Nagykanizsa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Nagykanizsa
Nagykanizsa, Alžbětino náměstí (Erzsébet tér) se sochou císařovny
Nagykanizsa, Alžbětino náměstí (Erzsébet tér) se sochou císařovny
Nagykanizsa – znak
znak
Nagykanizsa – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
StátMaďarskoMaďarsko Maďarsko
ŽupaZala
regionZápadní Zadunají (Nyugat-Dunántúl)
Nagykanizsa
Nagykanizsa
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha148,40 km²
Počet obyvatel50 918 (2007)
Hustota zalidnění343,1 obyv./km²
Etnické složeníMaďaři
Správa
StarostaIstván Marton
Oficiální webwww.nagykanizsa.hu
PSČ8800
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nagykanizsa (česky Velká Kaniža[zdroj?], německy Groß-Kanizsa či Großkirchen, dříve též: maďarsky Kanizsa, německy Kanischa, chorvatsky Kaniža, turecky Kanije) je maďarské město ležící v župě Zala v regionu Západní Zadunají v jihozápadní části země. Leží na průplavu, spojujícím řeku ZalaMurou.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Nagykanizsa, náměstí císařovny Alžběty a radnice v centru města

Původně zde sídlili Keltové, Římané, AvařiSlované.

První zmínka o městě s názevm Knysa pochází z roku 1245. Původ jména je (západo- nebo jiho)slovanského původu s významem „kníže“ (srov. srbské knez).

Na počátku 14. století postoupil král Karel Robert z Anjou tuto oblast rodu Kanizsayů, kteří postavili západně od dnešního centra hrad. Po pádu Szigetváru v roce 1566 byl hrad opevněn, ale i přes obranu pod vedením Györgye Thury byl Turky zabrán a zůstal po 90 let jejich oblastním sídlem.

Teprve po druhém tureckém obléhání Vídně na konci 17. století přišla smělá habsburská protiofenzíva, která přinesla definitivní opětovné získání částí Uherska zabraných Turky. Ta znamenala také osvobození pro Kaniži. Dne 13. dubna 1690 vydala zcela obklíčená a od přísunu potravin odříznutá turecká posádka město, výměnou za slib míru, který křesťané skutečně dodrželi. [1]

Osobnosti města[editovat | editovat zdroj]

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Srov. Othmar Pickl: Die Kapitulation der Festung (Nagy) Kanisza der „Hauptfestung des Osmanischen Reiches“ am 13. April 1690 (zum 300. Jubiläum der Kapitulation der letzten türkischen Garnison Transdanubiens). In: Kulönteneyomat. Zalai Múzeum 4 (1992), 85–93.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]