Četnici

Četnická vlajka, „Za krále a vlast; svoboda nebo smrt“.

Četnici, formálně Četnické oddíly jugoslávské armády, a také Jugoslávské vojsko ve vlasti a neformálně, hovorově jako Hnutí Ravná Hora, byli jugoslávské royalistické a srbsky nacionalistické hnutí a partyzánská síla v Osou okupované Jugoslávii. Ačkoli nešlo o homogenní hnutí, vedl je Draža Mihailović. Zatímco v dlouhodobých cílech byli proti Ose a v omezených obdobích se zapojovali do okrajových odbojových aktivit, zároveň se během téměř celé války zapojovali do taktických či selektivních forem kolaborace se silami Osy. Četnické hnutí přijalo politiku kolaborace vůči Ose a zapojovalo se do spolupráce v různé míře jak vytvářením modus vivendi, tak působením jako „legalizované“ pomocné síly pod kontrolou Osy. Postupem času a v různých částech země bylo hnutí postupně vtahováno do kolaboračních dohod: nejprve s loutkovou Vládou národní záchrany v němci okupovaném Srbsku, poté s Itálií v okupované Dalmácii a Černé Hoře, s některými jednotkami Ustašovců v severní Bosně a po kapitulaci Itálie v září 1943 přímo s Němci.

Četnici byli aktivní během povstání v Němci okupovaném Srbsku od července do prosince 1941. Po počátečním úspěchu povstání uplatnili němečtí okupanti Hitlerovu formuli pro potlačování protinacistického odporu ve východní Evropě: poměr 100 popravených rukojmích za každého zabitého německého vojáka a 50 popravených rukojmích za každého raněného vojáka. V říjnu 1941 němečtí vojáci a srbští kolaboranti spáchali dva masakry na civilistech v Kraljevu a Kragujevaci, s celkovým počtem obětí přesahujícím 4 500 civilistů, z nichž většina byli Srbové. To přesvědčilo Mihailoviće, že zabíjení německých vojáků povede pouze k dalším zbytečným úmrtím desítek tisíc Srbů. V důsledku toho se rozhodl omezit četnické partyzánské útoky a vyčkat na spojenecké vylodění na Balkáně. Zatímco četnická kolaborace dosáhla „rozsáhlých a systematických“ rozměrů, četnici sami svou politiku kolaborace označovali jako „využívání nepřítele“. Politoložka Sabrina Ramet poznamenala: „obojí, politický program četníků i rozsah jejich kolaborace, je bohatě, dokonce rozsáhle zdokumentován; je proto více než poněkud znepokojující, že se stále najdou lidé, kteří věří, že četnici dělali cokoliv jiného než se snažili uskutečnit vizi etnicky homogenního velkosrbského státu, kterou hodlali v krátkodobém horizontu prosazovat politikou kolaborace se silami Osy“.

Četnici byli součástí vzorce teroru a protipartyzánského teroru, který se během druhé světové války rozvinul v Jugoslávii. Používali teroristické taktiky proti Chorvatům v oblastech, kde žili Srbové a Chorvati smíšeně, proti muslimskému obyvatelstvu v Bosně, Hercegovině a Sandžaku, a proti komunisty vedeným jugoslávským partyzánům a jejich podporovatelům ve všech oblastech. Tyto taktiky zahrnovaly zabíjení civilistů, vypalování vesnic, atentáty a ničení majetku a prohlubování existujícího etnického napětí mezi Chorvaty a Srby. Teroristické praktiky proti nesrbskému obyvatelstvu v NDH byly alespoň do určité míry reakcí na masakry Srbů prováděné Ustašovci, avšak největší četnické masakry se odehrály ve východní Bosně, kde předcházely jakýmkoli významným operacím Ustašovců. Chorvati a Bosňáci žijící v oblastech určených k začlenění do Velkého Srbska měli být bez ohledu na okolnosti očištěni od nesrbského obyvatelstva, a to v souladu s Mihailovićovou směrnicí z 20. prosince 1941. Teror proti komunistickým partyzánům a jejich podporovatelům byl motivován ideologicky. Několik historiků považuje četnické činy v tomto období za projev genocidy. Odhady počtu obětí způsobených četníky v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině se pohybují mezi 50 000 až 68 000, přičemž v oblasti Sandžak je registrováno více než 5 000 obětí. Zničeno bylo asi 300 vesnic a malých měst spolu s velkým množstvím mešit a katolických kostelů.

Etymologie

Původ slova četnik není zcela jasný. Někteří se domnívají, že vzniklo z tureckého slova çete, znamenajícího „drancovat a vypalovat“, zatímco jiný názor uvádí, že bylo zděděno z praslovanského četa + nik, tedy „člen roty“. Slovo může také pocházet z latinského latinsky coetus („shromáždění“ nebo „souhrn“). Sufix -nik je běžná slovanská osobní přípona označující „osobu nebo věc spojenou s něčím nebo do něčeho zapojenou“.

První použití slova četnik k popisu členů armádních a policejních jednotek se objevilo zhruba v polovině 18. století. Matija Ban použil slovo četnik v roce 1848 v souvislosti s potřebou vytvořit ozbrojené jednotky mimo Srbské knížectví, které by působily proti osmanské vládě po vzestupu nacionalismu na Balkáně. Na konci 19. století se pojem rozšířil na členy vojenských či polovojenských organizací se srbskými etnonacionalistickými cíli. Od roku 1904 byl srbský termín četnik běžně používán pro označení člena balkánské partyzánské síly nazývané četa (чета), znamenající „oddíl“ nebo „četu“, tedy vojenské čety. Dnes se slovo četnik používá k označení členů jakékoli skupiny, která následuje „hegemonní a expanzivní politiku řízenou ideologií Velkého Srbska“. Pro činnost četnických skupin se užívalo slovo srbsky četovanje.

Pozadí

Před rokem 1918

Vojin Popović se skupinou četnických velitelů v roce 1912

Osmanská nadvláda trvala dlouhé období. V prvním srbském povstání, které začalo v roce 1804, sehrály oddíly banditů (srbsky hajdučke čete) důležitou roli, dokud rozsáhlé boje neposkytly Osmanům převahu a povstání nebylo roku 1813 potlačeno. Druhé povstání vypuklo o dva roky později a partyzánská válka byla znovu využita s výrazným efektem, což napomohlo vzniku částečně nezávislého Srbského knížectví, které bylo v roce 1833 výrazně rozšířeno a roku 1878 získalo plnou nezávislost. V tomto období a až do konce 19. století přetrvával zájem o partyzánskou válku, přičemž knihy na toto téma byly zadávány srbskou vládou a vydány v letech 1848 a 1868. Čtyři roky po získání nezávislosti se knížectví stalo Srbským královstvím.

První zmínka o četnicích na území bývalé Jugoslávie pochází z roku 1903. Bělehradský lékař Milorad Gođevac tehdy zřídil první četu. V letech 1904 až 1912 odcházely malé skupiny bojovníků, kteří byli soukromě verbováni, vyzbrojováni a financováni v Srbsku, do oblasti Makedonie v rámci Osmanské říše s cílem osvobodit tuto oblast od osmanské vlády a anektovat ji k Srbsku bez ohledu na přání místního obyvatelstva. Tyto skupiny byly převážně vedeny důstojníky a poddůstojníky v aktivní službě v Královské srbské armádě a srbská vláda brzy převzala řízení těchto aktivit. Podobné síly byly do Makedonie vysílány také Řeckem a Bulharskem, které si rovněž přály začlenit region do svých států, což vedlo k tomu, že se srbští četnici střetávali se svými rivaly z Bulharska i s osmanskými úřady. S výjimkou sociálnědemokratického tisku byly tyto četnické akce v Srbsku podporovány a interpretovány jako jednání v národním zájmu. Tyto četnické aktivity z velké části ustaly po mladoturecké revoluci v Osmanské říši v roce 1908. Četnici byli aktivní v balkánských válkách v letech 1912–1913; během první balkánské války proti Osmanům byli využíváni jako předvoje k oslabení nepřítele před postupujícími armádami, k útokům na komunikace za nepřátelskými liniemi, k šíření paniky a zmatku, jako polní četnictvo a k zavádění základní správy v okupovaných oblastech. Rovněž se velmi osvědčili proti Bulharům během druhé balkánské války.Po balkánských válkách byly četnické oddíly využívány k pacifikaci nových území získaných Srbskem během válek, což občas zahrnovalo i terorizování civilistů.

Protože se četnici během balkánských válek osvědčili, využila je srbská armáda stejným způsobem i v první světové válce; a přestože byli užiteční, utrpěli těžké ztráty. Na konci srbského tažení v letech 1914–1915 ustoupili společně s armádou při velkém ústupu na Korfu a později bojovali na makedonské frontě. Černohorští četnici rovněž bojovali proti|rakousko-uherské okupaci této země.

Na konci roku 1916 byly organizovány nové četnické oddíly k boji v Bulhary okupovaném jihovýchodním Srbsku. Z obavy před represáliemi proti rozsáhlému povstání vyslala srbská armáda zkušeného četnického vůdce Kostu Pećance, aby zabránil jeho propuknutí. Když však Bulhaři začali provádět odvody Srbů do armády, stovky mužů se připojily k četnickým oddílům. To vyústilo v toplické povstání v roce 1917 pod vedením Kosty Vojinoviće, ke kterému se nakonec připojil i Pećanac. Povstání bylo zpočátku úspěšné, ale nakonec bylo Bulhary a Rakousko-Uherskem potlačeno a následovaly krvavé represe proti civilnímu obyvatelstvu. Pećanac poté využil četníky k sabotážím a nájezdům proti bulharským okupačním jednotkám, poté pronikli do rakousko-uherské okupační zóny. Krátce před koncem války byly četnické oddíly rozpuštěny, některé byly poslány domů a jiné začleněny do zbytku armády. 1. prosince 1918 bylo bezprostředně po válce vytvořeno Království Srbů, Chorvatů a Slovinců spojením Srbska, Černé Hory a oblastí Rakouska-Uherska obývaných jihoslovanským obyvatelstvem.

Meziválečné období

Četnici na přehlídce v Bělehradě, cca 1920.

Díky svým vojenským výsledkům od roku 1904 patřili četničtí veteráni mezi přední srbské vlastenecké skupiny v novém státě. V roce 1921 byla v Bělehradě organizována „Četnická asociace pro svobodu a čest vlasti“, kterou založili četničtí veteráni s cílem pěstovat četnickou historii, šířit četnické vlastenecké myšlenky a pečovat o vdovy a sirotky po padlých četnících, stejně jako o invality z řad četníků. Asociace byla zároveň politickou nátlakovou skupinou a od počátku vyvstávaly otázky ohledně jejího vedení a politické ideologie. Zpočátku byl hlavním politickým vlivem v organizaci liberální Demokratická strana, avšak snaha o vliv ze strany dominantní Lidové radikální strany vedla v roce 1924 k rozkolu. Proradikální prvky prosazující myšlenku Velkého Srbska se ve stejném roce od asociace odtrhly a vytvořily dvě nové organizace: „Sdružení srbských četníků pro krále a vlast“ a „Sdružení srbských četníků ‚Petar Mrkonjić‘“. V červenci 1925 se tyto dvě organizace sloučily do „Sdružení srbských četníků ‚Petar Mrkonjić‘ pro krále a vlast“, v jehož čele stál Puniša Račić, jenž byl v roce 1927 zvolen do Národního shromáždění jako zástupce Radikálů, a v roce 1928 tam zavraždil tři zástupce Chorvatské rolnické strany přímo na zasedání parlamentu v rámci atentátu v parlamentu. Račić předsedal rozsáhlým sporům až do zániku organizace. Po zavedení královské diktatury králem Alexandrem v roce 1929, kdy byl stát přejmenován na Království Jugoslávie, byla Račićova bývalá organizace rozpuštěna a bývalí odpůrci se znovu připojili k původní „Četnické asociaci pro svobodu a čest vlasti“, která byla oficiálně povolena.

Bezprostředně po skončení první světové války a vzniku nového státu panoval rozsáhlý neklid. V Makedonii, kterou bělehradská vláda označovala jako Jižní Srbsko, byl silně rozšířen proněmecký sentiment ve prospěch Bulharska. Režim měl mezi makedonským obyvatelstvem jen malou podporu. Byla přijata rozsáhlá opatření k „zesrbštění“ Makedonie, včetně uzavření škol bulharské pravoslavné církve, revize učebnic dějepisu, propuštění „nespolehlivých“ učitelů, zákazu používání bulharštiny a ukládání dlouhých trestů odnětí svobody osobám odsouzeným za protistátní činnost. V letech 1918 až 1924 bylo zavražděno přes 300 makedonských zastánců Velkého Bulharska, tisíce dalších byly ve stejném období zatčeny a v Makedonii bylo rozmístěno kolem 50 000 vojáků. Do oblasti byly usazeny tisíce srbských kolonistů. Byly organizovány četnické oddíly, včetně jednoho vedeného Jovanem Babunským, s cílem terorizovat obyvatelstvo, zabíjet probulharské vůdce odporu ve prospěch Bulharska a donucovat místní obyvatele k nuceným pracím pro armádu. Odpor ze strany Vnitřní makedonské revoluční organizace byl potlačován dalším terorem, který zahrnoval vznik Sdružení proti bulharským banditům v roce 1922 pod vedením Pećance a Iliji Trifunoviće-Luneho se sídlem ve Štipu ve východní Makedonii. Tato organizace si rychle získala pověst neselektivního terorizování makedonského obyvatelstva. Pećanac a jeho četnici byli rovněž aktivní v bojích proti Albáncům, kteří odporovali srbské a černohorské kolonizaci Kosova.

Ani pod homogenizačním tlakem diktatury nebyli četnici jednotným hnutím. V roce 1929 se Ilija Trifunović-Birčanin stal prezidentem asociace a sloužil do roku 1932, kdy se stal prezidentem další srbské nacionalistické organizace, srbochorvatsky Narodna Odbrana (Národní obrana), a založil konkurenční „Sdružení starých četníků“, které však nikdy nepředstavovalo pro hlavní četnickou organizaci skutečnou výzvu. Byl nahrazen Pećancem, který pokračoval ve vedení organizace až do invaze do Jugoslávie v dubnu 1941. Od roku 1929 zakládaly hlavní četnické organizace pobočky ve více než 24 městech a obcích mimo vlastní Srbsko, z nichž mnohé měly výraznou chorvatskou populaci. Toto rozšiřování hnutí, které zůstávalo srbským „nacionalisticko-šovinistickým“ projektem, mimo hranice Srbska stupňovalo etnické napětí, zejména konflikt mezi Srby a Chorvaty. Za Pećancova vedení se členství v četnické organizaci otevřelo mladým členům, kteří nesloužili ve válce a usilovali o vstup z politických a ekonomických důvodů. V průběhu 30. let přetvořil organizaci z nacionalistického veteránského spolku zaměřeného na ochranu práv veteránů v agresivně stranicky orientovanou srbskou politickou organizaci, jež dosáhla 500 000 členů v celém Jugoslávském království a zahrnovala více než 1 000 skupin. Trifunović-Birčanin a další byli nespokojeni s agresivním rozšiřováním organizace a jejím odklonem od tradičních četnických ideálů. Po roce 1935 byla četnická činnost oficiálně zakázána v převážně chorvatské Sávské bánovině a téměř zcela slovinské Drávské bánovině, avšak četnické skupiny v těchto regionech dokázaly nadále působit v omezené míře. Během tohoto období navázal Pećanac úzké vztahy s krajně pravicovou vládou Jugoslávského radikálního společenství Milana Stojadinoviće, která vládla Jugoslávii v letech 1935–1939. V meziválečném období byla nižším důstojníkům armády poskytována omezená školení o partyzánské válce a v roce 1929 vydala vláda Příručku o partyzánské válce k poskytnutí metodických pokynů. V roce 1938 jugoslávský generální štáb revidoval přístup popsaný v roce 1929, uznal, že operace podobné těm, které prováděli četnici mezi lety 1904 a 1918, nebudou v moderní válce možné, a jasně uvedl, že četnické asociaci nesvěří žádné významné válečné funkce.

Historie

Související informace naleznete také v článku Druhá světová válka v Jugoslávii.

Vznik

Související informace naleznete také v článku Invaze do Jugoslávie.

Ilustrace dubnové invaze mocností Osy do Jugoslávie v roce 1941

Po vypuknutí druhé světové války v září 1939 si generální štáb uvědomoval, že Jugoslávie není připravena na válku proti mocnostem Osy, a obával se, že sousední státy mohou v Jugoslávii zažehnout občanskou válku. Navzdory výhradám vůči využití četniků pro partyzánskou válku zřídil generální štáb v dubnu 1940 Četnické velitelství, které se nakonec skládalo ze šesti plně obsazených praporů rozmístěných po celé zemi. Je však zřejmé ze série jugoslávských válečných plánů z let 1938–1941, že generální štáb neměl před dubnovou invazí Osy do Jugoslávie v roce 1941 žádný skutečný závazek k partyzánské válce a ani vážně neuvažoval o nasazení Četnické asociace v této roli. Krátce před invazí byl Pećanac osloven generálním štábem, který mu udělil oprávnění organizovat partyzánské jednotky v prostoru 5. armády, a zároveň mu byly k tomuto účelu poskytnuty zbraně a finanční prostředky; 5. armáda byla odpovědná za hranice s Rumunskem a Bulharskem mezi Železnými vraty a hranicí s Řeckem.

Trasa Dragoljubova pochodu z Bosny na Ravnu Goru

6. dubna 1941 byla Jugoslávie vtažena do druhé světové války, když Německo, Itálie a Maďarsko zemi napadly a obsadily; následně byla rozdělena. Části jugoslávského území byly anektovány sousedními státy Osy: Maďarskem, Bulharskem a Itálií. Němci zinscenovali a podporovali vznik fašistického ustašovského loutkového státu, Nezávislého státu Chorvatsko (chorvatsky Nezavisna Država Hrvatska, NDH), který zhruba zahrnoval většinu předválečné Banoviny Chorvatsko, spolu se zbytkem dnešní Bosny a Hercegoviny a některými přilehlými územími. Ještě před porážkou odešli král Petr II. a jeho vláda do exilu a v červnu se znovu ustavili jako západními Spojenci uznávaná jugoslávská exilová vláda v Londýně. Všechny složky Četnického velitelství byly během invaze zajaty a neexistují žádné záznamy o tom, že by byly použity k zamýšlenému účelu, ani že by po kapitulaci některé prvky těchto jednotek působily organizovaným způsobem.

Plukovník Draža Mihailović jako jugoslávský vojenský atašé v Praze, Československo (1937)

V prvních dnech invaze byl pukovnik (plukovník) Draža Mihailović zástupcem náčelníka štábu 2. armády rozmístěné v Bosně. 13. dubna velel jednotce, která se 15. dubna nacházela v oblasti Doboje, když byla informována o rozhodnutí Vrchního štábu (válečného generálního štábu) kapitulovat. Několik desítek příslušníků jednotky, téměř výhradně Srbů, se připojilo k Mihailovićovi, když se rozhodl tyto rozkazy neuposlechnout, a skupina se uchýlila do hor. Postupovali nejprve na jihovýchod a poté na východ s cílem dostat se do hornatého vnitrozemí území, které se stalo německem okupovaným územím Srbska, v naději, že se spojí s dalšími částmi poražené armády, jež se rozhodly pokračovat v odporu. V prvních dnech byla Mihailovićova skupina napadena německými silami. Ke skupině se připojily další oddíly vojáků, avšak žádné zprávy o pokračujícím odporu jiných jednotek nezaznamenali. 28. dubna čítala skupina asi 80 mužů a následující den překročila řeku Drina, aby vstoupila na okupované území Srbska, přičemž v následujících dnech ztratila řadu důstojníků i řadových vojáků, kteří se obávali blížících se útrap a nejistoty. Po překročení Driny byla skupina napadena také četniky patřícími ke kolaborantské loutkové Komisařské vládě. 6. května byla Mihailovićova zbývající skupina obklíčena německými jednotkami u Užice a téměř zcela zničena. 13. května dorazil Mihailović k několika pasteveckým chatám na Ravné Hoře na západních svazích hory Suvobor poblíž města Gornji Milanovac ve střední části okupovaného území, přičemž jeho skupinu tehdy tvořilo už jen sedm důstojníků a 27 dalších příslušníků. V této fázi, kdy si již uvědomovali, že žádné části armády nepokračují v boji, stáli před rozhodnutím, zda se sami vzdát Němcům, nebo vytvořit jádro odbojového hnutí; Mihailović a jeho muži zvolili druhou možnost. Podle místa svého sídla se Mihailovićova organizace stala známou jako „Ravnogorské hnutí“.

Přestože stoupenci četnického hnutí tvrdili, že Mihailovićovi četnici byli prvním odbojovým hnutím založeným v Jugoslávii během druhé světové války, není to přesné, pokud je odbojové hnutí definováno jako politická a vojenská organizace relativně velkého počtu mužů, která provádí ozbrojené operace zamýšlené být vedeny rozhodně a víceméně soustavně. Krátce po svém příchodu na Ravnu Goru zřídili Mihailovićovi četnici velitelské stanoviště a označili se jako „Četnické oddíly jugoslávské armády“. Ačkoli byl tento název zjevně odvozen od dřívějších četniků a evokoval tradice dlouhé a významné historie četnictva v předchozích konfliktech, Mihailovićova organizace nebyla nijak propojena s meziválečnými četnickými spolky ani s Četnickým velitelstvím zřízeným v roce 1940.

Draža Mihailović (uprostřed s brýlemi) se radí se svým hlavním politickým poradcem Dragišou Vasićem (druhý zprava) a dalšími, 1943

Již v srpnu byl vytvořen Četnický Ústřední národní výbor (Centralni Nacionalni Komitet, CNK|Централни Национални Комитет), který měl Mihailovićovi poskytovat poradenství v otázkách vnitřní i zahraniční politiky a zajišťovat styky s civilním obyvatelstvem na celém okupovaném území a v dalších částech okupované Jugoslávie, kde mělo četnické hnutí silnou podporu. Jeho členy byli muži, kteří měli již před válkou určité postavení v srbských politických a kulturních kruzích, a někteří členové CNK zároveň působili v bělehradském četnickém výboru podporujícím hnutí. Významná část raného CNK pocházela z nepatrné Jugoslávské republikánské strany nebo z malé Agrární strany. Tři nejdůležitější členové CNK, kteří po většinu války tvořili výkonný výbor, byli: Dragiša Vasić, právník, bývalý místopředseda nacionalistického Srbského kulturního klubu a bývalý člen Jugoslávské republikánské strany; Stevan Moljević, bosenskosrbský právník; a Mladen Žujović, společník Vasićovy advokátní kanceláře, který byl rovněž členem Jugoslávské republikánské strany. Vasić byl z těchto tří nejvýznamnější a Mihailović jej určil jako vedoucího člena tříčlenného výboru spolu s podplukovníkem Dragoslavem Pavlovićem a majorem Jezdimirem Dangićem, kteří měli převzít vedení organizace v případě, že by se mu něco stalo. Fakticky byl Vasić Mihailovićovým zástupcem.

Ideologie

Podrobnější informace naleznete v článku Velké Srbsko.

Související informace naleznete také v článcích Srbský nacionalismus a Svatosávský sjezd.

Rozsah Velkého Srbska, jak jej předpokládal Moljević

Od počátku Mihailovićova hnutí v květnu 1941 až po Svatosávský sjezd v lednu 1944 byly ideologie a cíle hnutí formulovány v sérii dokumentů. V červnu 1941, dva měsíce předtím, než se stal klíčovým členem CNK, napsal Moljević memorandum nazvané Homogenní Srbsko, v němž prosazoval vytvoření Velkého Srbska v rámci Velké Jugoslávie, které by zahrnovalo nejen drtivou většinu předválečného jugoslávského území, ale také významné části území patřícího všem sousedům Jugoslávie. V rámci tohoto konceptu by Velké Srbsko tvořilo 65–70 % celkového území a obyvatelstva Jugoslávie a Chorvatsko by bylo zredukováno na malý zbytek. Jeho plán rovněž počítal s rozsáhlými přesuny obyvatelstva, tedy vystěhováním nesrbského obyvatelstva z hranic Velkého Srbska, aniž by však uváděl konkrétní čísla.

Ve stejné době, kdy Moljević rozpracovával koncept Homogenního Srbska, vypracoval bělehradský četnický výbor návrh, který obsahoval územní ustanovení velmi podobná Moljevićovu plánu, avšak šel dále tím, že uváděl podrobnosti o rozsáhlých přesunech obyvatelstva nutných k tomu, aby se Velké Srbsko stalo etnicky homogenním. Počítal s vyhnáním 2 675 000 osob z Velkého Srbska, včetně 1 000 000 Chorvatů a 500 000 Němců. Do Velkého Srbska mělo být přesídleno celkem 1 310 000 Srbů z oblastí mimo jeho hranice, z toho 300 000 Srbů z Chorvatska. Velké Srbsko by však nebylo zcela srbské, neboť asi 200 000 Chorvatů by smělo zůstat na jeho území. Pro přesun bosenských muslimů z Velkého Srbska nebyla navržena žádná konkrétní čísla, byli však označeni za „problém“, který má být vyřešen v závěrečných fázích války a bezprostředně po ní. CNK projekt Velkého Srbska po svém vzniku v srpnu schválil. Lze předpokládat, že Mihailović, který byl sám tvrdým srbským nacionalistou, podpořil všechny nebo většinu obou návrhů. Svědčí o tom skutečnost, že jejich obsah se odrazil v četnickém letáku z roku 1941 nazvaném „Naše cesta“ a že se na ně konkrétně odvolával v prohlášení k srbskému lidu v prosinci a v souboru podrobných instrukcí datovaných 20. prosince 1941 adresovaných Pavlu Đurišićovi a Đorđijemu Lašićovi, nově jmenovaným četnickým velitelům v italském guvernorátu Černá Hora. Návrh bělehradského četnického výboru byl rovněž v září propašován z okupovaného Srbska a doručen jugoslávské exilové vládě v Londýně četnickým agentem Milošem Sekulićem.

V březnu 1942 vydala četnická Divize Dinara prohlášení, které bylo následující měsíc přijato na shromáždění četnických velitelů z Bosny, Hercegoviny, severní Dalmácie a Liky ve Strmici u Kninu. Tento program obsahoval podrobnosti velmi podobné těm, které byly uvedeny v Mihailovićových instrukcích Đurišićovi a Lašićovi z prosince 1941. Zmiňoval mobilizaci Srbů v těchto oblastech s cílem „vyčistit“ je od jiných etnických skupin a přijal několik dalších strategií: kolaboraci s italskými okupanty; rozhodný ozbrojený odpor proti silám NDH a partyzánům; slušné zacházení s bosenskými muslimy s cílem zabránit jejich přechodu k partyzánům, přičemž jejich pozdější likvidace nebyla vyloučena; a vytvoření samostatných chorvatských četnických jednotek složených z projugoslávských, protipartyzánských Chorvatů.

Od 30. listopadu do 2. prosince 1942 se v Šahovićích v Itálií okupované Černé Hoře konala Konference mladých četnických intelektuálů Černé Hory. Mihailović se jí nezúčastnil, avšak byli přítomni jeho náčelník štábu Zaharije Ostojić, Đurišić a Lašić, přičemž dominantní roli sehrál Đurišić. Konference předložila strategie, které představovaly významně rozšířenou a propracovanější verzi celkového četnického programu, a zpráva ze zasedání nesla oficiální četnické razítko. Dokument znovu potvrdil hlavní cíl četnického hnutí – vytvoření Velkého Srbska – a navíc prosazoval zachování dynastie Karađorđevićů, jednotnou Jugoslávii se samosprávnými srbskými, chorvatskými a slovinskými jednotkami, avšak bez samostatných útvarů pro ostatní jugoslávské národy, jako byli Makedonci a Černohorci, stejně jako pro další menšiny. Počítal s poválečnou četnickou diktaturou, která by s královým souhlasem soustředila veškerou moc v zemi, s četnictvem rekrutovaným z četnických řad a s intenzivní propagací četnické ideologie po celé zemi.

Posledním četnickým ideologickým dokumentem, který vznikl před Svatosávským sjezdem v lednu 1944, byla příručka připravená četnickým vedením přibližně ve stejné době jako Konference mladých četnických intelektuálů Černé Hory na konci roku 1942. Vysvětlovala, že četníci chápali válku ve třech fázích: invazi a kapitulaci ostatních; období organizování a vyčkávání, dokud podmínky neumožní všeobecné povstání proti okupačním silám; a nakonec všeobecný útok proti okupantům a všem soupeřům o moc, převzetí úplné kontroly nad Jugoslávií četniky, vyhnání většiny národnostních menšin a zatčení všech vnitřních nepřátel. Zásadní bylo, že za dva nejdůležitější úkoly ve druhé fázi byly označeny: organizace třetí fáze pod vedením četníků bez jakýchkoli stranicko-politických vlivů a paralyzování jejich vnitřních nepřátel, přičemž nejvyšší prioritou byli partyzáni. Pomsta vůči partyzánům a ustašovcům byla do příručky začleněna jako „posvátná povinnost“.

Příručka sice formálně odkazovala na jugoslávství, avšak četníci ve skutečnosti neusilovali o to stát se celostně jugoslávským hnutím, protože by to bylo v rozporu s jejich hlavním cílem – vytvořením Velkého Srbska v rámci Velké Jugoslávie. Kvůli svému srbskému nacionalistickému postoji si nikdy nevytvořili realistický pohled na „národní otázku“ v Jugoslávii, neboť ignorovali legitimní zájmy ostatních jugoslávských národů. Jejich ideologie proto nebyla přitažlivá pro nesrbské obyvatelstvo, s výjimkou těch Makedonců a Černohorců, kteří se považovali za Srby. Jediným novým prvkem četnické ideologie Velkého Srbska oproti dlouhodobé tradiční koncepci byl plán „vyčistit“ Velké Srbsko od nesrbského obyvatelstva, což bylo zjevně reakcí na masakry Srbů páchané ustašovci v NDH.

Závěrečné dokumenty podrobně popisující četnickou ideologii byly přijaty na Svatosávském sjezdu, svolaném Mihailovićem v lednu 1944, jako reakce na listopadové Druhé zasedání komunisty vedené Antifašistickou radou národního osvobození Jugoslávie (srbochorvatsky Antifašističko vijeće narodnog oslobođenja Jugoslavije, AVNOJ) partyzánů v roce 1943. Druhé zasedání AVNOJ rozhodlo, že poválečná Jugoslávie bude federativní republikou založenou na šesti rovnoprávných svazových republikách, prohlásilo se za jedinou legitimní vládu Jugoslávie a odepřelo králi právo návratu z exilu před konáním lidového referenda, které by rozhodlo o budoucnosti jeho vlády. Měsíc po Druhém zasedání AVNOJ se hlavní spojenecké mocnosti sešly na teheránské konferenci a rozhodly se poskytovat výlučnou podporu partyzánům a stáhnout podporu četníkům. Kongres se konal v situaci, kdy byly rozsáhlé části četnického hnutí v průběhu války postupně vtahovány do kolaborace s okupačními silami a jejich pomocníky, a je možné, že proběhl s tichým souhlasem Němců.

Dokument přijatý Svatosávským sjezdem nesl název Cíle hnutí Ravna Gora a měl dvě části. První část, Jugoslávské cíle hnutí Ravna Gora, stanovila, že Jugoslávie bude demokratickou federací se třemi jednotkami – srbskou, chorvatskou a slovinskou – a že národnostní menšiny budou vyhnány. Druhá část, Srbské cíle hnutí Ravna Gora, posilovala existující četnickou představu, že všechny srbské oblasti budou sjednoceny v rámci srbské jednotky federálního uspořádání, založené na solidaritě všech srbských regionů Jugoslávie, pod jednokomorovým parlamentem. Kongres rovněž rozhodl, že Jugoslávie má být konstituční monarchií v čele se srbským panovníkem. Podle některých historiků představoval nový program četníků sociálnědemokratický jugoslávský koncept, se změnou na federální strukturu Jugoslávie s dominantní srbskou jednotkou, avšak důrazem na shromáždění všech Srbů do jednoho celku připomínaly Srbské cíle hnutí Ravna Gora dokument Homogenní Srbsko. Kongres rovněž neuznal Makedonii a Černou Horu jako samostatné národy a zároveň naznačoval, že Chorvatsko a Slovinsko by byly fakticky přívěsky srbské entity. Podle historika Joza Tomaseviche by čistým důsledkem bylo nejen obnovení srbsky dominantního státu z meziválečného období, ale situace by byla ještě horší, zejména pro Chorvaty. Uvádí, že takový výsledek byl vzhledem k převážně srbskému složení kongresu očekávatelný, neboť z více než 300 účastníků byli pouze dva či tři Chorvati, jeden Slovinec a jeden bosenský Muslim. Historik Marko Attila Hoare souhlasí, že navzdory povrchnímu jugoslávství měl kongres zřetelné tendence k Velkému Srbsku. Kongres vyjádřil zájem o reformu hospodářského, sociálního a kulturního postavení země, zejména ve vztahu k demokratickým ideálům. To představovalo významný odklon od dřívějších četnických cílů formulovaných v průběhu války, zejména pokud jde o podporu demokratických principů s některými socialistickými prvky. Tomasevich však poznamenává, že tyto nové cíle pravděpodobně souvisely spíše s propagandistickými záměry než s reálnými úmysly, neboť neexistoval skutečný zájem zohledňovat potřeby nesrbských národů Jugoslávie. Praktickým výsledkem kongresu bylo založení jediné politické strany hnutí, Jugoslávského demokratického národního svazu (srbochorvatsky Jugoslovenska demokratska narodna zajednica, JDNZ), a rozšíření CNK, avšak kongres nijak nezlepšil postavení četnického hnutí.

Nad rámec hlavního srbského iredentistického cíle bylo Mihailovićovo četnické hnutí krajně srbsky nacionalistickou organizací, a ačkoli se slovně hlásilo k jugoslávství, ve skutečnosti mu bylo nepřátelské. Zároveň bylo protichorvatské, protimuslimské, podporovalo monarchii a bylo antikomunistické. Vzhledem k etnickému a náboženskému rozdělení Jugoslávie tato úzce vymezená ideologie četnického hnutí vážně omezovala jeho vojenský i politický potenciál. Politoložka Sabrina Ramet poznamenala: „Jak politický program četniků, tak rozsah jejich kolaborace byly bohatě, ba přímo obsáhle zdokumentovány; je proto více než poněkud zklamáním, že se stále najdou lidé, kteří věří, že četnici dělali cokoli jiného než se snažili uskutečnit vizi etnicky homogenního Velkého Srbska, kterou hodlali v krátkodobém horizontu prosazovat prostřednictvím politiky spolupráce s mocnostmi Osy.“

Složení a organizace

Četnik s lehkým kulometem M37

Ženy v četnických jednotkách

Četníci byli téměř výhradně tvořeni Srby, s výjimkou velkého počtu Černohorců, kteří se identifikovali jako Srbové, a skládali se z „místních obranných jednotek, plenících tlup srbských vesničanů, protpartyzánských pomocných sil, násilně mobilizovaných rolníků a ozbrojených uprchlíků, které se malé skupiny nezajatých jugoslávských důstojníků neúspěšně pokoušely vtěsnat do organizované bojové síly“. Výše zmíněná četnická příručka z konce roku 1942 pojednávala o myšlence naverbovat do hnutí významný počet Chorvatů, avšak hnutí přilákalo pouze malé skupiny četnicky orientovaných Chorvatů ve střední Dalmácii a v Přímoří, kteří nikdy neměli v rámci četníků žádný politický ani vojenský význam. Malá skupina Slovinců pod vedením majora Karla Novaka v Itálií anektované Lublaňské provincii rovněž podporovala Mihailoviće, ale ani oni nikdy nehráli významnou roli.

Mezi muslimy a Srby panovala v Bosně dlouhodobá vzájemná nevraživost, a v období konce dubna a května 1941 byly v Bosně a Hercegovině a v dalších etnicky heterogenních oblastech spáchány první hromadná četnická zvěrstva proti nesrbskému obyvatelstvu. Několik sandžackých a bosenských muslimů Mihailoviće podporovalo, a někteří Židé se k četníkům připojili, zejména ti, kteří byli členy pravicového sionistického hnutí Bejtar, avšak byli odcizeni srbskou xenofobií a nakonec odešli, přičemž někteří přeběhli k partyzánům. K židovskému odmítnutí četnického hnutí mohla přispět také spolupráce četníků s Italy a později s Němci. Drtivá většina pravoslavných kněží četníky podporovala, přičemž někteří, zejména Momčilo Đujić a Savo Božić, se stali veliteli.

Politika četníků ženám bránila ve výkonu významnějších rolí. Žádné ženy nebyly v bojových jednotkách a jejich činnost byla omezena na ošetřovatelství a příležitostně na zpravodajskou práci. Nízké postavení rolnických žen v oblastech Jugoslávie, kde byli četníci nejsilnější, mohlo být využito a být výhodné ve vojenském, politickém i psychologickém smyslu. Zacházení se ženami představovalo zásadní rozdíl mezi četníky a partyzány a četnická propaganda znevažovala roli žen u partyzánů. Ruth Mitchell (cca 1889–1969) byla reportérka a jediná americká žena, která sloužila u četníků. Plynně hovořila německy a přibližně po dobu jednoho roku pracovala pro četníky jako špionka a kurýrka.

Rané aktivity

Související informace naleznete také v článcích Jugoslávské vojsko ve vlasti a Užická republika.

Četníci a partyzáni vedou zajaté Němce městem Užice, podzim 1941.

Zpočátku se Mihailovićova organizace soustředila na nábor a vytváření skupin v různých oblastech, shromažďování finančních prostředků, budování kurýrní sítě a shromažďování zbraní a munice. Od samého počátku byla jejich strategií organizovat se a posilovat své síly, avšak ozbrojené operace proti okupačním silám odkládat až do doby, kdy by se začaly stahovat tváří v tvář očekávanému vylodění západních Spojenců v Jugoslávii.

Předválečný četnický vůdce Pećanac brzy dospěl k dohodě s kolaborantským režimem Milana Nediće na území Území vojenského velitele v Srbsku. Plukovník Draža Mihailović, který byl „zainteresován na odporu proti okupačním mocnostem“, si zřídil své velitelství na Ravné Goře a svou skupinu pojmenoval „Ravnogorské hnutí“, aby ji odlišil od Pećanacových četníků. Nicméně jiní četníci se zapojili do spolupráce s Němci a označení „četníci“ se znovu začalo spojovat s Mihailovićem.

Hnutí bylo později přejmenováno na „Jugoslávské vojsko ve vlasti“, avšak původní název zůstal po celou dobu války nejběžněji používaný, a to i mezi samotnými četníky. Právě tyto síly jsou obecně označovány jako „četníci“ v průběhu druhé světové války, ačkoli tento název byl používán i pro jiné menší skupiny, včetně těch vedených Pećanacem, Nedićem a Dimitrije Ljotićem. V červnu 1941, po zahájení Operace Barbarossa, zorganizovali komunisty vedení partyzáni pod vedením Josipa Broze Tita povstání a v období mezi červnem a listopadem 1941 četníci a partyzáni ve značné míře spolupracovali při svých aktivitách proti silám Osy.

Četnická povstání, často ve spolupráci s partyzány, proti okupačním silám Osy začala počátkem července 1941 v západním Srbsku. Povstání v oblastech Loznice, Rogatice, Banja Koviljače a Olova vedla k počátečním vítězstvím. 19. září 1941 se Josip Broz Tito a Draža Mihailović poprvé setkali ve Struganiku, kde Tito Mihailovićovi nabídl funkci náčelníka štábu výměnou za sloučení jejich jednotek. Mihailović odmítl zaútočit na Němce ze strachu z represí, ale slíbil, že nebude útočit na partyzány. Podle Mihailoviće byl důvod humanitární: snaha zabránit německým represím proti Srbům v tehdy vyhlášeném poměru 100 civilistů za každého zabitého německého vojáka a 50 civilistů za každého raněného. 20. října Tito předložil Mihailovićovi dvanáctibodový program jako základ spolupráce. O šest dní později se Tito a Mihailović setkali v Mihailovićově velitelství, kde Mihailović odmítl klíčové body Titova návrhu, včetně zřízení společného velitelství, společných vojenských akcí proti Němcům a kvazikolaboračním formacím, vytvoření společného zásobovacího štábu a zřízení výborů národního osvobození. Tyto neshody vedly k potlačení povstání v Černé Hoře a v Novém Pazaru v důsledku špatné koordinace mezi odbojovými silami. Mihailovićovy obavy z pokračujících represí se naplnily dvěma masovými vražednými kampaněmi proti srbským civilistům v Kraljevu a Kragujevci, jejichž celkový počet obětí přesáhl 4 500 civilistů. Zabíjení v Nezávislém státě Chorvatsko rovněž probíhalo v plném rozsahu, přičemž tisíce srbských civilistů byly zabity ustašovskou milicí a popravčími oddíly. Na konci října Mihailović dospěl k závěru, že hlavním nepřítelem četníků jsou spíše partyzáni než síly Osy.

Německý zatykač na Mihailoviće nabízející odměnu 100 000 zlatých marek za jeho dopadení, živého či mrtvého, 1943

Aby se vyhnuli represím proti srbským civilistům, bojovali Mihailovićovi četníci spíše jako partyzánská (guerilová) síla než jako regulérní armáda. Odhaduje se, že tři čtvrtiny pravoslavného duchovenstva v okupované Jugoslávii podporovaly četníky, přičemž někteří, jako například Momčilo Đujić, se stali významnými četnickými veliteli. Zatímco partyzáni volili otevřené sabotáže, které vedly k represím proti civilnímu obyvatelstvu ze strany sil Osy, četníci upřednostňovali subtilnější formu odporu. Namísto odpalu trhavin k ničení železničních tratí a narušování železniční dopravy Osy kontaminovali četníci palivové zdroje a manipulovali s mechanickými součástmi, čímž zajišťovali, že vlaky budou náhodně vykolejovat nebo se porouchají. Martin uvádí, že tyto sabotážní akce výrazně ochromily zásobovací trasy Afrikakorpsu bojujícího v severní Africe.

2. listopadu Mihailovićovi četníci zaútočili na partyzánské velitelství v Užici. Útok byl odražen a následujícího dne podnikli partyzáni protiútok; ve dvou těchto střetech četníci ztratili 1 000 mužů a velké množství výzbroje. 18. listopadu Mihailović přijal Titovu nabídku příměří, avšak pokusy o vytvoření společné fronty selhaly. Téhož měsíce britská vláda na žádost jugoslávské exilové vlády trvala na tom, aby Tito jmenoval Mihailoviće vrchním velitelem odbojových sil v Jugoslávii, což Tito odmítl. Příměří mezi partyzány a četníky byla ze strany četniků opakovaně porušována, nejprve zabitím místního partyzánského velitele v říjnu a později, na rozkaz Mihailovićova štábu, masakrem 30 příznivců partyzánů, převážně dívek a zraněných osob, v listopadu. Navzdory tomu četnici a partyzáni ve východní Bosně po určitou dobu nadále spolupracovali.

V prosinci 1941 povýšila jugoslávská exilová vláda v Londýně pod vedením krále Petra II. Mihailoviće na brigádního generála a jmenovala jej velitelem Jugoslávské domácí armády. V té době již měl Mihailović navázány přátelské vztahy s Nedićem a jeho Vládou národní spásy i s Němci, od nichž žádal dodávky zbraní k boji proti partyzánům. To bylo odmítnuto generálem Franzem Böhmem, který prohlásil, že Němci si s partyzány poradí sami, a požadoval Mihailovićovu kapitulaci. Přibližně v téže době zahájili Němci útok na Mihailovićovy síly na Ravné Goře a četníky fakticky vyhnali z Území vojenského velitele v Srbsku. Hlavní část četnických sil ustoupila do východní Bosny a Sandžaku a centrum četnické činnosti se přesunulo do Nezávislého státu Chorvatsko. Britský styčný důstojník u Mihailoviće doporučil spojeneckému velení zastavit dodávky pro četniky po jejich útocích na partyzány během německého útoku na Užice, avšak Británie v dodávkách pokračovala.

Po celé období let 1941 a 1942 poskytovali jak četnici, tak partyzáni útočiště spojeneckým válečným zajatcům, zejména příslušníkům jednotek ANZAC, kteří uprchli z železničních vagonů během transportů přes Jugoslávii do zajateckých táborů Osy. Podle Lawrence byli po spojenecké porážce v bitvě o Krétu váleční zajatci přepravováni přes Jugoslávii v železničních vagonech a některým příslušníkům ANZAC se podařilo uprchnout v okupovaném Srbsku. Četníci pod Mihailovićovým velením těmto vojákům poskytli útočiště; část z nich byla následně repatriována, jiní byli znovu zajati silami Osy.

Ofenzivy Osy

Podrobnější informace naleznete v článku Sedm protipartyzánských ofenziv.

V dubnu 1942 vytvořili komunisté v Bosně dva úderné Protičetnické prapory (Grmeč a Kozara), složené z 1 200 nejlepších vojáků srbské národnosti, jejichž cílem byl boj proti četnikům. Později během války Spojenci vážně zvažovali invazi na Balkán, takže jugoslávská odbojová hnutí nabyla na strategickém významu a vznikla potřeba určit, která z obou frakcí skutečně bojuje proti Němcům. Do Jugoslávie bylo vysláno několik agentů Special Operations Executive (SOE), aby zjistili fakta v terénu. Podle nových archivních důkazů, poprvé zveřejněných v roce 1980, byly některé akce proti Ose provedené Mihailovićem a jeho četniky, za přítomnosti britského styčného důstojníka brigádního generála Charlese Douglase Armstronga, mylně připisovány Titovi a jeho komunistickým silám. Mezitím se Němci, kteří si rovněž uvědomovali rostoucí význam Jugoslávie, rozhodli partyzány zlikvidovat rozhodnými ofenzivami. Četnici se v té době dohodli na poskytování podpory německým operacím a na oplátku obdrželi zásoby a munici ke zvýšení své efektivity.

První z těchto rozsáhlých protipartyzánských ofenziv byla operace Fall Weiss, známá také jako Bitva na Neretvě. Četníci se jí účastnili s významnou, přibližně 20 000člennou silou, která poskytovala pomoc německo-italskému obklíčení z východu (z protějšího břehu řeky Neretva). Titovým partyzánům se však podařilo prolomit obklíčení, překročit řeku a střetnout se s četniky. Konflikt vyústil v téměř úplné vítězství partyzánů, po němž byli četnici v oblasti západně od řeky Drina téměř zcela zneškodněni. Partyzáni pokračovali v postupu a později znovu unikli Němcům v bitvě na Sutjesce. Mezitím Spojenci upustili od plánů na invazi na Balkán a nakonec odvolali svou podporu četnikům a místo toho začali zásobovat partyzány. Na Teheránské konferenci v roce 1943 a na Jaltské konferenci v roce 1945 se sovětský vůdce Josif Stalin a britský premiér Winston Churchill rozhodli rozdělit svůj vliv v Jugoslávii na poloviny.

Kolaborace s Osou

Německý Generalmajor (brigádní generál) Friedrich Stahl stojí po boku ustašovského důstojníka a četnického velitele Radeho Radiće ve střední Bosně v polovině roku 1942.

V průběhu války zůstávalo četnické hnutí převážně nečinné vůči okupačním silám a stále více kolaborovalo s Osou, čímž nakonec ztratilo mezinárodní uznání jako jugoslávská odbojová síla. Po krátkém počátečním období spolupráce začali partyzáni a četnici rychle bojovat proti sobě. Postupně se četnici ocitli především v boji proti partyzánům namísto proti okupačním silám a začali s Osou spolupracovat v úsilí o zničení partyzánů, přičemž dostávali stále větší objem logistické podpory. Mihailović přiznal britskému plukovníkovi, že hlavními nepřáteli četníků jsou „partyzáni, ustašovci, muslimové, Chorvati a nakonec Němci a Italové“ (v tomto pořadí).

Na počátku konfliktu byly četnické jednotky aktivní v povstání proti okupaci Osy a udržovaly kontakty i jednání s partyzány. To se změnilo po zhroucení rozhovorů, kdy četnici začali útočit na partyzány (kteří aktivně bojovali proti Němcům), zatímco s Osou se nadále střetávali pouze v drobných potyčkách. Útoky na Němce vyvolávaly tvrdé odvety a četníci proto stále častěji zahajovali jednání s okupanty s cílem zabránit dalšímu krveprolití. Vyjednávání s okupačními silami usnadňoval společný cíl obou stran – zničení partyzánů. Tato spolupráce se poprvé výrazně projevila během operací proti partyzánské „Užické republice“, kdy se četnici podíleli na celkovém útoku sil Osy.

Spolupráce s Italy

Četnický velitel Momčilo Đujić (vlevo) s italským důstojníkem

Spolupráce četniků s okupačními silami fašistické Itálie probíhala ve třech hlavních oblastech: v Itálií okupované (a Itálií anektované) Dalmácii; v italském loutkovém státě Černé Hoře; a v Itálií anektované a později Němci okupované Lublaňské provincii ve Slovinsku. Spolupráce v Dalmácii a v částech Bosny a Hercegoviny byla nejrozšířenější. Rozkol mezi partyzány a četniky v těchto oblastech nastal dříve.

Partyzáni považovali všechny okupační síly za „fašistického nepřítele“, zatímco četnici nenáviděli ustašovce, avšak zdráhali se bojovat proti Italům a již v červenci a srpnu 1941 se obrátili na italský VI. armádní sbor (velitel generál Renzo Dalmazzo) s žádostí o pomoc, a to prostřednictvím srbského politika z Liky Steva Rađenoviće. Zejména četničtí vojvodové („velitelé“) Trifunović-Birčanin a Jevđević byli vůči Italům příznivě naladěni, neboť se domnívali, že italská okupace celé Bosny a Hercegoviny by oslabila vliv ustašovského státu. Dalším důvodem spolupráce byla nutnost chránit Srby před ustašovci a organizací Balli Kombëtar. Když Balli Kombëtar označila klášter Visoki Dečani k zničení, byly vyslány italské jednotky, aby pravoslavný klášter ochránily před zničením, a tím zdůraznily četnikům nezbytnost spolupráce.

Četnický velitel Pavle Đurišić (vlevo) pronáší projev k četnikům za přítomnosti generála Pirzia Biroliho, italského guvernéra Černé Hory

Z tohoto důvodu usilovali o spojenectví s italskými okupačními silami v Jugoslávii. Četnici si všimli, že Itálie na okupovaných územích uplatňovala tradiční politiku klamání Chorvatů s pomocí Srbů, a věřili, že Itálie by v případě vítězství mocností Osy upřednostnila Srby v Lice, severní Dalmácii a v Bosně a Hercegovině a že by v této oblasti vznikla srbská autonomie pod italským protektorátem. Italové (zejména generál Dalmazzo) pohlíželi na tyto iniciativy příznivě a doufali, že se nejprve vyhnou bojům s četniky a poté je využijí proti partyzánům, což byla strategie, která jim podle jejich názoru měla poskytnout „obrovskou výhodu“. Dohoda byla uzavřena 11. ledna 1942 mezi zástupcem italské 2. armády, kapitánem Angelem De Matteisem, a četnickým zástupcem pro jihovýchodní Bosnu Mutimirem Petkovićem a později ji podepsal hlavní zmocněnec Draži Mihailoviće v Bosně, major Boško Todorović. Mezi jinými ustanoveními bylo dohodnuto, že Italové budou podporovat četnické formace zbraněmi a zásobami a že usnadní propuštění „doporučených osob“ z koncentračních táborů Osy (Jasenovac, Rab aj.). Hlavním zájmem jak četniků, tak Italů bylo vzájemně si pomáhat v boji proti partyzány vedenému odboji. Podle Martina obdrželo četnicko-italské příměří souhlas britské zpravodajské služby, neboť bylo vnímáno jako prostředek k získávání zpravodajských informací. Birčanin byl instruován shromažďovat informace o přístavních zařízeních, pohybech vojsk, těžebních operacích a komunikacích Osy v rámci příprav na spojeneckou invazi na pobřeží Dubrovníku plánovanou na rok 1943, která se však nikdy neuskutečnila.

Momčilo Đujić s četniky a Italy

V následujících měsících roku 1942 pracoval generál Mario Roatta , velitel italské 2. armády, na vypracování Linea di condotta („směrnice politiky“) týkající se vztahů s četniky, ustašovci a partyzány. V souladu s tímto úsilím generál Vittorio Ambrosio nastínil italskou politiku v Jugoslávii: veškerá jednání s (quislingovskými) ustašovci měla být vyloučena, zatímco kontakty s četniky byly „doporučitelné“. Pokud šlo o partyzány, mělo jít o „boj do hořkého konce“. To znamenalo, že generál Roatta měl v podstatě volnou ruku k tomu, aby vůči četnikům postupoval podle vlastního uvážení. V dubnu 1942 četníci a Italové spolupracovali v bojích s partyzány v okolí Kninu.

Četnický velitel Dobroslav Jevđević při jednání s italskými důstojníky v únoru 1943

Ve své zprávě italskému generálnímu štábu armády shrnul čtyři body své politiky:

Podporovat četniky natolik, aby bojovali proti komunistům, ale ne natolik, aby jim to poskytlo příliš velkou volnost v jejich vlastním jednání; požadovat a zajistit, aby četnici nebojovali proti chorvatským silám a úřadům; umožnit jim bojovat proti komunistům z vlastní iniciativy (aby se mohli „vzájemně vyvražďovat“); a konečně jim umožnit bojovat paralelně s italskými a německými silami, tak jako to činí nacionalistické oddíly [četníci a separatističtí Zelenáši] v Černé Hoře.

generál Mario Roatta, 1942

V letech 1942 a 1943 byla drtivá většina četnických sil v italsky kontrolovaných oblastech okupované Jugoslávie organizována jako italské pomocné jednotky v rámci Antikomunistické dobrovolnické milice (Milizia Volontaria Anti Comunista, MVAC). Podle generála Giacoma Zanussiho (tehdy plukovníka a Roattova náčelníka štábu) bylo jen v italsky okupovaných částech Nezávislého státu Chorvatsko v MVAC 19 000 až 20 000 četníků. Četníci byli ve velkém rozsahu zásobováni tisíci puškami, granáty, minomety a dělostřeleckými zbraněmi. V memorandu z 26. března 1943 adresovaném generálnímu štábu italské armády, nazvaném „Chování četníků“.

Spojenectví mezi četniky a Italy bylo klíčové pro ochranu Srbů v oblasti Lika a Dalmácie před pokračujícími útoky ustašovců. Italské síly poskytovaly srbským civilistům zbraně k obraně jejich vesnic a poskytly útočiště tisícům srbských civilistů prchajících před probíhající genocidou Srbů v Nezávislém státě Chorvatsko. Momčilo Đujić tyto události využíval k ospravedlnění tohoto spojenectví a když mu Draža Mihailović v únoru 1943 nařídil toto spojenectví přerušit, Đujić to odmítl a prohlásil, že porušení příměří by znamenalo jistou smrt pro desetitisíce srbských civilistů.

Četníci a Italové v Jablanici v roce 1943

Italští důstojníci si všímali, že konečná kontrola nad těmito spolupracujícími četnickými jednotkami zůstávala v rukou Draži Mihailoviće, a zvažovali možnost nepřátelského přesměrování těchto jednotek v souvislosti s měnící se strategickou situací. Velitelem těchto jednotek byl Trifunović-Birčanin, který dorazil do Itálií anektovaného Splitu v říjnu 1941 a na jaře 1942 přijímal rozkazy přímo od Mihailoviće. V době, kdy Itálie kapitulovala 8. září 1943, všechny četnické oddíly v italsky kontrolovaných částech Nezávislého státu Chorvatsko v určité fázi spolupracovaly s Italy proti partyzánům. Tato spolupráce trvala až do italské kapitulace, kdy četnické jednotky přešly k podpoře německé okupace ve snaze vytlačit partyzány z pobřežních měst, která partyzáni po italském stažení osvobodili. Poté, co Spojenci nepřistáli v Dalmácii, jak četníci doufali, vstoupily tyto četnické oddíly do spolupráce s Němci, aby se vyhnuly situaci, kdy by byly sevřeny mezi Němci a partyzány.

Spolupráce s Nezávislým státem Chorvatsko

Zástupci četniků při setkání v Bosně s Ustašovci a důstojníky Chorvatského domobranstva Nezávislého státu Chorvatsko

Četnické skupiny byly s ustašovci v zásadním rozporu prakticky ve všech otázkách, avšak společného nepřítele nalezly v partyzánech; právě to bylo rozhodujícím důvodem spolupráce, která následně vznikla mezi ustašovskými orgány NDH a četnickými oddíly v Bosně. Dohoda mezi velitelem, majorem Emilem Ratajem, a velitelem četnických organizací v oblasti Mrkonjić Gradu Urošem Drenovićem byla podepsána 27. dubna 1942 po těžké porážce v konfliktu s partyzánským praporem Kozara. Smluvní strany se zavázaly ke společnému boji proti partyzánům; na oplátku měly být srbské vesnice chráněny orgány NDH společně s četniky před „útoky komunistů, takzvaných partyzánů“. Četničtí velitelé mezi řekami Vrbas a Sana 13. května 1942 předložili orgánům NDH písemné prohlášení o ukončení nepřátelských akcí a o tom, že se dobrovolně zapojí do boje proti partyzánům.

V Banja Luce byla o dva dny později podepsána dohoda o ukončení nepřátelských akcí proti četnikům v oblasti mezi řekami Vrbas a Sana a o stažení jednotekchorvatského domobranstva z tohoto území; smlouvu uzavřeli Petar Gvozdić a četničtí velitelé Lazar Tešanović (četnický oddíl „Obilić“) a Cvetko Aleksić (četnický oddíl „Mrkonjić“). Po několika podepsaných dohodách dospěli četničtí velitelé na schůzce u Kotor Varoše k závěru, že i zbývající četnické oddíly takové dohody podepíší, protože si uvědomovali, že tyto dohody přinášejí četnickému hnutí značné výhody. Orgány NDH během května a června 1942 uzavřely podobné dohody také s některými východobosenskými četnickými oddíly. Velitel ozrenského četnického oddílu Cvijetin Todić požádal o setkání s cílem dosáhnout dohody se zástupci orgánů NDH. Ante Pavelić určil osoby pro tato jednání a stanovil tyto podmínky: návrat do domovů, odevzdání zbraní a loajalitu vůči orgánům NDH. Na oplátku bylo slíbeno, že každá srbská vesnice obdrží zbraně k boji proti partyzánům, že budou poskytnuta státní pracovní místa a že ti četnici, kteří se vyznamenají v boji proti partyzánům, obdrží vyznamenání a ocenění. Ozrenští a trebavští četničtí oddíly tuto dohodu podepsaly 28. května 1942. 30. května 1942 podepsal dohodu majevický četnický oddíl s významnou novinkou; četnici z oblasti Ozrenu a Trebavy získali „samosprávnou moc“, tedy autonomii, kterou měli vykonávat četničtí velitelé. Téměř shodná dohoda byla podepsána 14. června 1942 se zenickým četnickým oddílem. V pozdějším období byly podobné dohody uzavřeny také s četnickými oddíly v oblasti Liky a severní Dalmácie.

Během následujících tří týdnů byly podepsány další tři dohody, které pokrývaly velkou část území Bosny (zahrnující zde působící četnické oddíly). Podle ustanovení těchto dohod měli četnici ukončit nepřátelské akce proti ustašovskému státu a ustašovské orgány měly v těchto oblastech zavést řádnou správu. Podle zprávy Edmunda Glaise-Horstenaua z 26. února 1944, vycházející z oficiálních údajů NDH, existovalo na území NDH třicet pět četnických skupin, z nichž devatenáct skupin o síle 17 500 mužů spolupracovalo s chorvatskými a německými orgány, zatímco jako povstalečtí četnici působilo šestnáct skupin s celkovým počtem 5 800 mužů. Četnici uznali suverenitu Nezávislého státu Chorvatsko a stali se v něm legalizovaným hnutím. Hlavní ustanovení, čl. 5 dohody, znělo následovně:

Četnický velitel Uroš Drenović (zcela vlevo) při pití s příslušníky chorvatského domobranstva a jednotek ustašovců

Dokud bude existovat nebezpečí ze strany partyzánských ozbrojených band, budou četnické formace dobrovolně spolupracovat s chorvatským vojskem při boji proti partyzánům a jejich ničení a při těchto operacích budou podléhat celkovému velení chorvatských ozbrojených sil. (... ) Četnické formace mohou provádět operace proti partyzánům i samostatně, avšak tyto akce budou muset včas hlásit chorvatským vojenským velitelům.

Dohoda o spolupráci četniků s Ustašovci, 28. května 1942

Vojenská a politická účelnost tyto dohody vysvětluje nejlépe, jak poznamenává historik Enver Redžić: „Ustašovsko-četnické dohody nebyly vedeny ani sbližováním srbských a chorvatských národních zájmů, ani vzájemnou touhou po přijetí a respektu, nýbrž tím, že každá ze stran potřebovala brzdit postup partyzánů.“ Tyto dohody nezastavily zločiny ustašovců proti Srbům ani zločiny četniků proti muslimům a Chorvatům. Pokračovaly v oblastech, kde měla kontrolu druhá strana, i v regionech, kde žádné dohody neexistovaly.

Nezbytná munice a zásoby byly četnikům dodávány ustašovským vojskem. Četnici zranění při těchto operacích byli ošetřováni v nemocnicích NDH, zatímco sirotci a vdovy po četnicích padlých v boji byli podporováni ustašovským státem. Osoby výslovně doporučené četnickými veliteli měly být vráceny domů z ustašovských koncentračních táborů. Tyto dohody se vztahovaly na většinu četnických sil v Bosně východně od německo-italské demarkační linie a platily po většinu války. Jelikož chorvatské síly byly bezprostředně podřízeny německé vojenské okupační moci, znamenala spolupráce s chorvatskými silami ve skutečnosti nepřímou spolupráci s Němci.

Ačkoli dinarská divize pod velením Đujiće získávala podporu NDH, četnici pod velením Mihailoviće spolupráci s NDH odmítali. Po celou válku Mihailović nadále označoval NDH za nepřítele a v srbských pohraničních oblastech vedl boje s ustašovskými silami. Mihailovićova nevraživost vůči ustašovcům pramenila z pokračující genocidní politiky NDH namířené proti srbskému obyvatelstvu a dalším menšinovým skupinám.

Na útěku před partyzány vyjednal v březnu 1945 Pavle Đurišić dohodu s ustašovci a jimi podporovaným černohorským separatistou Sekulou Drljevićem o zajištění bezpečného průchodu jeho četniků přes území NDH. Ustašovci s tím souhlasili, avšak poté, co četnici nedodrželi dohodnutou trasu ústupu, ustašovci na ně zaútočili u Lijevčského pole; následně popravili zajaté velitele, zatímco zbývající četnici pokračovali v ústupu do Rakouska spolu s armádou NDH a pod jejím vojenským velením.

Vůdce ustašovců Ante Pavelić nařídil armádě NDH zajistit Momčilovi Đujićovi a jeho četnikům z dinarské divize „spořádaný a ničím nerušený průchod“, na jehož základě Đujić a jeho síly uprchly přes území NDH do Slovinska a Itálie. Na počátku května 1945 se četnické jednotky stahovaly přes Záhřeb ovládaný ustašovci; mnozí z nich byli později, spolu se zajatými ustašovci, zabiti partyzány v rámci bleiburských repatriací.

Operace Weiss

Související informace naleznete také v článku Bitva na Neretvě.

K jedné z významných spoluprací četniků s mocnostmi Osy došlo během „bitvy na Neretvě“, závěrečné fáze „operace Weiss“, známé v jugoslávské historiografii jako „čtvrtá nepřátelská ofenziva“. V roce 1942 byly partyzánské síly na vzestupu a v Bosně a Hercegovině si vytvořily rozsáhlá osvobozená území. Němci začali plánovat ofenzivu proti partyzánům s cílem zničit jejich nejvyšší velení. Po zničení partyzány kontrolovaných území v Bosně a Chorvatsku počítala závěrečná fáze operace s tím, že Italové odzbrojí četniky a současně povedou operace proti partyzánům. Navzdory Hitlerovu naléhání však italské síly nakonec odmítly četniky odzbrojit (čímž se tento postup stal neproveditelným). Dohoda mezi německým generálem Alexanderem Löhrem a italským generálem Mariem Roattou z 8. února 1943 zahrnula Mihailovićovy četniky do operací a poskytla jim materiální podporu včetně zbraní a munice.

Spolupráce s Němci

Skupina četniků s německými vojáky v neidentifikované vesnici v Srbsku

Když Němci napadli Jugoslávii, setkali se u Četniků s organizací vycvičenou a přizpůsobenou pro partyzánskou válku. Ačkoli již v květnu 1941 došlo k některým střetům mezi Němci a Četniky, Mihailović chápal odpor jako budování organizace, která by se ve vhodný okamžik postavila okupačním silám. Britská politika vůči evropským odbojovým hnutím spočívala v jejich zdrženlivosti od aktivit, které by vedly k jejich předčasnému zničení, a tato politika se zpočátku shodovala s koncepcemi, na jejichž základě bylo Mihailovićovo hnutí provozováno. Aby se distancoval od Četniků spolupracujících s Němci, označoval Mihailović své hnutí zpočátku jako „Ravnogorské hnutí“.

Již na jaře 1942 Němci upřednostňovali dohodu o spolupráci, kterou ustašovci a Četnici uzavřeli na velké části území Bosny a Hercegoviny. Vzhledem k tomu, že ustašovské ozbrojené síly byly zásobovány německou armádou a byly jí bezprostředně podřízeny, představovala spolupráce mezi nimi nepřímou německo-četnickou spolupráci. To vše bylo pro Němce výhodné především proto, že dohoda byla namířena proti partyzánům, přispívala k pacifikaci oblastí významných pro německé válečné zásobování a snižovala potřebu dalších německých okupačních jednotek (neboť Četnici okupační správě pomáhali). Po italské kapitulaci 8. září 1943 dokonce německá 114. myslivecká divize začlenila do svého postupu oddíl Četniků při znovudobývání jadranského pobřeží od partyzánů, kteří jej dočasně osvobodili. Zpráva XV. armádního sboru o německo-četnické spolupráci z 19. listopadu 1943 adresovaná 2. tankové armádě uvádí, že Četnici se po téměř jeden rok „opírali o německé síly“.

Skupina četniků pózuje s německými důstojníky

Německo-četnická spolupráce vstoupila po italské kapitulaci do nové fáze, protože Němci nyní museli kontrolovat mnohem větší území než dříve a bojovat s partyzány na celém území Jugoslávie. V důsledku toho výrazně liberalizovali svou politiku vůči Četnikům a mobilizovali všechny srbské nacionalistické síly proti partyzánům. Tyto kroky řídila 2. tanková armáda: XV. armádní sbor nyní oficiálně směl využívat četnické jednotky a vytvářet „místní aliance“. První formální a přímá dohoda mezi německými okupačními silami a Četniky byla uzavřena počátkem října 1943 mezi německým velením 373. (chorvatské) pěší divize a četnickým oddílem pod velením Maneho Rokviće působícím v západní Bosně a v Lice. Němci následně dokonce využívali četnické jednotky ke strážní službě v okupovaných městech Split, Dubrovnik, Šibenik a Metković.

Jednotky NDH nebyly nasazeny, navzdory požadavkům ustašovců, protože masové dezertace chorvatských vojáků k partyzánům je činily nespolehlivými. Od tohoto okamžiku začala německá okupační správa fakticky „otevřeně upřednostňovat“ četnické (srbské) jednotky před chorvatskými formacemi NDH, a to kvůli propartyzánským postojům řadových chorvatských vojáků. Němci věnovali častým protestům ustašovců jen malou pozornost.

Ustašovský major Mirko Blaž (zástupce velitele 7. brigády osobní stráže Poglavnika) k tomu poznamenal:

„	Němce politika nezajímá, všechno posuzují z vojenského hlediska. Potřebují jednotky, které dokážou držet určité pozice a vyčistit určité oblasti od partyzánů. Když o to požádají nás, nejsme toho schopni. Četnici ano.	“
— Major Mirko Blaž, 5. března 1944.

Četnický velitel Đorđije Lašić (první zprava) s německým důstojníkem a četniky v Podgorici, 1944

Při hodnocení situace v západní části Území vojenského velitele v Srbsku, Bosně, Lice a Dalmácii byl kapitán Merrem, zpravodajský důstojník u vrchního velitele německých sil v jihovýchodní Evropě, „plný chvály“ na četnické jednotky spolupracující s Němci a na hladké vztahy mezi Němci a četnickými jednotkami v terénu. Kromě toho náčelník štábu 2. tankové armády v dopise styčnému důstojníkovi ustašovců uvedl, že četnici bojující proti partyzánům ve východní Bosně „významně přispívají chorvatskému státu“ a že 2. armáda „zásadně odmítá“ přijímat chorvatské stížnosti na využívání těchto jednotek. Německo-četnická spolupráce pokračovala až do samého konce války, a to s tichým souhlasem Draži Mihailoviće a Nejvyššího velení četniků na Území vojenského velitele v Srbsku. Ačkoli Mihailović sám nikdy formálně nepodepsal žádné dohody, tuto politiku podporoval za účelem odstranění partyzánské hrozby.

Polní maršál Maximilian von Weichs k tomu uvedl:

„	Ačkoli se on sám [Draža Mihailović] prozíravě zdržel veřejného vyjádření svého osobního názoru, bezpochyby proto, aby si zachoval volné pole působnosti pro každou eventualitu (např. spojenecké vylodění na Balkáně), dovolil svým velitelům vyjednávat s Němci a spolupracovat s nimi. A oni tak činili, stále více …	“
— Polní maršál Maximilian von Weichs, 1945

Ztráta spojenecké podpory v roce 1943 přiměla Četniky, aby se více než kdy dříve opírali o Němce v boji proti partyzánům. 14. srpna 1944 byla na ostrově Vis podepsána dohoda Tito–Šubašić mezi partyzány a jugoslávským králem a exilovou vládou. Dokument vyzýval všechny Chorvaty, Slovince a Srby, aby se připojili k partyzánům. Mihailović a Četnici odmítli tento rozkaz uposlechnout a dohodou se řídit a pokračovali v boji proti partyzánům (kteří byli v té době již oficiální spojeneckou silou Jugoslávie). V důsledku toho král Petr II. 29. srpna 1944 odvolal Mihailoviće z funkce náčelníka generálního štábu jugoslávské armády a 12. září jmenoval na jeho místo maršála Tita. Tito se v této chvíli stal předsedou vlády jugoslávského státu a společné vlády.

Spolupráce s Vládou národní spásy

Na Území vojenského velitele v Srbsku Němci zpočátku dosadili do čela Milana Aćimoviće, později jej však nahradili generálem Milanem Nedićem, bývalým ministrem války, který vládl až do roku 1944. Aćimović poté působil jako klíčový styčný článek mezi Němci a Četniky. Ve druhé polovině srpna 1941, ještě předtím, než se Nedić ujal moci, Němci dohodli s Kostou Pećancem převedení několika tisíc jeho četniků k výkonu pomocné služby u četnictva. Spolupráce mezi Vládou národní spásy a četniky Draži Mihailoviće začala na podzim roku 1941 a trvala až do konce německé okupace.

Nedić byl zpočátku vůči Mihailovićovi a Četnikům rozhodně nepřátelský. 4. září 1941 vyslal Mihailović majora Aleksandra Mišiće a Miodraga Pavloviće na jednání s Nedićem, avšak bez výsledku. Poté, co Mihailović koncem října 1941 změnil svou politiku mírné spolupráce s partyzány na otevřené nepřátelství vůči nim a ukončil protiněmeckou činnost, Nedić svůj odpor zmírnil. 15. října předal plukovník Milorad Popović, jednající jménem Nediće, Mihailovićovi přibližně 500 000 dinárů (navíc k částce stejné výše poskytnuté 4. října), aby přesvědčil Četniky ke spolupráci. 26. října 1941 poskytl Popović další 2 500 000 dinárů.

V polovině listopadu 1941 podřídil Mihailović 2 000 svých mužů přímému Nedićovu velení a krátce nato se tito muži připojili k Němcům v protistranické operaci. Když Němci ve dnech 6.–7. prosince 1941 zahájili operaci Mihailović s cílem Mihailoviće zajmout a zlikvidovat jeho štáb na Ravné Hoře, podařilo se mu uniknout, pravděpodobně proto, že byl na útok 5. prosince upozorněn Aćimovićem.

V červnu 1942 Mihailović opustil Území vojenského velitele v Srbsku a odešel do Černé Hory, čímž přerušil kontakt s Nedićovými úřady až do svého návratu. V září 1942 Mihailović organizoval občanskou neposlušnost proti Nedićově vládě prostřednictvím letáků a zpráv vysílaných z ilegálních rádiových vysílačů. Tato občanská neposlušnost mohla být zorganizována jako zástěrka pro provádění sabotáží na železničních tratích používaných k zásobování sil Osy v severní Africe, nicméně toto tvrzení je zpochybňováno. Na podzim roku 1942 byly četnické jednotky Mihailoviće (a Pećanace), které byly legalizovány Nedićovou administrativou, rozpuštěny. Do roku 1943 se Nedić obával, že Četnici se stanou hlavním spolupracovníkem Němců, a poté, co Četnici v březnu 1944 zavraždili Ceku Đorđeviće, náměstka ministra vnitra, rozhodl se jej nahradit významným četnikem v naději, že tím rivalitu utlumí. Zpráva vypracovaná v dubnu 1944 americkým Úřadem strategických služeb uváděla:

„	[Mihailović] by měl být posuzován ve stejném světle jako Nedić, Ljotić a bulharské okupační síly.	“
— Zpráva Úřadu strategických služeb, duben 1944

V polovině srpna 1944 se Mihailović, Nedić a Dragomir Jovanović tajně setkali ve vesnici Ražani, kde Nedić souhlasil s poskytnutím sta milionů dinárů na mzdy a s tím, že od Němců vyžádá pro Mihailoviće zbraně a munici. 6. září 1944, na základě německé autority a po formálním schválení Nedićem, převzal Mihailović velení nad veškerými ozbrojenými silami Nedićovy administrativy, včetně Srbské státní stráže, Srbského dobrovolnického sboru a Srbské pohraniční stráže.

Kontakty s Maďarskem

V polovině roku 1943 zorganizoval maďarský generální štáb setkání mezi srbským důstojníkem v Nedićově režimu a Mihailovićem. Důstojník měl Mihailovićovi vyjádřit lítost Maďarska nad masakrem v Novém Sadu a slíbit, že viníci budou potrestáni. Maďarsko uznalo Mihailoviće jako představitele jugoslávské exilové vlády a požádalo jej, aby v případě spojeneckého vylodění na Balkáně nevstupoval se svými jednotkami na území Maďarska, ale aby otázku hranic ponechal na mírové konferenci. Po navázání kontaktu byly Mihailovićovi zasílány potraviny, léky, munice a koně. Během své návštěvy Říma v dubnu 1943 hovořil předseda vlády Miklós Kállay o italsko-maďarské spolupráci s Četniky, Mussolini však uvedl, že dává přednost Titovi.

Maďarsko se rovněž pokusilo navázat kontakt s Mihailovićem prostřednictvím zástupce královské jugoslávské vlády v exilu v Istanbulu, s cílem spolupracovat proti partyzánům. Jugoslávský ministr zahraničí Momčilo Ninčić údajně zaslal do Istanbulu zprávu s žádostí, aby Maďaři vyslali zmocněnce a jednoho srbského politika z Maďary okupovaných území Jugoslávie k jednání. Tyto kontakty však nepřinesly žádný výsledek, nicméně Mihailović vyslal svého zástupce Čedomira Bošnjakoviće do Budapešti. Maďaři na oplátku dodali zbraně, léky a propustili srbské válečné zajatce ochotné sloužit u Četniků, kteří byli dopraveni po Dunaji.

Po německé okupaci Maďarska v březnu 1944 představovaly vztahy s Četniky jeden z mála zahraničních kontaktů, které mělo Maďarsko nezávisle na německém vlivu. Maďarský diplomat L. Hory, dříve působící v Bělehradě, dvakrát navštívil Mihailoviće v Bosně a Maďaři mu nadále zasílali munici, a to dokonce přes chorvatské území. Poslední kontakt mezi Mihailovićem a Maďarskem proběhl dne 13. října 1944, krátce před německy podporovaným převratem z 15. října.

Teroristické taktiky a čisticí akce

Četnická ideologie se soustředila kolem představy Velkého Srbska v hranicích Jugoslávie, které mělo být vytvořeno ze všech území, na nichž žili Srbové, i když v malém počtu. Tento cíl byl dlouhodobě základem hnutí za Velké Srbsko. Během okupace mocnostmi Osy byla zavedena myšlenka vyčištění či „etnického očištění“ těchto území, z velké části jako reakce na masakry Srbů ustašovci v Nezávislém státě Chorvatsko. Největší četnické masakry se však odehrály ve východní Bosně, kde předcházely jakýmkoli významným ustašovským operacím. Podle Pavlowitche se teroristických taktik dopouštěli místní velitelé četnické organizace. Mihailović tyto akty etnického čištění civilního obyvatelstva neschvaloval, avšak nedokázal proti nim zakročit, a to vzhledem k nedostatku skutečné velitelské kontroly nad místními veliteli a k primitivním komunikačním prostředkům existujícím v četnické velitelské struktuře.

Ještě před vypuknutím druhé světové války mělo užívání teroristických taktik v této oblasti dlouhou tradici, neboť různé utlačované skupiny usilovaly o svou svobodu a zvěrstva páchaly všechny strany zapojené do konfliktu v Jugoslávii. V raných fázích okupace verbovali ustašovci také řadu muslimů, aby se podíleli na pronásledování Srbů, a přestože se těchto aktivit účastnil jen relativně malý počet Chorvatů a muslimů a mnozí se jim stavěli proti, tyto činy zahájily spirálu násilí a odvet mezi katolíky, pravoslavnými a muslimy, kdy se každá skupina snažila zbavit ostatní území, která ovládala.

Zejména ustašovští ideologové se obávali početné srbské menšiny v NDH a v květnu 1941 zahájili rozsáhlé teroristické akce. O dva měsíce později, v červenci, Němci protestovali proti brutalitě těchto činů. Následovaly odvety, jako v případě Nevesinje, kde srbští rolníci v reakci na pronásledování povstali, vyhnali ustašovské milice, avšak poté se sami dopustili odvetných činů, při nichž zabili stovky muslimů a některé Chorvaty, které spojovali s ustašovci.

Směrnice datovaná 20. prosince 1941, adresovaná nově jmenovaným velitelům v Černé Hoře, majoru Đorđiji Lašićovi a kapitánu Pavlu Đurišićovi, mimo jiné stanovovala očištění nesrbského obyvatelstva s cílem vytvořit Velké Srbsko:

„	Boj za svobodu celého našeho národa pod žezlem Jeho Veličenstva krále Petra II.; vytvoření Velké Jugoslávie a v jejím rámci Velkého Srbska, které má být etnicky čisté a má zahrnovat Srbsko, Černou Horu, Bosnu a Hercegovinu, Srem, Banát, a Bačku; boj za začlenění do Jugoslávie všech dosud neosvobozených slovinských území pod Italy a Němci (Terst, Gorice, Istrie a Korutany) stejně jako Bulharska a severní Albánie se Skadarem; očištění státního území od všech národnostních menšin a anárodních prvků; vytvoření souvislých hranic mezi Srbskem a Černou Horou, jakož i mezi Srbskem a Slovinskem vyčištěním muslimského obyvatelstva ze Sandžaku a muslimského a chorvatského obyvatelstva z Bosny a Hercegoviny.	“
— Směrnice z 20. prosince 1941

Autenticita této směrnice je zpochybňována. Někteří ji připisují Mihailovićovi. Jiní tvrdí, že neexistuje žádný originál a že mohlo jít o padělek vytvořený Đurišićem pro jeho vlastní účely. Mihailovićovo velitelství zaslalo veliteli Druhé sarajevské četnické brigády další instrukce upřesňující cíl: „Musí být všem jasně vysvětleno, že po válce nebo až nastane vhodný čas, dokončíme náš úkol a že v srbských zemích nezůstane nikdo kromě Srbů. Vysvětlete to [našim] lidem a zajistěte, aby to považovali za svou prioritu. Toto nelze dát na papír ani veřejně vyhlašovat, protože by se o tom dozvěděli Turci [muslimové], a to se nesmí šířit ani ústně.“

Četnici systematicky masakrovali muslimy ve vesnicích, které obsadili. Na konci podzimu 1941 Italové předali četnikům města Višegrad, Goražde, Foča a okolní oblasti v jihovýchodní Bosně, aby je spravovali jako loutkovou administrativu, a síly NDH byly Italy donuceny se z těchto oblastí stáhnout. Poté, co četnici 29. listopadu 1941 získali kontrolu nad Goražde, zahájili masakr zajatců Domobrany a úředníků NDH, který se proměnil v systematický masakr místního muslimského civilního obyvatelstva; několik stovek lidí bylo zavražděno a jejich těla byla ponechána viset ve městě nebo vhozena do řeky Driny. 5. prosince 1941 převzali četnici od Italů město Foča a přistoupili k masakru přibližně pěti set muslimů. V srpnu 1942 oddíly pod velením Zaharije Ostojiće zabily nejméně 2 000 muslimů v oblasti Čajniče a Foči. Od jara 1942 se při některých vojenských akcích četniků a Italů v Lice, severní Dalmácii, Gorském kotaru a Kordunu zabíjení stávalo častějším, zatímco vesnice byly rabovány a vypalovány. Nejvíce obětí tvořili aktivisté chorvatských partyzánů a jejich rodiny, přičemž obyvatelstvo této oblasti bylo zastrašováno, zejména Srbové. Momčilo Đujić ve svém prohlášení z roku 1942 pro obyvatelstvo Liky a západní Bosny nařídil všem četnickým jednotkám, aby „obsadily všechny vesnice a města a převzaly veškerou moc do svých rukou“, a vyhrožoval, že „zničí všechny osady až do základů“, pokud budou klást odpor, bez ohledu na to, zda jde o osady chorvatské nebo srbské. Další masakry muslimů v oblasti Foči se odehrály v srpnu 1942. Celkem bylo ve Foči zabito více než dva tisíce lidí.

Na začátku ledna četnici vstoupili do Srebrenice a zabili kolem tisíce muslimských civilistů ve městě a okolních vesnicích. Přibližně ve stejnou dobu se četnici přesunuli do Višegradu, kde se počet obětí údajně pohyboval v tisících. Masakry v regionu pokračovaly i v následujících měsících. Jen ve vesnici Žepa bylo koncem roku 1941 zabito asi tři sta osob. Na začátku ledna četnici zmasakrovali padesát čtyři muslimů v Čelebići a vesnici vypálili. 3. března kontingent četniků upálil zaživa čtyřicet dva muslimských vesničanů v Drakanu.

Đurišićova zpráva z 13. února 1943 popisující masakry muslimů v okresech Čajniče a Foča v jihovýchodní Bosně a v okrese Pljevlja v oblasti Sandžak

Na začátku ledna 1943 a znovu na začátku února bylo černohorským četnickým jednotkám rozkázáno provést „čisticí akce“ proti muslimům, nejprve v okrese Bijelo Polje v Sandžaku a poté v únoru v okrese Čajniče a v části okresu Foča v jihovýchodní Bosně a v části okresu Pljevlja v Sandžaku. 10. ledna 1943 předložil Pavle Đurišić, četnický důstojník odpovědný za tyto operace, zprávu Mihailovićovi, náčelníkovi štábu Nejvyššího velení. Jeho zpráva obsahovala výsledky těchto „čisticích operací“, které podle Tomaseviche uváděly, že „třicet tři muslimských vesnic bylo vypáleno a 400 muslimských bojovníků (příslušníků muslimské milice sebeobrany podporované Italy) a přibližně 1 000 žen a dětí bylo zabito, zatímco ztráty četniků činily 14 padlých a 26 raněných“.

V další zprávě zaslané Đurišićem, datované 13. února 1943, uvedl, že: „Četnici zabili přibližně 1 200 muslimských bojovníků a asi 8 000 starých lidí, žen a dětí; ztráty četniků v akci činily 22 padlých a 32 raněných“. Dále dodal, že „během operace bylo provedeno úplné zničení muslimského obyvatelstva bez ohledu na pohlaví a věk“. Celkový počet obětí protimuslimských operací mezi lednem a únorem 1943 se odhaduje na 10 000. Počet obětí by byl vyšší, kdyby značná část muslimů již dříve neuprchla, většinou do Sarajeva, když únorová akce začala.

Podle prohlášení Nejvyššího četnického velení z 24. února 1943 šlo o protiopatření proti agresivním aktivitám muslimů; všechny okolnosti však ukazují, že tyto masakry byly spáchány v souladu s prováděním směrnice z 20. prosince 1941. V březnu 1943 Mihailović uvedl četnickou akci v Sandžaku mezi své úspěchy a poznamenal, že „zlikvidovali všechny muslimy ve vesnicích kromě těch v malých městech“.

Akce proti Chorvatům byly menšího rozsahu, avšak podobného charakteru. V létě 1941 byly místy prvních masakrů a dalších útoků proti etnickým Chorvatům v jihozápadní Bosenské Krajině, v Trubaru, Bosansko Grahovo a Krnjeuše. V průběhu srpna a září 1942 četnici pod velením Petara Baćoviće zesílili své akce proti místním Chorvatům v zázemí jižní Dalmácie. 29. srpna četnici zabili mezi 141 a 160 Chorvaty z několika vesnic v oblastech Zabiokovlje, Biokovo a Cetina při účasti na italské protipartyzánské „Operaci Albia“. Od konce srpna do začátku září 1942 četnici zničili 17 chorvatských vesnic a při masakru kolem města Makarska zabili 900 Chorvatů.

Četnici v Šumadiji zabíjejí partyzána vyříznutím srdce.

Na začátku října 1942 bylo ve vesnici Gata poblíž Splitu zabito odhadem sto lidí a mnoho domů bylo vypáleno, údajně jako odveta za zničení některých silnic v oblasti a na účet Italů. Téhož října formace pod velením Petara Baćoviće a Dobroslava Jevđeviće, které se účastnily italské Operace Alfa v oblasti Prozoru, zmasakrovaly nejméně pět set Chorvatů a muslimů a vypálily četné vesnice. Baćović poznamenal: „Naši četnici zabili všechny muže ve věku 15 let a starší. … Sedmnáct vesnic bylo vypáleno do základů.“ Mario Roatta, velitel italské 2. armády, protestoval proti těmto „masovým porážkám“ neozbrojených civilistů a pohrozil zastavením italské pomoci četnikům, pokud s nimi neskončí.

Chorvatský historik Vladimir Žerjavić původně odhadl počet muslimů a Chorvatů zabitých četniky na 65 000 (33 000 muslimů a 32 000 Chorvatů; jak bojovníků, tak civilistů). V roce 1997 tento údaj snížil na 47 000 mrtvých (29 000 muslimů a 18 000 Chorvatů). Podle Vladimira Geigera z Chorvatského historického ústavu historik Zdravko Dizdar odhaduje, že četnici v letech 1941–1945 zabili celkem 50 000 Chorvatů a muslimů – převážně civilistů. Podle Rameta četnici zcela zničili 300 vesnic a menších měst a velké množství mešit a katolických kostelů. Někteří historikové tvrdí, že v tomto období byla proti muslimům spáchána genocida a také proti Chorvatům.

Teroristickým taktikám byli vystaveni i partyzáni. Na Území vojenského velitele v Srbsku byl teror – s výjimkou několika teroristických činů proti Nedićovým a Ljotićovým lidem a v Černé Hoře proti separatistům – zaměřen výhradně proti partyzánům, jejich rodinám a sympatizantům, a to z ideologických důvodů. Cílem bylo úplné zničení partyzánů. Četnici vytvářeli seznamy osob určených k likvidaci a speciální jednotky známé jako „černé trojky“ byly cvičeny k provádění těchto teroristických činů. V létě 1942 byly na základě jmen dodaných Mihailovićem během zpravodajského vysílání BBC v srbochorvatštině vysílány seznamy jednotlivých stoupenců Nediće a Ljotiće určených k zavraždění nebo zastrašení. Jakmile Britové tuto praxi odhalili, vysílání bylo zastaveno, což však četnikům nezabránilo v pokračování atentátů.

Ztráta spojenecké podpory

Za účelem získávání zpravodajských informací byly k partyzánům i k četnikům vysílány oficiální zpravodajské mise západních Spojenců. Informace shromážděné styčnými důstojníky byly klíčové pro úspěch zásobovacích misí a představovaly hlavní vliv na spojeneckou strategii v Jugoslávii. Hledání zpravodajských informací nakonec vedlo k pádu četniků a k jejich zastínění partyzány. Vedoucí britské mise plukovník Bailey sehrál zásadní roli při podkopání pozice Mihailoviće na britské straně.

Němci prováděli Operaci Schwarz (Case Black), jednu ze série ofenziv namířených proti odbojovým silám, když byl Brity vyslán F. W. D. Deakin ke shromažďování informací. Jeho zprávy obsahovaly dvě důležitá zjištění. Prvním bylo, že partyzáni byli stateční a agresivní v boji proti německým jednotkám 1. horské divize a 104. myslivecké divize, utrpěli značné ztráty a vyžadovali podporu. Druhým zjištěním bylo, že celá německá 1. horská divize projela z Ruska po železničních tratích přes území kontrolované četniky. Britské záchyty německé radiové komunikace potvrdily váhavost (pasivitu) četniků.

Draža Mihailović s McDowellem a dalšími americkými důstojníky

Celkově zpravodajské zprávy vedly ke zvýšenému zájmu Spojenců o letecké operace v Jugoslávii a ke změně politiky. V září 1943 britská politika nařizovala poskytovat stejnou pomoc četnikům i partyzánům, avšak do prosince se vztahy mezi četniky a Brity zhoršily poté, co četnici odmítli plnit rozkazy k sabotážím proti Němcům bez záruky spojeneckého vylodění na Balkáně. Postupem času se britská podpora od četniků odvrátila, jelikož odmítali přerušit spolupráci s Italy a Němci, místo aby proti nim bojovali, a přesunula se k partyzánům, kteří byli ochotni zesílit svou činnost proti ose.

Po Teheránské konferenci získali partyzáni oficiální uznání jako legitimní národněosvobozenecká síla ze strany Spojenců, kteří následně zřídili Balkan Air Force (pod vlivem a na popud brigádního generála Fitzroye Macleana) s cílem poskytovat partyzánům zvýšené dodávky a taktickou leteckou podporu. V únoru 1944 Mihailovićovi četnici nesplnili britské požadavky na zničení klíčových mostů přes řeky Moravu a Ibar, což vedlo Brity k odvolání styčných důstojníků a k zastavení zásobování četniků. Přestože britská podpora četnikům skončila, Američané nebyli z britského opuštění protikomunistických četniků příliš nadšeni. Jak se podpora přesouvala k partyzánům, pokoušeli se Mihailovićovi četnici obnovit spojeneckou podporu tím, že dávali najevo ochotu Spojencům pomáhat. Tato ochota byla uvedena do praxe, když se v polovině roku 1944 OSS obrátila na Mihailovićovy četniky s cílem zorganizovat leteckou evakuaci sestřelených amerických letců. Tato operace, známá jako mise Halyard, vedla k záchraně 417 amerických letců, které Mihailovićovi četnici předtím ukrývali. Mihailović později obdržel od amerického prezidenta Harryho S. Trumana vyznamenání Legion of Merit za záchranu spojeneckých pilotů.

Společný americko-četnický vojenský obřad v Pranjani 6. září 1944: kpt. Nick Lalich (OSS), gen. Dragoljub Mihailović (Jugoslávské vojsko ve vlasti) a plk. Robert McDowell (OSS)

14. srpna 1944 byla na ostrově Vis podepsána dohoda Tito–Šubašić mezi partyzány a exilovou vládou. Dokument vyzýval všechny Chorvaty, Slovince a Srby, aby se připojili k partyzánům. Mihailović a četnici odmítli dohodu královské vlády přijmout a nadále bojovali proti partyzánům, kteří se mezitím stali oficiální spojeneckou silou Jugoslávie. V důsledku toho král Petr II. 29. srpna 1944 Mihailoviće odvolal z funkce náčelníka generálního štábu Jugoslávské armády a 12. září na jeho místo jmenoval maršála Josipa Broze Tita. 6. října 1944 převedla Nedićova vláda Srbskou státní stráž pod Mihailovićovo velení, spolupráce se však ukázala jako nemožná a v lednu 1945 se v Bosně rozešli. Během spolupráce mezi četniky a SDS pomáhali společně s muslimskou milicí Němcům zaujmout výhodnější pozice v oblasti Sandžaku, když jim v říjnu 1944 pomohli obsadit důležitá města od partyzánů, čímž umožnili Skupině armád E ustoupit do Bosny.

Spolupráce se Sověty

V září 1944 Sověti napadli a obsadili Rumunsko a Bulharsko, čímž je vyřadili z války a přivedli sovětské síly na hranice Jugoslávie. Četnici na tuto situaci nebyli nepřipraveni a po celou válku se jejich propaganda snažila využít proruských a panslovanských sympatií většiny srbského obyvatelstva. Bylo zdůrazňováno rozlišení mezi ruským lidem a jeho komunistickou vládou, stejně jako údajný rozdíl mezi jugoslávskými partyzány, kteří byli líčeni jako trockisté, a Sověty, kteří byli označováni za stalinisty.

10. září 1944 překročila do Rumunska přes Dunaj četnická mise o přibližně 150 mužích, vedená podplukovníkem Velimirem Piletićem, velitelem severovýchodního Srbska, a navázala kontakt se sovětskými silami v Craiově. Jejím hlavním cílem bylo podle pamětí jednoho z účastníků, podplukovníka Miodraga Ratkoviće, získat souhlas Sovětů s určitými politickými cíli: ukončení občanské války prostřednictvím sovětské mediace, svobodné volby pod dohledem spojeneckých mocností a odložení jakýchkoli válečných procesů až po volby. Dříve než se mise mohla přesunout do Bukurešti, kde se nacházely americké a britské vojenské mise, byla jedním z Piletićových pobočníků udána jako britští špioni a 1. října Sověty zatčena.

Ačkoli Četnici věřili, že mohou bojovat jako spojenci Sovětů současně s bojem proti partyzánům, podařilo se jim navázat pouze omezenou místní spolupráci s prvními, zatímco si nadále znepřátelovali Němce. V oběžníku z 5. října Mihailović napsal: „Považujeme Rusy za naše spojence. Boj proti Titovým silám v Srbsku bude pokračovat.“ Němci byli o postoji Četniků informováni prostřednictvím radiových odposlechů a jejich zpravodajství 19. října uvedlo, že „Četnici nebyli Dražou Mihailovićem nikdy připravováni vhodnou propagandou na bojové střetnutí s Rusy. Naopak Draža Mihailović udržoval fikci, že Rusové jako spojenci Američanů a Britů nikdy nebudou jednat proti zájmům srbských nacionalistů.“

Velitel jedné skupiny úderného sboru, podplukovník Keserović, byl prvním četnickým důstojníkem, který spolupracoval se Sověty. V polovině října se jeho jednotky setkaly se sovětskými silami postupujícími z Bulharska do středovýchodního Srbska a společně obsadily město Kruševac, přičemž Sověti ponechali Keseroviće ve velení města. Během tří dnů však Keserović varoval své spolubojovníky, že Rusové jednají pouze s partyzány a odzbrojují Četniky. Keserović hlásil Nejvyššímu velení dne 19. října, že se jeho zástupce vrátil ze sovětské divize se vzkazem, který nařizoval odzbrojit jeho muže a do 18. října je začlenit do partyzánských ozbrojených sil.

Dalším četnickým velitelem, který spolupracoval se Sověty, byl kapitán Predrag Raković z Druhého ravnogorského sboru; jeho muži se podíleli na dobytí Čačaku, kde zajali 339 vojáků Russisches Schutzkorps Serbien (které následně předali Sovětům). Raković měl zřejmě písemnou dohodu s místním sovětským velitelem, na jejímž základě se on i jeho muži podřídili sovětskému velení výměnou za uznání, že jsou Mihailovićovými lidmi. Po Titově protestu u maršála Fjodora Tolbuchina, velitele frontu, spolupráce Keseroviće a Rakoviće skončila. Do 11. listopadu se druhý z nich uchýlil do úkrytu a jeho jednotky uprchly na západ, aby se vyhnuly odzbrojení a začlenění pod kontrolu partyzánů.

Ústup a rozpuštění

Nakonec v dubnu a květnu 1945, když vítězní partyzáni ovládli území země, se mnoho četníků stáhlo směrem k Itálii a menší skupina do Rakouska. Mnozí byli zajati partyzány nebo vráceni do Jugoslávie britskými silami, zatímco řada z nich byla zabita při Bleiburgském masakru. Někteří byli souzeni za velezradu a odsouzeni k trestům odnětí svobody nebo k smrti. Mnoho z nich bylo popraveno bez řádného soudního řízení, zejména v prvních měsících po skončení války. Mihailović a jeho několik zbývajících stoupenců se pokusili probít zpět na Ravnu Goru, avšak byl zajat partyzánskými silami. V březnu 1946 byl Mihailović převezen do Bělehradu, kde byl souzen a v červenci popraven na základě obvinění z velezrady. Během závěrečných let druhé světové války přeběhlo mnoho četníků ze svých jednotek, poté co vrchní velitel partyzánů, maršál Josip Broz Tito, po určitou dobu vyhlásil všeobecnou amnestii pro všechny přeběhlíky. Po skončení druhé světové války podnikly jugoslávské úřady radikální kroky k likvidaci zbývajících četnických skupin, zejména v oblasti Liky. Jednou z radikálních metod bylo nucené vysídlení Srbů z oblastí Gospiće, Plaški, Donji Lapace a Gračacu. Četnické útoky na vesnice byly zaznamenány v červnu 1945, stejně jako útok na Dobroselo. Hlavní část četniků se nacházela v oblasti Lapace a v zimě roku 1946 proti nim byly organizovány operace, což svědčí o závažnosti četnické hrozby.

Následky

Draža Mihailović před soudem, 1946.

Po skončení druhé světové války byli četnici v nově vzniklé Socialistické federativní republice Jugoslávii zakázáni. 29. listopadu 1945 byl král Petr II. po drtivém výsledku referenda sesazen jugoslávským Ústavodárným shromážděním. Četničtí vůdci buď uprchli ze země, nebo byli zatčeni úřady. 13. března 1946 byl Mihailović dopaden OZNOU, jugoslávskou bezpečnostní službou. Byl postaven před soud, shledán vinným z velezrady proti Jugoslávii, odsouzen k trestu smrti a 17. července popraven zastřelením. Několik dalších významných četnických představitelů bylo souzeno v rámci tohoto procesu: Rade Radić a Miloš Glišić byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni spolu s Mihailovićem, Mladen Žujović byl odsouzen k trestu smrti v nepřítomnosti a další čtyři osoby byly odsouzeny k trestům odnětí svobody.

V srpnu 1945 byli četničtí velitelé Dragutin Keserović a Vojislav Lukačević odsouzeni k trestu smrti a 17. srpna popraveni.

V roce 1947 byl Đujić souzen a odsouzen v nepřítomnosti za válečné zločiny Jugoslávií. Byl prohlášen za válečného zločince, který jako velitel Dinárské divize nesl odpovědnost za organizování a provádění řady masových vražd, masakrů, mučení, znásilnění, loupeží a internací, jakož i za spolupráci s německými a italskými okupanty. Byl obviněn z odpovědnosti za smrt 1 500 osob během války.

Západní země byly zpočátku uspokojeny tím, že to byli hlavně Titovi partyzáni, kteří se věnovali aktivnímu boji proti okupantům. Po prudkém zhoršení vztahů mezi Jugoslávií a západem (hlavně kvůli sporné otázce Terstu a pomoci řeckým partyzánům (rovněž komunistům) poskytly řadě utečenců azyl.

Po svém příchodu do Spojených států sehráli Đujić a jeho bojovníci roli při založení Ravnogorského hnutí srbských četniků. Další četnické frakce se usadily v oblasti středozápadu Spojených států a v Austrálii.

Podle Denise Bećiroviće považovaly po válce jugoslávské státní struktury, včetně Bosny a Hercegoviny, většinu srbských pravoslavných kněží za potenciální nebo skutečné nepřátele státu. Negativní postoj Svazu komunistů Jugoslávie vůči Srbské pravoslavné církvi byl ovlivněn také skutečností, že někteří kněží během války podporovali četnické hnutí. V dokumentech Komise pro náboženské záležitosti se uvádí, že „většina kněží během války podporovala a spolupracovala s hnutím Draži Mihailoviće; že chránili válečné zločince a udržovali s nimi kontakty; a že do správy církevních institucí dosazovali osoby odsouzené za kolaboraci s okupantem“.

V lednu 1951 jugoslávská vláda obvinila 16 osob s četnickou orientací z účasti na spiknutí, jehož cílem bylo svržení vlády a obnovení vlády krále Petra za pomoci francouzské a americké vojenské rozvědky. Z obviněných bylo 15 odsouzeno k dlouhým trestům odnětí svobody a jeden k trestu smrti. 12. ledna 1952 vláda oznámila, že stále existují čtyři až pět četnických „brigád“ o zhruba 400 mužích každá, které se nacházejí u hranic s Maďarskem, Rumunskem, Bulharskem a Albánií a v černohorských lesích, kde útočily na schůze komunistické strany a policejní budovy. Ještě v listopadu 1952 působily malé četnické skupiny v horách a lesích v okolí Kalinoviku a Trnova. Procesy s válečnými četníky pokračovaly až do roku 1957.

V roce 1957 obdržel Blagoje Jovović spolu s dalšími bývalými četníky žijícími v Argentině tip od bývalého italského generála o místě pobytu Ante Paveliće, bývalého vůdce NDH, který se skrýval v Argentině. Pavelić tehdy uprchl do Argentiny s pomocí příslušníků katolického kléru prostřednictvím únikové sítě známé jako Krysí stezky. Jovović a další četníci uvedli do pohybu plán atentátu a dne 10. dubna 1957 se Jovovićovi podařilo Paveliće vypátrat. Pavelić atentát přežil poté, co utrpěl dvě střelná zranění, avšak následkům zranění podlehl o dva roky později, 28. prosince 1959.

V roce 1975 byl Nikola Kavaja, sympatizant četníků z diaspory žijící v Chicagu a člen Srbské národní obranné rady (SNDC), z vlastní iniciativy odpovědný za bombový útok na dům jugoslávského konzula. Šlo o první z řady útoků namířených proti jugoslávskému státu ve Spojených státech a Kanadě. On i jeho spolupachatelé byli dopadeni při léčka připravené Federálním úřadem pro vyšetřování a odsouzeni za terorismus jak za tento incident, tak za plánování bombových útoků na dvě jugoslávské recepce při příležitosti Dne republiky Jugoslávie. Později téhož roku, během letu, na němž měl nastoupit k výkonu trestu, unesl let Let American Airlines 293 s úmyslem navést letadlo na Titovo sídlo v Bělehradě, avšak byl od tohoto záměru odrazen; nakonec byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 67 let.

Odkaz

Jugoslávské války

Související informace naleznete také v článcích Rozpad Jugoslávie a Válka v Jugoslávii.

Momčilo Đujić pronáší projev v Kanadě, červenec 1991.

Během 80. let došlo v Jugoslávii k rozsáhlé společenské i politické krizi, která nastartovaly proces transformace společnosti. Stejně jako v zemích východní Evropy i zde došlo k deziluzi z idejí komunismu, nicméně na rozdíl od zemí střední a východní Evropy chyběl disent, který by mohl eventuálně vytvořit ke komunistické straně silnou opozici. Naopak; v opozici ke Svazu komunistů byli především nacionalisté, ať už srbští, tak i chorvatští. Hlásali vybudování etnicky čistých států, přehodnocení závěrů národněosvobozeneckého boje a především likvidaci komunistického režimu. Řada komunistů začala poukazovat na vzrůstající snahu četnické hnutí v Srbsku rehabilitovat, především prostřednictvím hesla srbsky Druže Tito tebi Srbi lažu, oni vole generala Dražu (Soudruhu Tito, tobě Srbové lžou, oni raději generála Dražu (Mihajloviće)). Srbští komunisté sice otevřeně odsuzovali vzkříšení nacionalistických vášní, v jejichž středu stál pokus o obnovu četnických tradic, mnohdy však tato odsouzení byla víceméně formální. Srbské politické vedení pod Slobodanem Miloševićem tento proud vědomě využívalo k prosazení vlastních politických cílů, které sledovalo v Jugoslávii.

Otevřeně k rehabilitaci četnického hnutí došlo až po roce 1990, kdy se Svaz komunistů Jugoslávie formálně odřekl monopolního postavení ve společnosti. Po nástupu Slobodana Miloševiće k moci v roce 1989 došlo k „návratu“ různých četnických skupin a jeho režim „zásadním způsobem přispěl k rozpoutání četnického povstání v letech 1990–1992 a následně k jeho financování“. Četnická ideologie byla ovlivněna memorandem Srbské akademie věd a umění. Dne 28. června 1989, při příležitosti 600. výročí bitvy na Kosově poli, uspořádali Srbové v severní Dalmácii, v Kninu, Obrovaci a Benkovaci, kde existovaly „staré četnické bašty“, první protichorvatské vládní demonstrace.

Téhož dne Momčilo Đujić prohlásil, že Vojislav Šešelj „okamžitě přebírá roli četnického vojvody“ a nařídil mu „vyhnat všechny Chorvaty, Albánce a další cizí elementy ze svaté srbské půdy“, přičemž uvedl, že se vrátí teprve tehdy, až bude Srbsko očištěno od „posledního Žida, Albánce a Chorvata“. Srbská pravoslavná církev zahájila procesí s relikviářem knížete Lazara, účastníka bitvy na Kosově poli, který byl kanonizován, a v létě dorazilo do zvornicko-tuzlanské eparchie v Bosně a Hercegovině, kde panoval pocit „historické tragédie srbského národa, který prožívá nové Kosovo“, doprovázený nacionalistickými prohlášeními a četnickou ikonografií.

Později téhož roku založili Vojislav Šešelj, Vuk Drašković a Mirko Jović stranu Srbské národní obnovy (SNO), což byla četnická strana. V březnu 1990 se Drašković a Šešelj rozešli a vytvořili samostatnou četnickou stranu, Srbské hnutí obnovy (SPO). 18. června 1990 Šešelj zorganizoval Srbské četnické hnutí (SČP), avšak to nezískalo oficiální registraci kvůli své zjevné četnické identifikaci. 23. února 1991 se sloučilo s Národní radikální stranou (NRS) a vznikla Srbská radikální strana (SRS), jejímž předsedou se stal Šešelj a místopředsedou Tomislav Nikolić. Šlo o četnickou stranu, orientovanou na neofašismus a usilující o územní expanzi Srbska. V červenci 1991 vypukly v Chorvatsku srbsko-chorvatské střety a na hoře Ravna gora se konaly mítinky s pokřiky podporujícími válku a s připomínáním „slávy“ četnických masakrů Chorvatů a Muslimů během druhé světové války. SPO pořádalo na Ravné Goře řadu shromáždění.

Během jugoslávských válek se mnoho srbských polovojenských jednotek stylizovalo jako četnici. Vojenské křídlo SRS bylo známo jako „četnici“ a dostávalo zbraně od Jugoslávské lidové armády (JNA) a srbské policie. Šešelj osobně pomáhal vyzbrojovat Srby v Chorvatsku a verboval dobrovolníky v Srbsku a Černé Hoře; do Chorvatska vyslal 5 000 mužů a do Bosny a Hercegoviny až 30 000. Podle Šešelje „četnici nikdy nejednali mimo rámec Jugoslávské lidové armády a srbské policie“. Željko Ražnatović, který se sám označoval za četnika, vedl četnickou jednotku nazvanou Srbská dobrovolnická garda (SDG), založenou 11. října 1990. SDG byla napojena na srbské ministerstvo vnitra, působila pod velením JNA a přímo se zodpovídala Miloševićovi. Měla mezi 1 000 a 1 500 muži. Jović, tehdejší srbský ministr vnitra, zorganizoval mládežnické křídlo SNO do jednotek Bílí orli, polovojenské organizace úzce navazující na četnické hnutí z období druhé světové války, a vyzýval k „křesťanskému, pravoslavnému Srbsku bez muslimů a bez nevěřících“. Tyto jednotky se začaly spojovat se SRS, ačkoli Šešelj toto spojení popíral.

Jak Bílí orli, tak SDG dostávali instrukce od jugoslávské kontrarozvědky. V září–říjnu 1991 byli založeni četnici z oblasti Ozrenu s cílem „pokračovat v ‚nejlepších‘ četnických tradicích druhé světové války“. Existovala také polovojenská skupina nazývaná Četničtí mstitelé, kterou vedl Milan Lukić a která později převzala velení nad Bílými orly. Četnická jednotka vedená Slavkem Aleksićem působila pod velením Armády Republiky srbské. V roce 1991 bojovala v oblasti Krajiny v Chorvatsku a v roce 1992 v okolí Sarajeva v Bosně a Hercegovině.

Milošević a Radovan Karadžić, prezident samozvané Republiky srbské, využívali podřízené četnické síly Šešelje a Ražnatoviće jako součást svého plánu na vyhnání nesrbského obyvatelstva a vytvoření Velkého Srbska prostřednictvím etnických čistek, teroru a demoralizace. Formace Šešelje a Ražnatoviće působily jako „autonomní“ skupiny v rámci plánu RAM, jehož cílem bylo organizovat Srby mimo Srbsko, konsolidovat kontrolu nad Srbskými demokratickými stranami (SDS) a připravit zbraně a munici s cílem vytvořit stát, v němž by „všichni Srbové se svými územími žili společně v jednom státě“. Podle historika Noela Malcolma „kroky, které podnikli Karadžić a jeho strana – vyhlášení [srbských] ‚autonomních oblastí‘, vyzbrojování srbského obyvatelstva, drobné místní incidenty, nepřetržitá propaganda a žádosti o ‚ochranu‘ federální armády – přesně odpovídaly tomu, co bylo provedeno v Chorvatsku. Jen málokterý pozorovatel mohl pochybovat, že probíhal jednotný plán.“

Četnické jednotky se podílely na masových vraždách a válečných zločinech. V roce 1991 bylo chorvatské město Erdut násilně obsazeno jednotkami SDG a JNA a anektováno k loutkovému státu Republika Srbská Krajina. Chorvati a další nesrbští obyvatelé byli buď vyhnáni, nebo zabiti, zatímco Srbové znovu osidlovali vylidněné vesnice v této oblasti. 1. dubna 1992 SDG zaútočila na Bijeljinu a provedla masakr muslimských civilistů. 4. dubna četnické nepravidelné jednotky pomáhaly JNA při ostřelování Sarajeva. 6. dubna četnici a JNA zaútočili na Bijeljinu, Foču, Bratunac a Višegrad. 9. dubna SDG a Šešeljovi četnici pomáhali JNA a speciálním jednotkám srbských bezpečnostních sil při dobytí Zvorniku a jeho zbavení se místního muslimského obyvatelstva.

Zprávy zasílané Ražnatovićem Miloševićovi, Ratku Mladićovi a Blagoji Adžićovi uváděly, že plán postupuje podle očekávání, a konstatovaly, že psychologický útok proti bosňáckému obyvatelstvu v Bosně a Hercegovině je účinný a měl by pokračovat. Četnické síly se rovněž podílely na masových vraždách ve Vukovaru a Srebrenici. Jednotky Bílých orlů byly odpovědné za masakry ve Voćinu, Višegradu, Foče, Sjeverinu a Štrpcích a za terorizování muslimského obyvatelstva v oblasti Sandžaku. V září 1992 se četnici pokusili přinutit sandžačské muslimy v Pljevlji k útěku demolováním jejich obchodů a domů, přičemž křičeli „Turci pryč“ a „tohle je Srbsko“. Do poloviny roku 1993 čelili více než stovce bombových útoků, únosů, vyhánění a střeleb. SPO hrozilo muslimům vyhoštěním v reakci na požadavky autonomie v Sandžaku.

15. května 1993 Šešelj prohlásil osmnáct četnických bojovníků za vojvody, přičemž v jejich jmenovacích listinách uváděl města „očištěná“ od nesrbského obyvatelstva; následně byli požehnáni pravoslavným knězem. Šešelj byl popsán jako „muž, jehož vražedná komanda působící v Chorvatsku a Bosně pokračovaly v tom nejhorším z četnické tradice“.

Vojislav Šešelj během procesu před ICTY.

Později se SRS stala koaličním partnerem Miloševićovy vlády a v roce 1998 Đujić veřejně prohlásil, že lituje udělení tohoto titulu Šešeljovi. Byl citován slovy: „Byl jsem naivní, když jsem Šešelje nominoval [na] vojvodu; žádám svůj lid o odpuštění. Největším hrobníkem srbství je Slobodan Milošević“ a že je „zklamán Šešeljem za jeho otevřenou spolupráci s Miloševićovou Socialistickou stranou, s komunisty, kteří pouze změnili název. … Šešelj pošpinil pověst četníků a srbského nacionalismu“. V roce 2000 byl Ražnatović zavražděn dříve, než mohl čelit obžalobě před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). V roce 2003 se Šešelj sám vydal ICTY, aby čelil obviněním z válečných zločinů, a v roce 2016 byl zproštěn viny; později mu byl trest potvrzen.

Nikolić, kterého Šešelj v roce 1993 prohlásil vojvodou a jemuž udělil Řád četnických rytířů za „osobní statečnost při obraně vlasti“ jeho podřízených, převzal vedení SRS. Zavázal se usilovat o Velké Srbsko „mírovými prostředky“. V roce 2008 byl Milan Lukić odsouzen k doživotnímu trestu za zločiny proti lidskosti a válečné zločiny.

Britský novinář Misha Glenny, autor knihy „The Fall of Yugoslavia“, uvedl, že obrození srbských nacionalistů v Jugoslávii v 90. letech bylo jedním z nejvíce „ohavných a děsivých aspektů pádu komunismu v Srbsku a Jugoslávii“ a že „tento typ, který nachází živnou půdu v páchání nevýslovných brutálních činů, zosobňuje vše iracionální a nepřijatelné v balkánské společnosti.“

Srbská historiografie

V 80. letech 20. století zahájili srbští historikové proces přehodnocování výkladu druhé světové války v Jugoslávii, který byl doprovázen rehabilitací četnického vůdce Draži Mihailoviće. S ohledem na toto období se srbští historikové snažili ospravedlnit dějiny četníků tím, že je vykreslovali jako spravedlivé bojovníky za svobodu bojující proti nacistům, zatímco z učebnic dějepisu odstraňovali nejednoznačné aliance s Italy a Němci. Zatímco zločiny spáchané četníky proti Chorvatům a muslimům jsou v srbské historiografii celkově „zahaleny mlčením“.

Současné období

Srbsko

Památník Draži Mihailoviće, Ravna gora.

V Srbsku došlo k oživení četnického hnutí. Od počátku 90. let pořádá SPO každoročně „Ravnogorské shromáždění“, přičemž v roce 2005 bylo poprvé organizováno se státním financováním. Chorvatský prezident Stjepan Mesić následně zrušil plánovanou návštěvu Srbska, protože se časově kryla s tímto shromážděním. Účastníci shromáždění nosí četnickou ikonografii a trička s podobiznou Mihailoviće nebo Mladiće, který byl odsouzen u ICTY pro obvinění z genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů. Srbská radikální strana vedená Nikolićem, nadále prosazující myšlenku Velkého Srbska a zakořeněná v četnickém hnutí, vyhrála parlamentní volby v roce 2003 se ziskem 27,7 % hlasů a získala 82 z 250 mandátů. V roce 2005 podpořil SRS patriarcha Pavle ze Srbské pravoslavné církve. Strana následně zvítězila také v parlamentních volbách v roce 2007 se ziskem 28,7 % hlasů. V roce 2008 se Nikolić rozešel se SRS kvůli otázce spolupráce s Evropskou unií a založil Srbskou pokrokovou stranu.

Srbské učebnice obsahují historický revizionismus ohledně role četníků ve druhé světové válce již od 90. let. Přehodnocování a revizionismus se zaměřují především na tři oblasti: vztahy četníků a partyzánů, spolupráci s mocnostmi Osy a zločiny proti civilnímu obyvatelstvu. Srbská učebnice z roku 2002 určená pro poslední ročníky středních škol oslavovala četníky jako národní patrioty, minimalizovala partyzánské hnutí a vyvolala protesty historiků, kteří dílo považovali za problematické. Neobsahovala žádnou zmínku o spolupráci četníků ani o zvěrstvech spáchaných četníky na nesrbském obyvatelstvu. Četníci, kteří zabíjeli osoby spolupracující s komunisty, byli označováni za renegáty. Četníci byli označeni za „jádro srbského občanského odporu“ a „na rozdíl od komunistů, kteří chtěli rozdělit srbský etnický prostor, usilovali o rozšíření Srbska začleněním Černé Hory, celé Bosny a Hercegoviny, části Dalmácie včetně Dubrovníku a Zadaru, celého Sremu včetně Vukovaru, Vinkovců a Dalje, Kosova a Metochije a jižního Srbska (Makedonie)“, a byli líčeni jako oběť zrady ze strany západních spojenců. Četnické hnutí je v učebnici prezentováno jako jediné s „srbskými národními zájmy“ a jeho porážka byla ztotožněna s porážkou Srbska; tučně se uvádělo: „Ve druhé světové válce bylo srbské obyvatelstvo zničeno, národní hnutí rozdrceno a inteligence zlikvidována.“ Po veřejné kritice učebnice z roku 2006 pro poslední ročník základní školy zmínila spolupráci, avšak pokusila se ji ospravedlnit a uvedla, že všechny válečné frakce spolupracovaly.

V březnu 2004 přijal Srbské Národní shromáždění nový zákon, který postavil četníky a partyzány na roveň jako ekvivalentní antifašisty. Hlasování dopadlo 176 pro, 24 proti a 4 se zdrželi. Vojislav Mihailović, místopředseda srbského parlamentu a vnuk Draži Mihailoviće, uvedl, že je to „pozdní, ale přináší uspokojení dobré části Srbska a jejich potomkům. Nedostanou finanční prostředky, ale budou mít uspokojení, že jejich dědové a otcové byli skutečnými bojovníky za svobodné Srbsko.“ Svazy partyzánských válečných veteránů zákon kritizovaly a uvedly, že Srbsko je „první zemí v Evropě, která prohlásila quislingovské hnutí za osvobozenecké a antifašistické“. V roce 2009 srbské soudy rehabilitovaly jednoho z hlavních četnických ideologů Dragišu Vasiće. V září 2012 srbský Ústavní soud prohlásil zákon z roku 2004 za protiústavní s tím, že četničtí veteráni nemají nárok na příspěvky a zdravotní péči, přičemž jim však zůstávají práva na důchod a rehabilitaci.^[zdroj?] Podle Gorana Markoviće dnešní revizionisté považují četnické hnutí za antifašistické, avšak pokud se vezme v úvahu, že v listopadu 1941 toto hnutí začalo spolupracovat s okupanty a dalšími kolaboranty, znamenalo by to, že v roce 1941 existovalo antifašistické hnutí, které odmítalo bojovat proti fašismu a spolupracovalo s fašismem.

Srbský basketbalista Milan Gurović má na levé paži tetování s podobiznou Mihailoviće, což vedlo od roku 2004 k zákazu jeho působení v Chorvatsku, kde je to „považováno za podněcování … rasové, národní či náboženské nenávisti“. Později takový zákaz zavedly také Bosna a Hercegovina a Turecko. Srbský rockový hudebník a básník Bora Đorđević, frontman velmi populární rockové skupiny Riblja Čorba, je rovněž otevřeně se označuje za četnika, avšak tvrdí, že jde o „národní hnutí, které je mnohem starší než druhá světová válka“, a dodává, že jiné národy nenenávidí, nikdy nebyl členem SRS ani neprosazoval Velké Srbsko.

Černá Hora

V květnu 2002 byly připraveny plány na pamětní komplex „Černohorská Ravna Gora“, který měl být umístěn poblíž Berane. Komplex měl být věnován Đurišićovi, který v Berane strávil část mládí a také zde zřídil své válečné velitelství. V červnu 2003 zakázala černohorská ministryně kultury Vesna Kilibarda výstavbu památníku s tím, že ministerstvo kultury neobdrželo žádost o schválení jeho zřízení.

Svaz válečných veteránů Národně osvobozenecké armády (SUBNOR) proti výstavbě památníku protestoval s tím, že Đurišić byl válečný zločinec odpovědný za smrt mnoha členů veteránského svazu a 7 000 muslimů. Svaz rovněž vyjádřil znepokojení nad organizacemi, které výstavbu podporovaly, včetně Srbské pravoslavné církve a její černohorské větve vedené metropolitou Amfilohijem. Muslimské sdružení Černé Hory výstavbu odsoudilo a uvedlo, že „jde o pokus o jeho rehabilitaci a o velkou urážku dětí nevinných obětí a muslimského lidu v Černé Hoře“. 4. července černohorská vláda zakázala odhalení památníku s odůvodněním, že „vyvolal znepokojení veřejnosti, podporoval rozdělení občanů Černé Hory a podněcoval národnostní a náboženskou nenávist a nesnášenlivost“. Tisková zpráva výboru odpovědného za výstavbu památníku uvedla, že kroky vlády byly „naprosto nezákonné a nevhodné“. 7. července byla konstrukce připravená k instalaci památníku odstraněna policií.

V roce 2011 černohorská srbská politická strana Nová sbská demokracie (NOVA) obnovila snahy o vybudování památníku a uvedla, že Đurišić a další královští jugoslávští důstojníci byli „vůdci povstání z 13. července“ a že „pokračovali v boji za osvobození země pod vedením krále Petra a vlády Království Jugoslávie“.

Bosna a Hercegovina

22. července 1996 přijala entita Bosny a Hercegoviny Republika Srpska zákon o právech veteránů, který výslovně zahrnoval bývalé četniky, avšak nezahrnoval bývalé partyzány.

Během bosenské války byla hlavní dopravní tepna v Brčku přejmenována na „Bulvár generála Draži Mihailoviće“ a 8. září 1997 byla v centru města vztyčena socha Mihailoviće. V roce 2000 byla ulice přejmenována na „Bulvár míru“ a v roce 2004, po nátlaku navrátivších se Bosňáků a zásahu Úřadu vysokého představitele, byla socha přemístěna na pravoslavný hřbitov na okraji Brčka. 20. října 2005 byla odstraněna a 18. srpna 2013 znovu odhalena ve Višegradu.

V květnu 1998 bylo založeno Četnické hnutí Ravna Gora Republiky srbské a samo se prohlásilo za vojenské křídlo SDS a SRS. V dubnu 1998 nastal „klíčový okamžik jeho novodobé historie“, když Vojislav Šešelj pronesl projev na shromáždění v Brčku za účasti zástupců SDS, SRS, Srbské národní aliance (SNS), Shromáždění srbských sester Matky Jevrosimy, Vysoké rady četnických veteránů Republiky srbské a Četnického hnutí Ravna Gora Srbska. V dubnu 1999 bylo hnutí právně zaregistrováno a později přejmenováno na Srbské národní vlastenecké hnutí. Mezi významné osobnosti jeho počátků patřili: Radovan Karadžić, Ratko Mladić, Nikola Poplašen, Dragan Čavić, Mirko Banjac, Mirko Blagojević, Velibor Ostojić, Vojo Maksimović a Božidar Vučurević. Působilo ve čtrnácti regionech, kde členové pracovali v „trojkách“ a infiltrovali různé civilní organizace. 5. května 2001 narušilo kladení základního kamene zničené mešity Omera Paši v Trebinje a 7. května kladení základního kamene zničené mešity Ferhata Paši v Banja Luka. Bosenský časopis Dani, napojený na noviny Oslobođenje, uvedl, že „mezinárodní společenství“ a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě jej označily za teroristickou a profašistickou organizaci. V roce 2005 vydal prezident Spojených států George W. Bush exekutivní příkaz a mimo jiné zmrazil jeho aktiva v USA za maření Daytonské dohody.

12. července 2007, den po 12. výročí masakru ve Srebrenici a po pohřbu dalších 465 obětí, pochodovala ulicemi Srebrenice skupina mužů oblečených do četnických uniforem. Všichni měli odznaky vojenských jednotek, které se v červenci 1995 na masakru podílely. 11. července 2009, po pohřbu 543 obětí ve Srebrenici, členové četnického hnutí Ravna Gora znesvětili vlajku Bosny a Hercegoviny, pochodovali ulicemi v tričkách s podobiznou Mladiće a zpívali četnické písně. Skupina mužů a žen spojených se srbskou krajně pravicovou skupinou Obraz „vykřikovala urážky namířené proti obětem a na podporu četnického hnutí a vyzývala k vyhlazení islámu“. Úplná zpráva o incidentu byla předána místnímu okresnímu státnímu zastupitelství, ale nikdo nebyl stíhán. Sociálnědemokratická strana Bosny a Hercegoviny vedla kampaň za přijetí zákona, který by tuto skupinu v Bosně zakázal.

Chorvatsko

Milorad Pupovac z Nezávislé demokratické srbské strany v Chorvatsku (současný představitel Srbů v Chorvatsku a poslanec Chorvatského parlamentu) označil tuto organizaci za „fašistické kolaboranty“.

Spojené státy

Srbští Američané vztyčili památník věnovaný Pavlu Đurišićovi na srbském hřbitově v Libertyville v Illinois. Vedení a hráči fotbalového klubu FK Crvena zvezda jej navštívili 23. května 2010.

Ukrajina

V březnu 2014 se srbští dobrovolníci, kteří si říkali četnici, vedení srbským ultranacionalistou Bratislavem Živkovićem, vydali do Sevastopolu na Krymu, aby podpořili ruskou stranu během krymské krize. Hovořili o „společné slovanské krvi a pravoslavné víře“, poukazovali na podobnosti s kozáky a tvrdili, že vracejí laskavost ruským dobrovolníkům, kteří bojovali na srbské straně během jugoslávských válek. Od počátku probíhajících bojů na východní Ukrajině na začátku roku 2014 bylo v srpnu 2014 hlášeno, že četnici zabili 23 ukrajinských vojáků a během střetů s ukrajinskou armádou zničili „významné množství obrněné techniky“. Většina sympatizantů pocházela ze Srbska, ze srbsky osídlených oblastí Černé Hory a Bosny a Hercegoviny a podle ukrajinských zdrojů během války zabili stovky Ukrajinců. Podle srbského polovojenského bojovníka na Ukrajině Milutina Mališiće, bývalého bojovníka v Kosovu, „Srbové mají odpovědnost vůči svým pravoslavným bratřím“.^[zdroj?]

Podle bělehradského bezpečnostního experta Zorana Dragišiće je to indoktrinace, která přitahuje mladé Srby, z nichž někteří jsou téměř děti, aby se k válce připojili. Zákon přijatý v Srbsku v roce 2014 označuje „válečnou turistiku“ srbských státních příslušníků za nezákonnou a v roce 2018 byl srbský polovojenský velitel Bratislav Živković v Srbsku zatčen za účast v separatistickém hnutí na Ukrajině. V roce 2017 mu byl na 15 let zakázán vstup do Rumunska poté, co byl obviněn ze špionáže na základnách NATO.

V červnu 2018 zahájila ukrajinská generální prokuratura vyšetřování 54 podezřelých členů proruské zahraniční legie. Mezi podezřelými bylo šest Srbů, kteří později bojovali v Sýrii a v roce 2014 se podíleli na útocích na ukrajinské jednotky ve východní části země. Bývalý mluvčí speciální policie Radomir Počuča zveřejňoval na Facebooku pravidelná videa, fotografie a textové záznamy. Ukrajinský velvyslanec v Srbsku Oleksandr Aleksandrovyč v listopadu 2017 uvedl, že Srbsko nedělá dost pro to, aby zabránilo srbským státním příslušníkům bojovat na východní Ukrajině. Aleksandrovyč prohlásil, že na Ukrajině působí přibližně 300 Srbů, a dodal, že srbští „turisté“ budou na hranicích zastavováni a v případě podezřelého chování zadrženi, protože jsou „tam, aby zabíjeli Ukrajince“. Kyjev následně varoval Bělehrad. Srbský ministr zahraničí Ivica Dačić trval na tom, že Srbsko respektuje územní celistvost Ukrajiny.

Živković byl 3. ledna 2025 zabit ukrajinskými silami v rámci kurské ofenzivy.

Austrálie

Někteří srbští Australani jsou členy organizace „Serbian Chetniks Australia“. Tato organizace prosazuje pojetí, podle něhož četnické síly během druhé světové války bojovaly proti nacistickému a italskému režimu, a v důsledku toho se účastnila pochodů ke Dni ANZAC v Melbourne a Sydney. Jde o vysoce kontroverzní krok vzhledem ke spolupráci četniků s mocnostmi Osy během války, který vyvolal kritiku jak ze strany komunity chorvatských Australanů, tak ze strany bosňáckých Australanů.

Hanlivé užití

Termín „četnik“ je někdy používán jako hanlivé označení pro srbského nacionalistu nebo obecně pro etnického Srba. Podle Jasminky Udovički během chorvatské války za nezávislost chorvatská média označovala Srby jako „vousaté četnické hordy“, „teroristy a spiklence“ a „národ nepřátelsky naladěný vůči demokracii“. Démonizace „srbsko-četnických teroristů“ se stala hlavním tématem. Během války v Bosně se tento termín uplatnil v etnicky orientované propagandistické válce vedené bojujícími stranami a z bosenské strany byl stále častěji používán k označení nepřítele jako padoucha, představovaného jako „primitivní, neupravený, dlouhovlasý a vousatý“.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chetniks na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Četnici na Wikimedia Commons

Autoritní data	NKC: ph538796 LCCN: sh2013001675 NLI: 987007570553305171