Karel Bacílek (student)

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Karel Bacílek
Fotografie Karla Bacílka ze žádosti o vydání řidičského průkazu z roku 1939
Fotografie Karla Bacílka ze žádosti o vydání řidičského průkazu z roku 1939
Narození25. března 1920
Zdice, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí24. května 1949
Věznice Pankrác, Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtípopraven
Místo pohřbeníĎáblický hřbitov[1][2] (50°8′16,34″ s. š., 14°28′50,75″ v. d.)
BydlištěTrojická 387/2, Nové Město, 128 00 Praha 2[3]
Vzdělánívyučený číšník; maturita; studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze
Alma materPrávnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Povoláníčíšník; vysokoškolský student práv
Zaměstnavatelrestaurace U zlaté Prahy na Žižkově (Praha)
Domovské městoPraha
TitulJUC.
Politická stranaČeskoslovenská strana (národně) socialistická
Rodičeotec: Karel Bacílek starší
Příbuznísestra
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Bacílek (25. března 1920, Zdice – 24. května 1949, Věznice Pankrác, Praha) byl vyučený číšník a po druhé světové válce student Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Jako příslušník fiktivní protikomunistické odbojové skupiny Pravda zvítězí byl v prosinci 1948 zatčen a na základě vynuceného doznání ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti a ve svých 29 letech popraven.[4]

Život[editovat | editovat zdroj]

Rodina, studia[editovat | editovat zdroj]

Karel Bacílek se narodil 25. března 1920 ve Zdicích, ale rodina se v roce 1936 přestěhovala do Prahy.[3] Otec Karla Bacílka (jmenoval se také Karel) tady získali do nájmu restauraci U zlaté Prahy[p. 1] na Žižkově, kterou provozoval až do roku 1946.[3] Kvůli nemoci musel svoji živnost opustit a restauraci předat. Karlův otec byl řadovým členem sociální demokracie; Karlova matka byla ženou v domácnosti.

Po absolvování obecné školy pokračoval Karel ve středoškolském studiu na reálném gymnáziu v Berouně. Maturitní zkoušku složil ale až v roce 1941 na gymnáziu v Praze.[3] Vyučil se číšníkem a až do roku 1945 vykonával tuto profesi v restauraci u svého otce na Žižkově.[3]

Protektorát[editovat | editovat zdroj]

Během doby, kdy byly zavřeny vysoké školy, pracoval Karel Bacílek mladší v restauraci U zlaté Prahy, kam zavítali občas parašutisté a po krátký čas zde byla ukrývána i část jejich výsadkového materiálu.[5] S parašutisty se ale nejvíce stýkal odbojář Jan Zelenka-Hajský. S jeho synem Janem Radovanem Milíčem Zelenkou (* 12. srpna 1923) se nejspíše znali jak Karel Bacílek mladší, tak i Bacílkova sestra.[5] Po zradě Karla Čurdy byl Jan Zelenka-Hajský prozrazen a při pokusu gestapa jej zatknout 17. června 1942 v jeho pražském bytě v Biskupcově ulici 4 spáchal sebevraždu spolknutím kapsle kyanidu draselného.[6] Jeho syn se ten samý den také otrávil.[7] Po této tragédii u Zelenků byl Karel Bacílek se svojí sestrou ještě v červnu 1942 zatčen pražským gestapem. Oba sourozenci byli odvezeni na řídicí ústřednu gestapa do Petschkova paláce. Při výsleších se gestapo zajímalo o jejich kontakty s Milíčem Zelenkou,[5] nějakou dobu byli vězněni ve věznici na Pankráci, ale po několika dnech byli pro nedostatek důkazů[5] oba propuštěni.[3]

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po skončení druhé světové války se zapsal od podzimu 1945 k vysokoškolskému studiu na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Zájem o vnitřní politiku jej přivedl do řad členů Československé strany (národně) socialistické, kde setrval i po únoru 1948. Obdobně jako jeho otec i Karel Bacílek mladší nelibě nesl nastupující komunistickou totalitu a pošlapávání masarykovských demokratických tradic v Československu.[3][8]

Protikomunistický odboj[editovat | editovat zdroj]

Karel Bacílek starší se s podplukovníkem ve výslužbě Josefem Hruškou setkal v dubnu 1948[8] v pražské restauraci Václava Tichého v Benediktské ulici.[8] Hruška se Bacílkovi staršímu jevil jako osoba odhodlaná ilegálně pracovat proti komunistickému totalitnímu režimu[8] a následně Bacílek Hrušku pozval k sobě domů, kde se s Hruškou seznámil i Bacílkův syn.[8]

Žádný z Bacílků ale netušil, že Hruška není žádný skutečný odbojář, ale že je ve skutečnosti agentem Vojenského obranného zpravodajství (OBZ), jehož řídícím orgánem byl plukovník Richard Mysík z obávaného Reicinova 5. oddělení hlavního štábu.[3] (OBZ podléhalo prostřednictvím KSČ sovětské tajné službě NKVD.[8]) Podplukovník Josef Hruška měl sehrát roli volavky tak, že nejprve vyprovokuje opoziční protikomunistické elementy k fiktivní akci, na jejímž podkladě je bude možné pozatýkat, obvinit, usvědčit a nakonec zlikvidovat.[8] Hruška přesvědčil oba Bacílky, aby ve svém okolí kontaktovali obdobně protikomunisticky smýšlející osoby (nebo již fungující ilegální podvratné skupiny) za účelem shromažďování „zpravodajsky cenných“ informací.[8] Tak se také Karel Bacílek mladší seznámil se svým spolužákem – studentem práv Borisem Kovaříčkem. Ten v té tobě již vedl skutečnou ilegální skupinu Šeřík.[3][8] Důvěřivý Kovaříček připojil svoji skupinu k nově se rodící Hruškově „rozvětvené odbojové skupině“.

Postupem doby se podplukovník Josef Hruška (s plným vědomím svých nadřízených) ocitl v čele rozvětvené volavčí odbojové protikomunistické organizace Pravda zvítězí (PZ), jejímž cílem měl být ozbrojený puč v únoru 1949.[3][8] Jen neuvážené mládí mohlo být omluvou, že idealističtí mladíci neprohlédli včas nereálnost celé připravované akce. Hruška se pasoval do role „vojenského odborníka“, sliboval zajištění zbraní z vlastních zdrojů a ostatní členy ilegální struktury od nelegálního opatřování zbraní odrazoval.[8]

Během této několik měsíců trvající „zpravodajské provokační (kamuflážní) hry“ se do odbojové činnosti postupně zapojovaly nejen další osoby, ale i celé další skupiny.[8] Jednu z nich řídil agent StB Václav Chalupa, pod krycím označením „major Král“.[3] Josef Hruška měl za úkol také navázat styky se špičkami zahraniční emigrace.[8] To byl také důvod, proč byl Karel Bacílek mladší (s Hruškovo vědomím) ilegálně vyslán 7. prosince 1948 mimo Československo a sice do Američany okupované části Německa.[8] S kým zde jednal a zda nešlo též o provokaci ale není úplně jasné.[3] Nicméně Bacílkův zahraniční „výlet“ nepřinesl žádné hmatatelné výsledky.[8]

I když v ilegální volavčí síti uvízlo dostatečné množství „ryb“, OBZ čekalo na „velkou rybu“. Tou se stal generál ve výslužbě Karel Kutlvašr, který se dostavil na jednu konspirační schůzku s Josefem Hruškou do bytu jednoho ze členů skupiny. (Kutlvašr byl odeslán v červnu 1948 do výslužby.) Ačkoliv generál Kutlvašr na schůzce nic nepřislíbil, byla to ona „velká ryba“ a dobrá záminka, jak si s bývalým vojenským velitelem Pražského povstání a nenáviděným důstojníkem konečně a definitivně „vyřídit staré účty“.[8]

Zátah volavčí sítě[editovat | editovat zdroj]

Konec prosince roku 1948 znamenal pro protikomunistické odbojáře uvízlé v Hruškově volavčí síti procitnutí ve formě rozsáhlého zatýkání, které zahrnulo asi dvě stě lidí,[8] mezi nimiž byl i generál Karel Kutlvašr. Karel Bacílek mladší byl zatčen pracovníky StB 17. prosince 1948 ve 22.15.[8] Během následných zostřených (brutálních) výslechů byl přinucen doznat účast na protistátní činnosti.[3][8]

Zatčené osoby (vytěžené ze zátahu v Hruškově volavčí síti) byly rozděleny do několika menších skupin, ale soudu bylo předáno jen několik z nich.[8][p. 2] Osoby v těchto skupinách byly žalovány a souzeny samostatně a hlavou jedné takovéto buňky se stal i Karel Bacílek starší.[3] Karel Bacílek starší byl souzen jako údajný vedoucí jedné skupiny;[8] v červnu 1949 byl odsouzen na 25 let odnětí svobody.[10]

Karel Kutlvašr byl zatčen 18. prosince 1948 a ve stejný den byl zatčen i provokatér Josef Hruška.[8] A tak zatímco Hruška doufal v tučnou odměnu, netušil, že pro OBZ se mezitím stal osobou nepohodlnou (mohl při soudním procesu prozradit pozadí celé volavčí akce).[8] Marně se při výsleších a mučení ve vojenské věznici na Hradčanech (v tzv. „Domečku“) zaštiťoval jménem svého řídícího důstojníka plukovníka Richarda Mysíka.[8] (Mysík doufal, že Hruška hradčanské výslechy nakonec nepřežije, ale opak byl pravdou.[8]) Provokatér Josef Hruška pod nátlakem musel podepsat doznání, že s OBZ hrál dvojí hru a že OBZ ve finále „zradil“.[8]

Štáb ilegální organizace[editovat | editovat zdroj]

Jednou z takovýchto skupin osob byla i ta, kam vyšetřovatelé zařadili Karla Bacílka mladšího, Borise Kovaříčka a podplukovníka Josefa Hrušku (toho se vyšetřovatelé a jeho nadřízení nakonec rozhodli v soudní mašinérii také „semlít“). Jednalo se o skupinu 13 osob a tato skupina byla označována za tzv. štáb ilegální odbojové organizace Pravda zvítězí. [8] Do čela této vykonstruované protistátní skupiny byl vyšetřovateli dosazen generál Karel Kutlvašr. Skupina souzených a obžalovaných obsahovala pět studentů (Karel Bacílek mladší, Ladislav Strejc, Jan Morava, Boris Kovaříček, Miroslav Gregar); čtyři vojáky ve výslužbě (generál Karel Kutlvašr, podplukovník Josef Hruška, štábní kapitán ve výslužbě Ervín Novotný, podplukovník ve výslužbě Jaroslav Nedbálek) jednoho učitele základní odborné školy (Josef Slanina);[8] dále pak pekařského mistra (Zdeněk Loch),[8] ženu v domácnosti organizující přechody do zahraničí (Josefa Straširybková)[8] a nakonec slovenského úředníka (Josef Demeter).[3]

Hlavní líčení[editovat | editovat zdroj]

Ve dnech 12. až 16. května 1949 proběhlo hlavní líčení této 13členné „odbojové skupiny“ před senátem Státního soudu v Praze na Pankráci. Líčení předsedal plukovník justiční služby Dr. Jan Metlička; prokurátorem byl generál justiční služby Jan Vaněk.[3][8] Souzená „třináctka“ byla obviněna ze zločinu velezrady (§ 1 zákona číslo 231/1948 Sbírky) a 4 z nich navíc i z vyzvědačství (§ 5 zákona číslo 231/1948 Sbírky). Celé líčení bylo s vyloučením veřejnosti[8] (příbuzní a přátelé se mohli zúčastnit jen závěrečného vynesení rozsudku). Rozsudky byly rychlé a kruté.[8] Karel Bacílek mladší byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti, ke ztrátě čestných práv občanských a ke konfiskaci celého jmění.[3] Stejně dopadl i student Boris Kovaříček a agent provokatér Josef Hruška; generál Karel Kutlvašr byl odsouzen na doživotí.[3][8]

Poprava[editovat | editovat zdroj]

Symbolický hrob na Ďáblickém hřbitově v Praze

Odvolání odsouzených zamítl v jejich nepřítomnosti Nejvyšší soud v Brně dne 23. května 1949.[8] Žádosti o milost (jako poslední možnou naději) prezident Klement Gottwald (obdobně jako v případě mnoha následujících justičních vražd) neakceptoval.[8] Karel Bacílek mladší spolu s ostatními (Boris Kovaříček, Josef Hruška)[8] byl popraven na dvoře pankrácké věznice 24. května 1949 v 5.30 ráno.[3]

Po popravě bylo jeho tělo předáno do Ústavu pro soudní lékařství Karlovy univerzity v Praze.[8] Jeho ostatky byly pohřbeny do šachtového hrobu na pražském Ďáblickém hřbitově[1][2] v místech, kde se dnes (rok 2022) nachází Památník obětem komunistického režimu, který je součástí Čestného pohřebiště popravených a umučených obětí komunismu v 50. letech 20. století (zřízen v 90. letech 20. století).[11]

Připomínky[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska na rohovém domě viditelná z Rašínova nábřeží
Pamětní deska na rohovém domě viditelná z Trojické ulice
Pamětní deska na budově Právnické fakulty UK v Praze
Celkový pohled na památník obětem komunistického režimu na náměstí Hrdinů v Praze
Soupis jmen 234 obětí komunismu na památníku na náměstí Hrdinů v Praze
  • 1966: Rozhodnutím Městského soudu v Praze ze 4. dubna 1966 byl posmrtně rehabilitován Josef Hruška.[8]
  • 1968: Na základě Zákona číslo 82/1968 Sbírky („O soudní rehabilitaci“)[12] byli v době Pražského jara 1968 in memoriam soudně rehabilitováni jak Karel Bacílek mladší, tak i Boris Kovaříček.[13][8]
  • 1991: Ve Velké aule Karolina měl být 3. července 1991 slavnostně předán rehabilitační akademický titul „Doktor“. Diplom podepsaný děkanem Právnické fakulty doc. JUDr. Valentinem Urfusem a místopředsedou rehabilitační komise doc. JUDr. Vojtěchem Štíchou, CSc. ale nebylo komu předat, neboť se (až do roku 1999) nedostavil žádný blízký příbuzný.[13]
  • 1995: Před aulou vpravo v přízemí Právnické fakulty UK v Praze (na adrese: náměstí Curieových 901/7, 110 00 Praha 1 – Staré Město; GPS souřadnice: 50°5'30.220"N, 14°25'3.570"E) byla v roce 1995 slavnostně odhalena (spolkem českých právníků Všehrd) pamětní deska věnovaná památce právníků a studentů práv, kteří trpěli a umírali v dobách nesvobody při zápasu o prosazování práva a spravedlnosti.[14] Na desce je nápis:[14]
NA PAMÁTKU PRÁVNÍKŮ / A STUDENTŮ PRÁV, / KTEŘÍ TRPĚLI / A UMÍRALI V DOBÁCH / ZÁPASU O PRÁVO / A SPRAVEDLNOST. / VĚNUJE VŠEHRD / 8. KVĚTNA 1995 //

Text na pamětní desce (budova Právnické fakulty UK v Praze), [14]

  • 1999: Poslanec Mgr. Marek Benda podal návrh, aby ke dni 28. října 1999 bylo uděleno státní vyznamenání (Řád Bílého lva III. třídy) Karlu Bacílkovi mladšímu a Borisi Kovaříčkovi.[13] Návrh nedošel naplnění.[13]
  • 2009: Dne 7. dubna 2009 byly uděleny zlaté pamětní medaile Univerzity Karlovy „za statečnost a věrnost spravedlnosti a demokracii“ in memoriam těmto studentům Právnické fakulty Univerzity Karlovy: Karlu Bacílovi mladšímu; Borisi Kovaříčkovi a Veleslavu Wahlovi.[13] Tito studenti byli za druhé světové válka aktivní v protiněmeckém odboji. Po únoru 1948 se stali studentskými oběťmi komunistických monstrprocesů.[13]
  • 2009: V roce 2009 byla vnější fasádě v podloubí vlevo od vchodu do budovy Právnické fakulty UK v Praze (na adrese: náměstí Curieových 901/7, 110 00 Praha 1 – Staré Město; GPS souřadnice: 50°5'30.220"N, 14°25'3.570"E) slavnostně odhalena pamětní deska věnovaná trojici studentů, mezi nimiž je Karel Bacílek mladší.[14] Na desce je nápis:[14]
NA PAMĚŤ STUDENTŮ / PRÁVNICKÉ FAKULTY / UNIVERSITY KARLOVY / POPRAVENÝCH V LETECH / 1949–1950. / KAREL BACÍLEK / * 25. 3. 1920 † 24. 5. 1949 / BORIS KOVAŘÍČEK / * 25. 5. 1927 † 24. 5. 1949 / VELESLAV WAHL / * 15. 5. 1922 † 6. 6. 1950 //

Text na pamětní desce (na budově Právnické fakulty UK v Praze), [14]

  • 2009: Dne 28. října 2009 byla v Praze 4 na náměstí Hrdinů u stanice metra Pražského povstání (před vrchním soudem a Vrchním stát. zastupitelstvím v Praze)[15] odhalena busta Milady Horákové na památníku obětem komunistického režimu. Pomník připomíná nejen Miladu Horákovu ale i dalšich 234 obětí komunismu. Autory žulového pomníku a bronzové busty jsou architekt Jiří Lasovský a akademický sochař Milan Knobloch. Dalšími realizátory díla byli: akademický sochař Jan Bartoš; akademický sochař Ctibor Havelka a Ing. architekt Jiří Kantůrek.[16] Pomník vznikl za výrazné podpory České strany sociálně demokratické. Mezi jmény obětí komunismu jsou uvedena i následující: BACÍLEK KAREL 25.3.1920 - 24.5.1949 a KOVAŘÍČEK BORIS 21.5.1927 - 24.5.1949.[16]
  • 2014: Studenta Karla Bacílka a jeho smrt připomíná „klasická“ kamenná pamětní deska na rohovém domě, kde bydlel (na adrese: Trojická 387/2, Nové Město, 128 00 Praha 2[3])[17] Pamětní deska se nachází na obvodové zdi domu; je viditelná z Rašínova nábřeží a byla odhalena 27. května 2014. Vznikla ze společné iniciativy mezinárodního projektu proti totalitě Mene Tekel, Konfederace politických vězňů, Pražského akademického klubu 48 a městské části Praha 2.[10] Na desce je zlatými písmeny nápis:
V TOMTO DOMĚ ŽIL / KAREL BACÍLEK / OBĚŤ KOMUNISTICKÉ TOTALITY / STUDENT PRÁVNICKÉ FAKULTY UK, / KTERÝ BYL KOMUNISTICKÝM REŽIMEM / VĚZNĚN A VE VĚKU 29 LET POPRAVEN / DNE 24. KVĚTNA 1949 V 5 HODIN 30 MINUT. / MENE TEKEL, MEZINÁRODNÍ PROJEKT PROTI TOTALITĚ / NEZAPOMEŇME! / MĚSTSKÁ ČÁST PRAHA 2 //

Text na pamětní desce, [10]

  • 2017: Dne 27. června 2017 byla odhalena (na adrese: Trojická 387/2, 128 00 Praha 2 – Nové Město; GPS souřadnice: 50°4'13.897"N, 14°24'53.127"E) „moderní“ kovová pamětní deska věnovaná studentu Karlu Bacílkovi. Deska je umístěna vpravo od vchodu do rohového domu; je viditelná z ulice Trojická. Jednalo se o projekt Poslední adresa do České republiky, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů.[18] Odhalení se zúčastnili zástupci českých paměťových institucí (Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika). Výtvarné zpracování pamětní desky – architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.[18] Na desce je nápis:
ZDE ŽIL / KAREL BACÍLEK / STUDENT / NARODIL SE 25. 3. 1920 / ZATČEN 17. 12. 1948 / POPRAVEN 24. 5. 1949 //

Text na pamětní desce, [19][18]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Restaurace U zlaté Prahy se nacházela na adrese Poděbradova 48 na Žižkově, od roku 2023 se ulice jmenuje Hartigova.[5]
  2. ↑ Politický proces v roce 1949 se týkal 66 obžalovaných. Více než polovina z nich byli mladí lidé, většinou studenti ve věku od 17 do 26 let. [9]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b Karel Bacílek (* 25. Březen 1920 – 24. Květen 1949) [online]. web: My Heritage [cit. 2022-06-09]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b Karel Bacílek (25 Mar 1920 - 24 May 1949); Hřbitov Praha-Ďáblice [online]. web: Billion graves com [cit. 2022-06-09]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t Karel Bacílek (1920–1949) [online]. web: Poslední adresa cz [cit. 2022-06-06]. Trojická 387/2, Nové Město, 128 00 Praha 2. Dostupné online. 
  4. ↑ Bacílek, Karel, 1920-1949 [online]. web: Bibliografie dějin Českých zemí [cit. 2022-06-06]. Narozen 25. 3. 1920 ve Zdicích, zemřel 24. 5. 1949 v Praze. Člen protikomunistických odbojových skupin, ve vykonstruovaném procesu odsouzen a popraven.. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e ČVANČARA, Jaroslav; JANÍK, Vlastislav, Ing. Heydrichiáda v ulicích Prahy 3. Příprava vydání Pavla Víšková; redakce Jindra Svitáková. Praha 3: Městská část Praha 3, 2017. 52 s. Kapitola Karel Bacílek (* 28. 5. 1920, Zdice), s. 19. 
  6. ↑ Pomáhal Gabčíkovi i Kubišovi. Jan Zelenka Hajský, sokol, který se raději otrávil. Lidovky.cz [online]. Lidové noviny, 2017-05-15 [cit. 2021-02-18]. Dostupné online. 
  7. ↑ ČVANČARA, Jaroslav. "Ni zisk, ni slávu". Příběh Jana Zelenky-Hajského a jeho sokolské ilegální skupiny Říjen. Paměť a dějiny. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů České republiky, 2012-06-25, roč. VI, čís. 2, s. 16–32. Dostupné online [PDF, cit. 2020-05-20]. ISSN 1802-8241. 
  8. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap KRUPKA, Jaroslav. Hrůzy politických poprav: první oběti dostal na šibenici provokatér, zemřel také [online]. web: Blanenský deník cz, 2020-05-24 [cit. 2022-06-07]. Dostupné online. 
  9. ↑ Karel Bacílek (1920-1949) [online]. web: Mene Tekel cz [cit. 2022-06-06]. Dostupné online. 
  10. ↑ a b c Pamětní deska Karlu Bacílkovi (Praha 2) [online]. web: Pamětní místa [cit. 2022-06-06]. Dostupné online. 
  11. ↑ Památník obětem komunistického režimu [online]. web: Mapy cz [cit. 2022-06-09]. (GPS souřadnice: 50°8'16.344"N, 14°28'50.750"E; 50.1378733N, 14.4807639E). Dostupné online. 
  12. ↑ Zákon č. 82/1968 Sb. (Zákon o soudní rehabilitaci; Částka 26/1968) [online]. web: Zákony pro lidi cz [cit. 2022-06-07]. Platnost od 28.06.1968; účinnost od01.08.1968; Zrušen k 01.07.1990 (119/1990 Sbírky). Dostupné online. 
  13. ↑ a b c d e f g Studenti Karel Bacílek, Boris Kovaříček, Veleslav Wahl – nositelé Zlaté pamětní medaile Univerzity Karlovy in memoriam [online]. web: Iforum cz, 2009-04-07 [cit. 2022-06-06]. Dostupné online. 
  14. ↑ a b c d e f Praha 1; Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv [online]. web: Pamětní místa [cit. 2022-06-09]. Dostupné online. 
  15. ↑ Pomník Milady Horákové [online]. web: Mapy cz [cit. 2022-06-09]. GPS Souřadnice: 50.0566022N, 14.4352303E; 50°3'23.768"N, 14°26'6.829"E. Dostupné online. 
  16. ↑ a b KRÍDLO, Jaroslav, Mgr. Pomník Miladě Horákové a Obětem komunismu [online]. web: Spolek pro vojenská pietní místa (vets), 2014-09-23 [cit. 2022-06-09]. Centrální evidence válečných hrobů: není evidován. Dostupné online. 
  17. ↑ Karel Bacílek (Nové Město) - Student práv, oběť komunistického režimu. [online]. web: ENCYKLOPEDIE PRAHY 2 /OSOBNOSTI /KAREL BACÍLEK [cit. 2022-06-06]. Dostupné online. 
  18. ↑ a b c Pamětní deska Karlu Bacílkovi II (Praha 2) [online]. web: Pamětní místa [cit. 2022-06-06]. Dostupné online. 
  19. ↑ LANZENDORF, Marek. Pamětní deska Karel Bacílek [online]. web: Spolek pro vojenská pietní místa (vets), 2017-07-12 [cit. 2022-06-06]. Umístění: Praha 2, Trojická 387/2; Centrální evidence válečných hrobů: není evidován. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOREL Jaroslav; Šimánková Alena; BABKA Lukáš (Editor: Monika Kipeťová). Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. Vydání 1. Praha 2004; Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 10 (Sešity; Díl III.); Náklad 3000 výtisků; Neprodejné; ISBN 80-86621-06-5.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_Bacílek_(student)&oldid=23548076“