Salon (společnost)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Anicet Charles Gabriel Lemonnier: Předčítání v salonu Mme Geoffrinové (1755)

Salon, přeneseně z označení reprezentační místnosti, je debatní, intelektuální nebo umělecká (literární, hudební či výtvarná) společnost, která se pravidelně schází v určitém domě.

Termín[editovat | editovat zdroj]

Pojem se objevil v 19. století a dnes se používá zejména pro evropské společnosti od 16. do raného 20. století, které na rozdíl od bratrstev či spolků neměly pevnou organizaci ani periodicitu, jejich termíny konání, místo, obsazení a program určoval hostitel či hostitelka. T.G.Masaryk definoval salon jako určitou formu sociability, shromáždění několika diskutujících osob v určitém bytě a v určitý čas. Diskuse podle něj může přerůst v polemiku, ale důležitým atributem jsou slušnost a vtip[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Největšímu rozkvětu se salony těšily ve Francii 17. a 18. století, kdy byly centrem osvícenského myšlení, politiky a společenského života. Jejich zázemí poskytovali aristokraté na svých zámcích a v palácech. Hostitelkami salonů byly často vysoce postavené dámy, „salonnières“, například Madame de Rambouillet a Mademoiselle de Scudéry v 17. století, Louise d'Épinay a Claudine Guérin de Tencin v 18. století či Juliette Récamierová ve století 19. Charakteristiku francouzských salónů podal např. Honoré de Balzac, typologii salonů vypracovali bratři Goncourtové. Salóny v českých zemích vznikaly od konce 18. století především v Praze (Šternberkové, Clam-Gallasové, Nosticové) a v 19. století v měšťanských kruzích (Frič, Palacký, Staněk).

Tématické zaměření salónů mohlo být velmi specifické, například výhradně politické, zábavní, profesní nebo naopak upadalo do pouhé konvence přijímání hostů s a pohoštěním (kávová společnost, hostina). K oblíbeným salónním hostům patřily extravagantní osoby.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. T.G.Masaryk: O slušnosti v Čechách, in: Masarykův sborník 7., TGM a naše současnost. Praha 1992, s. 426

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Lenderová, Milena: Pražské salony 19. století. In: Národní 3, revue pro vědu a umění. č. 2, 2008, s. 68-69.
  • Heyden-Rynschová, Verena von: Evropské salony. Vrcholy zaniklé kultury. H & H Praha 2004. ISBN:80-7319-036-5

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]