Tangarovití

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxTangarovití
alternativní popis obrázku chybí
Květomil modrý (Cyanerpes cyaneus)
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád pěvci (Passeriformes)
Podřád zpěvní (Passeri)
Infrařád Passerida
Nadčeleď Passeroidea
Čeleď tangarovití (Thraupidae)
(Canabis, 1847)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tangarovití (Thraupidae) jsou čeleď amerických pěvců z podřádu zpěvní. Tato rozsáhlá čeleď nyní zahrnuje 372 druhů v 96 rodech; intenzívní taxonomický průzkum může v budoucnu vyústit do rozdělení v řadu menších čeledí.[1] Slovo tangara pochází z indiánského jazyka Tupí, odkud bylo v 16. století přejato do portugalštiny a posléze dalších evropských jazyků. Jeho výklad je nejistý. Tangarovití jsou nejpočetnější čeledí a tvoří 4 % všech ptáků na planetě.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Druhy z čeledi tangarovitých jsou různorodé, ale obecně se jedná o malé až střední pěvce s výrazným a pestrým zbarvením u samců a "nudnějším" zbarvením u samic. Ptáčata se většinou podobají samicím. Pohlavní dimorfismus je výrazný. Nejmenším z podřazných druhů je pitpit bělouchý se svými 9 cm na délku, naopak největší je se svými 28 cm strakovec velký, monotypický pták. Avšak tento strakovec není nejtěžší, za nejtěžší druh tangarovitých se může považovat tangara bělokápá, opět monotypický druh.

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o ptáky obývající Střední a Jižní Ameriku, nejčastěji tropické vlhké oblasti. Sdružují se do hejn od pěti do pěti desítek. Hnízdění probíhá u většinu druhů po období dešťů a průměrná snůška samic je okolo 8 vajec, které klade do miskovitého hnízda. Nejedná se o agresivní druhy, naopak, dobře se snášejí i s jinými ptáky a samci nejsou agresivní ani v době hnízdění. Co se potravy týče, pak se liší u jednotlivých druhů, ale snad u všech z nich je na jídelníčku malý hmyz a bobule.

Fylogeneze a taxonomie[editovat | editovat zdroj]

V posledních letech studie vztahů druhů uvnitř čeledi na základě analýzy DNA přinesly několik nových poznatků. Nejprve byly rody Chlorophonia a Euphonia přesunuty do čeledi pěnkavovitých (Fringillidae), k níž ve skutečnosti patří[2]. Na druhou stranu bylo zjištěno, že severoamerické rody Habia, Piranga a Chlorothraupis patří k čeledi kardinálovití (Cardinalidae)[2][3]. Naopak několik rodů, dříve řazených k různým skupinám strnadů bylo přesunuto mezi tangarovité. Výsledkem je velmi rozmanitá čeleď, což je zřejmě způsobeno zahrnutím více samostatných linií a v budoucnu zřejmě povede k další reorganizaci čeledi. Dříve byla čeleď obvykle řazena do tří podčeledí.[1]

Převážná většina druhů tangar dnes žije v Jižní Americe, kde se podle současných názorů tato skupina také vyvinula; mnoho druhů však žije také ve Střední Americe a jejich vztahy se sesterskou čeledí kardinálovití nejsou dosud plně objasněny. Studie nížinných tangar ukázala, že osídlily Střední Ameriku opakovaně v dobách vynoření Panamské šíje a Střední Amerika je do značné míry zdrojem jejich značné pestrosti, protože zde vždy po izolaci docházelo k samostatnému vývoji jednotlivých linií.[4]

Podřazené rody[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b http://jboyd.net/Taxo/List32.html#thraupidae
  2. a b YURI, Tamaki; MINDELL, David P. Molecular phylogenetic analysis of Fringillidae, “New World nine-primaried oscines” (Aves: Passeriformes). Molecular Phylogenetics and Evolution. 2002-05-01, roč. 23, čís. 2, s. 229–243. Dostupné online [cit. 2016-03-13]. DOI:10.1016/S1055-7903(02)00012-X.  
  3. KLICKA, John; BURNS, Kevin; SPELLMAN, Garth M.. Defining a monophyletic Cardinalini: A molecular perspective. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2007-12-01, roč. 45, čís. 3, s. 1014–1032. Dostupné online [cit. 2016-03-13]. DOI:10.1016/j.ympev.2007.07.006.  
  4. BURNS, Kevin J.; RACICOT, Rachel A. Molecular Phylogenetics of a clade of lowland tanagers: implications for avian participation in the great american interchange. The Auk. 2009, roč. 126, čís. 3, s. 635-648. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]