Nagykanizsa
| Nagykanizsa | |
|---|---|
 Nagykanizsa, Alžbětino náměstí (Erzsébet tér) se sochou císařovny | |
 znak  vlajka | |
| Poloha | |
| Souřadnice | 46°27′ s. š., 16°59′ v. d. |
| Stát |  Maďarsko |
| Župa | Zala |
| region | Západní Zadunají (Nyugat-Dunántúl) |
  Nagykanizsa | |
| Rozloha a obyvatelstvo | |
| Rozloha | 148,40 km² |
| Počet obyvatel | 50 918 (2007) |
| Hustota zalidnění | 343,1 obyv./km² |
| Etnické složení | Maďaři |
| Správa | |
| Starosta | István Marton |
| Oficiální web | www |
| PSČ | 8800 |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Nagykanizsa (česky Velká Kaniža[zdroj?], německy Groß-Kanizsa či Großkirchen, dříve též: maďarsky Kanizsa, německy Kanischa, chorvatsky Kaniža, turecky Kanije) je maďarské město ležící v župě Zala v regionu Západní Zadunají v jihozápadní části země. Leží na průplavu, spojujícím řeku Zala s Murou.
Historie[editovat | editovat zdroj]
Původně zde sídlili Keltové, Římané, Avaři a Slované.
První zmínka o městě s názevm Knysa pochází z roku 1245. Původ jména je (západo- nebo jiho)slovanského původu s významem „kníže“ (srov. srbské knez).
Na počátku 14. století postoupil král Karel Robert z Anjou tuto oblast rodu Kanizsayů, kteří postavili západně od dnešního centra hrad. Po pádu Szigetváru v roce 1566 byl hrad opevněn, ale i přes obranu pod vedením Györgye Thury byl Turky zabrán a zůstal po 90 let jejich oblastním sídlem.
Teprve po druhém tureckém obléhání Vídně na konci 17. století přišla smělá habsburská protiofenzíva, která přinesla definitivní opětovné získání částí Uherska zabraných Turky. Ta znamenala také osvobození pro Kaniži. Dne 13. dubna 1690 vydala zcela obklíčená a od přísunu potravin odříznutá turecká posádka město, výměnou za slib míru, který křesťané skutečně dodrželi. [1]
V polovině 19. století byla Nagykanizsa s 13 000 obyvateli nejlidnatějším městem v župě Zala. Od roku 1860 vede do Nagykanizsy i železnice; postavená nejprve z dnes slovinského Pragerska a později doplněna i o úsek do Budapešti. Průmysl se však rozvíjel v Nagykanizse ještě předtím. Již ve 40. letech 19. století zde byla postavena Weiserova továrna na výrobu různých strojů. Železnice však učinila z města důležitou zastávku na cestě z Budapešti do Chorvatska a směrem k pobřeží Jaderského moře. V 90. letech 19. století byl zprovozněn pivovar, dále továrna na kartáče, lihovar a cihelna. Značný rozvoj zaznamenalo i školství; od roku 1867 zde bylo otevřené gymnázium. V roce 1886 byla zřízena průmyslová učňovská škola. Roku 1885 byla zprovozněna i první nemocnice. Začaly vycházet pravidelné noviny a časopisy. V roce 1860 mělo město 18 000 obyvatel a roku 1910 už 28 000.
V roce 2010 byl vyhlášen projekt rozsáhlé přestavby a renovace historického jádra.
Osobnosti města[editovat | editovat zdroj]
- Lajos Balázsovits (* 1946), herec
- Hermine Braga-Jaff (1857–1940), operní zpěvačka a pedagožka
- Eugenie Erdösyová (1860–1886), divadelní herečka a zpěvačka
- Ferenc Farkas (1905–2000), hudební skladatel
- François Fejtő (1909–2008), historik, publicista a spisovatel
- András Flumbort (* 1984), šachista
- Géza Herczeg (1888–1954), novinář, ministerský rada, autor divadelních her a filmů (oceněn Oscarem)
- Rod Kanizsayů, šlechtický rod z Nagykaniže, vymřelý roku 1571
- István Kónya (* 1962), loutnista
- Rudolf Pajér, urozený pán von Mayersberg (1858–1934), admirál rakousko-uherského válečného loďstva
- Kanijeli Siyavuş Paša, osmanský velkovezír v letech 1582 až 1593
- Sigmund Romberg (1887–1951), hudební skladatel
- Johann Schnitzler (1835–1893), medik, otec Arthura Schnitzlera
- Györgyi Székely-Marvalics (1924–2002), šermířka
- Szabina Tálosiová (* 1989), fotbalistka
- Gyözö Zemplén (1879–1916), fyzik
- László Zombory (1883–?), malíř
Partnerská města[editovat | editovat zdroj]
Akko, Izrael
Covasna, Rumunsko
Čakovec, Chorvatsko
Gleisdorf, Rakousko
Kazanlak, Bulharsko
Puchheim, Německo
Salo, Finsko
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Srov. Othmar Pickl: Die Kapitulation der Festung (Nagy) Kanisza der „Hauptfestung des Osmanischen Reiches“ am 13. April 1690 (zum 300. Jubiläum der Kapitulation der letzten türkischen Garnison Transdanubiens). In: Kulönteneyomat. Zalai Múzeum 4 (1992), 85–93.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Nagykanizsa na Wikimedia Commons
