Karel Kutlvašr

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Možná hledáte: Karel Kuttelwascher.
Karel Kutlvašr
„Kultivátor“
Karel Kutlvašr (1945)
Karel Kutlvašr (1945)
Narození 27. ledna 1895
České království Michalovice, České království, Rakousko-Uhersko
Úmrtí 2. října 1961 (ve věku 66 let)
Československo Praha, Československá socialistická republika
Civilní činnost úředník firmy Vielwart a Dědina, politický vězeň, vrátný v Nuselském pivovaru
Vojenská kariéra
Hodnost divizní generál
(armádní generál in memoriam)
Doba služby 1914 - 1948
Sloužil ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium (1914-1917)
Složka Československé legie (1914-1920)
Československá armáda (1920-1948)
Jednotka Česká družina
Obrana národa
Velel III. prapor 1. čs. střeleckého pluku
1. čs. střelecký pluk
Pěší pluk 1
2. pěší brigáda
Pěchotní učiliště Milovice
4. divize
Hraniční oblast 35
Vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš (VVVP „Bartoš“)
V. sbor
III. sbor
Války první světová válka
druhá světová válka
Bitvy bitva u Zborova
bitva o Kazaň
Pražské povstání
Vyznamenání Stužka čsl. Válečného kříže 1918 Československý válečný kříž 1914-1918
Stužka Řádu Sokola Československý řád Sokol s meči
Stužka Československé revoluční medaile Československá revoluční medaile
Stužka medaile Vítězství Československá medaile Vítězství
Stužka čsl. válečného kříže 1939 Československý válečný kříž 1939
Stužka Řádu M.R. Štefánika 2. třídy Řád Milana Rastislava Štefánika II. tř. (i. m.)
Stužka důstojníka řádu Čestné legie důstojník řádu Čestné legie
Stužka Croix de guerre 1914-1918 s palmou Croix de guerre 1914-1918 s palmou
Stužka Řádu za vynikající službu Řád za vynikající službu
Stužka řádu Rumunské hvězdy Řád rumunské hvězdy II. třídy s meči
Stužka Vojenského řádu sv. Jiří 4. stupně Vojenský řád sv. Jiří 4. stupně
Stužka Řádu sv. Anny Řád sv. Anny III. stupně s meči a mašlí
Stužka řádu sv. Stanislava Řád sv. Stanislava III. stupně s meči a mašlí
Stužka Kříže vojenského řádu sv. Jiří 4. stupně Kříž svatého Jiří 4. stupně
Hrob Karla Kutlvašra na Olšanských hřbitovech v Praze

Karel Kutlvašr (27. ledna 1895, Michalovice2. října 1961, Praha) byl československý legionář, důstojník a generál, který velel Pražskému povstání a po únoru 1948 se stal obětí politické perzekuce ze strany komunistického režimu.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Karel Kutlvašr se narodil 27. ledna 1895 v Michalovicích u Havlíčkova Brodu jako šesté dítě v rodině sedláka Josefa Kutlvašra. V tehdejším Německém Brodě v roce 1911 absolvoval dvouletou obchodní školu. Nejdříve byl zaměstnán u firmy Jenč v Humpolci. Později pracoval v Kyjevě jako úředník firmy Vielwart a Dědina, která vyvážela zemědělské stroje do carského Ruska.

V srpnu 1914 se mezi prvními přihlásil do České družiny,[p 1] zakládající jednotky budoucích Československých legií na ruské frontě.[1] Jako rozvědčík se zúčastnil řady významných bitev. Za hrdinství v bojích byl mnohokrát vyznamenán. Po bitvě u Zborova, v níž byl raněn, se stal velitelem praporu a pomocníkem velitele 1. čs. střeleckého pluku plukovníka Švece. Po jeho smrti se stal prozatímním velitelem pluku a 25. 2. 1919 byl ministrem vojenství Milanem Rastislavem Štefánikem povýšen na podplukovníka a následně jmenován i definitivním velitelem 1. pluku. V Rusku se seznámil s Jelizavetou Jakovlevovou, se kterou se později oženil.

Do vlasti se vrátil roku 1920, a zde byl roku 1923 povýšen na plukovníka, tehdy sloužil jako velitel pěšího pluku 1 v Českých Budějovicích. V roce 1928 byl povýšen na brigádního generála. Stal se tak ve věku 33 let jedním z nejmladších generálů československé armády a zastával postupně řadu velitelských a pedagogických funkcí. V letech 1934 až 1939 velel 4. pěší divizi v Hradci Králové a v době mobilizace v září 1938 převzal velení Hraniční oblasti 35 se stanovištěm velitelství ve Vamberku.

Za okupace byl členem odbojové organizace Obrana národa. Za Pražského povstání byl generálem Slunečkem („Alexem“) 5. května 1945 jmenován velitelem povstaleckých jednotek v oblasti Prahy[1] a spolu s představiteli České národní rady posléze 8. května odpoledne dojednal podmínky provedení kapitulace německých jednotek v Praze[p 2] výměnou za jejich volný průjezd městem do zajetí ozbrojenými silami západních Spojenců.[1] To se po únoru 1948 zřejmě stalo jednou z příčin jeho pronásledování komunistickým režimem, prováděného na přání SSSR, který již v létě 1945 začal vyvíjet nátlak na jeho penzionování.[1]

Jako vojenský velitel Prahy působil až do 28. května 1945, kdy se stal zatímním velitelem V. sboru v Brně, ale již 1. srpna 1945 byl, po stížnostech sovětského vyslance Zorina, odeslán na dovolenou, během níž se rozhodovalo o jeho dalším osudu.

Do služby se, po zásahu prezidenta Beneše,[3] vrátil až v únoru 1946 kdy začal působit jako velitel III. sboru v Plzni, a po povýšení do hodnosti divizní generál posléze sloužil od roku 1947 jako zástupce velitele Vojenské oblasti 3 opět v Brně.

Krátce po únorovém převratu, již 8. března 1948, byl odeslán na dovolenou a 1. června 1948 přeložen do výslužby. Následně byl 18. prosince 1948 zatčen a coby představitel údajné odbojové skupiny „Pravda vítězí“, jež byla zinscenována provokací 5. oddělení,[p 3] ve vykonstruovaném procesu[3] 16. května 1949 Státním soudem v Praze odsouzen za velezradu k trestu odnětí svobody na doživotí a současně degradaci na vojína v záloze.[1] Vězněn byl na Mírově a v Leopoldově.[p 4] V roce 1960, po amnestii prezidenta republiky Antonína Novotného, vyhlášené u příležitosti přijetí „socialistické ústavy“,[zdroj?] byl z výkonu trestu propuštěn. Z vězení se vrátil ve velmi špatném zdravotním stavu.

Po propuštění z vězení bydlel se svou ženou až do své smrti v Praze-Vršovicích, Rybalkova 69.

Jelikož mu byl vyměřen starobní důchod ve výši pouze 230 Kčs měsíčně, živil se nejprve jako hlídač v Jízdárně Pražského hradu a poté co odtamtud musel odejít, jako noční vrátný v Nuselském pivovaru.[3] Zemřel náhle 2. října 1961 v nemocnici v Motole.

V roce 1968 zrušil Městský soud v Praze všechna obvinění z let 1948 a 1949. Plně rehabilitován však byl teprve po listopadu 1989. In memoriam byl povýšen na armádního generála a byl mu udělen Řád Milana Rastislava Štefánika.

Pamětní místa[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Společně se svým starším bratrem Františkem, který později padl u Zborova.
  2. Bezpodmínečná kapitulace nacistického Německa na všech frontách byla, za účasti sovětského zástupce generála Susloparova, podepsána v Remeši již 7. května v 02:41 (s konečnou účinností k 23:01 8. května 1945), ale Sovětský svaz ji poté ještě do pozdních večerních hodin 8. května, z důvodů formálních nedostatků, odmítal uznat a jednotky Wehrmachtu na východní frontě vedené maršálem Schörnerem se jí také odmítaly podřídit.
    „Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil“[2] tak dojednal zastavení bojů ze strany německých vojsk proti československým povstaleckým silám a upřesnil podmínky jejich odchodu do zajetí na západ.
  3. V některých pramenech lze narazit i na informaci, že šlo o Obranné zpravodajství, ale ke změně jeho názvu na 5. oddělení Hlavního štábu došlo již 1. dubna 1946.
  4. Zde byl jedním z jeho spoluvězňů i Rudolf Toussaint, v roce 1945 německý velící generál v Praze a jeho protivník z bojů během Pražského povstání.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e STEHLÍK, Eduard. KUTLVAŠR Karel. In LÁNÍK, Jaroslav, a kol. Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha : Ministerstvo obrany České republiky-Agentura vojenských informací a služeb (AVIS), 2005. Dostupné online. ISBN 80-7278-233-9. S. 168.
  2. „Glynwed“. Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil [online]. Vojtěch Šír - Fronta.cz, 2013-06-17, [cit. 2016-02-18]. Dostupné online.  
  3. a b c MAREK, Jindřich. In memoriam Karel Kutlvašr [online]. Praha: Vojenský historický ústav Praha, 2015-01-26, [cit. 2016-02-18]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 19, 61, 192, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Vratislav Preclík: T.G. Masaryk a jeho legionáři, in ČAS, časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 97, s. 4-8, ročník XX., leden-březen 2012, ISSN 1210-1648.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]