Protijed
Protijed (též antidotum, z řeckého antidoton) je látka s opačným účinkem k jiné látce, protilátka čili protijed. Obecně rozšířená mylná představa je, že většina otrav (intoxikací) je léčitelná výhradně pro ně určenými (specifickými) antidoty. Tato specifická antidota se používají jen k několika málo látkám. U ostatních otrav se aplikují nespecifická antidota.
Specifická antidota[editovat | editovat zdroj]
A. Antagonisté opioidů - opioidy mohou způsobit útlum dechového centra a další negativní účinky. Nutné je pak podat antagonistu naloxon nebo dualistu opioidů nalorfin, který s nimi „soutěží“ o stejné receptory.
B. Antagonisté benzodiazepanů - benzodiazepany mohou navodit útlum v CNS. Antagonistou je flumazenil.
C. Antagonista heparinu - heparin snižuje srážení krve, do cévního řečiště je nutné podat protamin, který heparin vyváže a zamezí jeho působení.
D. Chelátotvorné látky jsou významnými antidoty při otravách těžkými kovy. Při otravách olovem, manganem a kobaltem se použije vápenatá sůl ethylendiamintetraacetátu (CaEDTA). Dimerkaprol (BAL - Britský antilewsit) je účinnou látkou proti otravám arsenem, zlatem a rtutí. Podává se do svalu po dobu cca jednoho týdne. Při otravě železem se podává deferoxamin.
Nespecifická antidota[editovat | editovat zdroj]
A. Acetylcystein je mukolytikum, které lze podat při předávkování paracetamolem.
B. Oxidoredukční látky - thiosulfát se používá při otravách kyanidy a dusitanem sodným, methylenová modř se podává při methemoglobinémií (modrání kojenců). Při léčbě cytostatiky lze ke zmírnění nežádoucích účinků vzít některé látky s -SH skupinou, jako mesna (merkaptoethansulfonát).
C. Atropin - se podává při otravě cholinomimetiky. Při otravě organofosfáty jako jsou Tabun nebo Sarin lze aplikovat pralidoxim, který reaktivuje zablokovaný enzym acetylcholinesterázu.
D. Fysostigmin - se používá jako antagonista antimuskarinových účinků v CNS.
E. Ethanol - lze použít jako protijed při otravě metanolem a ethylenglykolem. Soutěží s nimi o stejná vazební místa a tím snižuje jejich škodlivý účinek.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Hynie, Sixtus et al.: Farmakologie, 2. díl, vydavatelství Karolinum, Praha 1996.
- Toxikologické listy (prof. RNDr. Ing. PhMr. Zdeněk Bardoděj, DrSc., 3. LF UK, 1993.)
