Na počátku 19. století jej během prvního srbského povstání obsadili vzbouřenci z řad místního pravoslavného obyvatelstva. Nejprve obsadili město samotné (1805) a o dva roky později získali i pevnost Stari Grad.[2][4] Město bylo do té doby centrem Užické náchie. Jejich úspěch však byl časově omezen; již roku 1813 bylo město opět obsazeno tureckými vojsky. V letech 1805 a 1862 poničily město dva požáry.[2] V první polovině 19. století vznikla v Užici první škola, a to poté, co v nedalekém městě Čačak obdobný projekt ztroskotal kvůli nedostatku učitelů.[5]

K Srbsku bylo město připojeno roku 1862. Turecké, resp. muslimské obyvatelstvo bylo vystěhováno do Bosny a Hercegoviny, což vedlo k poklesu počtu obyvatel. Do té doby zde žilo cca 3-5 tisíc obyvatel islámské víry. Poslední Turci odešli v roce 1875 a na místo nich přišli srbští sedláci z oblasti Hercegoviny a Černé Hory.[1] V závěru 19. století žilo v Užici cca 3000 obyvatel. V této době zde byl rušný trh a velké množství hospod. V jedné z nich (Dva bagrema) se setkávali představitelé a vysoce postavení občané města.[1]

Roku 1871 získalo město první územní plán. Následoval jeho rychlý rozvoj, vznikaly banky a malé továrny (první v roce 1868[2]). Roku 1885 zde byla vybudována první moderní tiskárna a v roce 1900 byla v blízkosti města vybudována malá vodní elektrárna na řece Đetinja podle návrhu Nikoly Tesly.[1] Její výstavba trvala pouhý rok. V roce 1900 získalo město právě díky hydroelektrárně i elektrické osvětlení, přes den potom dodávala energii pro nedaleký textilní závod.[1] Dodnes je elektrárna dochována jako technická památka.

Mezi lety 19151918 byla okupována vojenskými jednotkami Rakousko-Uherska. Osvobozeno bylo dne 31. října 1918, událost dnes připomíná památník.

Roku 1922 získalo Užice vlastní nemocnici, jejíž výstavbu dlouhodobě plánovalo a neustále odkládalo. Hned roku 1945 byla nemocnice rozšířena.

V roce 1922 bylo rozhodnuto o výstavbě nové radnice[6] a velkolepé sídlo město získalo o několik let později. Roku 1928 byla ve městě založena továrna na výrobu střeliva, která byla později známá pod názvem Prvi Partizan.

Nemalý význam mělo město v počátcích druhé světové války na Balkáně. Po několik letních a podzimních měsíců roku 1941 bylo centrem tzv. užické republiky, tedy území osvobozeného od německých okupačních sil. Budovy, které partyzánům a četnikům (tehdy spolupracujícím) sloužily, jsou dnes památkově chráněné. Během tohoto období byla v Užici také mimo jiné ustanovena slovinská partyzánská četa.[7]

V poválečné době bylo pojmenováno po Josipu Brozu Titu (získalo přídomek Titovo Užice). Do rozvoje města se vynakládaly nemalé prostředky. Přebudováno bylo hlavně historické jádro města; strženy byly původní nízké domy a vzniklo nové modernistické hlavní náměstí. Tomu dominovala socha Josipa Broze Tita.[1] Náměstí také lemuje řada veřejných staveb, např. městská knihovna. V souvislosti s výstavbou železniční trati Bělehrad-Bar bylo přeloženo i místní nádraží. Dominantou města se stal brutalistický Hotel Zlatibor. Jihovýchodně od středu města vznikla i průmyslová zóna. Vzhledem k hornatému charakteru okolní krajiny se Užice nemohlo rozrůstat formou rozsáhlých obytných celků (sídlišť) tak, jako tomu bylo v případě jiných jugoslávských měst. Naopak se do okolních svahů rozšířily rozsáhlé oblasti tvořené rodinnými domy a další nízkou zástavbou.

Název města zpět na Užice/Ужице byl navrácen v roce 1992. V roce 2015 byla socha přemístěna z Užice do Nového Sadu.[8]

Infrastruktura Užice strádala během jara 1999, kdy byly při bombardování NATO poškozeny některé mosty a budovy. Bombardování se opakovalo se zvyšující intenzitou. Dne 6. května 1999 byla zničena značná část infrastruktury, mostů apod. Cílem bylo také vojenské letiště Ponikve severozápadně od města. Zničena byla rovněž i budova místní pošty, která se nacházela na náměstí ve středu města.[9]

V roce 2013 způsobila skandál skutečnost, že došlo ke kontaminaci zdroje pitné vody v lokalitě Vrutci.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Kamenolom v blízkosti města.

Město bylo v socialistické Jugoslávii známé díky textilnímu, kožedělnému, strojírenskému a metalurgickému průmyslu. Díky dobrému silničnímu a později i železničnímu spojení se oblast mezi Užicí a nedalekou Požegou stala vhodným místem pro výstavbu různých továren a dalších průmyslových podniků. V roce 1928 zde byla založena továrna na výrobu střeliva, která sem byla přesunuta ze Slovinska a po druhé světové válce nesla název Prvi partizan. Společnost Impol Seval se věnuje výrobě hliníku, dále je zastoupen i průmysl zpracováním mědi a výrobu stavebních hmot. V blízkosti města se nachází také i letiště. Pro ekonomiku má klíčový význam železniční trať z Bělehradu do Baru, díky níž je možné zboží vyvážet jak na mořské pobřeží, tak i na dunajský přístav.

V roce 1981 mělo město 157 % průměru jugoslávského HDP a nacházelo se i nad celosrbským průměrem co do životní úrovně.

V roce 2014 bylo v Užici cca 11 tisíc lidí bez zaměstnání.[1]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

V Užici se nachází pobočka srbského národního muzea, která je věnovaná především událostem druhé světové války, partyzánského i nepartyzánského odboje a Užické republiky.[10] V období existence SFRJ zde vznikla nová divadelní budova.[11]

Kulturní památky[editovat | editovat zdroj]

Mezi hlavní dominanty města patří Chrám svatého Jiří, potom kostel svatého Marka s dřevěnou zvonicí.

Významný je také Dům Jokanovićů (srbsky Jokanovića kuća), nejstarší dochovaná budova ve městě. Několik budov, které jsou buď cenné z důvodu svého stáří, nebo z důvodu své úlohy v srbských dějinách, je památkově chráněno. Sem patří např. partyzánská nemocnice, ilegální tiskárna novin Borba, muzeum povstání v r. 1941 a budova, kde sídilo vojenské vedení.

Nedaleko města se nachází také pevnost Stari Grad, která je nejspíše z 15. století, neví se ale přesně kdy byla postavena.[1] Pevnost má být výhledově spojena s nedalekou silnicí mostem.[12]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Železniční stanice Užice-Teretna (nákladové nádraží).

Užice se nachází na křižovatce několika dopravních tahů. Hlavní silnice směřují na sever (do Bosny a Hercegoviny, silnice č. 28), na jih (do Černé Hory, silnice č. 23) a na východ (do centrálního Srbska). Výhledově sem má směřovat dálnice z města Požega a dále přes obec Kotroman do Bosny a Hercegoviny a do Sarajeva.[13] Předpokládá se, že dálnice povede svými 26 kilometry po území města Užice, v jejím okolí by měly vzniknout potom nové průmyslové zóny.

Západo-východním směrem prochází Užicí železniční trať Bělehrad–Bar, která zde má i nádraží (přiléhá k němu rovněž i rozsáhlý autobusový terminál). Trať je vedena v údolí řeky Đetinja a prochází řadou tunelů a po mostech. V minulosti trať vedla blíže středu města, později byla ale přeložena na druhý břeh řeky a zbudováno současná modernější stanice.

V Užici se nenachází mezinárodní letiště. Letiště Ponikve má regionální význam. Vzniklo v letech 19791983 pro potřeby především jugoslávského letectva.

Školství[editovat | editovat zdroj]

V Užici se nachází 6 mateřských škol, 11 základních škol, 6 středních škol a 1 vyšší odborná škola. Z vysokých škol se v Užici nachází odborně-technická škola a pedagogická fakulta univerzity, která sídlí mimo Užice.[kde?] Celkem jednotlivé školy na všech stupních navštěvuje okolo 15 000 studentů.

Sport[editovat | editovat zdroj]

V roce 2007 bylo v Užice a ve městě 60 klubů reprezentujících 26 disciplín a sdružujících celkem 4 877 sportovců.

V Užici působí následující sportovní kluby:

Městský stadion Užice (srbsky Gradski stadion Užice) má celkovou kapacitu 12 000 hostů (5998 sedících a 6002 stojících). Sportovní hala ve Velkém parku má kapacitu 2200 míst.

Významné osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h Užice, grad koji je bio republika. RTS [online]. [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. (srbsky) 
  2. a b c d e STAMENKOVIĆ, Srboljub. Geografska enciklopedija naselja Srbije 4 (S-Š). Beograd: Stručna knjiga, 2000. ISBN 86-82657-21-X. Kapitola Užice, s. 232. (srbština) 
  3. PELIKÁN, Jan, a kol. Dějiny Srbska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-671-0. S. 128. 
  4. PELIKÁN, Jan, a kol. Dějiny Srbska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-671-0. S. 166. 
  5. Škole i istorija: Koje su neke od najstarijih gimnazija u Srbiji i kako su osnivane. BBC [online]. [cit. 2022-01-28]. Dostupné online. (srbsky) 
  6. Článek na stránkách Užice Online (srbsky)
  7. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 14. (srbochorvatština) 
  8. Článek na stránkách turizamuzica.rs (srbsky)
  9. Článek na portálu uzicemedia.rs (srbsky)
  10. Jugoslavija, Drugi svetski rat i Kadinjača: Uspon i pad Užičke republike. BBC [online]. [cit. 2022-01-28]. Dostupné online. (srbsky) 
  11. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 319. (srbochorvatština) 
  12. Článek na stránkách b92.net (srbsky)
  13. Auto-put od Požege do granice sa BiH imaće 66 tunela i 27 mostova – kuda sve prolazi trasa. RTS [online]. [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. (srbsky) 

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Užice na německé Wikipedii.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]