Salgótarján

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Salgótarján
Pohled na město
Pohled na město
Salgótarján – znak
znak
Salgótarján – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška220–500 m n. m.
Časové pásmo+1
StátMaďarskoMaďarsko Maďarsko
RegionSeverní Maďarsko
ŽupaNógrád
OkresSalgótarján
Administrativní dělení7 městských částí
Salgótarján
Salgótarján
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha100,80 km²
Počet obyvatel32 304 (2021)[1]
Hustota zalidnění320,5 obyv./km²
Etnické složeníMaďaři
Náboženské složeníKřesťanství
Správa
StatusŽupní sídlo, město s župním právem
Starostadr. Melinda Sztrémi
Oficiální webwww.salgotarjan.hu
Telefonní předvolba(+36) 32
PSČ3100
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Salgótarján [š-] (slovensky a česky Šalgov-Tarjany, německy Schalgotarjan) je město v severním Maďarsku, hlavní město župy Nógrád (Novohrad). Leží u hranic se Slovenskem a žije zde okolo 34 000 obyvatel.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Město se prostírá v pohoří Cserhát (Cerová vrchovina), v sevřeném údolí Tarjánského potoka (přítok Zagyvy). Jeho okolí je kopcovité a lesnaté, s mnoha zříceninami a rozhlednami. Nejvyšším bodem území města je pohraniční vrch Karanč (725 m n.m.), dalšími jsou Szilváskő (628 m), Salgó (625 m), Somlya (584 m), Pécs-kő (543 m). Údolí klesá na úroveň 210 m – z tohoto pohledu je Salgótarján nejvýše položeným maďarským župním městem.

Městem prochází státní silnice č. 21 a souběžně vedená železnice, obojí na trase Hatvan – Somoskőújfalu (hraniční přechod) – Fiľakovo – Lučenec. Odbočuje silnice č. 22 směr Szécsény – Balassagyarmat.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Sídlo má historii od středověkých dob, ale dlouho se jednalo pouze o nevýznamnou vesnici na cestě z Hatvanu do Lučence. Název je složenina ze staromaďarských slov salgó „svítící“ (název vrchu a hradu severovýchodně od města) a Tarján, což je jméno maďarského kmene, který tuto oblast v době raného středověku dobyl. Ve 13. století tu vznikl hrad a byl tu i kostel. Ve století čtrnáctém byl jeho vlastníkem rod Szécsényiů.

V 17. století byl hrad opuštěn, ale ani po příchodu nových osadníků se vesnice výrazněji nerozvíjela. Stála zde kovárna a mlýn, žilo tu dle tehdejších záznamů 247 obyvatel. Po obléhání hradu Fiľakovo v roce 1682 byla osada po nějakou dobu opět opuštěná, neboť se místní rozutekli do vzdálenějších krajů, kde nehrozilo turecké nebezpečí. V 18. století bylo město znovu zalidněno, byť jen malým počtem kolonistů. Objevili se zde kromě Maďarů také Slováci a Rusíni. Po vyhnání Turků se místo dostalo do držení hraběte Ottó Kristófa Volkra, kterého po jeho smrti bez dědice získal na počátku 18. století baron Ferenc Szluha.

V roce 1821 vyhořel místní kostel. Ten byl následně v 60. letech 19. století obnoven, přestavěn a rozšířen.

Mnohé se změnilo s nástupem průmyslové revoluce a objevením uhlí v této lokalitě. Naleziště lignitu bylo objeveno v roce 1850. V polovině 19. století začal prudký rozvoj a příliv nových obyvatel, kteří se sem stěhovali za prací. Ti však nebyli vždy Maďaři, přicházela i nemalá část příslušníků jiných národností tehdejšího Slovenska. Díky jednotnému školství však byli postupně maďarizováni. V roce 1867 sem byla přivedena železnice z Pešti přes Hatvan, nicméně uhelný důl a průmyslový rozvoj města již probíhaly po nějakou dobu. Vznikla i sklárna a ocelárna.

V roce 1922 získal Salgótarján status města. Během druhé světové války zde došlo k nějakým škodám, podařilo se je ale rychle napravit. Po územněsprávní reformě v roce 1950 se dokonce stal župním městem (do té doby byl střediskem župy Nógrád menší Balassagyarmat, přesun institucí byl dokončen roku 1952). Po několik dalších dekád město prosperovalo coby středisko těžkého průmyslu, byla k němu připojena řada okolních vesnic a vznikla velká sídliště. Mezi jedno z nich patří např. i sídliště Kemerovo pojmenované po ruském městě, s nímž udržoval Salgótarján partnerské vztahy. Další bylo Banskobystrické sídliště nebo Gorkého sídliště. V podobě panelového souboru bylo vybudováno i nové centrum města s hlavním náměstím (maďarsky Fő tér, kterému dominují výškové budovy, dlouhé bloky a kulturní a konferenční centrum Józsefa Atilly. Ve srovnání s jinými městy nicméně Salgótarján omezuje hornatá krajina a tak se nová výstavba realizovala hlavně v údolích nebo na svazích kopců.

Po roce 1990 byly v souvislosti s útlumem těžby uhlí v Maďarsku (zahájené ještě před pádem komunistického režimu) doly zavřeny a průmysl upadl, což mělo za následek velkou nezaměstnanost.

Roku 1994 byl povýšen na statutární město, resp. město se župním právem (původní podmínku minimálně 50 tisíc obyvatel nesplňoval, ale nově byl tento titul přidělen všem župním městům).

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Město tvoří celkem 16 místních částí, z nichž 5 jsou bývalé vesnice, které byly připojeny k městu v souvislosti s jeho rychlým rozvojem. Území města se táhne až ke slovenské hranici.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Až do 70. let 20. století hrál prim především těžební průmysl. Poté padlo rozhodnutí postavit ve městě a v jeho okolí strojírenské závody a lehký průmysl. Tradice výroby oceli, která zde dosahovala sta let, v podstatě zanikla. Až do 90. let 20. století zde byla přítomná také sklářská výroba, vyráběna byla např. skelná vata.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Magyarország közigazgatási helynévkönyve, 2021. január 1.. 14. srpna 2021. Dostupné online. [cit. 2021-08-14]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]