Užice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Užice
Титово Ужице
Užice- collage.jpg
Užice – znak
znak
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška411 m n. m.
StátSrbskoSrbsko Srbsko
Užice
Užice
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha667 km²
Počet obyvatel59 747 (2011)
Hustota zalidnění89,6 obyv./km²
Správa
Oficiální webwww.graduzice.org
Telefonní předvolba031
PSČ31000, 31102, 31103, 31104, 31105, 31106, 31107, 31108 a 3110
Označení vozidelUE
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Užice (v srbské cyrilici Ужице, do roku 1992 Titovo Užice/Титово Ужице) je město v jihozápadním Srbsku (nedaleko pohoří Zlatibor). V roce 2002 zde žilo 54 717 obyvatel. Rozkládá se v údolí řeky Đetinja a je hlavním městem Zlatiborského okruhu. Městem prochází železniční trať z Bělehradu do Baru a hlavní silniční tahy z Bělehradu a středního Srbska do Černé Hory.

Užice se nachází 118 km jihozápadně od Bělehradu, 115 km východně od Sarajeva, 170 km severozápadně od Prištiny, 164 km severně od Podgorici a 194 km severovýchodně od Dubrovníka. Plocha města má rozlohu 6 172 km2 Město obklopuje řada pohoří, např. Tara, Zlatibor nebo Javor.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Údolí řeky Đetinje s městem po obou jeho březích.

První písemný dokument připomíná Užice pod současným názvem v roce 1329.[1] Jednalo se tehdy o malé, nicméně strategicky významné město, které strážilo obchodní trasy z Panonské nížiny směrem k jaderskému přímoří. Roku 1359 je poprvé zmiňován nedaleký hrad, resp. pevnost. V roce 1463 obsadila město Osmanská říše, která jej držela po několik století. Zatímco podle prvních tureckých záznamů zde žily v roce 1476 jen čtyři muslimské rodiny, roku 1525 to byla již většina.[1] Formování města z původní malé osady se uskutečnilo během turecké nadvlády. V závěru 18. století žilo v Užici již okolo 12 tisíc lidí.

Město bylo součástí Smederevského sandžaku.

Na počátku 19. století jej během prvního srbského povstání obsadili vzbouřenci z řad místního pravoslavného obyvatelstva. Nejprve obsadili město samotné (1805) a o dva roky později získali i pevnost Stari Grad.[1] Město bylo do té doby centrem Užické náchie. Jejich úspěch však byl časově omezen; již roku 1813 bylo město opět obsazeno tureckými vojsky. V letech 1805 a 1862 poničily město dva požáry.[1]

K Srbsku bylo město připojeno roku 1862. Turecké, resp. muslimské obyvatelstvo bylo vystěhováno do Bosny a Hercegoviny, což vedlo k poklesu počtu obyvatel. Do té doby zde žilo cca 3-5 tisíc obyvatel islámské víry. V závěru 19. století žilo v Užici cca 3000 obyvatel.

Roku 1871 získalo město první územní plán. Následoval jeho rychlý rozvoj, vznikaly banky a malé továrny (první v roce 1868[1]). Roku 1885 zde byla vybudována první moderní tiskárna a v roce 1900 byla v blízkosti města vybudována malá vodní elektrárna na řece Đetinja podle návrhu Nikoly Tesly. Její výstavba trvala pouhý rok. V roce 1900 získalo město právě díky hydroelektrárně i elektrické osvětlení. Dodnes je elektrárna dochována jako technická památka.

Mezi lety 19151918 byla okupována vojenskými jednotkami Rakousko-Uherska. Osvobozeno bylo dne 31. října 1918, událost dnes připomíná památník.

Roku 1922 získalo Užice vlastní nemocnici, jejíž výstavbu dlouhodobě plánovalo a neustále odkládalo. Hned roku 1945 byla nemocnice rozšířena.

V roce 1928 byla ve městě založena továrna na výrobu střeliva, která byla později známá pod názvem Prvi Partizan.

Nemalý význam mělo město v počátcích druhé světové války na Balkáně. Po několik letních a podzimních měsíců roku 1941 bylo centrem tzv. užické republiky, tedy území osvobozeného od německých okupačních sil. V poválečné době bylo pojmenováno po Josipu Brozu Titu (získalo přídomek Titovo Užice). Do rozvoje města se vynakládaly nemalé prostředky. Přebudováno bylo hlavně historické jádro města; strženy byly původní nízké domy a vzniklo nové modernistické hlavní náměstí. V souvislosti s výstavbou železniční trati Bělehrad-Bar bylo přeloženo i místní nádraží. Dominantou města se stal brutalistický Hotel Zlatibor. Jihovýchodně od středu města vznikla i průmyslová zóna. Vzhledem k hornatému charakteru okolní krajiny se Užice nemohlo rozrůstat formou rozsáhlých obytných celků (sídlišť) tak, jako tomu bylo v případě jiných jugoslávských měst. Naopak se do okolních svahů rozšířily rozsáhlé oblasti tvořené rodinnými domy a další nízkou zástavbou.

Infrastruktura Užice strádala během jara 1999, kdy byly při bombardování NATO poškozeny některé mosty a budovy. Bombardování se opakovalo se zvyšující intenzitou. Dne 6. května 1999 byla zničena značná část infrastruktury, mostů apod. Cílem bylo také vojenské letiště Ponikve východně od města. Zničena byla rovněž i budova místní pošty, která se nacházela na náměstí ve středu města.[2]

V roce 2013 způsobila skandál skutečnost, že došlo ke kontaminaci zdroje pitné vody v lokalitě Vrutci.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Město bylo v socialistické Jugoslávii známé díky textilnímu, kožedělnému, strojírenskému a metalurgickému průmyslu. Díky dobrému silničnímu a později i železničnímu spojení se oblast mezi Užicí a nedalekou Požegou stala vhodným místem pro výstavbu různých továren a dalších průmyslových podniků. V roce 1928 zde byla založena továrna na výrobu střeliva, která sem byla přesunuta ze Slovinska a po druhé světové válce nesla název Prvi partizan. V blízkosti města se nachází také i letiště.

V roce 1981 mělo město 157 % průměru jugoslávského HDP a nacházelo se i nad celosrbským průměrem co do životní úrovně.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

V Užici se nachází pobočka srbského národního muzea, která je věnovaná především událostem druhé světové války, partyzánského i nepartyzánského odboje a Užické republiky.

Kulturní památky[editovat | editovat zdroj]

Mezi hlavní dominanty města patří Chrám svatého Jiří, potom kostel svatého Marka s dřevěnou zvonicí a také Dům Jokanovićů (srbsky Jokanovića kuća), nejstarší dochovaná budova ve městě.

Nedaleko města se nachází také pevnost Stari Grad, která je původně z 15. století. Pevnost má být výhledově spojena s nedalekou silnicí mostem.[3]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Železniční stanice Užice-Teretna (nákladové nádraží).

Užice se nachází na křižovatce několika dopravních tahů. Hlavní silnice směřují na sever (do Bosny a Hercegoviny), na jih (do Černé Hory) a na východ (do centrálního Srbska).

Západo-východním směrem prochází Užicí železniční trať Bělehrad–Bar, která zde má i nádraží. Trať je vedena v údolí řeky Đetinja a prochází řadou tunelů a po mostech. V minulosti trať vedla blíže středu města, později byla ale přeložena na druhý břeh řeky a zbudováno současná modernější stanice.

V Užici se nenachází mezinárodní letiště. Letiště Ponikve má regionální význam. Vzniklo v letech 19791983 pro potřeby především jugoslávského letectva.

Školství[editovat | editovat zdroj]

V Užici se nachází 6 mateřských škol, 11 základních škol, 6 středních škol a 1 vyšší odborná škola. Z vysokých škol se v Užici nachází odborně-technická škola a pedagogická fakulta univerzity, která sídlí mimo Užice.[kde?] Celkem jednotlivé školy na všech stupních navštěvuje okolo 15 000 studentů.

Sport[editovat | editovat zdroj]

V roce 2007 bylo v Užice a ve městě 60 klubů reprezentujících 26 disciplín a sdružujících celkem 4 877 sportovců.

V Užici působí následující sportovní kluby:

Městský stadion Užice má celkovou kapacitu 12 000 hostů (5998 sedících a 6002 stojících). Sportovní hala ve Velkém parku má kapacitu 2200 míst.

Významné osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e STAMENKOVIĆ, Srboljub. Geografska enciklopedija naselja Srbije 4 (S-Š). Beograd: Stručna knjiga, 2000. ISBN 86-82657-21-X. Kapitola Užice, s. 232. (srbština) 
  2. Článek na portálu uzicemedia.rs (srbsky)
  3. Článek na stránkách b92.net (srbsky)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Užice na německé Wikipedii.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]