Užice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Užice
Титово Ужице
Užice- collage.jpg
Užice – znak
znak
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 411 m n. m.
Stát SrbskoSrbsko Srbsko
Užice
Užice
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 667 km²
Počet obyvatel 59 747 (2011)
Hustota zalidnění 89,6 obyv./km²
Správa
Oficiální web www.graduzice.org
Telefonní předvolba 031
PSČ 31000, 31102, 31103, 31104, 31105, 31106, 31107, 31108 a 3110
Označení vozidel UE
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Užice (v srbské cyrilici Ужице, do roku 1992 Titovo Užice/Титово Ужице) je město v jihozápadním Srbsku (nedaleko pohoří Zlatibor). V roce 2002 zde žilo 54 717 obyvatel. Rozkládá se v údolí řeky Đetinja a je hlavním městem Zlatiborského okruhu. Městem prochází železniční trať z Bělehradu do Baru a hlavní silniční tahy z Bělehradu a středního Srbska do Černé Hory.

Užice se nachází 118 km jihozápadně od Bělehradu, 115 km východně od Sarajeva, 170 km severozápadně od Prištiny, 164 km severně od Podgorici a 194 km severovýchodně od Dubrovníka.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Údolí řeky Đetinje s městem po obou jeho březích.

První písemný dokument připomíná Užice pod současným názvem v roce 1329.[1] Jednalo se tehdy o malé, nicméně strategicky významné město, které strážilo obchodní trasy z Panonské nížiny směrem k jaderskému přímoří. Roku 1359 je poprvé zmiňován nedaleký hrad, resp. pevnost. V roce 1463 obsadila město Osmanská říše, která jej držela po několik století. Zatímco podle prvních tureckých záznamů zde žily v roce 1476 jen čtyři muslimské rodiny, roku 1525 to byla již většina.[1] Formování města z původní malé osady se uskutečnilo během turecké nadvlády. V závěru 18. století žilo v Užici již okolo 12 tisíc lidí.

Město bylo součástí Smederevského sandžaku.

Na počátku 19. století jej během prvního srbského povstání obsadili vzbouřenci z řad místního pravoslavného obyvatelstva. Nejprve obsadili město samotné (1805) a o dva roky později získali i pevnost Stari Grad.[1] Jejich úspěch však byl časově omezen; již roku 1813 bylo město opět obsazeno tureckými vojsky. V letech 1805 a 1862 poničily město dva požáry.[1]

K Srbsku bylo město připojeno roku 1862. Turecké, resp. muslimské obyvatelstvo bylo vystěhováno do Bosny a Hercegoviny, což vedlo k poklesu počtu obyvatel. Do té doby zde žilo cca 3-5 tisíc obyvatel islámské víry. V závěru 19. století žilo v Užici cca 3000 obyvatel.

Roku 1871 získalo město první územní plán. Následoval jeho rychlý rozvoj, vznikaly banky a malé továrny (první v roce 1868[1]). Roku 1885 zde byla vybudována první moderní tiskárna a v roce 1900 byla v blízkosti města vybudována malá vodní elektrárna na řece Đetinja podle návrhu Nikoly Tesly. Její výstavba trvala pouhý rok. V roce 1900 získalo město právě díky hydroelektrárně i elektrické osvětlení. Dodnes je elektrárna dochována jako technická památka.

Roku 1922 získalo Užice vlastní nemocnici, jejíž výstavbu dlouhodobě plánovalo a neustále odkládalo. Hned roku 1945 byla nemocnice rozšířena.

Nemalý význam mělo město v počátcích druhé světové války na Balkáně. Po několik letních a podzimních měsíců roku 1941 bylo centrem tzv. užické republiky, tedy území osvobozeného od německých okupačních sil. V poválečné době bylo pojmenováno po Josipu Brozu Titu (získalo přídomek Titovo Užice). Do rozvoje města se vynakládaly nemalé prostředky. Přebudováno bylo hlavně historické jádro města; strženy byly původní nízké domy a vzniklo nové modernistické hlavní náměstí. V souvislosti s výstavbou železniční trati Bělehrad-Bar bylo přeloženo i místní nádraží. Dominantou města se stal brutalistický Hotel Zlatibor. Jihovýchodně od středu města vznikla i průmyslová zóna. Vzhledem k hornatému charakteru okolní krajiny se Užice nemohlo rozrůstat formou rozsáhlých obytných celků (sídlišť) tak, jako tomu bylo v případě jiných jugoslávských měst. Naopak se do okolních svahů rozšířily rozsáhlé oblasti tvořené rodinnými domy a další nízkou zástavbou.

Infrastruktura Užice strádala během jara 1999, kdy byly při bombardování NATO poškozeny některé mosty a budovy.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Město bylo v socialistické Jugoslávii známé díky textilnímu, kožedělnému, strojírenskému a metalurgickému průmyslu. Díky dobrému silničnímu a později i železničnímu spojení se oblast mezi Užicí a nedalekou Požegou stala vhodným místem pro výstavbu různých továren a dalších průmyslových podniků. V roce 1928 zde byla založena továrna na výrobu střeliva, která sem byla přesunuta ze Slovinska a po druhé světové válce nesla název Prvi partizan. V blízkosti města se nachází také i letiště.

V roce 1981 mělo město 157 % průměru jugoslávského HDP a nacházelo se i nad celosrbským průměrem co do životní úrovně.

Školství[editovat | editovat zdroj]

V Užici se nachází 6 mateřských škol, 11 základních škol, 6 středních škol a 1 vyšší odborná škola. Z vysokých škol se v Užici nachází odborně-technická škola a pedagogická fakulta univerzity, která sídlí mimo Užice.[kde?] Celkem jednotlivé školy na všech stupních navštěvuje okolo 15 000 studentů.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e STAMENKOVIĆ, Srboljub. Geografska enciklopedija naselja Srbije 4 (S-Š). Beograd: Stručna knjiga, 2000. ISBN 86-82657-21-X. Kapitola Užice, s. 232. (srbština) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]