Stanislav Auský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Stanislav Auský
Narození 24. listopadu 1922
Slovensko
Úmrtí 22. listopadu 2010 (ve věku 87 let)
Místo pohřbení Praha, Olšanský hřbitov (2ob, 18, 173)
Povolání voják, spisovatel (vojenský historik)[1], autor knih o odboji[2]
Manžel(ka) Nonna Auská
Děti dcera: Alexandra Škrlandová[3]
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Pomník u masového hrobu příslušníků ROA na Olšanských hřbitovech v Praze
Společný kenotaf pod symbolickým pomníkem u masového hrobu příslušníků ROA na Olšanských hřbitovech v Praze

Stanislav Auský (Stanislav A. Auský; 24. listopadu 1922[2]22. listopadu 2010[2]) byl voják, spisovatel (vojenský historik[1]), autor pomníku ROA na Olšanských hřbitovech a knih o odboji.[2] Plukovník Stanislav Auský publikoval několik děl s historickou a vojenskou tematikou, které v Česku vyšly po roce 1989.[4]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Do druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

Stanislav A. Auský se narodil 24. listopadu 1922 na Slovensku.[4][5] Pocházel z rodiny československého důstojníka a legionáře.[4] Až do roku 1938 žil na Podkarpatské Rusi v městě Mukačevo.[4][5] Historické události, které se v tomto regionu odehrály v polovině března roku 1939 [p 1] znamenaly násilné odtržení Podkarpatské Rusi a evakuaci tamních obyvatel do Čech.[4]

V konci druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

V samotném konci druhé světové války se Stanislav Auský stal (v květnu roku 1945) průvodcem[5] průzkumné čety 2. pluku 1. divize Ruské osvobozenecké armády generála Andreje Andrejeviče Vlasova.[4] S touto vojenskou jednotkou se účastnil bojů proti německým okupantům v Praze během pražského květnového povstání.[4] Když ČNR ukončila jednání s Vlasovci (o oficiální vojenské podpoře pražského povstání) s negativním výsledkem, rozhodl se velitel 1. divize ROA generál Buňačenko urychleně opustit Prahu a ustoupit se svojí divizí na západ. I tento historický moment zažil Stanislav Auský osobně.[4] Setkání s ruskými a protistalinskými vojáky v roce 1945 jej silně ovlivnilo.[4] Osobní zážitky z této doby nakonec nasměrovaly další zájem Stanislava Auského na tato vojenská historická témata.[4]

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po skončení druhé světové války (a otevření vysokých škol) začal Stanislav Auský studovat na Filozofické fakultě.[4] Studia nedokončil. Po absolvování dvou semestrů byl povolán do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě.[5] Vojenská studia regulérně ukončil v roce 1947 vyřazením v hodnosti poručíka pěchoty československé armády.[4][5] Auského krátká vojenská kariéra byla v roce 1948 (po únorovém puči[5]) "zahájena" udělením velitelské výstrahy, protože "nenašel kladný poměr k lidově demokratickému zřízení."[4] O tři roky později (v říjnu roku 1951) byl Stanislav Auský vojenským soudem degradován a současně propuštěn z armády.[4][5] Necelé dva roky po propuštění z vojenské činné služby (v dubnu roku 1953) byl Auský zatčen a odsouzen k dvanácti letům trestu odnětí svobody "za velezradu a špionáž".[4][5] Podmínečného propuštění se Auský dočkal až díky amnestii v roce 1960 za československého prezidenta Antonína Novotného.

Po srpnu 1968 a v exilu[editovat | editovat zdroj]

Dne 21. srpna 1968 (jen několik málo hodin po invazi armád pěti států Varšavské smlouvy do Československa) v době, kdy již bylo obsazeno pražské letiště, se mu podařilo (spolu s manželkou MUDr. Nonnou Auskou) odletět do Ameriky.[6] Tam získal politický azyl a působil v Novém Mexiku.[4] Auský se v exilu setkával s někdejšími příslušníky ruských protibolševických armád.[4] Také se dlouhodobě (a cíleně) věnoval studiu historie i shromažďování (sběratelství) předmětů souvisejících s ruskými a ukrajinskými dobrovoleckými skupinami, zejména pak s kozáky.[4]

Zájem Auského o tuto oblast vojenské historie se odrazil v tématech několika publikací. Jeho kniha "Vojska generála Vlasova v Čechách: kniha o nepochopení a zradě" vyšla poprvé v exilu (Toronto: nakladatelství Josefa Škvoreckého - Sixty-Eight Publishers, 1980) a po Sametové revoluci 1989 i v česku (1992, 1996, 2005). Další knihy (viz níže) byly věnovány tématice kozáků a dobrovolníků (ustašovci, vlasovci, banderovci, legionáři, židovské legie).

Zpět ve vlasti[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1990 žil Stanislav Auský (spolu se svojí manželkou MUDr. Nonnou Auskou[6]) trvale v Praze.[4] Tady pokračoval ve své badatelské a spisovatelské činnosti: publikoval články v novinách a časopisech a připravoval k tisku své rukopisy napsané v zahraničí.[5] Zemřel 22. listopadu 2010.

Po smrti plukovníka Stanislava Auského byla v prostorách Armádního muzea na Žižkově otevřena expozice s některými sbírkovými předměty z Auského pozůstalosti[3] (např. soubor nášivek východních dobrovoleckých jednotek německé branné moci z doby druhé světové války; soubor odznaků a vyznamenání, které měl Auský ve své sbírce).[4] Vojenský historický ústav (VHÚ) od Auského rodiny získal i Auského odbornou knihovnu[3], čítající na tisíc svazků se slovanskou a vojenskou tematikou.[4]

V Praze na Olšanských hřbitovech (2ob, 18, 173) je umístěn žulový kenotaf (v trávě pod symbolickým pomníkem u masového hrobu příslušníků ROA) připomínající jeho osobu.[2]

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Dne 14. března 1939 vyhlásilo Slovensko nezávislost (Slovenský stát) a na zasedání podkarpatského sněmu bylo rozhodnuto bránit zemi proti případnému maďarskému vpádu. V noci ze 14. na 15. března 1939 vtrhli Maďaři přes podkarpatské hranice, když předtím poslali do Prahy ultimátum, aby československé vojsko vyklidilo do 24 hodin Podkarpatskou Rus. Dne 15. března 1939 pak byla vyhlášena nezávislá republika Karpatská Ukrajina pod správou vlády Júlia Révaye.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Ausky, Stanislav A., 1922 - (Narozen 1922 na Slovensku. Vojenský historik, práce z oboru.) [online]. Databáze autorit [cit. 2018-03-16]. Identifikační číslo: jn19981000165. Dostupné online. 
  2. a b c d e Nápis na žulovém kenotafu umístěném v trávě pod symbolickým pomníkem u masového hrobu příslušníků ROA na Olšanských hřbitovech v Praze (2ob, 18)
  3. a b c VHÚ získalo pozůstalost po plukovníku Auském, jenž mapoval historii protistalinských vojsk i kozáctva [online]. [cit. 2018-03-17]. Dostupné online. 
  4. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u Stanislav A. Auský (1922 - 2010) - Životopis [online]. www.databazeknih.cz [cit. 2018-03-16]. Dostupné online. 
  5. a b c d e f g h i Stanislav Auský (1922 - 2010), Životopis [online]. databáze knih [cit. 2018-03-17]. Dostupné online. 
  6. a b Nonna Auská - Životopis [online]. [cit. 2018-03-16]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]