Jiří Pelikán (politik)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jiří Pelikán
Narození 7. února 1923
Olomouc
Úmrtí 26. června 1999 (ve věku 76 let)
Řím
Povolání politik, spisovatel a novinář
Ocenění medaile Za zásluhy
Politická příslušnost Komunistická strana Československa
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jiří Pelikán (7. února 1923 Olomouc26. června 1999 Řím) byl český novinář, publicista, český komunistický funkcionář a pozdější italský politik, někdejší generální tajemník Mezinárodního svazu studentstva a pozdější Generální ředitel Československé televize, vydavatel exilového časopisu Listy, italský politik a poslanec Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu, syn sochaře Juliuse Pelikána ml..

Stručný životopis[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z umělecké rodiny a celý život byl levicově orientovaným intelektuálem a reformním komunistou. Za 2. světové války byl 5 měsíců vězněn nacistickým gestapem, po propuštění z vězení se od roku 1941 až do konce války skrýval na neznámém místě (ukrýval se na Kořenci /Boskovicko/, kde má v místním muzeu pamětní síň, zachycující jeho život a působení v této obci). Proto byla uvězněna jeho matka, která zahynula v koncentračním táboře. Po válce se stal aktivním mládežnickým a svazáckým funkcionářem, pracoval jako funkcionář Národní fronty a ÚV KSČ. On sám si později vyčítal, že byl spoluzodpovědný za vyhazování studentů z vysokých škol po únoru 1948, protože stál v čele tzv. vyakčňovací komise, která měla na svědomí vyhození tisíců vysokoškoláků.[1] Jeho aparátnická kariéra vyvrcholila tím, že v letech 19551963 zastával funkci generálního tajemníka a předsedy prokomunisticky orientovaného Mezinárodního svazu studentstva. Na počátku 60. let 20. století byl jmenován do funkce ústředního ředitele Československé televize, kde v roce 1968 zastával silně reformní postoje. I díky němu televize mnohem svobodněji informovala veřejnost o tehdejším politickém dění. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 byl „odsunut“ do diplomatických služeb a stal se kulturním atašé československého velvyslanectví v Itálii. V roce 1969 se odmítl vrátit do vlasti, za což byl doma zbaven poslaneckého mandátu.[2] V Itálii požádal o politický azyl a hned se zapojil do místního politického dění. V roce 1977 získal italské občanství a od roku 1979 působil po dvě volební období (znovu zvolen 1984) jako poslanec Evropského parlamentu za italskou socialistickou stranu. Po roce 1990 působil krátce jako poradce československého prezidenta Václava Havla.

Státní bezpečnost[editovat | editovat zdroj]

Spolupráce[editovat | editovat zdroj]

V dubnu 2009 byla zveřejněna informace, že na začátku 60. let 20. století spolupracoval se Státní bezpečností (StB). Pomáhal jí vylákat německého představitele studentského hnutí Dietera Konieckého do východního Berlína, kde byl zatčen východoněmeckou policií a tajně dopraven do Prahy. Koniecki byl následně v květnu 1961 v Československu odsouzen v neveřejném procesu k deseti letům vězení za špionáž.[3][4]

Pronásledování[editovat | editovat zdroj]

V roce 1974 se jej StB pokusila neúspěšně zabít nebo zranit prostřednictvím výbušné zásilky ve formě fingovaného balíku.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PELIKÁN Jiří
  2. Zápis z jednání Sněmovny lidu Federálního shromáždění dne 16. října 1969, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online.
  3. MfD:Disident a novinář Jiří Pelikán pracoval pro StB
  4. http://zpravy.idnes.cz/znamy-disident-jiri-pelikan-pomahal-stb-unest-cloveka-ze-zapadu-pwd-/domaci.asp?c=A090421_184235_domaci_js
  5. Jarmila Cysařová: Římský atentát před pražským soudem, Listy, 1/2004

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • F. Caccamo, Jiří Pelikán a jeho cesta socialismem 20. století, Praha 2008, ISBN 978-80-7239-226-1.
  • Inventario del Fondo Jiri Pelikan [Quaderni dell’Archivio storico 8], Roma 2003.
  • Jiří Pelikán, Io, esule indigesto. Il Pci e la lezione del ’68 di Praga, ed. Antonio Carioti, Milano 1998.
  • Jiří Pelikán, Il fuoco di Praga. Per un socialismo diverso, Milano 1978

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]