Miskolc

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Miškovec
Miskolc
MontageMiskolc.jpg
Miškovec – znak
znak
Miškovec – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška130 m n. m.
Časové pásmo+1
StátMaďarskoMaďarsko Maďarsko
RegionBorsod-Abaúj-Zemplén
ŽupaBorsod-Abaúj-Zemplén
OkresMiskolc
Administrativní dělení14 městských částí
Miskolc
Miskolc
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha236,68 km²
Počet obyvatel150 695 (2021)[1]
Hustota zalidnění636,7 obyv./km²
Etnické složeníMaďaři (85 %), Romové, Němci, Slováci
Náboženské složenířímští katolíci 24 %, kalvinisté 15 %, řečtí katolíci 4 %, luteráni 1 %; bez vyznání 18 %
Správa
StatusŽupní sídlo, město s župním právem
StarostaPál Veres (od 2019)
Vznik1365
Oficiální webmiskolc.hu
Adresa obecního úřaduVárosház tér 8.
3500 Miskolc
Telefonní předvolba(+36) 46
PSČ3500–3549
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Miskolc [miškolc], česky Miškovec[2] je město v severním Maďarsku, administrativní centrum župy Borsod-Abaúj-Zemplén. Město má rozlohu 236,68 km². Žije zde přibližně 151 tisíc[1] obyvatel. Leží na říčce Szinva při jejím ústí do Slané, na východním úpatí pohoří Bukové hory nad Velkou uherskou nížinou. Miškovec je čtvrtý největší město Maďarska a jedno z jeho center těžkého průmyslu.

Název[editovat | editovat zdroj]

Název města je slovanského původu, odvozen je od zdrobněliny jména Michal v podobě Miško. Odtud byl také do slovenštiny převzat jako Miškovec. Maďaři jej přejali v podobě Miskoc již v 10. století, první zmínka o tomto jméně je z roku 1210.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Dřevěný kostel

Oblast byla obydlená už od starověku. Prvními obyvateli Miškovce byli Keltové. Oblast byla obsazená Maďary v 9. století.

Město se rychle vyvíjelo. V roce 1365 mu král Ludvík I. udělil status královského města. V téže době byl renovován tehdejší hrad Diósgyőr. Koncem 15. století žilo v Miskolci už 2000 obyvatel.

Turci vypálili Miškovec v roce 1544. Později jej obsadili. Během období osmanské nadvlády nad městem jeho rozvoj stagnoval, počet obyvatel Miskolce se v té době pohyboval zhruba na srovnatelné úrovni s Košicemi.

Během maďarského povstání proti Habsburkům císařské síly v roce 1707 plenily a pálily město. O čtyři roky později polovina populace podlehla epidemii cholery. Miškovec se zotavil rychle a období prosperity začalo znovu. V témže století zde stál pivovar, pila a papírna a pšenice se zpracovávala v patnácti vodních mlýnech.

Roku 1820 byla postavena nová budova župního úřadu.

V roce 1878 město zasáhla rozsáhlá povodeň. V závěru 19. století prožíval Miskolc stavební boom, stejně jako zbytek celého tehdejšího Uherska. V roce 1870 sem byla zavedena železnice. Díky tomu zde vznikla celá řada reprezentativních staveb, mezi které patří např. divadlo, radnice a další. Zavedeno bylo i telefonní spojení a veřejné osvětlení plynovými lampami. Roku 1897 vyjely poprvé do miskolckých ulic tramvaje. Roku 1902 byla otevřena místní věznice. V roce 1910 měl téměř padesát tisíc obyvatel.

Po Trianonské smlouvě v roce 1920 ztratilo Maďarsko oblast dnešního Slovenska a Miškovec se stal jediným regionálním střediskem severního Maďarska. Na přelomu let 1918 a 1919 byl v souvislosti s konfliktem mezi nově vzniklým Československem a Maďarskem krátce obsazen československým vojskem. Československá delegace na Pařížské mírové konferenci pracovala s možností připojení Miskolce k ČSR (jednalo se o relativně maximalistickou variantu), ta však byla západními mocnostmi. Jižní hranice Slovenska tak byla určena jižně od měst Tornaľa a Moldava nad Bodvou. Finální změny hranic a vznik Miškovce jako nového regionálního centra (nahradil roli, která původně připadala Košicím) byly jedním z důvodů značného růstu počtu obyvatel během třicátých a čtyřicátých let. Do Miskolce přišla řada Maďarů, kteří se rozhodli z nově československého území odejít. Již v 30. letech bylo rozhodnuto o rozvoji těžkého průmyslu v lokalitě.

Během druhé světové války bylo místní židovské obyvatelstvo nahnáno do ghetta a později odvezeno transporty v polovině června 1944 do vyhlazovacích táborů. V létě 1944 byl Miškovec také bombardován spojeneckým letectvem. Dne 4. prosince 1944 město osvobodila Rudá armáda. Během několika válečných let bylo zničeno 350 budov a 7150 dalších bylo vážně poškozeno.

Hned po skončení války byla zahájena obnova Miškovce. Roku 1949 dosáhl počet obyvatel sta tisíc. Administrativně bylo město rozšířeno připojením okolních obcí Diósgyőr, Hejőcsaba, Görömböly, Szirmá a Hámor. Původně Hornická akademie, která sem přesídlila z Banské Štiavnice, byla transformována na Technickou univerzitu těžkého průmyslu. Poslední rozšíření území Miškovce bylo realizováno v roce 1981 připojením obce Bükkszentlászló.

Tiské nádraží v 60. letech 20. století.

Obnova města po válce se soustředila hlavně na obnovu průmyslových kapacit, které byly ničeny bombardováním v závěru války a na jejich rozšíření. Hutní závod v Diósgyőru byl roku 1953 pojmenován na počest Vladimira Lenina. V roce 1955 byl podnik rozšířen a roku 1982 byla dokončena nová slévárna. V době své největší slávy zaměstnával až 18 000 lidí a produkoval milion tun oceli ročně. Vzhledem k vysokým cenám oceli na světových trzích v uvedené době[zdroj?] získával maďarský stát nemalé prostředky z výroby přímo v Miškovci. Velký počet průmyslových podniků umožnil hospodářský rozvoj celého regionu. Město se stalo významným centrem, kam za prací dojížděly tisíce lidí; Miskolc byl po Budapešti druhým největším městem v zemi, kam dojíždělo nejvíce pracovníků.

V 80. letech došlo k přirozenému vrcholu přírůstku počtu obyvatel Miskolce. Ten dosahoval 208 tisíc obyvatel a od té doby setrvale klesá.

90. léta způsobila úpadek těžkého průmyslu v Miskolci. Populace města začala klesat a Debrecen se stal druhým nejlidnatějším městem v zemi. Jen od roku 1990 do roku 2015 poklesl počet obyvatel Miskolce o třicet sedm tisíc lidí; především kvůli stárnutí obyvatelstva, ale také i kvůli vystěhovalectví a suburbanizaci. Od roku 2000 probíhá v Miskolci proces transformace, který jej proměnil z příběhu o ocelovém městě na centrum kultury a cestovního ruchu.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

V Miskolci žilo roku 2011 167 754 lidí, což je cca čtvrtina obyvatelstva celé župy. Podíl obyvatel ve věku do 19 let byl v témže roce 20 % a osob nad 60 let potom 24 %. Vzhledem k úbytku obyvatelstva, který je po roce 1990 dlouhodobým trendem, se počítá, že by do roku 2025 obyvatelstvo města kleslo na 145 000 lidí. Dnes zde žije méně lidí, než v roce 1970.

84,62 % Miškovčanů se hlásí k maďarské národnosti, cca 3 % k romské, zhruba půl procenta k německé a menší části potom k slovenské, rumunské apod.

49 % obyvatel města se nehlásí k žádné církvi. Nejvíce zastoupena je Římskokatolická církev. Kromě katolických kostelů se v Miskolci nicméně nachází i reformovaný a řeckokatolický kostel.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Střed města.

Průmyslová tradice Miskolce byla zahájena již za Rakousko-Uherska. Rozsáhlé investice např. do metalurgie, byly učiněny ale až po roce 1945. V 80. letech 20. století místní továrna zaměstnávala osmnáct tisíc dělníků a produkovala přes milion tun kovu. Těžký průmysl představoval dominantní oblast v zaměstnanosti místního obyvatelstva až do roku 1989. Poté došlo k hospodářské transformaci, ve které má ale město všechny neduhy i těch ostatních, které se vypořádávají s dědictvím těžkého průmyslu – vysokou nezaměstnaností apod.

Kultura a památky[editovat | editovat zdroj]

Jezuitská škola na panelákovém sídlišti

Dominantou města je na hoře Avas stojící gotický kostel se zvonicí, jež každých 15 minut vyzvání. Blízko chrámu je rozhledna, ze které je krásny pohled na město. V Miškovci je spousta zajímavých chrámů, kostelů a měšťanských domů a muzeí.

Hodnotná je také městská synagoga, která čeká na svou rekonstrukci v horních patrech takřka netknuta od 2. světové války, proto má jedinečnou atmosféru.

Zajímavou fasádu má také Dům lesnictví. Ačkoliv byla stavba postavena až ve 20. letech 20. století, svoji historizující fasádou odkazuje na středověkou uherskou architekturu. Dle některých zdrojů byla inspirována Thurzovým domem v Levoči.

Navštěvována je i nedaleká lokalita Lillafüred.

Ve městě se nachází rovněž Dům umění (otevřen roku 2009), svoji pobočku zde má i maďarské národní divadlo.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Do města vede dálnice M30 (úsek k Miskolci byl dokončen roku 2004). Město má dvě významné železniční stanice: Tiszai pályaudvar (Tiské nádraží) a Gömöri pályaudvár (Gemerské nádraží) a malé letiště. To není přístupné široké veřejnosti, má jen zatravněnou ranvej a slouží pro účely sportovního letectví.

Městská doprava[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Tramvajová doprava v Miskolci.

Veřejnou dopravu v Miškovci poskytuje společnost Miskolc Városi Közlekedési, vlastněný místní správou. Ve městě je 45 autobusových linek a 2 tramvajové linky. První tramvaj vstoupila do služby 10. července 1897, první naplánovaná autobusová linka odstartovala 8. června 1903. Dnes je veřejná doprava v Miškovci jedna z nejlepších v Maďarsku.[zdroj?] V Miškovci jezdí mimo jiné i tramvaje české výroby typu 26T, jejími předchůdci byly tramvaje české výroby typu KT8D5.[3][4]

Školství[editovat | editovat zdroj]

První škola stála ve městě již v 15. století. V současné době je nejstarší ve městě působící školou Gymnázium Ference Földese. V Miskolci stojí 35 základních škol a 22 středních škol.

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Magyarország közigazgatási helynévkönyve, 2021. január 1.. Budapešť. 14. srpna 2021. Dostupné online. [cit. 2021-08-14]
  2. Internetová jazyková příručka [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i, 2008–2021. Heslo Miškovec. 
  3. Cestující v maďarském Miskolci se budou vozit v tramvajích z Plzně. iDNES.cz [online]. 2013-06-04 [cit. 2020-11-11]. Dostupné online. 
  4. První tramvaj KT8D5 z maďarského Miskolce dorazila do Prahy. Československý Dopravák [online]. 2016-01-11 [cit. 2020-11-11]. Dostupné online. (česky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Andrea Kristóf: The Development Path of the Miskolc Agglomeration (1970–2015) (anglicky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]