Nagykanizsa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Nagykanizsa
Nagykanizsa, Alžbětino náměstí (Erzsébet tér) se sochou císařovny
Nagykanizsa, Alžbětino náměstí (Erzsébet tér) se sochou císařovny
Nagykanizsa – znak
znak
Nagykanizsa – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
StátMaďarskoMaďarsko Maďarsko
ŽupaZala
regionZápadní Zadunají (Nyugat-Dunántúl)
Nagykanizsa
Nagykanizsa
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha148,40 km²
Počet obyvatel50 918 (2007)
Hustota zalidnění343,1 obyv./km²
Etnické složeníMaďaři
Správa
StarostaIstván Marton
Oficiální webwww.nagykanizsa.hu
PSČ8800
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nagykanizsa (česky Velká Kaniža[zdroj?], německy Groß-Kanizsa či Großkirchen, dříve též: maďarsky Kanizsa, německy Kanischa, chorvatsky Kaniža, turecky Kanije) je maďarské město ležící v župě Zala v regionu Západní Zadunají v jihozápadní části země. Leží na průplavu, spojujícím řeku ZalaMurou.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Nagykanizsa, náměstí císařovny Alžběty a radnice v centru města

Původně zde sídlili Keltové, Římané, AvařiSlované.

První zmínka o městě s názevm Knysa pochází z roku 1245. Původ jména je (západo- nebo jiho)slovanského původu s významem „kníže“ (srov. srbské knez).

Na počátku 14. století postoupil král Karel Robert z Anjou tuto oblast rodu Kanizsayů, kteří zde postavili hrad. Stále se blížící turecké nebezpečí mělo značný vliv na toto město – při prvním obléhání Vídně byla Kanizsa vypleněna Osmany postupujícími dále na sever. Vpády Turků a loupeže byly stále častější Po pádu Szigetváru v roce 1566 byl hrad zmodernizován, ale i přes obranu pod vedením Györgye Thury byl Turky v roce 1600 zabrán[1] a zůstal po 90 let jejich oblastním sídlem. Stejně jako v případě Egeru nedokázali Habsburkové vyjednat předání města při mírových jednáních s Turky na počátku století.[2] Do ruin místního hradu byla nastěhována posádka, čítající něco přes tři a půl tisíce tureckých vojáků. Ve městě působili dále muezzín a jeden učitel. Obraz města pod tureckou mocí podal cestovatel Evliya Çelebi, který poznamenal existenci vícepatrových domů (postavených většinou ze dřeva), náboženské školy (medresy) a dvou lázní. Kromě porobeného maďarského obyvatelstva zde tehdy žili příslušníci dalších národů Osmanské říše, např. jižní Slované.

Teprve po druhém tureckém obléhání Vídně na konci 17. století přišla smělá habsburská protiofenzíva, která přinesla definitivní opětovné získání částí Uherska zabraných Turky. Ta znamenala také osvobození pro Kaniži. Dne 13. dubna 1690 vydala zcela obklíčená a od přísunu potravin odříznutá turecká posádka město, výměnou za slib míru, který křesťané skutečně dodrželi. [3]

V polovině 19. století byla Nagykanizsa s 13 000 obyvateli nejlidnatějším městem v župě Zala. Od roku 1860 vede do Nagykanizsy i železnice; postavená nejprve z dnes slovinského Pragerska a později doplněna i o úsek do Budapešti. Průmysl se však rozvíjel v Nagykanizse ještě předtím. Již ve 40. letech 19. století zde byla postavena Weiserova továrna na výrobu různých strojů. Železnice však učinila z města důležitou zastávku na cestě z Budapešti do Chorvatska a směrem k pobřeží Jaderského moře. V 90. letech 19. století byl zprovozněn pivovar, dále továrna na kartáče, lihovar a cihelna. Značný rozvoj zaznamenalo i školství; od roku 1867 zde bylo otevřené gymnázium. V roce 1886 byla zřízena průmyslová učňovská škola. Roku 1885 byla zprovozněna i první nemocnice. Začaly vycházet pravidelné noviny a časopisy. V roce 1860 mělo město 18 000 obyvatel a roku 1910 už 28 000. Pivovarský průmysl a později také těžba nafty se ukázaly být dominantními oblasti průmyslu v meziválečném období, byť vznik nových hranic trianonskou smlouvou způsobil Maďarsku značné ekonomické škody.

Dne 1. dubna 1945 bylo město osvobozeno jednotkami Rudé armády s pomocí armády bulharské. Poválečná obnova byla nesnadná a 50. léta hospodářsky složitá. Vzhledem k politické roztržce mezi zeměmi Východního bloku se sousední Jugoslávií došlo k útlumu hospodářských vztahů i dopravy, což se samotné Nagykanizsy, vzdálené jen 15 km od hranice se současným Chorvatskem, velmi dotklo. V období až do pádu komunistického režimu bylo město do jisté míry modernizováno, v severní části byla vybudována rozsáhlá továrna na výrobu žárovek (dokončená roku 1965). Na jeho východním okraji vznikla např. panelová sídliště (Keleti városrész).

Po roce 1990 a politických změnách se město stalo opět sídlem župy.

V roce 2010 byl vyhlášen projekt rozsáhlé přestavby a renovace historického jádra.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

K 1. lednu 2011 ve městě žilo 49 026 obyvatel, což činí 17,4 % veškerého obyvatelstva župy Zala. Počet obyvatel od roku 1990 setrvale klesá. Podle údajů ze sčítání lidu z roku 2008 se cca 4 % obyvatel města hlásí k některé národnostní menšině (chorvatské, romské nebo německé).

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Ve středu města stojí muzeum György Thúryho.

Nápadnou stavbou ve stylu maďarské secese je Bogenriederův palác.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Severně od města prochází dálnice M7, která směřuje na severovýchod do Budapešti a na jihozápad do chorvatské metropole Záhřebu. Město je také uzlem několika železničních tratí, z nichž ta hlavní sleduje stejný směr, jako uvedená dálnice. Kromě toho sem směřuje trať regionálního významu z města Zalaegerszeg.

Jihozápadně od města se také nachází letiště. Jeho význam je ale malý, má pouze jednu zatravněnou ranvej.

Osobnosti města[editovat | editovat zdroj]

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. CARTLEDGE, Brian. The will to survive: A history of Hungary. Londýn: Hurst & Company, 2006. ISBN 978-184904-112-6. S. 101. (angličtina) 
  2. CARTLEDGE, Brian. The will to survive: A history of Hungary. Londýn: Hurst & Company, 2006. ISBN 978-184904-112-6. S. 103. (angličtina) 
  3. Srov. Othmar Pickl: Die Kapitulation der Festung (Nagy) Kanisza der „Hauptfestung des Osmanischen Reiches“ am 13. April 1690 (zum 300. Jubiläum der Kapitulation der letzten türkischen Garnison Transdanubiens). In: Kulönteneyomat. Zalai Múzeum 4 (1992), 85–93.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]