Sergej Kuzmič Buňačenko
| Sergej Kuzmič Buňačenko | |
| Narození |
5. října 1902 Glushkovsky District |
|---|---|
| Úmrtí |
1. srpna 1946 (ve věku 43 let) Moskva |
| Příčina úmrtí | oběšení |
| Místo pohřbení | Donský hřbitov |
| Alma mater | Frunzeho vojenská akademie |
| Povolání | voják |
| Ocenění |
jubilejní medaile 20 let Dělnicko-rolnické rudé armády Ostvolk Medal Železný kříž |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Sergej Kuzmič Buňačenko (rusky Серге́й Кузьмич Буняченко; 5. října 1902, Korovjakovka, Kurská oblast – 1. srpna 1946, Moskva) byl původně voják Rudé armády, který se v době druhé světové války, po zajetí, stal generálmajorem Ruské osvobozenecké armády (ROA) spolupracující s nacistickým Německem. V době Pražského povstání se bojů zúčastnil na české straně [1].
Život[editovat | editovat zdroj]
Vojákem Rudé armády se stal již v roce 1918, kdy mu bylo 15 let. Byl členem komunistické strany od roku 1919. Bojoval v ruské občanské válce na Ukrajině, proti basmačům ve střední Asii v letech 1924–31 a v sovětsko–japonské válce na Dálném východě u jezera Chasan v roce 1938. V roce 1937 mu za kritiku kolektivizace hrozilo vyloučení z komunistické strany, posléze obdržel důraznou výtku. V listopadu 1938 byl povýšen na plukovníka.
V době druhé světové války měl hodnost plukovníka Rudé armády. Za údajné nedodržení rozkazu byl v v září 1942 vojenským soudem Severní skupiny vojsk Zakavkazského front odsouzen k trestu smrti zastřelením. Rozsudek byl poté zmírněn na 10 let nucených prací, které měl vykonat až po válce. Poté byl zajat v prosinci 1942 na Kavkaze u města Ordžonikidze (dnes Vladikavkaz v Severní Osetii-Alanii) průzkumnou skupinou 2. rumunské pěší divize a předán Německu.
Období od ledna do června 1943 strávil v zajateckých táborech, kde se seznámil s protisovětskými názory generála Vlasova. Poté vstoupil do Ruské osvobozenecké armády. Působil v důstojnické škole pro přípravu kádrů východních dobrovolníků. V září 1943 se stal spojovacím důstojníkem ROA začleněné do německé 7. armády ve francouzském Le Mans.
Po vylodění Spojenců v Normandii sestavil z východních dobrovolnických praporů kombinovaný pluk. S ním se ve dnech od 26. června do 7. července 1944 úspěšně zdržel postup spojeneckých vojsk v prostoru Saint-Lô. Za to byl vyznamenán Železným křížem II. stupně. Počátkem srpna byl představen generálu Vlasovovi a 10. listopadu 1944 jmenován velitelem 1. pěší divize ROA, kterou se mu podařilo sestavit, plně vystrojit a vyzbrojit.
V březnu 1945, již v hodnosti generálmajora, obdržel rozkaz přesunout divizi na východní frontu, kde byla 13. dubna nasazena proti oderskému předmostí 33. armády 1. běloruského frontu u Erlenhofu. Druhý den ale vydal pokyn k ústupu z fronty a navzdory německým rozkazům rozhodl o přesunu jižním směrem – do Čech. I přes nátlak německého polního maršála Ferdinanda Schörnera odmítl nasazení své divize na frontě u Brna[2].
V květnu 1945 během Pražského povstání se přidal na stranu povstaleckých Čechů a pomáhal jim se svou jednotkou osvobodit Prahu. Před postupující Rudou armádou uprchl do amerického zajetí, byl však americkou hlídkou předán veliteli 25. sovětského tankového sboru spolu s náčelníkem štábu divize podplukovníkem Nikolajevem a náčelníkem kontrarozvědky kapitánem Olchovnikem . Stalo se to 15. května ve vesnici Dvorec (dnes část Nepomuka)[3]. Američané vinili Buňačenka za jeho boj u Saint-Lô, který je stál těžké ztráty na životech. I to bylo jedním z důvodů, proč ho vydali Sovětům.
V Moskvě byl odsouzen Nejvyšším vojenským soudem SSSR za vlastizradu k trestu smrti a spolu s Andrejem Vlasovem a dalšími představiteli ROA byl 1. srpna 1946 oběšen v Butyrské věznici.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sergei Bunyachenko na anglické Wikipedii.
- ↑ sergej-kuzmic-bunacenko-1902-1946-zachranil-prazske-povstani, web: stoplusjednicka.cz , autor: Pavel Žáček
- ↑ Sergej Kuzmič Buňačenko (1902–1946): Zachránil pražské povstání?. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2016-01-06 [cit. 2020-05-11]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ SLÁMA, Pavel. Sergej Kuzmič Buňačenko. Vojsko.net [online]. [cit. 2020-05-12]. Dostupné online. (česky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- AUSKÝ, Stanislav A. Vojska generála Vlasova v Čechách : kniha o nepochopení a zradě. první. vyd. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1980. 288 s. ISBN 0-88781-088-8.