Přeskočit na obsah

Office of Strategic Services

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Office of Strategic Services
NástupceStrategic Services Unit
Vznik13. června 1942
Zánik20. září 1945
LídrWilliam Joseph Donovan
Mateřská organizaceMinisterstvo války USA
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Office of Strategic Services (Úřad pro strategické služby) byla vojenská zpravodajská služba s vnější působností Spojených států amerických v období od 13. června 1942 do 20. září 1945. Byla zřízena na popud tehdejšího prezidenta USA Franklina Delano Roosevelta a jejím úkolem byl sběr a analýza informací o zemích, které byly ve válce proti USA. V čele OSS byl William Joseph Donovan, který získal inspiraci pro koncept OSS u britské zpravodajské služby Special Operations Executive (zpravodajskou činnost do té doby provádělo více subjektů za absence koordinace a jednotného směru působení). Na jejích základech byla zformována nástupnická zpravodajská služba CIA.

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Před Office of Strategic Services (OSS) Spojené státy americké neměly ucelený orgán rozvědky a zpravodajské služby. Výzvědnou činnost konala v případě potřeby ministerstva (zejména ministerstvo zahraničí nebo ministerstvo války). Americká armáda měla také oddělení kryptoanalýzy Signal Intelligence Service (SIS). Na domácí půdě měl navíc kontrašpionáž na starosti Federální úřad pro vyšetřování (FBI).

Po vypuknutí druhé světové války britský zpravodajec William Stephenson doporučil americkému prezidentovi F. D. Rooseveltovi zřízení americké zpravodajské služby. Roosevelt poté vyslyšel doporučení Williama J. Donovana, právníka, který od roku 1939 fungoval i coby dobrovolný zpravodajec ve prospěch USA, aby byla zřízena zpravodajská služba. Donovan následně představil plán OSS postavený na vzoru a pravomocích britských Secret Intelligence Service (MI6) a Special Operations Executive (SOE). Donovan si ovšem představoval jednu organizaci, která bude mít na starosti zpravodajskou činnost i zvláštní operace. V červenci 1941 byl Donovan jmenován ředitelem nového úřadu Office of the Coordinator of Information (COI). Vymezená role COI ale byla stále spíše pasivní.

Po útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941, který byl později brán jako důsledek zanedbané zpravodajské činnosti, se situace změnila. V červnu 1942 se z COI stala OSS a získala více financí i pravomocí, včetně možnosti konat zvláštní operace v zahraničí. OSS následně začala po světě sbírat informace o fungování a plánech nacistického Německa. Podílela se také na přípravě operace Torch, tedy vylodění Britů a Američanů v Severní Africe. OSS současně operovala v neutrálních zemích (Švédsko, Švýcarsko, Španělsko, Turecko), kde se agenti setkávali s informátory. Ve Švýcarsku například působil zpravodajec Allen Dulles (budoucí ředitel CIA). Takto získávali informace o síle německé armády, produkci ponorek a stavu vývoje nových zbraní.[1] OSS během války provedla několik sabotáží a vedla informační válku. Podporovala také lokální odbojové skupiny.[2] Na vrcholu své činnosti během války měla OSS 24 000 zaměstnanců.[3]

Mezi lety 1943 a 1945 OSS hrála zásadní roli ve vycvičení jednotek Kuomintang v Číně a Barmě k boji proti Japonsku. Současně najímali Kačjiny a jiné domorodé obyvatelstvo na konání sabotáží. OSS vyzbrojovala a cvičila různé odbojové organizace v zemích okupovaných členy Osy, a to například včetně Čínské lidové osvobozenecké armády a Viet Minhu.

OSS se také podařilo infiltrovat struktury nacistického Německa. Mezi jejich špióny patřil například německý diplomat Fritz Kolbe. Po roce 1943 se OSS navázala na rakouskou odbojovou skupinu kolem Heinricha Maiera, díky čemuž Spojenci získali plány vojenských továren a jejich rozmístění. Ty poté využili pro efektivní bombardování. OSS se podílela v neposlední řadě na operaci Varsity.

Aktivity

[editovat | editovat zdroj]
Mise a základny OSS ve východní Asii

OSS se ukázala jako obzvláště užitečná při poskytování celosvětového přehledu o německém válečném úsilí, jeho silných a slabých stránkách. V přímých operacích byla úspěšná při podpoře operace Torch ve francouzské severní Africe v roce 1942, kde identifikovala potenciální spojenecké příznivce a vyhledala místa pro vylodění. Operace OSS v neutrálních zemích, zejména ve švédském Stockholmu, poskytly podrobné informace o vyspělých německých technologiích. Stanice v Madridu vybudovala sítě agentů ve Francii, které v roce 1944 podpořily spojeneckou invazi do jižní Francie.[4]

Nejznámější byly operace ve Švýcarsku vedené Allenem Dullesem, které poskytly rozsáhlé informace o německé armádní síle, protivzdušné obraně, výrobě ponorek a zbraních V-1 a V-2. Odhalily také některé tajné německé snahy v oblasti chemické a biologické války. Švýcarská centrála rovněž podporovala odbojáře ve Francii, Rakousku a Itálii a pomohla při kapitulaci německých sil v Itálii v roce 1945.

Během celé Druhé světové války prováděl Úřad strategických služeb (OSS) celou řadu činností a misí. Patřil mezi ně sběr zpravodajských informací prostřednictvím špionáže, provádění sabotáží, vedení propagandistické války, organizování a koordinování protinacistických odbojových skupin v Evropě a mimo jiné také zajištování vojenského výcviku pro protijaponská partyzánská hnutí v Asii.[5] Na vrcholu svého vlivu během Druhé světové války zaměstnávala OSS téměř 24 000 lidí.[6]

V letech 1943 až 1945 hrála OSS zásadní roli při výcviku jednotek Kuomintangu v Číně a Barmě proti japonské armádě. Kromě jiných aktivit OSS pomáhala vyzbrojovat, cvičit a zásobovat odbojová hnutí v oblastech okupovaných mocnostmi Osy, včetně Rudé armády Mao Ce-Tunga v Číně (známá jako operace Dixie) a Viet Minhu ve Francouzské Indočíně. Důstojník OSS Archimedes Patti hrál ústřední roli v operacích OSS ve Francouzské Indočíně a v roce 1945 se často setkával s Ho Či Minem.[7]

Jedním z největších úspěchů OSS během Druhé světové války bylo proniknutí jejich operativců do Nacistického Německa. OSS byla zodpovědná za výcvik německých a rakouských jednotlivců pro mise uvnitř Německa. Mezi těmito agenty byli exiloví komunisté a členové socialistické strany, odboroví aktivisté, protinacističtí váleční zajatci a němečtí a židovští uprchlíci. OSS také rekrutovala a řídila jednoho z nejdůležitějších špionů války, německého diplomata Fritze Kolbeho.

Od roku 1943 byla OSS v kontaktu s rakouskou odbojovou skupinou kolem kaplana Heinricha Maiera. Díky tomu byly spojeneckým generálním štábům předány předány plány a výrobní kapacity pro rakety V-2, tanky Tiger a letadla (Messerschmitt Me 163 Komet atd.), což spojeneckým bombardérům umožnilo provádět přesné nálety. Maierova skupina také velmi brzy informovala o masovém vraždění Židů prostřednictvím svých kontaktů v továrně Semperit poblíž Osvětimi. Skupina byla postupně rozprášena německými úřady kvůli dvojitému agentovi, který pracoval jako pro OSS, tak pro Gestapo. Tím byl odhalen převod peněz od Američanů do Vídně přes Instanbul a Budapešť a většina členů byla po procesu před Lidovým soudem popravena.[8][9]

V roce 1943 zřídil Úřad strategických služeb své pracoviště v Instanbulu.[10] Turecko jako neutrální země během Druhé světové války bylo místem, kde měly své špionážní sítě jak mocnosti Osy, tak Spojenci. Železnice spojující střední Asii s Evropou a těsná blízkost Turecka k balkánským jej stavěly na křižovatku sběru zpravodajských informací. Cílem istanbulské operace OSS zvané Projekt Net-1 bylo infiltrovat a oslabit podvratnou činnost v bývalých rakousko-uherských a osmanských teritoriích.

Vedoucím operací OSS v Instanbulu byl bankéř z Chicaga jménem Lanning "Packy" Macfarland, který vystupoval pod krytím jako bankéř amerického programu o půjčce a pronájmu (Lend-Lease). Macfarland najal Alfreda Schwarze, rakouského podnikatele (narozeného 25. dubna 1904 v Prostějově, Rakousko-Uhersko; zemřel 13. srpna 1968 v Lucernu ve Švýcarsku), který se stal známým pod kódovým jménem "Dogwood". Schwarz si pak najal osobního asistenta Waltera Arndta a sám se prezentoval jako zaměstnanec istanbulské pobočky Western Electric Company.[11] Prostřednictvím Schwarze a Arndta byla OSS schopna infiltrovat antifašistické skupiny v Rakousku, Maďarsku a Německu. Schwarz dokázal přesvědčit rumunské, bulharské, maďarské a švýcarské diplomatické kurýry, aby do těchto zemí pašovali americké zpravodajské informace a navázali kontakt s prvky nepřátelskými vůči nacistům a jejich kolaborantům. Kurýři a agenti si informace pamatovali a následně vytvářeli analytické zprávy; pokud si je nebyli schopni efektivně zapamatovat, zaznamenávali je na mikrofilm a ukrývali v botách nebo dutých tužkách. Tímto procesem se informace o nacistickém režimu dostávaly k Macfarlandovi a OSS v Instanbulu a nakonec až do Washingtonu.[12]

Zatímco síť OSS "Dogwood" produkovala velké množství informací, britská zpravodajská služba stále více zpochybňovala jejich spolehlivost. Do května 1944 bylo díky spolupráci mezi OSS, britskou rozvědkou, Káhirou a Washingtonem zjištěno, že celá síť Dogwood je nespolehlivá a nebezpečná. podstrkování falešných informací do OSS mělo za cíl zmást spojenecké zdroje. Schwarzova síť Dogwood, která byla největším americkým nástrojem pro sběr informací na okupovaném území, byla krátce nato zrušena.[13]

Balení miniaturních vydání časopisů členů OSS do "bomb" v rámci operace Surové železo

Koncem roku 1944 zakoupila OSS od emigrovaných důstojníků finské armády sovětské kódové a šifrovací materiály (nebo finské informace o nich). Ministr zahraničí Edward Stettinius Jr. proti tomu protestoval s tím, že to porušuje dohodu, kterou prezident Roosevelt uzavřel se Sovětským svazem o nezasahování do sovětského šifrového provozu že Spojených států. Generál Donovan mohl dokumenty před jejich vrácením v lednu následujícího roku okopírovat, ale neexistuje žádný záznam o tom, že by je Arlington Hall (sídlo kryptoanalytiků) obdrželo, a v archivech CIA a NSA se žádné kopie nedochovaly. tato kódová kniha byla ve skutečnosti použita jako součást dešifrovacího úsilí v rámci projektu Venona, který pomohl odhalit rozsáhlou sovětskou špionáž v Severní Americe.[14]

RYPE byl krycí název výsadkové jednotky, která byla 24. března 1945 vysazena v norských horách Snasa za účelem provádění sabotážních akcí v týlu nepřítele. Ze základny na horské farmě Gjefsoen skupina prováděla úspěšně sabotáže na železnici s cílem zabránit stažení německých sil ze severního Norska. Operace Rype byla jedinou americkou operací na norském území okupovaného Němci během Druhé světové války. Skupinu tvořili převážně norští Američané, rekrutováni z 99. pěšího praporu. Operaci Rype vedl Wiliam Colby.[15]

OSS vyslala v březnu 1945 v rámci operace Varsity 4 dvoučlenné týmy pod vedením kapitána Stephena Vinciguerry (krycí jméno Algonquin, týmy Alsase, Poissy, S&S a Student), aby infiltrovali týl nepřítele a podávaly odtud zprávy, ale žádný z nich neuspěl. Tým S&S měl dva agenty v uniformách Wehrmachtu a ukořistěný vůz Kübelwagen a měl podávat zprávy rádiem. Kübelwagen byl však vyřazen z provozu ještě v kluzáku; byly prostřeleny 3 pneumatiky a dálková vysílačka (němečtí dělostřelci měli rozkaz útočit na kluzáky a ne na tažná letadla).[16]

Zbraně a speciální vybavení

[editovat | editovat zdroj]
OSS granát T13 "Beano" a kompas skrytý v knoflíku, Muzeum CIA

Špionážní a sabotážní operace OSS vyvolávaly neustálou poptávku po specializovaném vybavení.[17] Generál Donovan pozval odborníky, organizoval dílny a financoval laboratoře, které později vytvořily jádro pobočky pro výzkum a vývoj (Research & Development Branch). Jejím prvním vedoucím se stal bostonský chemik Stanley P. Lovell, kterému Donovan humorně přezdíval "Můj profesor Moriarty".[18]

Během válečných let oddělení výzkumu a vývoje OSS úspěšně adaptovalo spojenecké zbraně a špionážní vybavení a vyvinulo vlastní řadu neotřelých špionážních nástrojů a vymožeností. Patřily mezi ně pistole s tlumičem, lehké samopaly, granáty "Beano", které explodovaly při nárazu, výbušniny maskované jako kusy uhlí ("Black Joe") nebo sáčky s čínskou moukou ("Aunt Jemina"), acetonové časové roznětky pro magnetické miny, kompasy ukryté v knoflících uniforem, hrací karty ukrývající mapy, 16 mm kamera Kodak ve tvaru krabičky od zápalek, jedové tablety bez chuti ( pilulky "K" a "L") a cigarety s příměsí acetátu tetrahydrokanabinolu (výtažek z indického konopí), které měly vyvolat nekontrolovatelnou upovídanost.[19][20]

OSS také vyvinula inovativní komunikační zařízení, jako bylo odposlouchávací udělátka (wiretap gadgets), elektronické majáky pro lokalizaci agentů a přenosný rádiový systém "Joan-Eleanor", který operativcům na zemi umožňoval navázat bezpečné spojení s letadlem připravující se na přistání nebo shoz nákladu. Oddělení výzkumu a vývoje OSS také tisklo falešné německé a japonské identifikační průkazy, různé propustky, přídělové lístky a padělané peníze.[21]

Dne 28. srpna 1943 byl Stanley Lovell požádán, aby nastoupil před nepřátelsky naladěný Sbor náčelníků štábů (Joint Chiefs of Staff), který byl skeptický k plánům OSS přesahujícím rámec sběru vojenských informací a byl připraven rozdělit OSS mezi armádu a námořnictvo.[22] Zatímco Lovell vysvětloval účel a poslání svého oddělení a představoval různé vychytávky a nástroje, údajně mimochodem hodil do odpadkového koše "Hedy" - paniku vyvolávající výbušné zařízení ve tvaru petardy, které krátce nato vydalo hlasitý pištivý zvuk následovaný ohlušujícím výbuchem. Prezentace byla přerušena a už nepokračovala, protože všichni z místnosti uprchli. Ve skutečnosti zařízení Hedy, žertovně pojmenované po hollywoodské filmové hvězdě Hedy Lamarrové pro její schopnost rozptylovat muže, později zachránilo životy několika obklíčeným operativcům OSS.[23]

Ne všechny projekty však fungovaly. Některé nápady byly podivné, jako například neúspěšný pokus využít hmyz k šíření anthraxu ve Španělsku.[24] Stanley Lovell byl později citován: "Mou zásadou bylo zvážit jakoukoliv metodu, která by mohla pomoci ve válce, jakkoli byla neortodoxní nebo nevyzkoušená."[25]

Podhladinový bojový plavec Úřadu strategických služeb, oddílu 404, námořní sekce

V roce 1939 vyvinul mladý lékař jménem Christian J. Lambertsen dýchací přístroj s uzavřeným okruhem (Lambertsen Amphibious Respiratory Unit – LARU). Poté, co jej americké námořnictvo odmítlo, jej v roce 1942 předvedl zástupcům OSS v bazénu hotelu Shoreham ve Washingtonu D.C.[26][27] OSS tento koncept nejen přijala, ale také Lambertsena najala, aby celý program vedl a vybudoval v rámci organizace potápěčskou sekci. Mezi jeho úkoly patřil výcvik a vývoj metod kombinujících samostatné potápění a přepravu plavců, včetně využití jednotky LARU pro "skupinu operačních plavců" (Operational Swimmer Group) OSS. Rostoucí zapojení OSS do pobřežní infiltrace a vodních sabotáží nakonec vedlo k vytvoření námořní sekce OSS (OSS Maritime Unit).[26][28]

Ústředí a terénní pobočky

[editovat | editovat zdroj]

Ústředí

[editovat | editovat zdroj]

COI (Úřad koordinátora informací) vznikl v prostorách v New Yorku na adrese 30 Rockefeller Plaza.[29] Po určitou dobu sdíleli kanceláře č. 3603 s BSC (British Security Coordination), kde Donovan, Dulles a Britové úzce spolupracovali na vypracování plánů pro svou organizaci. Z newyorské společenské elity byl také vybrán Millard Preston Goodfellow. New York se nacházel v krátké vzdálenosti od výcvikových zařízení v terénní pobočce Federálního úřadu pro narkotika (FBN) v New Yorku a ve Whitby v Ontariu. OSS si v New Yorku držovala přítomnost až došlého rozpuštění v roce 1945.[30]

Po přestěhování do Washingtonu D.C. se E Street komplex stal sídlem ústředny OSS. Později také místem vzniku CIA

Poté, co se ústředí přesunulo do Washingtonu D.C., se stal sídlem komplex v ulici E (E Street Complex). Později se stal i místem zrodu CIA. Většina složek OSS se po expanzi a oddělení od COI nakonec usídlila v komplexu poblíž křižovatky 23. a E Street ve Washingtonu, D.C. Komplex na E Street působil nenápadně; pro okolní obyvatele a úředníky vypadal jako směs běžných vládních budov a bytových domů.[31] Společnost OSS (OSS Society) a Ministerstvo zahraničí USA (State department) usilují o to, aby byl komplex na E Street uznán jako národní historická památka, vzhledem k jeho roli v dějinách amerického zpravodajství.[32]

Vzhledem k utajené povaze své práce si kontrarozvědná větev X-2 (Counterintelligence Branch) po celou dobu války udržovala vlastní terénní základny oddělení od ostatních operací OSS, z čehož vyplývala i potřeba odlišných dres v několika městech.[33]

Londýnská základna

[editovat | editovat zdroj]

Největší a nejvýznamnější kanceláří OSS mimo Spojené státy byla centrála OSS v Londýně, která zastřešovala aktivity v rámci evropského bojiště.[34] OSS v Londýně sídlila na adresách Grosvenor Street č. 70 a 72 v londýnské čtvrti Mayfair. Tato pobočka byla založena ještě v rámci COI koncem roku 1941 a po sloučení byla plně začleněna do OSS. Na rozdíl od jiných terénních základen, které byly obsazeny personálem pouze jedné větve OSS, byla londýnská centrála příslušníky všech vysunutých složek OSS. Londýn byl občas označován jako "vysunuté ústředí" OSS.[35]

William J. Casey zde řídil aktivity větve SI (tajné zpravodajství), která zajišťovala vysazování "svobodných Němců" a agentů ze sítě TOOL do kontinentální Evropy.[36] Působila zde také větev SO (Speciální operace), jejíž protějšek v britské SOE byl znám jako "Londýnská skupina". Tyto dvě skupiny společně s velitelstvím SHAEF organizovaly vznik a řízení operace Jedburgh.[35] Dopisy poručíka Leonarda Wilsona, vedoucího londýnského mapového oddělení, že mapová divize větve R&A (výzkum a analýza) operovala z Grosvenor Street č. 51.[37]

Terénní ústředny

[editovat | editovat zdroj]

Školící zařízení

[editovat | editovat zdroj]
Po zavedení svého výcvikového programu provozoval Úřad strategických služeb (OSS) během Druhé světové války několik výcvikových zařízení, z nichž mnohá vlastnila Správa národních parků (National Park Service)

V táboře Camp X poblíž Whitby v Ontariu provozovala britská organizace Special Operations Executive (SOE) výcvikový program zaměřený na "atentáty a eliminaci". K instruktáži nováčku byli přidělení výjimeční mistři v umění boje s nožem, jako byli William E. Fairbairn a Eric A. Sykes.[38] V tomto zařízení byla vycvičena i řad členů Úřadu strategických služeb (OSS). George Hunter White, který zde ve 40. letech prošel výcvikem, tábor přezdil na "školu chaosu a vražd".

Počínaje lednem 1941 vyjednával plukovník Millard Preston Goodfellow, zakladatel a ředitel větve pro speciální operace (v té době v rámci COI stále známé jako SA/G), se Správou národních parků o získání tří pozemků, které měly sloužit jako výcvikové tábory pro složky SA/G i SA/B. V březnu pak jmenoval Gerlanda H. Williamse ředitelem výcviku v těchto zařízeních. [39]

Komandér N. G. A. Woolley byl zapůjčen úřadu COI britským námořnictvem a pomáhal Donovanovi a Goodfellowovi organizovat podhladinový výcvik a nácvik vyloďování plavidel. [39]

Z těchto počátků Úřad strategických služeb postupně otevřel tábory ve Spojených státech a nakonec i v zahraničí. Prince William Forest Park (tehdy známý jako Chopawamsic Recreational Demonstration Area) byl místem výcvikového tábora OSS, který fungoval v letech 1942 až 1945. Oblast "C" o rozloze přibližně 24 km² bylo hojně využívána pro výcvik v komunikaci, zatímco oblast "A" sloužila k výcviku některých OG (operačních skupin).[chybí zdroj] Catoctin Mountain Park, kde se dnes nachází prezidentské sídlo Camp David, byl místem výcvikové oblasti "B", kde byly vycvičeny první jednotky speciálních operací (SO).[40] Speciální operace byly modelovány podle britské SOE (Special Operations Executive) a zahrnovaly parašutistické výcvik, sabotáže, sebeobranu, ovládaní zbraní a vedení partyzánského nebo odbojového hnutí.[41]

Námořní sekce OSS (předchůdce jednotek Navy SEALs a dalších amerických vojenských programů pro žabí muže) využívala ostrov Catalina k simulaci okupovaných ostrovů pro své operativce nasazené v Pacifiku a Asii.

Za nejvíce tajemnou ze všech byla považována větev tajného zpravodajství Secret Intelligence - SI), známá svou aurou "pláště a dýky". Tato větev využívala k zasvěcování nováčků do temného světa špionáže venkovská sídla. Zřídila tak výcvikové oblasti E a RTU-11 známou jako "The Farm") v prostorných panských domech obklopených koňskými farmami. Výcvik v rámci morálních operací (Morale Operations) zahrnoval psychologickou válku a propagandu.[chybí zdroj] Primárním výcvikovým zařízením OSS byl Congressional Country Club (oblast F) v Bethesdě v Marylandu. Zařízení námořního institutu na ostrově Santa Catalina v Kalifornii (v zátoce Toyon Bay) tvoří částečně i bývalý tábor OSS pro výcvik přežití. Správa národních parků zadala profesoru Johnu Chambersovi z Rutgersovy univerzity vypracování studie o výcvikových zařízeních OSS v národních parcích.[42]

Hlavní zahraniční výcvikové tábory OSS se zpočátku nacházely ve Velké Británii, francouzském Alžírsku a Egyptě; později, s postupem Spojenců, byl zřízena škola také v jižní Itálii. Na Dálném východě byla výcviková zařízení OSS vybudována v Indii, na Cejlonu a následně v Číně. Londýnská pobočka OSS, její první zámořské pracoviště, sídlila na adrese Grosvenor Street 70, W1. Kromě výcviku místních agentů poskytovaly tyto zahraniční školy OSS také pokročili výcvik a polní cvičení pro absolventy výcvikových táborů ze Spojených států a pro Američany, kteří do OSS vstoupili přímo ve válečných zónách. Nejslavnější z nich byla Virginia Hallová ve Francii.[42]

Středomořské výcvikové středisko OSS v Káhiře v Egyptě, mnohými přezdívané "Špionážní škola" byl přepychový palác patřící švagrovi krále Farúka, nazývaný Ras el Kanayas.[43][44] Byl modelován podle britské SOE s označením STS 102 v Haifě v Palestině.[chybí zdroj] Američané, jejichž kořeny sahaly do Itálie, Jugoslávie a Řecka, byli vycvičeni v této "Špionážní škole" a rovněž posíláni na parašutistický, zbraňový a komando výcvik a na lekce Morseovy abecedy a šifrování do STS 102.[45][46] Po dokončení špionážního výcviku byli tito agenti vysláni na mise na Balkán a do Itálie, kde jejich přízvuk nepředstavoval problém pro jejich splynutí s místním obyvatelstvem.[47]

Personál

[editovat | editovat zdroj]

Civilisté

[editovat | editovat zdroj]

V době doplňování personálu COI a později OSS zastávali Britové, a zejména "C" (šéf MI6) pevnou zásadu, že "zpravodajská činnost je záležitostí gentlemanů". Bill Donovan s ním v tomto bodě souhlasil a většinu raných členů rekrutoval ze společenských elit východního pobřeží. Tolik z nich mělo příbuzenské vazby na lidi zapsané v prestižním společenském rejstříku (Social Register), že se o OSS často mluvilo jako o "Os so Social Club" ("Ach, tak sociální klub" - slovní hříčka na zkratku OSS).[48] COI přilákal jedny z nejlepších vědců, umělců, ekonomů, básníků a dobrodruhů v zemi.

Mnozí z těchto původních rekrutů byli absolventy škol "Ivy League" (Břečťanové Ligy) a byli zejména zapojeni na tajný spolek Skull and Bones (Lebka a hnáty) na Yaleově univerzitě. jedním z prominentních členů tohoto spolku v COI byl Archibald MacLeish, který vytvořil větev výzkumu a analýzy (R&A) a její ústředí umístil do Kongresové knihovny.[48] Pro personální obsazení R&A získali MacLeish a COI přední akademické osobnosti z institucí po celo zemi; koncem války zaměstnávala větev přes 900 akademiků.[49]

Členové větve pro výzkum a vývoj (R&D), které Donovan a Goodfellow najali pro Stenleyho Platta Lovella, byli však považováni víceméně za pyromany a samorosty, které bavilo vyhazovat věci do povětří - což je důvod, proč byli nakonec pověřeni takovými experimenty, jako byly pistole s tlumičem, netopýří bomba (bat bomb) nebo kočičí bomba.[50]

Ne všichni civilní akademici se pro své role hodili. V jednom konkrétním případu píše důstojník OSS Kermit Roosevelt ml. ve druhém svazku oficiální historie OSS a důstojnících nasazených v Africe, že jeden smluvní agent zcela ignoroval svůj úkol a efektivně využíval OSS k financování svého výzkumu: "... jeden antropolog strávil svoji šestiměsíční službu pořizováním lidoopů, péčí o ně, když onemocněli, až nakonec jejich nemoc sám chytil."[51] Roosevelt agenta nejmenuje, ale o celém světě byla v OSS skutečně nasazena řada antropologů.[52]

Přímo pod Donovanem pracovala také Julia Childová, která později proslula jako autorka kuchařek.[53]

Armáda

[editovat | editovat zdroj]

Vojenský personál OSS, včetně vojáků, Commandos, žabích mužů, byl primárně rekrutován z ozbrojených sil Spojených států. Tito nováčci přicházeli ze všechny složek: z armády, námořní pěchoty, námořnictva a pro úspěchy v námořních operacích byli obzvláště klíčoví příslušníci pobřežní stráže (Coast Guard).[54] Mezi stovkami státních příslušníků v jejich řadách byl například Sergej Obolenskij a další vyhnanci z bývalého carského Ruska.

Hráč Hlavní baseballové ligy (MLB) Moe Berg z týmu Boston Red Sox byl agentem OSS

Donovan vyhledával nezávisle myslící lidi. Říkával: "Raději budu mít mladého poručíka, který má dost odvahy na to, aby neuposlechl přímý rozkaz, než plukovníka, který je příliš upjatý na to, aby myslel sám za sebe." Při hledání inteligentních a pohotových lidí, schopných nekonvenčního myšlení, si vybíral ze všech společenských vrstev a prostředí, bez ohledu na kulturu či náboženství. Inspirován britskou SOE nechal kandidáty OSS posuzovat klinickými psychology, mimo jiné na stanici S v Severní Virginii (poblíž dnešního Dullesova mezinárodního letiště).[55] Záznamy z těchto testů popisují hledání nezávislého úsudku, efektivní inteligence a interpersonálních dovedností.[56] Během několika měsíců vytvořil organizaci, která brzy konkurovala britské tajné zpravodajské službě (SIS/MI6).

Jedním z takových agentů byl polyglot z prestižní Ivy League a židovsko-americký baseballový lapač (catcher) Moe Berg, který v hlavní lize (MLB) odehrál 15 sezón. Jako agent tajného zpravodajství (SI) byl vyslán, aby získal informace o německém fyzikovi Werneru Heisenbergovi a jeho znalostech ohledně atomové bomby. Jedním z nejvíce vyznamenaných a nejvýraznějších vojáků OSS byl plukovník americké námořní pěchoty Peter Ortiz. Na začátku války vstoupil do francouzské Cizinecké legie, později se přidal k OSS a stal se nejvíce dekorovaným příslušníkem americké námořní pěchoty v řadách OSS během celé Druhé světové války.[57]

René Joyeuse, M.D., MS, FACS, byl švýcarský, francouzský a americký voják, lékař a výzkumník, který se vyznamenal jako agent americké rozvědky v okupované Francii. Za své činy v řadách OSS obdržel americký kříž za vynikající službu (Distinguished Service Cross). Po válce se stal lékařem, vědcem a spoluzakladatelem Americké společnosti pro traumatologii (American Trauma Society).[58][59]

OSS vytvořila tuto falešnou identitu pro Joea Savoldiho - vystupoval jako Giuseppe De Leo, zatímco infiltroval černý trh v Neapoli

"Jumping Joe" Savoldi (krycí jméno Sampson) byl do OSS naverbován v roce 1942 díky svým dovednostem v boji zblízka, jazykovým znalostem a hluboké znalosti italského místopisu a sídla Benita Mussoliniho. Byl přidělen k větvi pro speciální operace (SO) a v letech 1943–1945 se účastnil misí v severní Africe, Itálii a Francii.[60][61]

Jedním z předchůdců dnešních Commandos byl námořní poručík Jack Taylor. OSS si ho vyžádala na začátku války a má za sebou druhou kariéru v operacích za nepřátelskými liniemi.[62]

Taro a Mitsu Yashimovi, japonští političtí disidenti, kteří byli v Japonsku vězněni za protesty proti tamnímu militaristickému režimu, pracovali pro OSS v rámci psychologické války proti Japonskému císařství.[63][64]

Lingvisté Nisei

[editovat | editovat zdroj]

Koncem roku 1943 navštívil zástupce OSS 442. pěší pluk s cílem získat dobrovolníky ochotné podstoupit "extrémně nebezpečný úkol".[65] Všichni vybráni byli Nisei (Američané druhé generace s japonskými kořeny). Tito rekruti byli přidělení k oddílům OSS Detachment 101 a 202 na válčišti v Číně, Barmě a Indii. "Po nasazení měli za úkol vyslýchat zajatce, překládat dokumenty, monitorovat rádiovou komunikaci a provádět tajné operace... Tajné operace oddílů 101 a 202 byly mimořádně úspěšné."[65]

Jména všech 13 000 příslušníků OSS a dokumenty o jejich službě byly přísně střeženým tajemstvím až do 14. srpna 2008, kdy je uvolnil Národní archiv USA. Mezi 24 000 jmény (včetně personálu) byla jména jako Sterling Hayden, Milton Wolff, Carl C. Cable, Julia Childová, Ralph Bunche, Arthur Goldberg, Saul K. Padover, Arthur Schlesinger ml., Bruce Sundlun, William Colby, René Joyeuse a John Ford.[66][67] Těchto 750 000 stran v 35 000 osobních složkách obsahuje žádosti lidí, kteří nebyli přijati, i záznamy o službě těch, kteří v organizaci sloužili.[68]

Ženy v OSS

[editovat | editovat zdroj]
Zaměstnanci škol a výcvikového velitelství OSS, Vánoční přání z roku 1945

Z odhadovaných 13 000 lidí, kteří během Druhé světové války složili v OSS, bylo více než 4 000 žen. Jejich práce v široké škále rolí - špionáž, analýza zpravodajství, výzkum, komunikace, kartografie administrativa a další - přispěla k válečným úspěchům organizace a v následujících desetiletích pomohla změnit genderové normy.[69] Mezi nimi byla Julia Childová, která sloužila ve Washingtonu, na Cejlonu a v Číně, kde měla na starosti pohyb klasifikovaných dokumentů;[70] Marion A. Frieswyková, která jako první ženská zpravodajská kartografka pomáhala vytvářet vysoce přesné mapy používané při spojeneckých vojenských operacích;[71] a Eloise Pageová, sekretářka Williama Donovana, pro svou povahu a hodnost přezdívaná "železný motýl".[72]

Mnoho žen pracovalo na "černé propagandě" v oddělení MO (Morale Operations). Některé si získaly interní věhlas jako "glamour girls", například Virginia Hallová, zpěvačka Marlene Dietrichová,[73] Betty McIntoshová a Barbara Lauwers. V knize Sisterhood of Spies McIntoshová uvažuje o schopnosti žen "rozumět drbům způsobem, jakým to muži nikdy nedokázali".[74] Lauwersová pracovala na operaci Sauerkraut, v jejímž rámci byli vysíláni pracovníci OSS do zajateckých táborů, aby našli a vycvičili německé a české zajatce k návratu za nepřátelské linie za účelem šíření černé propagandy, která měla vyvolat zděšení u vojsk Osy.[75] Černá propaganda po psychologický efekt byla jednou z klíčových Donovanových iniciativ, inspirovanou nacisty.[chybí zdroj] Lauwersová vytvořila "Ligu osamělých válečných žen", aby demoralizovala německé vojáky: šířila zprávy o "zvyku", podle něhož mohli němečtí vojáci na dovolené najít společnost tím, že si připíchli srdce, čímž naznačovala, že manželky a partnerky vojáků jsou jim doma nevěrné.[76]

Mnohé ženy měly rodinné nebo manželské vazby na válečné úsilí. Jane Hutton-Smithová, manželka a dcera vojenských důstojníků, pracovala jako washingtonská manažerka sekce MO pro Dálný východ a cvičila agenty v terénu v šíření propagandy proti japonským vojákům. Její týdenní sezeni se nazývá "Rumour Mill" (Továrna na drby) zahrnovala šíření "ničivých lží" o blahu rodin japonských vojáků, vytváření dezinformací o plánovaných útocích a narušování vztahů mezi Japonskem a jeho loutkovými vládami v Číně.[74] Ona i její kolegyně obvykle ovládaly japonštinu, ruštinu nebo měly jiné lingvistické dovednosti.

Ženy sloužily jako spojky s odbojovými skupinami ve Francii, Jugoslávii a jinde, čímž utvářely vztahy USA s těmito národy během války i po ní. Hallová pomáhala organizovat, zásobovat a cvičit francouzský odboj.[77] Spisovatelka Mary Bancroftová působila jako spojka mezi důstojníkem OSS Allenem Dullesem a německými odbojovými skupinami.[78][79]

Ženy z OSS byly v přímém kontaktu s cizími státními příslušníky a spojeneckými protějšky, čímž ovlivňovaly válečnou diplomacii[80] a poválečnou zahraniční politiku budováním důvěry s mezinárodními partnery a vytvářením precedentů pro zapojení žen v zahraniční službě, což mělo dlouhodobé účinky v rámci tzv. měkké síly (soft power).[69] Mnohé z nich později pracovaly pro CIA nebo ministerstvo zahraničí.

Rozpuštění do jiných agentur

[editovat | editovat zdroj]

20. září 1945 podepsal prezident Harry S. Truman exekutivní příkaz 9621, kterým ukončil činnost OSS.[81] Kvůli administrativní chybě poskytl tento příkaz agentuře pouze 10 dní na uzavření provozu.[82] Ministerstvo zahraničí převzalo větev výzkumu a analýzy (R&A), ze které se stal Úřad pro zpravodajství a výzkum (INR). Ministerstvo války převzalo větve tajného zpravodajství (SI) a kontrašpionáže (X-2), které byly následně umístěny do nové jednotky strategických služeb (SSU). Brigádní generál John Magruder (bývalý Donovanův zástupce pro zpravodajství v OSS) se stal novým ředitelem SSU. Dohlížel na likvidaci OSS a zajišťoval institucionální zachování jejích schopností v oblasti tajného zpravodajství.[83]

V lednu 1946 vytvořil prezident Truman Centrální zpravodajskou skupinu (CIG), který byla přímým předchůdcem CIA. Aktiva SSU, která nyní tvořila zeštíhlené "jádro" tajného zpravodajství, byla v polovině roku 1946 převedena pod CIG a reorganizována jako Úřad pro speciální operace (OSO). Zákon o národní bezpečnosti z roku 1947 pak zřídil Ústřední zpravodajskou službu (CIA), která převzala některé funkce OSS. Přímým nástupcem paramilitární složky OSS je dnes divize speciálních aktivit (Special Activities Center) v rámci CIA.[chybí zdroj]

Dnes používá společné velitelství speciálních operací USA (USSOCOM), založené v roce 1987, ve svém znaku stejný design hrotu kopí jako poctu své nepřímé linii. Obranná zpravodajská agentura (DIA) v současnosti spravuje mandát OSS poskytovat strategické vojenské zpravodajství sboru náčelníků štábů a ministrovi obrany a koordinovat lidskou špionážní činnost (HUMINT) napříč ozbrojenými silami USA (prostřednictvím Defense Clandestine Service). Organizace OSS Society udělila DIA status dědice odkazu OSS.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Office of Strategic Services na anglické Wikipedii.

  1. ↑ O'TOOLE, G. J. A. Honorable Treachery: A History of U.S. Intelligence, Espionage, and Covert Action from the American Revolution to the CIA. [s.l.]: Open Road + Grove/Atlantic 813 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8021-9202-8. (anglicky)
  2. ↑ SMITH, Richard Harris. OSS: The Secret History of America's First Central Intelligence Agency. [s.l.]: Rowman & Littlefield 459 s. Dostupné online. ISBN 978-1-59921-658-4. (anglicky)
  3. ↑ Chef Julia Child, others part of WWII spy network - CNN.com. www.cnn.com [online]. [cit. 2025-06-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-08-21. (anglicky)
  4. ↑ Honorable Treachery: A History of U. S. Intelligence, Espionage, and Covert Action from the American Revolution to the CIA. [s.l.]: [s.n.] S. 418–419.
  5. ↑ SMITH, R. Harris. The Secret History of America's First Central Intelligence Agency. Berkeley: University of California Press. [s.l.]: [s.n.], 1972.
  6. ↑ Chef Julia Child, others part of WWII spy network - CNN.com. www.cnn.com [online]. [cit. 2026-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-08-21. (anglicky)
  7. ↑ Vietnam: A Television History; Interview with Archimedes L. A. Patti, 1981. americanarchive.org. 1981-04-01. Dostupné online [cit. 2026-01-03]. (anglicky)
  8. ↑ BROUCEK, Peter. Die österreichische Identität im Widerstand 1938–1945. [s.l.]: [s.n.], 2008. S. 163.
  9. ↑ STELLE, Hansjakob. Die Spione aus dem Pfarrhaus (German: The spy from the rectory). [s.l.]: [s.n.], 1996.
  10. ↑ Hassell and MacRae. [s.l.]: [s.n.] S. 158.
  11. ↑ Hassell and MacRae. [s.l.]: [s.n.] S. 166.
  12. ↑ RUBIN, B. Istanbul Intrigues. [s.l.]: Pharos Books, 1992. S. 168.
  13. ↑ Hassell and MacRae. [s.l.]: [s.n.] S. 184.
  14. ↑ ANDREW, CHRISTOPHER AND MITROKHIN, VASILI,. The Mitroshkin archive, Volume 1: The KGB in Europe and the West. [s.l.]: [s.n.], 1999.
  15. ↑ First Run Features: THE MAN NOBODY KNEW: William Colby. firstrunfeatures.com [online]. [cit. 2026-01-03]. Dostupné online.
  16. ↑ FENELON, James. Four hours of fury: the untold story of World War II's largest airborne operation and the final push into Nazi Germany. 1. vyd. New York: Scribner, 2019. Dostupné online. ISBN 978-1-5011-7939-6.
  17. ↑ HARRIS, Smith R. OSS: The Secret History of America's First Central Intelligence Agency.. [s.l.]: Berkeley, University of California Press, 1972.
  18. ↑ OSS SPECIAL WEAPONS & EQUIPMENT. [s.l.]: [s.n.], 1991. ISBN 0-806982-38-1.
  19. ↑ WALLER, Douglas C. Wild Bill Donovan: The Spymaster who created the OSS and modern American Espionage. [s.l.]: New York: Free Press, 2011. Dostupné online.
  20. ↑ Weapons & Spy Gear — Central Intelligence Agency. www.cia.gov [online]. [cit. 2026-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-08-22. (anglicky)
  21. ↑ The Office of Strategic Services: America's First National Intelligence Agency. The SHAFR Guide Online [online]. [cit. 2026-01-03]. Dostupné online.
  22. ↑ HOGAN, David W. U.S. Army Special Operations in World War II. Washington D.C.: Center of Military History, Dept. of the Army, 1992.
  23. ↑ BREUER, William B. Deceptions of World War II. New York: Wiley, 2002. Dostupné online. S. 184–185.
  24. ↑ LOCKWOOD, Jeffrey A. Six-Legged Soldiers: Using Insects as Weapons of War. [s.l.]: Oxford University Press 401 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-974388-9. (anglicky) Google-Books-ID: pMctyFo34E8C.
  25. ↑ LOVELL, Stanley P. Of Spies and Stratagems. [s.l.]: [s.n.], 1963. Dostupné online. S. 79.
  26. 1 2 Rubicon Research Repository: Item 123456789/3987. archive.rubicon-foundation.org [online]. [cit. 2026-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-06-13.
  27. ↑ SHAPIRO, T. Rees. Christian J. Lambertsen, OSS officer who created early scuba device, dies at 93. www.washingtonpost.com. 2011-02-19. Dostupné online [cit. 2026-01-03]. ISSN 0190-8286. (anglicky)
  28. ↑ Rubicon Research Repository: Item 123456789/3986. archive.rubicon-foundation.org [online]. [cit. 2026-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-06-13.
  29. ↑ Five Spy Secrets Hidden Behind Rockefeller Center’s Closed Doors. spyscape.com [online]. [cit. 2026-01-03]. Dostupné online. (anglicky)
  30. ↑ Records of the office of Strategic Services [OSS]. www.archives.gov [online]. [cit. 2026-01-03]. Dostupné online.
  31. ↑ The Preservation of the Intelligence History of Navy Hill. Inglorious Amateurs [online]. 2014-07-03 [cit. 2026-01-03]. Dostupné online. (anglicky)
  32. ↑ Office of Strategic Services Society. www.osssociety.org [online]. [cit. 2026-01-03]. Dostupné online.
  33. ↑ OSS Creates First CI Division - CIA. www.cia.gov [online]. [cit. 2026-01-03]. Dostupné online.
  34. ↑ MACPHERSON, Nelson. American Intelligence in War-time London: The Story of the OSS. [s.l.]: Routledge 573 s. Dostupné online. ISBN 978-1-135-77246-8. (anglicky) Google-Books-ID: iO2QAgAAQBAJ.
  35. 1 2 Microform: OSS/London: Special Operations Branch and Secret Intelligence Branch War Diaries - AIM25 - AtoM 2.8.2. atom.aim25.com [online]. [cit. 2026-01-03]. Dostupné online.
  36. ↑ The OSS and the London “Free Germans” — Central Intelligence Agency. www.cia.gov [online]. [cit. 2026-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-03-12. (anglicky)
  37. ↑ Wayback Machine. www.cia.gov [online]. [cit. 2026-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-03-31.
  38. ↑ WHITECLAY, John Chambers II. Training for War and Espionage: Office of Strategic Services Training During World War II. Washington, D. C.: Center for the Study of Intelligence, Central Intelligence Agency, 2010.
  39. 1 2 OSS: LTC Ellery Huntington's Staff [online]. [cit. 2026-01-04]. Dostupné online.
  40. ↑ Park History Program (U.S. National Park Service). www.nps.gov [online]. [cit. 2026-01-04]. Dostupné online. (anglicky)
  41. ↑ CHAMBERS II, John Whiteclay. OSS Training in the National Parks and Service Abroad in World War II. Washington, D. C.: [s.n.], 2008. ISBN 978-1511654760. S. 40.
  42. 1 2 Wayback Machine. www.cia.gov [online]. [cit. 2026-01-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-07-07.
  43. ↑ ALLEN, Susan Heuck. Classical spies: American archaeologists with the OSS in World War II Greece. Ann Arbor: University of Michigan Press, 2013. Dostupné online. ISBN 978-0-472-11769-7, ISBN 978-0-472-02766-8.
  44. ↑ DOUNDOULAKIS, Helias; GAFNI, Gabriella. Trained to be an OSS spy. United States: Xlibris, 2014. 430 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4990-5983-0, ISBN 978-1-4990-5982-3.
  45. ↑ Secret Intelligence — Central Intelligence Agency. www.cia.gov [online]. [cit. 2026-01-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-09-06. (anglicky)
  46. ↑ HORN, Bernd. A Most Ungentlemanly Way of War: The SOE and the Canadian Connection. [s.l.]: Dundurn 232 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4597-3281-0. (anglicky) Google-Books-ID: S1ekCAAAQBAJ.
  47. ↑ How to Lie for Your Life. [s.l.]: [s.n.] Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-07-13. (anglicky)
  48. 1 2 THOMAS, Evan. Spymaster General. Vanity Fair [online]. 2011-03-03 [cit. 2026-01-04]. Dostupné online. (anglicky)
  49. ↑ HEAPS, Jeniffer Davis. Tracking Intelligence Information: The Office of Strategic Services [online]. [cit. 2026-01-04]. Dostupné online.
  50. ↑ LISLE, John. The Dirty Tricks Department: Stanley Lovell, the OSS, and the Masterminds of World War II Secret Warfare. [s.l.]: St. Martin's Publishing Group 231 s. Dostupné online. ISBN 978-1-250-28025-1. (anglicky) Google-Books-ID: GldrEAAAQBAJ.
  51. ↑ UNITED STATES. OFFICE OF STRATEGIC SERVICES. War report of the OSS (Office of Strategic Services). [s.l.]: New York : Walker 506 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8027-0539-6, ISBN 978-0-8027-0529-7.
  52. ↑ PRICE, David H. Anthropological intelligence: the deployment and neglect of American anthropology in the second world war. Durham (N. C.): Duke university press, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-8223-4219-9.
  53. ↑ NEWS, A. B. C. Julia Child Dished Out ... Spy Secrets?. ABC News [online]. [cit. 2026-01-04]. Dostupné online. (anglicky)
  54. ↑ LCDR BENNETT, Michael. The US Coast Guard and OSS Maritime Operations During World War II [online]. [cit. 2026-01-04]. Dostupné online.
  55. ↑ Assessment of men: Selection of Personnel for the Office of Strategic Services. New York:Rinehart: [s.n.], 1948.
  56. ↑ LENZENWEGER, Mark F. Factors Underlying the Psychological and Behavioral Characteristics of Office of Strategic Services Candidates: The Assessment of Men Data Revisited. Journal of Personality Assessment. 2015-01-02, roč. 97, čís. 1, s. 100–110. PMID: 25036728. Dostupné online [cit. 2026-01-04]. ISSN 0022-3891. doi:10.1080/00223891.2014.935980. PMID 25036728.
  57. ↑ Wayback Machine. www.tecom.usmc.mil [online]. [cit. 2026-01-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-06-15.
  58. ↑ Wild Bill Donovan: The Last Hero by Anthony Cave Brown. [s.l.]: [s.n.]
  59. ↑ Arlington burial for Saranac Lake WWII spy is March 29 [online]. [cit. 2026-01-04]. Dostupné online. (anglicky)
  60. ↑ BAMINVESTOR. English: OSS created this false ID for Joe Savoldi - posing as Giuseppe De Leo while infiltrating the black market in Naples. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
  61. ↑ Cloak and Dagger: The Secret Story of the Office of Strategic Services Chapter IX "The Saga of Jumping Joe". [s.l.]: [s.n.] S. 150.
  62. ↑ SEAL History: First Airborne Frogmen [online]. [cit. 2026-01-04]. Dostupné online. (anglicky)
  63. ↑ PULVERS, Roger. Taro Yashima: an unsung beacon for all against 'evil on this Earth'. The Japan Times [online]. 2011-09-11 [cit. 2026-01-04]. Dostupné online. (anglicky)
  64. ↑ STONE, Judy. An unlikely heroine of World War II. SFGATE. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-11-29. (anglicky)
  65. 1 2 Japanese Americans in World War II Intelligence — Central Intelligence Agency. www.cia.gov [online]. [cit. 2026-01-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-07-13. (anglicky)
  66. ↑ The Recipe for Adventure. National Women's History Museum [online]. 2017-11-08 [cit. 2026-01-04]. Dostupné online. (anglicky)
  67. ↑ Spy tales: a TV chef, Oscar winner, JFK adviser - Yahoo! News. news.yahoo.com [online]. [cit. 2026-01-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-08-17.
  68. ↑ Office of Strategic Services Personnel Files from World War II. National Archives [online]. 2016-08-15 [cit. 2026-01-04]. Dostupné online. (anglicky)
  69. 1 2 PEARSON, Alexander. Undercover Heroines: The Role of Women in the OSS. MAD-RUSH Undergraduate Research Conference. 2021-06-09. Dostupné online [cit. 2026-01-05].
  70. ↑ Biography: Julia Child. National Women's History Museum [online]. [cit. 2026-01-05]. Dostupné online. (anglicky)
  71. ↑ Marion Frieswyk: The First Female Intelligence Cartographer - CIA. www.cia.gov [online]. [cit. 2026-01-05]. Dostupné online.
  72. ↑ The Iron Butterfly: Eloise Page - CIA. www.cia.gov [online]. [cit. 2026-01-05]. Dostupné online.
  73. ↑ National Women's History Museum Spies Exhibition. www.nwhm.org [online]. [cit. 2026-01-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-04-11.
  74. 1 2 GRABO, Cynthia M. Review of Sisterhood of Spies: The Women of the OSS. The Journal of Military History. 1999, roč. 63, čís. 1, s. 218–220. Dostupné online [cit. 2026-01-05]. ISSN 0899-3718. doi:10.2307/120378.
  75. ↑ The "Glorious Amateurs" of OSS: A Sisterhood of Spies - CIA. www.cia.gov [online]. [cit. 2026-01-05]. Dostupné online.
  76. ↑ The "League of Lonely German Women". Army News. 16 říj 1944, s. 3. Dostupné online [cit. 2026-01-05].
  77. ↑ Virginia Hall. The National Archives [online]. [cit. 2026-01-05]. Dostupné online. (anglicky)
  78. ↑ Mary Bancroft Dead at 93; U.S. Spy in World War II (Published 1997). www.nytimes.com. 1997-01-19. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-11-02. (anglicky)
  79. ↑ BANCROFT, Mary. Autobiography of a spy. 1. vyd. New York: Morrow, 1983. 300 s. Dostupné online. ISBN 978-0-688-02019-4.
  80. ↑ ALDRICH, Richard J. American intelligence and the British Raj: The OSS, the SSU and India, 1942–1947. Intelligence and National Security. 1998-03-01, roč. 13, čís. 1, s. 132–164. Dostupné online [cit. 2026-01-05]. ISSN 0268-4527. doi:10.1080/02684529808432466.
  81. ↑ Executive Order 9621—Termination of the Office of Strategic Services and Disposition of Its Functions | The American Presidency Project. www.presidency.ucsb.edu [online]. [cit. 2026-01-05]. Dostupné online.
  82. ↑ DYLAN, Huw. The CIA and the Pursuit of Security: History, Documents and Contexts. 1. vyd. Edinburgh: Edinburgh University Press 1 s. (Intelligence, Surveillance and Secret Warfare Series). ISBN 978-1-4744-2887-3.
  83. ↑ CHALOU, George C. The Secret War. [s.l.]: [s.n.], 1992. S. 95–97.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Christof Mauch: Schattenkrieg gegen Hitler. Das Dritte Reich im Visier der amerikanischen Geheimdienste 1941 bis 1945. Deutsche Verlags-Anstalt DVA, München 1999, ISBN 3-421-05196-8
  • Richard Cutler: Counterspy. Memoirs of a Counterintelligence Officer in World War II and the Cold War, Brassey's, Dulles 2004, ISBN 1-57488-839-0

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Office_of_Strategic_Services&oldid=25915480“